ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.32.2019:36
sp. zn. 8 Azs 32/2019-36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci žalobce:
D. G., zastoupen Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 23. 10. 2018, čj. OAM-250/LE-LE05-LE30-PS-2018, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2018, čj. 17 A 158/2018-37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi se sídlem Šlejnická 1547/13 ,
Praha 6, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši
8 228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného byl žalobce (dále „stěžovatel“) zajištěn dle §46a odst. 1 písm. e)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
v zařízení pro zajištění cizinců s dobou trvání zajištění stanovenou do 7. 2. 2019. Stěžovatel
rozhodnutí žalovaného napadl žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“). Výše
uvedeným rozsudkem byla tato žaloba zamítnuta jako nedůvodná podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Proti
tomuto rozsudku nyní stěžovatel brojí kasační stížností.
[2] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že zákon o azylu výslovně neukládá
správnímu orgánu povinnost zkoumat přiměřenost zásahu do rodinného a soukromého života
cizince při rozhodování o zajištění. Nelze odhlížet ani od judikatury Evropského soudu pro lidská
práva, dle které se nejedná o neoprávněný zásah do práva na ochranu soukromého a rodinného
života, pokud je přijaté opatření v souladu se zákonem, sleduje naléhavou společenskou potřebu
a je přiměřené sledovanému účelu. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního sudu ze dne
28. 2. 2017, čj. 4 Azs 9/2017-31, dle kterého je účelem zajištění dle §46a odst. 1 písm. e) zákona
o azylu zajistit efektivní kontrolu nad průběhem správního řízení o vyhoštění, pokud cizinec
požádá během řízení o mezinárodní ochranu.
[3] Krajský soud konstatoval, že stěžovatel v žalobě uvedl pouze část odůvodnění rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2015, čj. 1 Azs 20/2015-45, která navíc byla zcela
vytržena z kontextu. Rozsudek proto vyložil sám a shrnul, že stěžovatel neoprávněně pobýval
na území České republiky a v rozporu se správním vyhoštěním uloženým v roce 2014. Nyní
podaná žádost o mezinárodní ochranu je již druhá v pořadí. V průběhu správních řízení
až do vydání napadeného rozhodnutí neuvedl žádné důvody hodné zvláštního zřetele, které
by se vztahovaly k jeho rodinné situaci a s nimiž by se musel žalovaný vypořádat kromě toho,
že si chce svoji přítelkyni vzít za manželku. Tvrzení o nepřiměřenosti nebylo nijak rozvinuto. Ani
v žalobě nebyla podstata zásahu do soukromého a rodinného života blíže popsána. Pouhé
odloučení partnerů z důvodu zajištění jednoho z nich nemůže bez dalšího znamenat nepřiměřený
zásah. Navíc v zařízení pro zajištění cizinců mohou být přijímány rodinné návštěvy. Vzhledem
k vágnosti stěžovatelových tvrzení nelze žalovanému vytýkat, že se nezabýval zásahem
napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[4] V kasační stížnosti stěžovatel namítal, že výslovně uvedl, že se na území České republiky
nachází jeho partnerka, přičemž rozhodnutí, kterým by byl ukončen jeho pobyt na území České
republiky, označil za nepřiměřené vzhledem k zásahu do jeho rodinného a soukromého života.
Není tedy správné tvrzení krajského soudu, že jeho tvrzení byla vágní. Z citovaného rozsudku
sp. zn. 1 Azs 20/2015 neplyne, že by správní orgán nemusel vyhodnotit zásah do soukromého
a rodinného života.
[5] Nelze akceptovat, že se soud zabýval mírou zásahu rozhodnutí do soukromého
a rodinného života věcně, neboť to je v rozporu s podstatou správního soudnictví. Úkolem
správního soudu není napravovat pochybení správních orgánů. Skutečnost, že krajský soud
přistoupil k posouzení míry zásahu do soukromého a rodinného života naopak svědčí o namítané
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že zákon o azylu explicitně neukládá
správnímu orgánu povinnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí o zajištění
do soukromého života. Stěžovatel na území České republiky pobýval v rozporu s uloženým
správním vyhoštěním a bez oprávnění k legálnímu pobytu. Žalovaný se ztotožnil s napadeným
rozsudkem krajského soudu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podaná včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil
při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud předesílá, že předmětem přezkumu v nynější věci je rozhodnutí
o zajištění cizince podle zákona o azylu. Účelem tohoto typu zajištění není realizace správního
vyhoštění. Na rozdíl od případu zajištění cizince podle zákona o pobytu cizinců (zákon
č. 326/1999 Sb.) tedy žalovaný nebyl povinen zabývat se tím, zda správní vyhoštění
či vycestování nepřiměřeně nezasahuje do soukromého a rodinného života stěžovatele
(srov. rozsudek ze dne 12. 2. 2016, čj. 5 Azs 16/2016-32, ve spojení s usnesením rozšířeného
senátu ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010-150, č. 2524/2012 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne
21. 3. 2019, čj. 10 Azs 252/2017-89).
[9] Pokud jde o zásah do práva žadatele o mezinárodní ochranu na jeho soukromý a rodinný
život způsobený samotným zajištěním, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 2. 2016,
čj. 5 Azs 16/2016-32, uvedl, že „[z]ajištění představuje omezení osobní svobody a jde proto z povahy věci
vždy o zásah do rodinného a soukromého života zajišťovaného cizince (stěžovatele). Zajištění ovšem neznamená
ztrátu kontaktu zajištěného cizince s jeho rodinnými příslušníky, když podle čl. 10 odst. 4 nové přijímací směrnice
2013/33/EU je povinností členských států zajistit, aby rodinní příslušníci mohli se žadatelem o mezinárodní
ochranu komunikovat a navštěvovat jej v podmínkách, které respektují soukromí. Podle §81 odst. 1 písm. d), e)
a f) zákona o azylu má cizinec ubytovaný v přijímacím nebo pobytovém středisku právo přijímat návštěvy, přijímat
balíčky a peníze a přijímat a na svůj náklad odesílat písemná sdělení“. V rozsudku ze dne 21. 5. 2014,
čj. 6 Azs 33/2014-45, s přihlédnutím k judikatuře ESLP, konkrétním okolnostem případu
a povaze institutu zajištění dle zákona o azylu soud konstatoval, že v „projednávaném případě byl
stěžovatel omezen na svobodě na maximální délku 120 dní, což jistě nelze považovat za dobu, která by mohla
ohrozit udržení rodinného života stěžovatele. Nadto stěžovateli a jeho družce byl umožněn telefonický kontakt
(srov. č. l. 6 spisu krajského soudu) a osobní návštěvy. Vzdálenost 80 km uvedeného zařízení od družky
stěžovatele se v daném ohledu nejeví jako nepřekonatelná“.
[10] Stěžovatel se sice v průběhu správního řízení o vyhoštění a žádosti o mezinárodní
ochranu zmínil o plánech vzít si svou přítelkyni za manželku a žít s ní natrvalo v České republice,
ani toto tvrzení však nemohlo založit pochybnost o zásahu rozhodnutí o zajištění
do soukromého a rodinného života stěžovatele. Jak již bylo uvedeno, stěžovatelova přítelkyně jej
mohla v zařízení pro zajištění cizinců navštěvovat. Ani doba, po kterou byl stěžovatel zajištěn,
není dle názoru soudu tak dlouhá, aby byl stěžovatelův rodinný život nadmíru narušen. Nejvyšší
správní soud podotýká, že stěžovatel si musel být vědom toho, že na území České republiky
pobývá nelegálně. Musel proto předpokládat, že dříve nebo později bude nucen vycestovat. Jeho
rodinný život v České republice byl tedy od počátku nejistý.
[11] Individuální skutkové okolnosti dané věci tedy nevykazovaly závažná specifika, která
by zakládala pochybnosti o nadměrném zásahu rozhodnutí o zajištění do soukromého
a rodinného života stěžovatele. Žalovaný proto nebyl povinen se k otázce zásahu rozhodnutí
do soukromého a rodinného života stěžovatele výslovně vyjadřovat (srov. rozsudek ze dne
21. 2. 2018, čj. 9 Azs 326/2017-30, body 17 až 19). Soud v této souvislosti podotýká, že prostor
pro podrobné zkoumání veškerých možných důsledků, které mohou ve sféře zajištěného cizince
a jeho rodiny nastat, je v řízení o zajištění značně omezen. Žalovaný má velmi krátkou dobu 5
dnů (§46a odst. 4 věta první zákona o azylu) k tomu, aby učinil veškerá skutková zjištění
a současně vydal rozhodnutí o zajištění, včetně odůvodnění.
[12] Soud proto nepovažuje za nezákonné, že se v nynější věci žalovaný v rozhodnutí
o zajištění výslovně nezabýval zásahem rozhodnutí o zajištění do soukromého a rodinného života
stěžovatele.
[13] K namítanému rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Azs 20/2015 je nutné
uvést, že tento sice kladl důraz na to, že musí být posouzen zásah do rodinného života
při rozhodování o setrvání v zajištění, nicméně uvedl, že mimo to je třeba přihlížet i k dalším
významným hlediskům, jako např. porušování imigračních pravidel v minulosti nebo vědomé
uvádění nepravdivých informací státním orgánům. Také rozebral, že o zásah do rodinného života
nepůjde v situaci, pokud byl rodinný život založen v době, kdy dotčené osoby věděly, že jejich
imigrační status je takový, že jejich rodinný život v dané zemi je od počátku nejistý.
Z odůvodnění rozsudku nijak neplyne, jak stěžovatel naznačil, že by bylo povinností správních
orgánů se vždy výslovně vyjadřovat k možné otázce zásahu do rodinného života bez ohledu
na nereálnost zásahu do těchto práv.
[14] Pokud pak jde o námitku, že se krajský soud zabýval mírou zásahu rozhodnutí
do soukromého a rodinného života věcně, je třeba uvést, že krajský soud především reagoval
na žalobní námitky, které poukazovaly na možný zásah do rodinného a soukromého života
stěžovatele. Navíc za situace, kdy nebylo povinností žalovaného se výslovně vyjadřovat
k možnosti zásahu do soukromého a rodinného života, neboť ten neměl žádné relevantní
informace, ze kterých by tento zásah mohl případně dovozovat, nebylo pak pochybením
krajského soudu, pokud se k této otázce blíže vyjádřil. I krajský soud totiž jednoznačně dovodil,
že vzhledem k vágnosti tvrzení ohledně rodinného a soukromého života není možné žalovanému
vyčíst, že se touto otázkou výslovně nezabýval.
[15] Lze dodat, že ve správním spisu se nachází stěžovatelova žádost o mezinárodní ochranu
ze dne 20. 10. 2018 a dokument poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne
25. 10. 2018. V žádosti uvedl, že v České republice bydlí jeho žena, kterou si chce vzít
za manželku. Dále uvedl, že na Ukrajině je považován za zrádce, v České republice žije půlku
života, chce zde žít i nadále a platit daně. V dokumentu ze dne 25. 10. 2018 je uvedeno,
že je svobodný, nemá děti a dále se vyjádřil o situaci na Ukrajině. Z uvedeného je patrné,
že v průběhu správního řízení ani bezprostředně po vydání napadeného rozhodnutí neoznačil
možné ukončení jeho pobytu na území České republiky za nepřiměřený zásah do jeho rodinného
a soukromého života, jak nyní tvrdí v kasační stížnosti. Zcela obecné tvrzení o tom, že zde údajně
žije se ženou bez jakýchkoliv dalších podrobností nelze rozhodně považovat za takové, na které
by musel žalovaný v rozhodnutí o zajištění reagovat z důvodu zjevné hrozby nepřiměřeného
zásahu do soukromého a rodinného života.
IV. Závěr
[16] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci při tom rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání.
[17] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly
v řízení náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
[18] Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci přiznal odměnu za zastupování (§35
odst. 10 s. ř. s.). Jde o odměnu za 2 úkony právní služby (podání kasační stížnosti a porada
přesahující jednu hodinu), celkem v částce 6 200 Kč [§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. c) a d)
vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů) a náhradu hotových
výdajů, celkem 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 6 800 Kč. K nákladům řízení
se přičítá tato daň v sazbě platné ke dni ukončení řízení o kasační stížnosti, tj. ve výši 1 428 Kč,
jelikož ustanovený zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty. Odměna za zastupování tak činí
8 228 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. května 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu