ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.55.2018:52
sp. zn. 8 Azs 55/2018-52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: A. H.,
zast. Mgr. Daliborem Lípou, advokátem se sídlem Vyšehradská 702/12, Karlovy Vary, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, odbor
cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované
ze dne 21. 4. 2017, čj. KRPA-112792-31/ČJ-2017-000022, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, čj. 1 A 51/2017-75,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, čj. 1 A 51/2017-75, se z r u š u j e
a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci Mgr. Daliboru Lípovi, advokátu, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti a náhrada hotových výdajů ve výši 6 800 Kč,
která je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního
soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalované.
Tímto rozhodnutím žalovaná rozhodla o prodloužení doby zajištění stěžovatele za účelem
předání o dalších 30 dnů.
[2] Městský soud rozhodoval již po druhé, po té, co jeho předchozí rozhodnutí zrušil Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 16. 1. 2018, čj. 9 Azs 233/2017-40, pro nepřezkoumatelnost.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že městský soud po té, co jeho předchozí
rozhodnutí bylo zrušeno, nenařídil jednání, ani nevyzval účastníky řízení, zda souhlasí
s rozhodnutím věci bez jednání. Dále namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[4] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas a stěžovatel je zastoupen ustanoveným advokátem (viz body [18] a [19]
tohoto rozsudku) ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek městského
soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[5] Nejdříve se Nejvyšší správní soud musel zabývat přípustností podané kasační stížnosti,
jelikož jde v pořadí již o druhou podanou kasační stížnost. Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho
původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod
kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem soudu.
[6] Pravým smyslem výše uvedeného ustanovení je zamezit tomu, aby se Nejvyšší správní
soud musel zabývat znovu věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor vyslovil, a kdy se tímto
právním názorem krajský soud řídil. Ostatně i soud je svým předchozím vysloveným právním
názorem vázán, jestliže rozhoduje za jinak nezměněných poměrů v téže věci o kasační stížnosti
proti novému rozhodnutí krajského soudu. Výklad uvedeného ustanovení provedl Ústavní soud
v nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, na který navázal rozšířený senát v usnesení
ze dne 22. 3. 2011, čj. 1 As 79/2009-165, č. 2365/2011 Sb. NSS, kde uvedl: „Ze zákazu opakované
kasační stížnosti judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. výjimky, jejichž respektování znamená dodržení smyslu a účelu rozhodování
Nejvyššího správního soudu. Dospěla k závěru, že toto ustanovení nelze vztáhnout zejména na případy, kdy
Nejvyšší správní soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový
stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu
by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. […] Lze tedy
shrnout, že ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. limituje přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám
již dříve v téže věci Nejvyšším správním soudem závazně posouzeným.“
[7] Městskému soudu je vytýkáno v prvé řadě procesní pochybení, což odpovídá výjimce,
kterou dovodil rozšířený senát. Nyní podaná kasační stížnost je tedy přípustná.
[8] Ve spisu městského soudu je na listech číslo 68 – 73 výše uvedený rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 9 Azs 233/2017 a na listu číslo 74 je již zkrácené znění nyní kasační
stížnosti napadeného rozsudku. Ve spisu není ani jinde protokol o ústním jednání nebo výzva
městského soudu směřovaná účastníkům řízení, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci
bez nařízení jednání po té, co byl první rozsudek zrušen kasačním soudem.
[9] Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem stěžovatele, že postupem městského soudu bylo
porušeno právo na ústní projednání věci. Z judikatury Nejvyššího správního soudu, na kterou
stěžovatel odkazoval v kasační stížnosti, plyne, že „[ú]častníku nelze upřít právo na veřejné projednání
jeho věci v jeho přítomnosti včetně možnosti vyjádřit se k věci (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
[…] Rozhodnutí věci bez nařízení jednání za situace, kdy výzva k vyslovení souhlasu s takovým postupem podle
§51 s. ř. s. nebyla stěžovatelce řádně doručena, představuje vadu řízení, jež se dotýká samotné zákonnosti nyní
napadaného rozsudku. Této námitce tedy Nejvyšší správní soud přisvědčuje, v této části shledává kasační stížnost
důvodnou a tato skutečnost je sama o sobě důvodem pro zrušení rozsudku.“ (rozsudek ze dne 11. 11. 2004,
čj. 6 Azs 28/2003-59, č. 482/2005 Sb. NSS). V rozsudku ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 Afs 112/2008 -129,
pak Nejvyšší správní soud, vycházeje z judikatury Ústavního soudu, instruktivně rozvedl,
že „je třeba rozlišovat dvě situace, kdy krajský soud rozhoduje bez jednání ve věci znovu po té, co bylo jeho
předcházející rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním soudem. Prvním případem je situace, kdy i po zrušení
prvního rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem zůstává výsledek sporu stále otevřený a krajský
soud je v dalším řízení dle závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu povinen se určitými pro
věc rozhodnými otázkami, které dosud nebyly ani Nejvyšším správním soudem plně vyřešeny, dále zabývat.
Ve druhém případě již byla naopak rozhodná otázka beze zbytku posouzena Nejvyšším správním soudem
a krajskému soudu po zrušení jeho původního rozsudku v dalším řízení nezbývá žádný prostor pro vlastní
uvážení. V obou případech je opominutí krajského soudu nařídit ve věci znovu jednání, pokud nebyl v souladu
s §51 odst. 1 s. ř. s. účastníky řízení udělen souhlas k rozhodnutí bez jednání, procesní vadou, konkrétně
porušením §49 odst. 1 s. ř. s. V prvním případě však taková vada zakládá porušení ústavních práv žalobce
a je zároveň vadou řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.), ve druhém případě tomu tak není, neboť i kdyby ve věci bylo nařízení jednání, nemohl
by krajský soud rozhodnout jinak, než je předurčeno závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.“
Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 786/08, uvedl, že „[s]ouhlas poskytnutý
stěžovatelem ještě před vydáním prvního rozsudku ve věci, nebyl dle názoru Ústavního soudu možno bez dalšího
vztahovat i na řízení po zrušení rozsudku Nejvyšším správním soudem, neboť procesní situace, za níž byl
poskytnut, byla zcela odlišná.“ Z tohoto usnesení vycházel i rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 3. 2010, čj. 5 Azs 3/2010-92.
[10] Z výše uvedeného je tedy patrné, že po zrušení rozhodnutí Nejvyšším správním soudem
musí krajský soud opětovně vyzvat účastníky řízení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení
jednání, nebo musí nařídit jednání. V opačném případě se dopouští vady. Tato vada má vliv
na zákonnost, pokud výsledek řízení byl „otevřený“ a nebyl již definitivně předurčen kasačním
soudem ve zrušujícím rozsudku.
[11] Předchozí rozhodnutí městského soudu bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno pro
nepřezkoumatelnost týkajících se věcného posouzení. Nejvyšší správní soud městskému soudu
věc vrátil se závazným právním názorem, aby se důkladněji vyjádřil k námitkám vzneseným
v žalobě. V žádném případě tak nebylo řešení věci předurčeno kasačním soudem.
[12] Samotný procesní postup městského soudu, který vyústil ve vydání napadeného
rozsudku, byl nesprávný, proto se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat námitkami
nepřezkoumatelnosti vznesenými v kasační stížnosti. Není totiž na jisto postavené, že v případě,
že by městský soud respektoval právo na ústní projednání věci, rozhodl by stejným způsobem.
Věcné přezkoumání samotného rozsudku by nyní bylo předčasné.
[13] Nejvyšší správní soud nad rámec vypořádání kasační stížnosti upozorňuje městský soud,
že žalovaným není Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy,
se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, ale je to Policie České republiky, Krajské ředitelství policie
hlavního města Prahy, odbor cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3. Zákon
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, totiž v §164 odst. 1 písm. v)
přiznává přímo odboru cizinecké policie pravomoc v rozhodování o zajištění cizince. Z hlavičky
napadeného rozhodnutí žalované jde seznat, že jej vydal právě odbor cizinecké policie.
V projednávané věci prozatím jediný úkon žalované (vyjádření k žalobě na č. l. 44) provedl právě
odbor cizinecké policie Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy.
IV. Závěr
[14] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná. Městský soud se dopustil vady řízení, která měla vliv na zákonnost napadeného
rozsudku, proto dle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, v němž je soud v souladu s §110 odst. 4 s. ř. s. vázán právními závěry uvedenými v tomto
rozsudku. Bude tedy muset opětovně zaslat účastníkům řízení výzvu podle §51 odst. 1 s. ř. s.
a pokud nebude souhlas obou stran s rozhodnutím věci bez jednání dán, bude povinen nařídit
ve věci jednání.
[15] O věci soud rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[16] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém řízení podle
§110 odst. 3 s. ř. s.
[17] Ustanovený zástupce učinil v řízení před Nejvyšším správním soudem dva úkony právní
služby, a to doplnění kasační stížnosti dle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „AT“), a sepsání právního rozboru věci týkající
se platnosti jeho ustanovení i v nyní podané kasační stížnosti dle §11 odst. 1 písm. h) AT.
Za jeden úkon právní služby zástupci stěžovatele náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. AT]. Náhrada hotových výdajů je stanovena
paušální částkou 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 AT). Celková výše odměny
ustanoveného zástupce tak činí 6 800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
[18] Nejvyšší správní soud upozorňuje, že rozšířený senát v usnesení ze dne 28. 6. 2018,
čj. 8 As 167/2017-58, č. 3766/2018 Sb. NSS, dospěl k závěru, že zastoupení advokátem, kterého
Nejvyšší správní soud ustanovil pro řízení o kasační stížnosti, je omezeno jen na řízení před
Nejvyšším správním soudem. V dalším řízení před krajským soudem, bylo-li jeho rozhodnutí
kasačním soudem zrušeno a věc vrácena, takové zastoupení netrvá. Zástupce stěžovatele mu byl
ustanoven v předchozím řízení před Nejvyšším správním soudem sp. zn. 9 Azs 233/2017. V nyní
projednávané věci Nejvyšší správní soud připustil i přes vyslovený názor rozšířeného senátu
zástupce stěžovatele jako jeho zástupce, jelikož v opačném případě by stěžovateli bylo upřeno
právo přístupu k soudu. Judikaturní odklon nemůže jít k tíži účastníku řízení (srov. rozsudek
rozšířeného senátu ze dne 5. 12. 2017, čj. 1 Afs 58/207-42, č. 3686/2018 Sb. NSS).
[19] V dalším řízení před městským soudem, které bude následovat, se však již názor
rozšířeného senátu vyslovený ve věci sp. zn. 8 As 167/2017 aplikovat bude. Zastoupení
stěžovatele ustanoveným zástupcem tak již nebude trvat. Pokud nadále nebude znám pobyt
stěžovatele, městský soud mu bude muset ustanovit opatrovníka dle §29 odst. 3 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (za užití §64 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. února 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu