ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.134.2019:38
sp. zn. 8 Azs 134/2019-38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci
žalobce: T. T. N., zastoupen JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická
1547/13, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2019, čj. OAM-27/LE-LE05-LE26-PS-2019, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2019, čj. 17 A
34/2019-38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
IV. Ustanovenému zástupci JUDr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi, se p ři zn á v á
odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 8 228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) byl původně zajištěn za účelem správního vyhoštění podle
§124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). V době zajištění podal
22. 1. 2019 žádost o mezinárodní ochranu a v návaznosti na to byl v záhlaví označeným
rozhodnutím žalovaného zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců podle §46a odst. 1 písm. e)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Doba
trvání zajištění byla stanovena podle §46a odst. 5 téhož zákona do 12. 5. 2019. Proti tomuto
rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“)
rozsudkem podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl jako nedůvodnou.
[2] Krajský soud zkoumal napadené rozhodnutí s ohledem na žalobní námitky, zda
by namísto zajištění stěžovatele nepostačovalo užití mírnějších zvláštních opatření, přičemž
neshledal, že by žalovaný posoudil věc nesprávně. Uplatnění zvláštního opatření by nebylo
účinné. O tom svědčilo to, že stěžovatel nerespektoval právní předpisy České republiky
i Evropské unie, když svévolně neoprávněně pobýval na území České republiky i přinejmenším 3
dalších států Evropské unie, konkrétně Maďarska, Rumunska a dalšího státu, k jehož překročení
hranice muselo dojít tak, aby se žalobce ocitl na území České republiky, bez cestovního dokladu
a jakéhokoliv oprávnění k pobytu, dokonce bez jakéhokoliv dokladu totožnosti. Své zákonné
povinnosti spojené se vstupem a pobytem na území České republiky a Evropské unie zcela
ignoroval, a aby je obešel, využil služeb převaděčů a překročil hranice Evropské unie nelegálně.
Následně neoprávněně pokračoval do České republiky s úmyslem dále pokračovat až na území
Německa. Také podání žádosti o mezinárodní ochranu až po zajištění za účelem správního
vyhoštění svědčí o účelovém jednání, jehož cílem je vyhnout se reálné hrozbě vyhoštění.
Žalovaný se vypořádal s individuálními okolnostmi případu a dospěl ke správnému závěru, podle
kterého je ze stěžovatelova jednání zřejmé, že by uložení zvláštních opatření nebylo účinné
a existuje obava, že se bude i nadále vyhýbat svým povinnostem. Krajský soud tak dospěl
k závěru, že nebylo možné uplatnit mírnější opatření ve smyslu zvláštních opatření podle §47
zákona o azylu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů, které
podřazuje pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jímž je vada řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl
zrušit.
[4] Namítl, že krajský soud posoudil možnost uložení zvláštních opatření zjevně nesprávně.
Aproboval postup žalovaného, spočívající v zopakování argumentace týkající se důvodnosti
zajištění stěžovatele i důvodů nemožnosti využití zvláštních opatření. To však nebylo
ve stěžovatelově věci případné. Stěžovatel se na území České republiky ocitl poprvé, provinil
se pouze nelegálním pobytem a nelze konstatovat, že projevil neúctu k právnímu řádu České
republiky. Podle čl. 15 preambule směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 2013/33/EU,
kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „přijímací
směrnice“) je třeba primárně využit zvláštní opatření. Důvody umožňující zajištění nemohou být
v řadě případů totožné s důvody znemožňujícími využití zvláštních opatření podle §47 zákona
o azylu. Žalovaný je povinen se při vysvětlení svého přesvědčení o údajné nemožnosti využití
zvláštních opatření vypořádat se všemi klíčovými prvky stěžovatelovy pobytové historie,
a to zcela individuálně. Nezastírá, že skutečně podal žádost o mezinárodní ochranu až v reakci
na své zajištění a nezpochybňuje důvody zajištění. V jeho případě však nelze pouze z nelegálního
vstupu na území schengenského prostoru a několikadenního nelegálního pobytu na území
členských států vyvozovat, že se jedná o nespolehlivou osobu, u které nelze uvažovat o uložení
zvláštních opatření. Právní úprava zvláštních opatření má být vykládána v souladu s čl. 15
směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 2008/115/ES, o společných normách a postupech
v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále
„návratové směrnice“). V návaznosti na to cituje z judikatury Nejvyššího správního soudu.
Současně neexistují žádné důvody domnívat se, že by nehodlal plnit své povinnosti žadatele
o mezinárodní ochranu, neboť přinejmenším od podání své žádosti o mezinárodní ochranu
prokázal, že je připraven spolupracovat s příslušnými orgány a že není jeho úmyslem za každou
cenu mařit výkon příslušných rozhodnutí. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou. Shrnul skutkový stav věci a uvedl,
že zajištění stěžovatele bylo zákonné. Kasační námitky dle žalovaného nemají opodstatnění
a dostatečně se jimi zabýval, a vyvrátil je, již soud v rozsudku, s jehož odůvodněním se žalovaný
ztotožnil. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s., přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud předesílá, že skutkově i právně obdobnými případy se v minulosti
již zabýval (srov. např. rozsudky ze dne 28. 8. 2019, čj. 8 Azs 85/2019-43, ze dne 26. 6. 2019,
čj. 8 Azs 89/2019-37, ze dne 6. 3. 2019, čj. 6 Azs 356/2018-35 nebo ze dne 27. 2. 2019,
čj. 6 Azs 351/2018-32). Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci neshledal důvod se od tam
zaujatého právního názoru odchylovat, a proto ze závěrů v těchto rozsudcích uvedených dále
vychází.
[8] Těžištěm kasační stížnosti je otázka, zda žalovaný, respektive krajský soud, správně
posoudili využitelnost zvláštních opatření ve smyslu §47 zákona o azylu, jakožto mírnějšího
prostředku, než kterým je rozhodnutí o zajištění.
[9] Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o zákona o azylu platí, že [m]inisterstvo může v případě
nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro
zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany
podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní
ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského
zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv
mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
[10] Podle §47 odst. 2 zákona o azylu platí, že [m]inisterstvo může rozhodnout o uložení zvláštního
opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle §46a odst. 1 nebo §73 odst. 3,
ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení
mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Mezi zvláštní opatření, jejichž uplatnění
je třeba zvážit před vydáním rozhodnutí o zajištění podle citovaného ustanovení, patří povinnost
žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným
nebo povinnost osobně se hlásit žalovanému ve stanovené době (§47 odst. 1 zákona o azylu).
[11] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že smyslem zavedení institutu zvláštních opatření
do zákona o azylu nebyla nutnost implementace čl. 15 návratové směrnice, neboť návratová
směrnice se v průběhu řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu nepoužije. Ustanovení
§46a (důvody zajištění) a §47 (zvláštní opatření) zákona o azylu transponují do vnitrostátního
práva čl. 8 přijímací směrnice, která poprvé na úrovni unijního práva upravila možnost zajištění
žadatelů o mezinárodní ochranu (srov. bod [20] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 6. 2017, čj. 1 Azs 349/2016-48).
[12] Stěžovatel namítal, že pouze z nelegálního vstupu na území schengenského prostoru
a krátkodobého nelegálního pobytu v něm nelze vyvozovat, že je nespolehlivou osobou, u které
nelze uvažovat o uložení zvláštních opatření. Provinil se pouze nelegálním pobytem, z čehož
nelze usuzovat na neúctu k právnímu řádu České republiky. Nebylo tedy nutné přistupovat
k omezení jeho osobní svobody. K této kasační námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že zvláštní
opatření nebyla uložena nejen na základě stěžovatelem předestřeného důvodu. Dalším důvodem
bylo jeho účelové jednání, spočívající v podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy
mu bylo uloženo správní vyhoštění, a za účelem realizace tohoto rozhodnutí byl zajištěn
v zařízení pro zajištění cizinců. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného
i krajského soudu o existenci oprávněné domněnky, že žádost o udělení mezinárodní ochrany
byla podána účelově s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Stěžovatel měl možnost požádat
o mezinárodní ochranu ještě před samotným zajištěním, což však neučinil. Jak vyplývá z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, čj. 5 Azs 24/2008-48, č. 1724/2008 Sb. NSS,
„v případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná
domněnka, že tato žádost byla účelová“. Účelově podaná žádost o mezinárodní ochranu je speciálním
důvodem pro zajištění cizince na základě §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2016, čj. 7 Azs 55/2016-55).
[13] Nejvyšší správní soud současně odmítá tvrzení stěžovatele, podle kterého krajský soud,
resp. žalovaný nesprávně vyhodnotil využití zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu. „Volba
mírnějších opatření než je zajištění cizince, mezi něž patří zvláštní opatření za účelem vycestování cizince,
je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření
a že neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění“ (usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, čj. 5 Azs 20/2016-38,
č. 3559/2017 Sb. NSS). Stěžovatel nerespektoval právní řád České republiky i Evropské unie,
neboť neoprávněně vstoupil a pobýval na území několika členských zemí. Nelegálnosti své cesty
do Německa si byl vědom, neboť cestoval bez cestovního dokladu a jakéhokoli oprávnění
k pobytu, přičemž aby své zákonné povinnosti obešel, využil služeb převaděčů. Z uvedeného
je zřejmé, že skutečně existovalo nebezpečí, že se stěžovatel bude vyhýbat svým povinnostem
a bude porušovat právní předpisy, nebude se správními orgány spolupracovat a bude mařit výkon
rozhodnutí o vyhoštění. Na druhou stranu nebyla ve správním řízení jakkoliv patrná snaha
stěžovatele nově s příslušnými českými orgány spolupracovat – například tím, že by sdělil,
že upouští od svého záměru dále cestovat do Německa a vysvětlil by, proč tak nově činí, jakož
i vysvětlení toho, proč by se v případě neúspěchu své žádosti o azyl nadále nebránil realizaci
svého správního vyhoštění. Měl k tomu příležitost minimálně při poskytování údajů k žádosti
o mezinárodní ochranu, ale žalovanému nic takového nesdělil. Pohnutku řádně plnit své
povinnosti žadatele o mezinárodní ochranu uvedl poprvé až v žalobě u krajského soudu.
[14] Na základě výše uvedených skutečností je zřejmé, že žalovaný přistoupil k zajištění
na základě objektivních okolností spočívajících v předchozím jednání stěžovatele. Nejednalo
se pouze o jeden izolovaný důvod, přičemž tyto individuální okolnosti v případě stěžovatele plně
odpovídají judikaturním požadavkům na výjimečnost institutu zajištění. Z těchto důvodů nebylo
možné přistoupit k uložení zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu a námitka stěžovatele
proto není důvodná.
[15] Ke kasační námitce, že důvody umožňující zajištění jako takové nemohou být v řadě
případů totožné s důvody znemožňujícími využití zvláštních opatření, Nejvyšší správní soud
odkazuje na rozsudek sp. zn. 1 Azs 349/2016. V něm soud dospěl k závěru, že účelem zajištění
žadatele o mezinárodní ochranu podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, není pouze
zabezpečení jeho účasti v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečení jeho
dostupnosti pro výkon rozhodnutí o vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského
zatýkacího rozkazu pro případ, že by se tato rozhodnutí stala vykonatelná v důsledku negativního
výsledku řízení o mezinárodní ochraně. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku uvedl: „Pokud
jsou splněny všechny podmínky pro aplikaci důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu
(tj. na základě objektivních okolností spočívajících zejména v předchozím jednání cizince existují oprávněné důvody
se domnívat, že podání žádosti bylo pouze účelové), je třeba tyto okolnosti zvažovat i při posouzení podmínek
účinnosti zvláštních opatření. Zvláštní opatření jsou zamýšlena jako mírnější alternativa k těmto důvodům. Při
posouzení účinnosti zvláštních opatření proto nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze
zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo.“ Důvody zajištění a důvody
neuložení zvláštních opatření se tedy mohou vzájemně prolínat a nelze je od sebe vždy zcela
oddělit. To, že žalovaný z velké části vyloučil uložení některého ze zvláštních opatření ze stejných
důvodů, na jejichž základě usuzoval na účelovost podané žádosti o mezinárodní ochranu, samo
o sobě není nezákonné, respektoval-li zásadu individualizace (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 7. 2017, čj. 8 Azs 114/2017-35).
[16] Právě k nedostatečné individualizaci a nedostatečnému vypořádání se všemi klíčovými
prvky stěžovatelovy pobytové historie ze strany žalovaného směřuje další kasační námitka
stěžovatele. Nejvyšší správní soud k takto obecné námitce uvádí, že stejnou námitku uplatnil
stěžovatel již v žalobě, přičemž krajský soud na ni reagoval a nepřezkoumatelností rozhodnutí
žalovaného se zabýval. V bodech 25. až 27. dospěl k závěru, že „žalovaný shromáždil dostatek
informací o žalobcově pobytové historii na území ČR, žalobce porušoval režim pobytu cizinců na území ČR
a povinnosti s takovým pobytem související. Skutková zjištění byla dostačující pro závěr, že mírnější opatření
nebudou účinná. Žalovaný správní orgán hodnotil žalobcovu pobytovou historii jako celek a zohlednil veškeré
relevantní a závažné okolnosti z jejího průběhu. Ze shora uvedených důvodů by dle názoru soudu nebylo uplatnění
zvláštního opatření účinné. O neúčinnosti zvláštního opatření svědčí v případě žalobce skutečnosti, že porušoval
právní předpisy ČR i Evropské unie, když svévolně neoprávněně pobýval na území ČR i přinejmenším 3 dalších
států Evropské unie, konkrétně Maďarska, Rumunska a dalšího státu, k jehož překročení hranice muselo dojít
tak, aby se žalobce ocitl na území ČR, bez cestovního dokladu a jakéhokoliv oprávnění k pobytu, dokonce bez
jakéhokoliv dokladu totožnosti. Své zákonné povinnosti spojené se vstupem a pobytem na území ČR a Evropské
unie zcela ignoroval, a aby je obešel, využil služeb převaděčů a překročil hranice Evropské unie nelegálně.
Následně neoprávněně pokračoval do ČR s úmyslem dále pokračovat až na území Německa. Po svém zadržení
zpočátku neuvedl žádné důvody, které by mu bránily v návratu do domovského státu, jen to, že chce pokračovat
dále do Německa, kde chce začít pracovat. Žalobcova námitka uvádějící, že neměl jinou možnost, než podat
žádost o mezinárodní ochranu v ČR, tak aby nedošlo k jeho vyhoštění, v tomto případě nemůže obstát. Žalovaný
tedy dospěl k závěru, že z jednání žalobce je zřejmé, že v jeho případě existuje nebezpečí, že se bude i nadále
vyhýbat svým povinnostem a bude nadále porušovat právní předpisy, a to nejen ČR, ale i dalších států Evropské
unie, a bude mařit výkon rozhodnutí vyhoštění. Lze uzavřít, že žalovaný se s možností uložení zvláštních opatření
žalobci vypořádal v mezích zákona dostatečně a jeho úvahy netrpěly žádnými zavádějícími závěry či zjevnými
nesprávnostmi. Napadené rozhodnutí respektovalo všechny individuální okolnosti případu, které byly žalovanému
známy, včetně žalobcovy pobytové historie na území ČR, a jeho odůvodnění bylo dostatečné a přezkoumatelné.“.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry učiněnými krajským soudem, na něž současně
odkazuje, tedy napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti netrpí. Stěžovatel nyní v kasační
stížnosti ani neupřesnil, v čem konkrétně spatřuje nesprávnost posouzení krajským soudem.
[17] Na závěr stěžovatel předestírá úvahy o absenci motivů pro maření řízení o udělení
mezinárodní ochrany, z čehož dovozuje nesprávnost závěru o nemožnosti uložení zvláštního
opatření. Jak již Nejvyšší správní soud shora uvedl, pohnutku spolupráce s českými orgány
rozváděl až v žalobě a nyní v kasační stížnosti. Ačkoli měl příležitost toto tvrdit již dříve, neučinil
tak a jeho jednání tomu nijak nenasvědčovalo. Žalovaný ji tak nemohl žádným způsobem
zohlednit. Navíc současný deklarovaný zájem stěžovatele spolupracovat se žalovaným v řízení
o žádosti o mezinárodní ochranu, která byla vyhodnocena jako účelová, navíc negarantuje
dostupnost stěžovatele pro případný výkon rozhodnutí o vyhoštění.
IV. Závěr
[18] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci při tom rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[19] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly
v řízení náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Z uvedených důvodů soud rozhodl,
že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
[20] Krajský soud ustanovil usnesením ze dne 8. 2. 2019, čj. 17 A 34/2019-17, zástupcem
stěžovatele JUDr. Ing. Jakuba Backu, advokáta. V takovém případě platí odměnu advokáta včetně
hotových výdajů stát (§35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci
náleží za zastupování stěžovatele v řízení o kasační stížnosti odměna za dva úkony právní služby
podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Ze spisu vyplývá, že jde o písemné
podání ve věci samé - kasační stížnost [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a dále o poradu
s klientem (stěžovatelem), kterou ustanovený zástupce doložil písemným potvrzením [§11
odst. 1 písm. c) advokátního tarifu]. Za každý úkon právní služby náleží ustanovenému zástupci
odměna ve výši 3 100 Kč (§7 ve spojení s §9 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrada hotových
výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu), dohromady 6 800 Kč. Ustanovený
zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, proto se částka odměny zvyšuje o částku
odpovídající dani, kterou je z odměny povinen odvést, tj. o 1 428 Kč. Výše celkové odměny
ustanoveného zástupce proto činí 8 228 Kč. Uvedené částka bude ustanovenému zástupci
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. listopadu 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu