ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.270.2018:38
sp. zn. 8 Azs 270/2018-38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně:
O. I., zast. JUDr. Petrem Adámkem, advokátem se sídlem Jeseniova 837/10, Praha 3, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 31. 5. 2017, čj. OAM-979/ZA-ZA11-ZA10-2016, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2018, čj. 42 Az 11/2017-28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně požádala dne 15. 11. 2016 o udělení mezinárodní ochrany, a to jednak
z důvodu zdravotního stavu její matky žijící v ČR, která potřebuje podporu a pomoc, a jednak
z důvodu ozbrojeného konfliktu na Ukrajině. Žalovaný jí v záhlaví označeným rozhodnutím
mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
(dále „zákon o azylu“) neudělil, neboť nezjistil existenci žádného ze zákonných důvodů
pro udělení azylu a doplňkové ochrany.
[2] Rozhodnutí žalovaného žalobkyně napadla u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále
„krajský soud“). Poukázala především na to, že v jejím případě je dán dostatek důvodů pro
udělení mezinárodní ochrany podle §14 a 14a zákona o azylu. Krajský soud žalobu výše
specifikovaným rozsudkem zamítl. Předně konstatoval, že správní uvážení žalovaného spočívající
ve volbě neudělení humanitárního azylu nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem.
Současně dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil, neboť žalobkyně v průběhu správního řízení
neuvedla žádné okolnosti, které svědčily udělení doplňkové ochrany. K případné legalizaci
pobytu žalobkyně na území ČR pak dodal, že poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro
povolení k pobytu a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců. Žalobkyně
ve správním řízení sama uvedla, že měla snahu zajistit si povolení k pobytu, avšak neúspěšně.
Navíc o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost. Žalobkyně
žádost podala téměř až po roce a půl svého pobytu na území ČR, což svědčí o účelovosti žádosti.
[3] Proti shora označenému rozsudku krajského soudu žalobkyně (dále „stěžovatelka“) brojí
kasační stížností. Krajský soud jednostranně vycházel z vyjádření žalovaného a převzal důkazy,
o které své rozhodnutí žalovaný opřel. Ani žalovaný, ani krajský soud tyto důkazy neposuzoval
objektivně, a to jak v rozsahu bezpečnostní situace na Ukrajině, tak v rozsahu žalobkyniny
rodinné situace. Takzvaný jazykový zákon na Ukrajině porušuje lidská práva ruskojazyčných
občanů, neboť je jim zakázáno používat mateřský jazyk, a jsou naopak nuceni používat jazyk,
kterému mnohdy nerozumí. Konflikt na Ukrajině je vnitrostátním ozbrojeným konfliktem
bez ruské agrese, který způsobuje utrpení a psychický stres obyvatel nejen území Doněcka
a Luhanska, ale i sousedících regionů. V Záporožské oblasti, kde má stěžovatelka ukrajinský
pobyt, je přitom koncentrován chemický průmysl a stěžovatelka se obává, že v případě rozšíření
konfliktu může dojít k rozsáhlým haváriím způsobujícím úmrtí anebo poškození zdraví u velkého
množství lidí. Armáda Ukrajiny je navíc ideologicky vedena ve směru ukrajinské povstalecké
armády, která podporovala německé jednotky, a poté spolupracovala s rudou armádou, v čemž
stěžovatelka vidí své ohrožení, neboť obyvatelé východních a jižních regionů byli za 2. světové
války pronásledováni. Stěžovatelka dále uvádí, že žádost o mezinárodní ochranu podala poté,
co nezískala pobytové oprávnění a bylo jí doporučeno, aby se vrátila na Ukrajinu a opětovnou
žádost podala tam. Na Ukrajinu se vrátit nechtěla, protože se návratu bála, a také proto,
že se domnívá, že by kvůli mafiím kontrolujícím zastupitelské úřady nebyla schopna na českém
zastupitelském úřadě žádost podat. V ČR chtěla získat práci, ale správní orgán jí neudělil
zaměstnaneckou kartu. Rodinné zázemí stěžovatelky je zcela v ČR. Na Ukrajině žila s dcerou.
Manžel odjel do země svého původu (Ázerbájdžán), jakmile na Ukrajině začaly národnostní
problémy. V rodině hovořili pouze rusky. Dcera dospěla a dostudovala a raději odjela za otcem
do Ázerbájdžánu. Matka i sestra stěžovatelky mají české občanství a žijí v ČR. Stěžovatelka
současně upozornila na to, že krajský soud si neopatřil jiné zprávy, jak stěžovatelka upozorňovala,
které by objektivně zobrazily celou situaci na Ukrajině.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém rozhodnutí o neudělení
mezinárodní ochrany i na tom, že se dostatečně a přezkoumatelným způsobem zabýval všemi
důvody sdělenými stěžovatelkou. K námitce, že krajský soud nedostatečně vyhodnotil
stěžovatelčiny námitky, žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne
26. 2. 2016, čj. 5 Azs 168/2015-36, podle něhož nepřezkoumatelnost rozsudku nezpůsobuje,
pokud krajský soud souhlasně aprobuje závěry žalovaného správního orgánu a ztotožní se s jeho
postupem. Dále žalovaný odkázal na své vyjádření k žalobě a navrhl, aby Nejvyšší správní soud
stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl, pokud ji neodmítne pro nepřípustnost.
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem dle §105 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Kasační stížnost je přípustná, neboť
se jí stěžovatelka domáhá zrušení pravomocného rozhodnutí krajského soudu ve správním
soudnictví a není dán žádný z důvodů nepřípustnosti dle §104 s. ř. s.
[6] Následně Nejvyšší správní soud přistoupil ke zkoumání přijatelnosti kasační stížnosti
ve smyslu §104a s. ř. s., tj. zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany (azylu) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní
odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) další případ
přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu,
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[7] Nejvyšší správní soud v projednávané věci přesah vlastních zájmů stěžovatelky neshledal
a dospěl k závěru o nepřijatelnosti kasační stížnosti.
[8] Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud vycházel z týchž jednostranných důkazů jako
žalovaný a neobstaral si důkazy objektivní, zde Nejvyšší správní neshledal zásadní pochybení
ze strany krajského soudu ve smyslu výše citované judikatury týkající se přijatelnosti kasační
stížnosti. Sama stěžovatelka v žalobě uvedla, že souhlasí se závěry žalovaného, podle nichž
nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle §12, §13 a §14b zákona o azylu. Nerozporuje tedy,
že nebyla pronásledována z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Pokud tak pro svůj původ anebo
užívání ruského jazyka nikdy nebyla přímo pronásledována [sama uvedla, že podmínky (mimo
jiné) §12 písm. b) zákona o azylu nesplňuje, tudíž se popsaného pronásledování zjevně ani
neobává], nebyl důvod, aby se touto otázkou krajský soud dále zabýval. Naopak je třeba v této
souvislosti připomenout, že otázkami významnými i pro danou věc se zdejší soud již opakovaně
zabýval, a to právě i ve vztahu k (neudělení) doplňkové ochrany, jíž se týkala podaná žaloba.
V rozsudku ze dne 13. 3. 2009, čj. 5 Azs 28/2008-68, mimo jiné uvedl, že „v případě konfliktu
nemajícího charakter totálního konfliktu musí žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím,
že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy;
(2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže
nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné),
které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.“ V usnesení ze dne
15. 1. 2015, čj. 7 Azs 265/2014-17, se pak zdejší soud přímo k situaci na Ukrajině vyjádřil tak,
že „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť
probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti
na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt
izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“
K tomu lze dodat, že stěžovatelka uvedla jako místo svého pobytu město Záporoží v Záporožské
oblasti, která se nachází v jihovýchodní oblasti Ukrajiny, kde ozbrojený konflikt přímo neprobíhá.
[9] Pokud jde o obavu stěžovatelky z průmyslové anebo přírodní havárie v případě rozšíření
konfliktu, zde je třeba poukázat na již existující judikaturu, podle níž ekologická katastrofa
sama o sobě nepředstavuje důvod pro přiznání azylu (viz rozsudek ze dne 25. 2. 2004,
čj. 5 Azs 38/2003-58, č. 591/2005 Sb. NSS). Tím spíše uvedené platí i ve vztahu k pouhé obavě
z možnosti vzniku ekologické katastrofy.
[10] Krajský soud se odpovídajícím způsobem zabýval i otázkou neudělení humanitárního
azylu. Zde lze poukázat na to, že Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 19. 7. 2004,
čj. 5 Azs 105/2004-72 (č. 375/2004 Sb. NSS), zdůraznil, že §14 zákona o azylu kombinuje
neurčitý právní pojem („případ zvláštního zřetele hodný“) a prostor pro správní uvážení
žalovaného („lze udělit humanitární azyl“). Rozhodnutí žalovaného se pak zakládá na jejich
vzájemné kombinaci. Na přiznání humanitárního azylu tedy není právní nárok a soudní přezkum
v této otázce směřuje pouze vůči tomu, zdali je rozhodnutí žalovaného zákonné a zdali
neobsahuje prvky libovůle. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že zohlednil
jak situaci panující v zemi původu stěžovatelky, tak i i její osobní a rodinnou situaci. Jde-li pak
o udělení azylu podle §13 a §14b zákona o azylu za účelem sloučení s rodinným příslušníkem,
sama stěžovatelka v žalobě nezpochybnila, že jí z tohoto důvodu nepřísluší, neboť nemá v ČR
žádného rodinného příslušníka, kterému by byla mezinárodní ochrana přiznána.
[11] Matka a sestra stěžovatelky mají české občanství, což stěžovatelce umožňuje požádat
o pobytové oprávnění za účelem sloučení rodiny podle režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců. Stěžovatelka navíc sama v kasační stížnosti (jakožto již dříve v řízení) uvedla, že žádost
o mezinárodní ochranu podala poté, co nezískala jiné pobytové oprávnění. K významu podání
žádosti o mezinárodní ochranu pro pobytové oprávnění žadatele na území ČR pak nezbývá, než
připomenout, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná za účelem legalizace pobytu
na území podle konstantní judikatury zdejšího soudu nepředstavuje dostatečný důvod pro její
udělení (srov. např. rozsudek ze dne 30. 6. 2004, čj. 7 Azs 138/2004-44, č. 397/2004 Sb. NSS).
[12] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného došel k závěru, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji podle §104a s. ř. s. odmítl
pro nepřijatelnost.
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 věty první
ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že soud kasační stížnost odmítl, nepřísluší náhrada
nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. ledna 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu