ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.386.2018:34
sp. zn. 8 Azs 386/2018-34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce:
M. H. D., zastoupený JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13,
Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2018, čj. OAM-176/LE-LE05-LE24-PS-2018, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2018, čj. 17 A 127/2018-
39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
IV. Ustanovenému zástupci JUDr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi se sídlem Šlejnická 1547/13,
Praha 6, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši
8 228 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce byl za účelem správního vyhoštění zajištěn podle §124 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Následně podal žádost
o mezinárodní ochranu a žalovaný shora označeným rozhodnutím rozhodl o jeho přezajištění
dle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Rozhodnutí
odůvodnil tím, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout
se správnímu vyhoštění. Ačkoliv žalobce cestoval pozemní cestou přes několik evropských států
do Německa a o mezinárodní ochranu v nich mohl požádat, neučinil tak a požádal o ni až poté,
co byl zadržen německou policií a vrácen do České republiky, kde s ním bylo zahájeno správní
řízení o vyhoštění, a byl zajištěn podle zákona o pobytu cizinců. Tvrzení o tom, že jej v zemi
původu pronásleduje mafie lichvářů a má postiženou ruku, uvedl až při žádosti o mezinárodní
ochranu. Při dřívějším výslechu však policii tvrdil, že mu nejsou známy skutečnosti bránící
návratu do vlasti. Poté, co žalovaný rozhodl o přezajištění žalobce do režimu zákona o azylu, vzal
žalobce svou žádost o mezinárodní ochranu zpět a žalovaný řízení o ní zastavil.
[2] Rozhodnutí žalovaného označené v záhlaví napadl žalobce žalobou, v níž tvrdil,
že žalovaný nesprávně a nedostatečně zhodnotil možnost využití zvláštních opatření podle §47
zákona o azylu. Žalovaný fakticky zopakoval argumentaci pro vyhodnocení důvodnosti zajištění
podle §46 odst. 1 písm. e) zákona o azylu i pro zdůvodnění nemožnosti využít zvláštních
opatření, což je neakceptovatelné, neboť to nedostatečně reflektuje závažnost protiprávního
jednání žalobce a jeho pobytovou historii. Zvláštní opatření by měla být primárním řešením
a zajistit cizince je možné pouze v případě, že zvláštní opatření nelze uplatnit. Žalobce
nezpochybnil důvodnost zajištění, ale důvody zajištění podle něj z logiky věci nejsou totožné
s důvody nemožnosti využít zvláštních opatření.
[3] Krajský soud v Plzni (dále „krajský soud“) žalobu zamítl v záhlaví označeným rozsudkem.
V odůvodnění uvedl, že by uplatnění zvláštních opatření nebylo účinné. Svědčí o tom fakt,
že žalobce porušoval právní předpisy, neboť svévolně neoprávněně pobýval na území České
republiky a přinejmenším jednoho dalšího státu EU bez cestovního dokladu, oprávnění k pobytu
a dokladu totožnosti. Své zákonné povinnosti zcela ignoroval, a aby je obešel, využil služeb
převaděčů. Po předání do České republiky uváděl, že o azyl žádat nechce, protože chce pouze
do Německa za přítelkyní, jejíž adresu ani nevěděl. Za tři dny však o mezinárodní ochranu
požádal údajně ze strachu z lichvářů (a později žádost vzal zpět). Z jednání žalobce lze dovodit
účelovost podané žádosti o mezinárodní ochranu a je zřejmé, že existuje nebezpečí, že se bude
i nadále vyhýbat svým povinnostem, bude nadále porušovat právní předpisy a mařit výkon
rozhodnutí o vyhoštění. Pokud existují skutečnosti nasvědčující tomu, že bude žalobce správní
řízení mařit, nelze podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2016,
čj. 7 As 185/2016-23, přistoupit ke zvláštnímu opatření. Žalovaný se podle krajského soudu
vypořádal s individuálními okolnostmi případu a s jeho závěry se ztotožnil.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti výroku I. rozsudku krajského soudu, jímž byla žaloba zamítnuta, podal žalobce
(dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že krajský soud aproboval
nesprávný postup žalovaného, který závěr o nemožnosti využití zvláštních opatření založil
na stejných důvodech jako závěr pro důvodnost jeho zajištění. Argumentaci krajského soudu výše
citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu považuje stěžovatel za nepřípadnou, neboť
se v dané věci jednalo o cizince se zcela odlišnou pobytovou historií (v dané věci podal účastník
řízení žádost o mezinárodní ochranu po dvou letech nelegálního pobytu poté, co byl zajištěn
za účelem správního vyhoštění). Stěžovatel se na území České republiky ocitl poprvé, provinil
se „pouze“ nelegálním pobytem a nelze konstatovat, že neprojevil úctu k právnímu řádu České
republiky, natož opakovaně.
[5] Stěžovatel zopakoval, že využití zvláštních opatření by mělo být primárním řešením
a žalovaný byl povinen se individuálně vypořádat se všemi klíčovými prvky jeho pobytové
historie. Poukázal na to, že institut zvláštních opatření musí být vykládán v souladu s cíli
a smyslem návratové směrnice, na což měl upozornit Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne
7. 12. 2011, čj. 1 As 132/2011-51 a ze dne 28. 3. 2012, čj. 3 As 30/2011-57, kde mj. uvedl,
že smyslem právní úpravy je snaha o minimalizaci omezování osobní svobody zahrnutím
povinnosti správního orgánu provést úvahu o možnosti aplikace mírnějších opatření
před přistoupením k zajištění cizince. Stěžovatel tvrdí, že neexistují důvody domnívat
se, že by nehodlal plnit své povinnosti žadatele o mezinárodní ochranu, neboť přinejmenším
od podání své žádosti prokázal, že je připraven spolupracovat s příslušnými orgány a není jeho
úmyslem mařit výkon rozhodnutí. Uvedené argumenty stěžovatel podřadil pod důvod kasační
stížnosti v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[6] Žalovaný vyjádření ke kasační stížnosti navrhl řízení zastavit dle §46a odst. 9 zákona
o azylu, jelikož zajištění stěžovatele bylo ukončeno dne 7. 12. 2018, kdy bylo realizováno jeho
vyhoštění do Vietnamské socialistické republiky. Žalovaný popřel oprávněnost kasační stížnosti
a odkázal na obsah správního spisu a své vyjádření k žalobě. Z výpovědi stěžovatele vyplynulo,
že své povinnosti během pobytu v České republice vědomě nerespektoval. Žalovaný i krajský
soud vycházeli z okolností svědčících pro závěr, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána
účelově s cílem odvrátit vyhoštění. Podle žalovaného je zřejmé, z jakých podkladů vycházel,
jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jeho úvahy vedly. V rozhodnutí popsal skutkový
stav a zdůvodnil, z jakých konkrétních důvodů dospěl k závěru o zajištění stěžovatele.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[8] Nejvyšší správní soud nezastavil řízení podle §46a odst. 9 zákona o azylu, ač mu žalovaný
v průběhu řízení sdělil, že stěžovatel již není zajištěn a bylo realizováno jeho vyhoštění.
V mezidobí totiž Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 41/17 ze dne 27. 11. 2018 prohlásil
ustanovení §46a odst. 9 zákona o azylu za neústavní pro rozpor s právem na přístup k soudu dle
čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky,
jakož i s právem na přezkum zákonnosti zbavení svobody podle čl. 5 odst. 4 a s právem
na odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zrušil
je dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, tedy k 21. 1. 2019.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatel sice formálně uplatnil důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., pod který lze podřadit „vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit“. Z obsahu kasačních námitek je však evidentní, že ve skutečnosti nenamítá
procesní pochybení žalovaného, ale nesouhlasí s posouzením právní otázky, zda v jeho případě
byly dány důvody pro uložení zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu namísto vydání
rozhodnutí o zajištění. Tvrzené důvody kasační stížnosti soud posuzuje podle jejich obsahu
a nikoliv podle formálního označení (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 11. 2007, čj. 8 As 52/2006-74, č. 1655/2008 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud proto
posuzoval, zda je v případě stěžovatele dán kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[11] Podle §46 odst. 1 písm. e) zákona o azylu „ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro
zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána
pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu
k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat
o udělení mezinárodní ochrany dříve.“
[12] Podle §47 odst. 2 zákona o azylu „ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření
žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle §46a odst. 1 nebo §73 odst. 3,
ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení
mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.“
[13] Stěžovatel byl zadržen německou policií poté, co spolu s 24 muži vietnamského původu
a převaděčem překročil v dodávce státní hranici s Českou republikou. Neměl jakýkoliv cestovní
doklad ani oprávnění k pobytu. K prokázání své totožnosti nebyl schopen předložit ani žádný
jiný doklad. Při výslechu uvedl, že svou vlast opustil z důvodu návštěvy přítelkyně žijící
v Německu, kde chce požádat o azyl. Nemá v úmyslu pobývat na území České republiky. Měl
v úmyslu pobývat několik týdnů v schengenském prostoru, ale jakým způsobem by při absenci
cestovního dokladu a peněz vycestoval zpět, nevěděl. Na území Německa má v úmyslu pobývat
i přes případný zákaz vstupu v souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění. Na svou
přítelkyni nemá žádný kontakt, ani neví, kde v Německu bydlí. Uvedl, že nezná skutečnosti, které
by mu bránily v návratu do Vietnamu, ale pokud bude propuštěn, odjede do Německa,
kde požádá o azyl. Na základě těchto skutečností byl stěžovatel zajištěn za účelem správního
vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců. Následně požádal o mezinárodní ochranu a tvrdil,
že jej pronásleduje mafie lichvářů, má postiženou ruku, nemůže pracovat a jeho rodiče jsou staří
a on se o ně musí postarat.
[14] Nejvyšší správní soud ověřil, že se žalovaný možností uložení zvláštních opatření dle §47
zákona o azylu zabýval na str. 4-5 svého rozhodnutí. Žalovaný konkrétně uvedl, že je zřejmé,
že mu skutečnosti, které stěžovatele dle jeho tvrzení vedly k podání žádosti o mezinárodní
ochranu, byly známé již před zajištěním policií. Navíc jsou v nich rozpory, z čehož lze usuzovat,
že žádost podal pouze s cílem vyhnout se realizaci vyhoštění a moci nelegálně setrvat na území
EU, případně se opět pokusit o vstup do své cílové země. K tomu využije jakékoliv možnosti,
včetně nezákonného vstupu za pomoci převaděčů, uváděním nepravdivých údajů o svém věku
či podání žádosti o mezinárodní ochranu. S ohledem na to, že cílem stěžovatele je pokračovat
v cestě do Německa, čímž by opětovně porušil právní předpisy, byl by jeho propuštěním ohrožen
průběh správního řízení. Prokázáno bylo také to, že se stěžovatel dopustil porušení veřejného
pořádku již v minulosti, neboť se zcela vědomě vyhýbal svým zákonným povinnostem spojeným
s pobytem a vstupem na území České republiky a dalších států. Navíc jak sám uvedl, nehodlá
respektovat ani případné rozhodnutí o správním vyhoštění a s ním spojený zákaz vstupu. Krajský
soud se následně s žalovaným ztotožnil a dospěl k závěru, že by uplatnění zvláštních opatření
nebylo účinné. Kromě toho o účelovosti žádosti podle něj svědčí také to, že žádost
o mezinárodní ochranu vzal před rozhodnutím o ní zpět. Podle krajského soudu se žalovaný
přezkoumatelně a správně vypořádal s individuálními okolnostmi případu.
[15] Nejvyšší správní soud dává stěžovateli v obecné míře za pravdu, že cílem výše
reprodukované právní úpravy je snaha o snížení počtu případů, kdy je omezována osobní
svoboda a pokud je to možné a dostačující, měla by být ukládána zvláštní opatření, při nichž
k omezení osobní svobody nedochází. Toto pravidlo však není bezbřehé, což jasně vyplývá
i z rozsudků Nejvyššího správního soudu, na které v této souvislosti stěžovatel odkazuje
a z unijní úpravy, která je v nich rozebírána a které se nyní stěžovatel dovolává (viz bod [23]
rozsudku ze dne 7. 12. 2011, čj. 1 As 132/2011-51).
[16] Nejvyšší správní soud současně upozorňuje, že ustanovení §46a (důvody zajištění)
a §47 (zvláštní opatření) transponují do vnitrostátního práva čl. 8 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. 6. 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání
žadatelů o mezinárodní ochranu (dále „přijímací směrnice“), která poprvé na úrovni unijního
práva upravila možnost zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu (srov. bod 20 rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, čj. 1 Azs 349/2016-48). Nelze tak souhlasit
se stěžovatelem, že smyslem zavedení institutu zvláštních opatření do zákona o azylu byla
nutnost implementace čl. 15 návratové směrnice, neboť návratová směrnice se v průběhu řízení
o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu nepoužije (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne
27. 2. 2019, čj. 6 Azs 351/2018-32, anebo ze dne 6. 3. 2019, čj. 6 Azs 356/2018-35). Potřeba
primárního využití zvláštních opatření u žadatelů o azyl vychází z principu obsaženého v čl. 15
preambule přijímací směrnice. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 28. 4. 2011,
Hassen El Dridi, věc C-61/11, jehož se stěžovatel v kasační stížnosti dovolává, tak není pro nyní
projednávanou věc přiléhavý, neboť pojednává o povinnosti členských států uskutečňovat
vyhoštění prostřednictvím co nejmírnějších donucovacích opatření, což představuje jinou situaci,
než zajištění v průběhu řízení o mezinárodní ochraně (a rovněž tento judikát vychází z návratové,
nikoliv přijímací směrnice).
[17] Ačkoli by se ze znění §47 odst. 2 zákona o azylu mohlo zdát, že jediným účelem
zvláštních opatření je zajistit zdárný průběh řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, tedy zajistit
účast žadatele v tomto řízení, „důvodem, který ospravedlňuje zajištění žadatele o mezinárodní ochranu
je v tomto případě obava, že se podáním žádosti o mezinárodní ochranu snaží vyhnout realizaci správního
vyhoštění. Zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu má tedy za cíl znemožnit zneužití zákona
podáním účelové žádosti o mezinárodní ochranu a dosažení takových podmínek, které cizinci umožní vyhnout
se již uloženému správnímu vyhoštění (typicky útěkem a přerušením kontaktu s orgány veřejné správy). Aniž
by tím byl jakkoliv předjímán výsledek řízení o mezinárodní ochraně, jedná se o preventivní opatření, které
má zabezpečit dostupnost žadatele pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se rozhodnutí o správním
vyhoštění stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně. […] Pokud
jsou splněny všechny podmínky pro aplikaci důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu
(tj. na základě objektivních okolností spočívajících zejména v předchozím jednání cizince existují oprávněné důvody
se domnívat, že podání žádosti bylo pouze účelové), je třeba tyto okolnosti zvažovat i při posouzení podmínek
účinnosti zvláštních opatření. Zvláštní opatření jsou zamýšlena jako mírnější alternativa k těmto důvodům.
Při posouzení účinnosti zvláštních opatření proto nelze od hlížet od důvodu zajištění
a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak
zajištění směřovalo. […] Jakkoliv nelze paušálně říci, že by v případě existence důvodu zajištění podle
§46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla možnost uložení zvláštních opatření vždy vyloučena, jejich neúčinnost
bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Vždy však bude třeba zvážit osobní,
majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho
dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU, včetně
charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 6. 2017, čj. 1 Azs 349/2016-48, zvýraznění provedl Nejvyšší správní soud).
[18] To, že žalovaný z velké části vyloučil uložení některého ze zvláštních opatření ze stejných
důvodů, na jejichž základě usuzoval na účelovost podané žádosti o mezinárodní ochranu
stěžovatele, proto samo o sobě není nezákonné, respektoval-li zásadu individualizace (obdobně
též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2018, čj. 6 Azs 311/2018-37, ze dne
5. 6. 2018, čj. 6 Azs 163/2018-29, či ze dne 26. 7. 2017, čj. 8 Azs 114/2017-35). Stěžovatel
se v kasační stížnosti domáhal zohlednění „všech klíčových prvků pobytové historie“, aniž by však
objasnil, který z nich měl žalovaný, a tedy i krajský soud, opomenout.
[19] Tvrzení, že se správními orgány spolupracoval, uvedl stěžovatel až v kasační stížnosti.
Nadto není zřejmé, z čeho tak dovozuje. Jediná „spolupráce“, která ze správního spisu vyplývá,
spočívá v tom, že se ve správních řízeních při výslechu k věci vyjádřil. Ke správnímu orgánu
se ani sám dobrovolně nedostavil, ale byl kontrolován policejní hlídkou po překročení hranic
s Německem, která ho následně zajistila. Naopak všechny shora popsané skutečnosti nasvědčují,
že žalovaný a krajský soud zcela oprávněně usoudili, že uložení zvláštních (mírnějších) opatření
by bylo příliš riskantní, neboť stěžovatel nerespektuje povinnosti vyplývající z právního řádu ČR.
Zjištěné skutečnosti navíc nevyvolávají prakticky žádné pochybnosti o tom, že stěžovatel požádal
o mezinárodní ochranu proto, aby alespoň dočasně odvrátil výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění, neboť žádost podal až po svém zajištění za účelem správního vyhoštění, dříve žádné
azylově relevantní obavy neuváděl, o mezinárodní ochranu v žádné zemi EU nepožádal a tvrdil,
že v případě propuštění se pokusí opět o vstup na území Německa. Žalovaný tudíž k zajištění
přistoupil na základě objektivních okolností spočívajících v předchozím jednání stěžovatele,
přičemž tyto individuální okolnosti v případě stěžovatele plně odpovídají judikatorním
požadavkům na výjimečnost institutu zajištění, namísto uložení mírnějších opatření. Obstojí
proto zcela i navazující rozhodnutí krajského soudu napadené kasační stížností.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[21] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá.
Procesně úspěšné žalované pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů její běžné
úřední činnosti, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[22] V řízení před krajským soudem byl stěžovateli ustanoven zástupcem JUDr. Ing. Jakub
Backa, advokát. Hotové výdaje a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát
(§35 odst. 9 ve spojení s §120 s. ř. s.). Odměna ustanovenému zástupci za řízení před Nejvyšším
správním soudem náleží za poskytnutí jednoho úkonu právní služby dle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), spočívající v poradě s klientem přesahující jednu hodinu [dle §11 odst. 1 písm.
c) advokátního tarifu] a podání kasační stížnosti [písemné podání ve věci samé dle §11 odst. 1
písm. d) advokátního tarifu], při sazbě 3 100 Kč za úkon právní služby [dle §7 bodu 5 ve spojení
s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna ustanoveného zástupce tak činí 6 200 Kč.
Pokud jde o náhradu hotových výdajů ustanoveného zástupce, ta je stanovena paušálně
v §13 odst. 3 advokátního tarifu, a to ve výši 300 Kč za každý jeden úkon právní služby.
Na náhradě hotových výdajů proto ustanovenému zástupci náleží částka 600 Kč. Vzhledem
k tomu, že ustanovený zástupce je plátcem DPH, odměna je dále zvýšena o částku odpovídající
této dani ve výši 21 % podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Celkem tedy
ve výroku IV. tohoto rozsudku přiznal Nejvyšší správní soud ustanovenému advokátovi
na odměně za zastupování stěžovatele a na náhradě hotových výdajů částku 8 228 Kč. Tato
částka bude ustanovenému zástupci vyplacena do 30 dnů od právní moci rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. května 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu