ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.11.2018:31
sp. zn. 9 As 11/2018 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň
Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: MAX
LOYD, s.r.o., se sídlem Wenzigova 1872/4, Praha 2, zast. JUDr. Ladislavem Břeským,
advokátem se sídlem Botičská 1936/4, Praha 2, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní
vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, zast. JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem
se sídlem Rašínova 522, Zlín, proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 8. 2017,
č. j. RRTV/11326/2017-str, sp. zn. RRTV/2014/1181/zab, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
Rádio Student, s.r.o., se sídlem Gorkého 970/45, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, č. j. 14 A 48/2017 - 74,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 2. 12. 2014 žalovaná vyhlásila řízení o udělení licence k provozování rozhlasového
vysílání šířeného prostřednictvím pozemních vysílačů ve vybraném kmitočtovém pásmu.
V tomto řízení žalovaná vydala dne 28. 4. 2015 pod č. j. RRTV/1764/2015-zab rozhodnutí,
kterým výrokem I. udělila žalobkyni (společnosti MAX LOYD, s.r.o.) licenci k provozování
rozhlasového vysílání programu DANCE RADIO prostřednictvím vysílačů s využitím souboru
technických parametrů Brno město 1 102,4 MHz/100 W na dobu 8 let od právní moci
rozhodnutí, nejdéle však do 10. 10. 2025; a výrokem II. bod 2 zamítla žádost o udělení licence
k provozování rozhlasového vysílání programu Free Rádio prostřednictvím pozemních vysílačů
s využitím souboru technických parametrů Brno město 1 102,4 MHz/100 W osobě zúčastněné
na řízení (společnosti Rádio Student, s.r.o.).
[2] Na základě podané žaloby Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) rozhodnutí
žalované rozsudkem ze dne 8. 10. 2015, č. j. 6 A 133/2015 - 49, zrušil a věc vrátil žalované
k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že odůvodnění rozhodnutí v části týkající se hodnocení
základního dílčího kritéria - hudební formát není u osoby zúčastněné na řízení (tehdejšího
žalobce) úplné. Městský soud uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, proč žalovaná
na straně jedné připustila, že v žánrech Reggae, Hip-Hop a R´n´B spatřuje přínos pro pokryté
území, avšak na straně druhé tuto skutečnost nevzala v potaz při bodovém hodnocení,
které v případě tohoto dílčího kritéria umožňovalo přidělení bodů v rozmezí 0-2 body.
Z odůvodnění rozhodnutí žalované nebylo možno dle městského soudu zároveň dovodit,
na základě jakých úvah žalovaná dospěla k závěru, že hudební formát prezentovaný osobou
zúčastněnou na řízení (tehdejším žalobcem) je třeba srovnávat s rádii hrajícími pop a rock,
když žadatel tyto hudební žánry ve své žádosti vůbec neuvedl. V žádosti naopak uvedl,
že do programu bude zařazována hudba ze zemí, z nichž rádia běžně hudbu nezařazují (země
severské, pobaltské, východoevropské, post-sovětské), avšak ani tyto skutečnosti žalovaná
v rozhodnutí nijak nehodnotila. Za dané situace tak městský soud vyhodnotil, že rozhodnutí
žalované je v části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, což na základě podané kasační
stížnosti žalované potvrdil také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 3. 2016,
č. j. 3 As 245/2015 - 37.
[3] Žalovaná následně vydala dne 19. 7. 2016 pod č. j. RRTV/2502/2016-STR,
sp. zn. 2014/1181/zab, rozhodnutí, kterým opětovně udělila licenci společnosti žalobkyně
a zamítla žádost o licenci osoby zúčastněné na řízení. Také toto rozhodnutí městský soud
rozsudkem ze dne 6. 12. 2016, č. j. 3 A 176/2016 - 40, zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu
řízení. V souvislosti s otázkou hodnocení základního dílčího kritéria - hudebního formátu
městský soud opakovaně dospěl k závěru, že žalovaná se v potřebném rozsahu nevypořádala
se všemi žalobními námitkami osoby zúčastněné na řízení (tehdejšího žalobce), konkrétně
s námitkami ojedinělého uvedení zkratky CHR v jeho žádosti, jejíž obsah není nikde závazně
definován; dále s námitkou, že hudební formát Contemporary Hit Radio (CHR) má více variant;
hudební formát společnosti MAX LOYD, s.r.o., je oproti hudebnímu formátu společnosti Rádio
Student, s.r.o., ochuzen o formátovou složku Reggae, Hip-Hop a R´n´B, přičemž není zřejmé, proč
jsou tyto podobné programy/formáty výrazně odlišně hodnoceny; není zřejmé, proč žalovaná
na straně jedné připustila, že v žánrech Reggae, Hip-Hop a R´n´B spatřuje přínos pro pokryté
území, avšak na straně druhé tuto skutečnost nevzala v potaz při bodovém hodnocení; nebylo
zdůvodněno, proč žalovaná nebyla schopna určit střední hodnotu některých parametrů, jejichž
naplnění vyžaduje zákon. Městský soud proto žalované uložil, aby v dalším řízení tyto námitky
řádně vyhodnotila a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložila, jakými úvahami byla
ve svém rozhodování vedena.
[4] V dalším řízení žalovaná vydala dne 8. 8. 2017 pod č. j. RRTV/11326/2017-str,
sp. zn. RRTV/2014/1181/zab, rozhodnutí, kterým licenci k provozování rozhlasového vysílání
programu Free Rádio naopak udělila osobě zúčastněné na řízení (společnosti Rádio Student,
s.r.o.) a zamítla žádost, kterou o udělení licence k provozování rozhlasového vysílání programu
DANCE RADIO podala žalobkyně (společnost MAX LOYD, s.r.o.). V odůvodnění rozhodnutí
žalovaná zrekapitulovala průběh dosavadního správního řízení a s poukazem na §17
odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně
dalších zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon č. 231/2001 Sb.“),
jakož i na manuál pro hodnocení žádostí o udělení licence, který přijala jako svůj vnitřní
předpis, žalovaná popsala postup při rozhodování o udělení licence. Ve vztahu k §17
odst. 1 písm. c) zákona č. 231/2001 Sb., dle kterého žalovaná hodnotí přínos programové
skladby navrhované žadatelem k rozmanitosti stávající nabídky programů rozhlasového vysílání
na území, které by mělo být rozhlasovým vysíláním pokryto, žalovaná stanovila následující
základní dílčí kritéria – mluvené slovo, lokalizace programu, hudební formát a cílová skupina.
S výjimkou hudebního formátu se výsledek provedeného hodnocení žalované neliší
od hodnocení, které učinila v předchozích rozhodnutích, ke změně však došlo právě
při hodnocení základního dílčího kritéria - hudební formát, při jehož hodnocení může uchazeč
získat maximálně 4 body (je hodnocen počet již vysílaných programů s obdobným formátem
s bodovým hodnocením v rozmezí 0-2 body a podíl žadatelem navrhovaných žánrů na daném
území v již vysílaných programech taktéž s bodovým hodnocením v rozmezí 0-2 body).
[5] Ke kritériu hudební formát bylo v projektu předloženém osobou zúčastněnou na řízení
jako úspěšným žadatelem uvedeno, že Free Rádio je Dance CHR stanice se specificky
zaměřeným hudebním formátem na Eurodance, Dance, Elektronic dance music (EDM), Trance, House,
klubovou taneční scénu, Dancehall, Reggae, Hip-Hop a R´n´B s možnými přesahy, jako je drum’n‘ bass.
Žalovaná hodnotila pozitivně, že žadatel je připraven nasazovat do vysílání vysoký podíl
severských, pobaltských, východoevropských skladeb a skladeb ze zemí post-sovětského svazu.
Kritérium hudebního formátu tak bylo žalovanou vyhodnoceno jako splněné. V dílčím kritériu
počet programů s podobným formátem byly žadateli přiděleny 2 body, neboť na pokrytém území
vysílá méně než jeden program, který se na obdobné žánry orientuje. Žadatelem navrhovaný
program je tak z pohledu hudebního formátu na pokrytém území jedinečný. Přínos žalovaná
spatřovala také v programové skladbě, a to v zařazení hudebních žánrů, jako jsou Reggae, Hip-Hop
a R´n´B, které nebyly na pokrytém území vůbec zastoupeny. Rovněž za dílčí kritérium podílu
formátu na daném území proto žalovaná žadateli přidělila 2 body. Oproti dřívějším rozhodnutím
žalovaná v rozhodnutí vypustila z hodnocení žánry rock a pop, neboť z podkladů
založených ve správním spisu vyplynulo, že žadatelův hudební formát se zaměřuje na taneční
hudbu, Hip-Hop, Reggae a R´n´B, nikoli na hudební žánry rock a pop.
[6] Ve vztahu k žalobkyni (společnosti MAX LOYD, s.r.o.) a její žádosti o udělení licence
žalovaná v odůvodnění vydaného rozhodnutí k hodnocení jednotlivých kritérií uvedla,
že hudební formát DANCE RADIO se soustřeďuje na nekomerční menšinovou alternativní
hudební produkci českou, světovou a evropskou (70 %) do značné míry s písněmi posledních
cca 20 let. Domácí hudební produkce zastává podíl 12 % až 17 %. Žánrově se zaměřuje
především na elektronickou taneční hudbu (či klubovou, party, dance hudbu). Hudební formát
je významnou složkou programu, lze jej považovat za originální jeho přizpůsobením cílové
skupině mladých posluchačů. Kritérium hudebního formátu tak bylo žalovanou vyhodnoceno
jako částečně splněné a žadatelce byl udělen 1 bod za každé z dílčích kritérií. Na pokrytém území
jsou zachytitelné tři programy vysílající alespoň částečně taneční hudbu, a proto žalovaná přidělila
za dílčí kritérium počet programů s obdobným formátem 1 bod. Podíl formátu na daném území
dosahuje 110 %, hudební žánrová nabídka je na daném území částečně zastoupena, a proto
byl za toto dílčí kritérium přidělen také 1 bod.
[7] Žalovaná uzavřela, že k udělení licence osobě zúčastněné na řízení vedlo vyšší naplnění
kritéria přínosu programové skladby k rozmanitosti nabídky programů rozhlasového vysílání
na pokrytém území. Ve srovnání s žalobkyní tak osoba zúčastněná na řízení jako úspěšná
žadatelka naplnila ve vyšší míře následující dílčí kritéria: počet programů s obdobným formátem
a podíl formátu na daném území, její přínos v oblasti hudebního formátu byl ve vztahu
k pokrytému území dle žalované jednoznačný.
[8] Žalobkyně se proti rozhodnutí žalované bránila žalobou, v níž poukazovala
na skutečnost, že žalovaná v napadeném rozhodnutí zcela odlišně zhodnotila kritérium upravené
v §17 odst. 1 písm. c) zákona č. 231/2001 Sb., konkrétně hudební formát z hlediska přínosu
programové skladby pro pokrývané území. Žalobkyně upozornila, že vázanost vysloveným
právním názorem soudu ve vztahu k přezkoumatelnosti odůvodnění vydaného správního
rozhodnutí neznamená, že žalovaná nově vydá rozhodnutí se zcela opačnými závěry. K tomu
došlo v nyní projednávané věci, neboť žalovaná nahradila své původní úvahy odlišnými závěry.
Žalobkyně zároveň připomněla, že žalovaná v rozhodnutí při hodnocení žádosti osoby
zúčastněné na řízení nezohlednila formát CHR (tedy žánry pop a rock), a v rozporu s názorem
vyjádřeným městským soudem v předchozím zrušujícím rozsudku s tímto pojmem vůbec
nepracovala. Z rozhodnutí žalované tak není zřejmé, z jakého důvodu neměl v případě
úspěšného žadatele formát CHR vliv na posouzení kritérií hudebního formátu a podílu formátu
na daném území. K významu žánrů Reggae, Hip-Hop a R´n´B z hlediska hodnocení hudebního
formátu v dotčeném území žalobkyně namítala, že žalovaná jejich existenci vyhodnotila jako
rozhodující, ačkoli v předchozích řízeních jim vliv při nezměněných skutkových okolnostech
nepřikládala. Tento postup žalobkyně hodnotila jako nepřípustný zásah do správního uvážení
žalované, což vedlo k porušení jejích práv. Napadené rozhodnutí žalované tak v rozporu s §2
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
nešetří práva žalobkyně nabytá v dobré víře a je v rozporu se zásadou legitimního očekávání,
jakož i se zásadou předvídatelnosti rozhodovací činnosti žalované.
[9] Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Připomněl, že důvodem pro zrušení předchozích rozhodnutí žalované byla v obou případech
jejich nepřezkoumatelnost pro nedostatek odůvodnění, kdy městský soud žalované vytýkal,
že se při hodnocení hudebního formátu uváděného osobou zúčastněnou na řízení nedostatečně
zabývala právě hodnocením skutečností, že obsahem vysílání mají být i žánry Reggae, Hip-Hop
a R´n´B. Jejich zařazení žalovaná na straně jedné hodnotila jako přínos, avšak na straně druhé
tuto skutečnost nijak bodově nezohlednila, ani ji nepokládala za naplnění daného kritéria. Poté,
co žalovaná tuto část hudebního formátu a jejího hodnocení zachytila do odůvodnění
napadeného rozhodnutí, městský soud její úvahy vyhodnotil jako odpovídající podkladům
obsaženým ve správním spisu. V daném případě tak dle názoru soudu nedošlo k neodůvodněné
změně hodnocení podkladů předložených jednotlivými žadateli, kdy žalovaná poté, co byla
soudem zavázána k hodnocení veškerých skutečností obsažených v žádosti, nemohla žádost
posoudit jinak. Městský soud se domníval, že nepřípustně nezasahoval do správního uvážení
žalované, neboť ji nezavázal názorem, jakým konkrétním způsobem mají být hodnocena
jednotlivá kritéria, ale pouze opakovaně trval na tom, aby se žalovaná v potřebném rozsahu
vypořádala se všemi skutečnostmi uváděnými v žádostech uchazečů a provedla náležité
porovnání v nich obsažených údajů. K námitce, že žalovaná v rozhodnutí nehodnotila hudební
formát úspěšného žadatele jako rock a pop, městský soud uvedl, že osoba zúčastněná na řízení
ve své žádosti sice uvedla, že Free Rádio je stanice ve formátu CHR (považovaném za žánr
obsahující rock a pop), avšak z upřesňujících údajů žadatele vyplynulo, že jeho hudební formát
se zaměřuje na jiný druh hudby, nikoli na žánr rock a pop. Pokud se tedy žalovaná v odůvodnění
rozhodnutí nezabývala tím, co znamená pojem CHR a jakým způsobem je nutno na něj pohlížet,
městský soud toto hodnocení nepokládal pro posouzení dané věci za podstatné.
II. Kasační stížnost, vyjádření žalované a osoby zúčastněné na řízení
[10] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační
stížnost, kterou formálně opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy o nesprávné
posouzení právní otázky krajským (městským) soudem a o nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského (městského) soudu spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí.
[11] Stěžovatelka nesouhlasila se závěry městského soudu, že žalobou napadené rozhodnutí
nelze pokládat za nezákonné z důvodu, že žalovaná provedla odlišné hodnocení žádostí o udělení
licence k provozování rozhlasového vysílání, ani jeho vydání nepředstavuje porušení zásady
legitimního očekávání a práv stěžovatelky, která nabyla v dobré víře. Stěžovatelka připomněla
oba dřívější zrušující rozsudky městského soudu a v návaznosti na jejich obsah pokládala nyní
napadený rozsudek městského soudu, jakož i rozhodnutí žalované, v němž absentuje objasnění
důvodů, pro které žalovaná za nezměněných okolností upustila od svého původního správního
uvážení, za porušení předvídatelnosti soudního a správního rozhodování. Stěžovatelka setrvala
na svém názoru, že vázanost žalované právním názorem soudu nespočívá v tom, že může
(či dokonce musí) namísto doplnění podkladů a úvah učinit rozhodnutí zcela odlišné
od rozhodnutí předchozích, a to na základě zcela nového hodnocení žádostí žadatelů o udělení
licence dle kritérií obsažených v §17 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. Stěžovatelka se nadále
domnívala, že v rozhodnutí žalované absentují důvody, pro které přistoupila k odlišnému
hodnocení kritéria dle §17 odst. 1 písm. c) zákona č. 231/2001 Sb. (tedy přínosu navrhované
programové skladby), zejména z jakého důvodu v případě osoby zúčastněné na řízení
nezohlednila formát CHR (Contemporary Hit Radio), tedy žánry rock a pop; a naopak do celkového
hodnocení výrazně promítla skutečnost, že osoba zúčastněná na řízení hodlá vysílat taneční
hudbu, Reggae, Hip-Hop a R´n´B, jakož i vysoký podíl severských, pobaltských,
východoevropských skladeb a skladeb ze zemí post-sovětského svazu. Dle stěžovatelky
tak žalovaná nedostála své povinnosti odstranit vnitřní nekonzistentnost vydaných rozhodnutí
o udělení licence v souladu s výhradami městského soudu, a bez povšimnutí nelze v této
souvislosti ponechat ani skutečnost, že žalovaná se v podstatě podřídila názoru soudu jednak
stran zohlednění žánrů taneční hudby, Reggae, Hip-Hop a R´n´B, jednak pokud jde o země původu
vysílaných skladeb. Stěžovatelka tak nesouhlasila se závěry městského soudu, že nebylo
zasahováno do správního uvážení žalované. K nepřípustnému zásahu došlo také do práv
stěžovatelky ve smyslu §2 odst. 3 správního řádu, dle kterého správní orgán šetří práva nabytá
v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém
případě dotýká. Stěžovatelka se proto domnívala, že z výše uvedených důvodů je napadený
rozsudek městského soudu nezákonný a nepřezkoumatelný.
[12] Žalovaná se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti v plném rozsahu ztotožnila se závěry
obsaženými v rozsudku městského soudu. Byla přesvědčena, že respektovala závazný názor
městského soudu a že v nově vydaném rozhodnutí naplnila požadavek na odstranění vytýkaných
vnitřních rozporů odůvodnění, když dostatečně, řádně a logicky objasnila důvody a úvahy,
které ji vedly k udělení licence tomu z žadatelů, který ve vyšší míře naplnil zákonná kritéria.
[13] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti stěžovatelky v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[15] V posuzované věci je mezi účastníky řízení veden spor ohledně naplnění kritéria
pro udělení licence k rozhlasovému vysílání upraveného v §17 odst. 1 písm. c) zákona
č. 231/2001 Sb., dle kterého při rozhodování o udělení licence Rada hodnotí přínos programové skladby
navrhované žadatelem o licenci k rozmanitosti stávající nabídky programů rozhlasového nebo televizního vysílání
na území, které by mělo být rozhlasovým nebo televizním vysíláním pokryto.
[16] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že požadavky na přesvědčivost, konzistentnost
a úplnost odůvodnění rozhodnutí žalované o udělení licence vymezil již ve svém rozsudku ze dne
23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005 - 298, č. 1119/2007 Sb. NSS, dle kterého „rozhodnutí o udělení licence
podle §18 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, obsahuje výrok
jednak o udělení licence jednomu ze žadatelů o licenci, jednak o zamítnutí žádostí ostatních žadatelů; tyto výroky
přitom jsou propojené (závislé). Z odůvodnění rozhodnutí, jež má být ze zákona ‚podrobné‘, pak musí být zřejmé
a přezkoumatelné, jak každé z kritérií stanovené pro udělení licence naplnil každý z žadatelů, a proč Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání licenci udělila, resp. neudělila. Nesplňuje-li odůvodnění rozhodnutí o udělení
licence tyto požadavky, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.“
[17] Požadavek na použití souměřitelných a přezkoumatelných kritérií z hlediska posuzování
skutečností významných pro rozhodování o žádostech o udělení licence Nejvyšší správní soud
dovodil z §17 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. také v rozsudku ze dne 6. 8. 2010,
č. j. 7 As 32/2010 - 243: „Stanoví-li zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního
vysílání v §17, uvozeném slovy ‚Skutečnosti významné pro rozhodování o žádostech o udělení licence‘,
které skutečnosti hodnotí Rada pro rozhlasové a televizní vysílání při rozhodování o udělení licence, nelze dospět
k jinému závěru, než k tomu, že v licenčním řízení by měl zvítězit ten žadatel, jenž uvedené skutečnosti naplnil
ve vyšší míře než žadatelé neúspěšní. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je proto povinna v odůvodnění svého
rozhodnutí uvést, proč je např. programová skladba navrhovaná vítězným žadatelem o licenci větším přínosem než
programová skladba navrhovaná neúspěšnými žadateli a z jakých důvodů. Není tudíž dostačující např. pouhé
konstatování unikátnosti hudebního mixu bez uvedení souměřitelných a přezkoumatelných kritérií, na jejichž
základě byla licence udělena.“ K tomu Nejvyšší správní soud doplňuje, že požadavek na stanovení
těchto souměřitelných a přezkoumatelných kritérií žalovaná naplnila přijetím manuálu
pro hodnocení žádostí o udělení licence jako svého vnitřního předpisu.
[18] Jak je patrné z rozhodnutí o udělení licence, žalovaná v jeho odůvodnění jednoznačně
a v souladu s dikcí §17 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., jakož i s pravidly obsaženými v manuálu,
vymezila jednotlivá základní dílčí kritéria a další dílčí kritéria, na jejichž základě objektivně
hodnotila míru naplnění jednotlivých skutečností významných pro rozhodnutí o udělení licence
tomu z žadatelů, který ve vyšší míře tato kritéria naplní. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
s hodnocením městského soudu, že žalovaná ve své rozhodovací činnosti zohlednila závazný
právní názor, vyslovený v předchozím rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016,
č. j. 3 A 176/2016 - 40, a tento právní názor respektovala, kdy ve snaze napravit vytýkanou
nepřezkoumatelnost svých dvou předchozích zrušených rozhodnutí opětovně pečlivě
přezkoumala všechny rozhodné okolnosti případu a zároveň v souladu se závazným právním
názorem městského soudu provedla nové hodnocení skutečností vyplývajících ze správního spisu
(s přihlédnutím k poznatkům, které vyplynuly z veřejného slyšení konaného dne 24. 3. 2015).
[19] Městský soud v napadeném rozsudku správně dovodil, že žalobou napadené rozhodnutí,
které odstranilo vytýkané vady a které nyní naplňuje požadavky přezkoumatelnosti, vnitřní
konzistentnosti, bezrozpornosti a jehož závěry mají oporu ve správním spisu, nelze pokládat
za porušení zásady předvídatelnosti či porušení práv stěžovatelky nabytých v dobré víře
ve smyslu §2 odst. 3 správního řádu. V případě, kdy žalovaná po opětovném přezkoumání
rozhodných skutečností v licenčním řízení dospěje ke zjištěním majícím vliv na vlastní posouzení
věci samé, je povinna tato zjištění do rozhodnutí implementovat, provést v souladu se zákonem
jejich hodnocení a své hodnotící úvahy náležitě odůvodnit, čemuž žalovaná v souzeném případě
dostála. Nejvyšší správní soud se tak ztotožňuje se závěry městského soudu (obsaženými
na str. 5 odůvodnění rozsudku), že ze strany žalované v daném případě nedošlo k neodůvodněné
změně hodnocení podkladů předložených jednotlivými žadateli, ale žalovaná poté,
co byla soudem zavázána k náležitému hodnocení veškerých skutečností obsažených v žádostech,
dospěla po jejich zhodnocení k odlišnému závěru, který řádně odůvodnila. Nebylo-li původně
vydané rozhodnutí žalované o udělení licence řádně a přezkoumatelně odůvodněno,
nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že žalovaná za stejných skutkových okolností nemohla
žádosti jednotlivých uchazečů posoudit jiným způsobem. Městský soud tak nepřípustně
nezasahoval do správního uvážení žalované, neboť ji nezavázal právním názorem,
jakým způsobem (jak konkrétně) má jednotlivá dílčí kritéria [zde kritérium dle §17
odst. 1 písm. c) zákona č. 231/2001 Sb.] hodnotit, ale pouze opakovaně trval na tom,
aby se žalovaná v potřebném rozsahu vypořádala se všemi skutečnostmi, které byly obsaženy
v žádostech jednotlivých uchazečů licenčního řízení a aby provedla jejich náležité porovnání.
[20] Je třeba odmítnout tvrzení stěžovatelky, že v rozhodnutí žalované absentuje objasnění
důvodů, pro které přistoupila k odlišnému hodnocení kritéria dle §17 odst. 1 písm. c) zákona
č. 231/2001 Sb., tedy dílčího kritéria hudebního formátu. Městský soud v souvislosti s touto
námitkou stěžovatelky správně připomněl, že je nutno vycházet z toho, že důvodem pro zrušení
předchozích rozhodnutí byla v obou případech skutečnost, že se žalovaná právě při hodnocení
kritéria hudebního formátu uváděného společností osoby zúčastněné na řízení nedostatečně
zabývala mj. tím, že obsahem vysílání mají být i žánry Reggae, Hip-Hop a R´n´B, jejichž zařazení
žalovaná na straně jedné hodnotila jako přínos, avšak na straně druhé je nikterak nezohlednila
v bodovém hodnocení osoby zúčastněné na řízení. Poté, co žalovaná v souladu se závazným
názorem městského soudu zahrnula tuto část plánovaného hudebního formátu do úvahy
o přínosu do programové skladby, vyústilo úplné posouzení veškerých skutečností v logický
závěr ukazující na to, že rozdíl v hodnocení mezi žádostmi obou uchazečů představují právě
žánry Reggae, Hip-Hop a R´n´B nabízené společností osoby zúčastněné na řízení, které nebyly
na pokrytém území v jiném programu zastoupeny. Tentýž závěr, který se v rámci správního
uvážení žalované pozitivně promítl do bodového hodnocení osoby zúčastněné na řízení jako
úspěšného žadatele, se týká rovněž skutečnosti, že žadatel bude do vysílání nasazovat vysoký
podíl hudebního programu ze zemí běžně nezařazovaných, konkrétně ze zemí severských,
pobaltských, východoevropských a ze zemí z post-sovětského svazu.
[21] K námitce stěžovatelky, že žalovaná již znovu nehodnotila hudební formát osoby
zúčastněné na řízení jako rock a pop, přestože tato skutečnost odpovídá obsahu podané žádosti,
v níž osoba zúčastněná na řízení jako žadatelka definovala program Free Rádia jako program
ve formátu CHR, jehož pojmovými znaky jsou právě rock a pop, Nejvyšší správní soud uvádí,
že i v tomto ohledu byla žalovaná vázána závěry předchozího zrušujícího rozsudku městského
soudu ve věci sp. zn. 3 A 176/2016. Je sice pravdou, že osoba zúčastněná na řízení ve své žádosti
uvedla, že se jedná o hudební stanici s formátem CHR. K tomu se však již v předchozím
soudním řízení vyjádřil městský soud, že ze samotné skutečnosti, že žadatel v žádosti označil
program Free Rádio za program ve formátu CHR, nelze bez dalšího dovodit, že žadatel bude
vysílat hudební žánry rock a pop, když v uvedené věci nemá tento závěr oporu v podkladech
spisového materiálu.
[22] Obsah samotné žádosti, jakož i další zjištění učiněná v průběhu správního řízení
(zachycená v záznamu o veřejném slyšení), naopak ukázala a potvrdila, že v případě hudebního
formátu osoby zúčastněné nelze dovodit, že by v něm byl zastoupen rock a pop, ale že se úspěšný
žadatel zaměřuje na hudbu jiných žánrů, především ve stylu Eurodance, Dance, Elektronic dance music
(EDM), Trance, House, klubovou taneční scénu, Dancehall, Reggae, Hip-Hop a R´n´B s možnými přesahy,
jako je drum’n‘ bass. Pokud tedy žalovaná v souvislosti s hodnocením kritérií ve vztahu k žádosti
osoby zúčastněné na řízení pokládala za klíčové žánry nespadající do kategorie rock a pop, Nejvyšší
správní soud ve shodě s městským soudem konstatuje, že žalované nelze vytýkat,
že se v odůvodnění svého rozhodnutí již výslovně nezabývala tím, co znamená pojem CHR
a jakým způsobem na tento pojem a jeho výklad nahlíží. Pro rozhodnutí věci totiž bylo
podstatné, že úspěšný žadatel se – pokud jde o hudební žánry – z výše uvedených důvodů
nezaměřuje na ty, které by spadaly do kategorie rock a pop. Ani této námitce proto Nejvyšší
správní soud nepřisvědčil.
[23] Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti bez bližší argumentace namítala také
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského soudu, dle konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu platí, že krajský (zde městský) soud nemá povinnost reagovat
na každou dílčí námitku a tu obsáhle vyvrátit. Jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem
argumentace obsažené v podané žalobě tak, aby z odůvodnění rozhodnutí bylo seznatelné,
proč soud považuje námitky účastníků za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal
za podklad svého rozhodnutí, na základě jakých právních norem rozhodl a jakými úvahami
se řídil při hodnocení skutkového stavu a provedených důkazů. V rozsudku ze dne 30. 4. 2009,
č. j. 9 Afs 70/2008 - 130, Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvedl, že „přestože je třeba
na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nemůže být
chápána zcela dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být
posuzován ve světle okolností každého jednotlivého případu. Zároveň tento závazek nemůže být chápán tak,
že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka“. Nejvyšší správní
soud zároveň podotýká, že s tímto kasačním důvodem je nutno zacházet obezřetně, neboť
zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude
správními orgány uchopen a s konečnou platností vyřešen. To není v zájmu ani účastníků řízení,
ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy (k tomu shodně srovnej
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25).
[24] V posuzované věci ovšem Nejvyšší správní soud namítanou nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku městského soudu neshledal. V odůvodnění rozsudku se městský soud
přezkoumatelným způsobem vypořádal s uplatněnými námitkami stěžovatelky a jsou z něj patrné
závěry, které městský soud ve vztahu k žalobním námitkám (s odkazem na závěry žalované)
zaujal, na základě jakých konkrétních skutečností k nim dospěl a jakými úvahami se při jejich
hodnocení řídil, tj. z jakých důvodů považoval žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené.
Napadený rozsudek městského soudu tak byl způsobilý soudního přezkumu, neboť městský
soud v něm dostatečně reagoval na námitky uplatněné v podané žalobě, a vysvětlil důvody,
pro které jim nepřisvědčil. S jejich věcným posouzením se Nejvyšší správní soud z důvodů
uvedených výše v plném rozsahu ztotožnil.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Na základě všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1, poslední věty, s. ř. s. zamítl.
[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neměla ve věci úspěch
a úspěšné žalované žádné náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, Nejvyšší
správní soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K požadavku žalované uložit stěžovatelce povinnost nahradit jí náklady soudního řízení o kasační
stížnosti související s jejím zastoupením advokátem Nejvyšší správní soud odkazuje na závěry
konstantní judikatury správních soudů, dle kterých vystupuje-li v soudním řízení správním
jako účastník orgán veřejné správy v oboru své působnosti, není v zásadě důvodně vynaloženým
nákladem, pokud se v takovém případě nechá zastoupit advokátem (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006 - 87, č. 1260/2007 Sb. NSS).
Rovněž Ústavní soud k této otázce ve své judikatuře uvádí, že „v souladu s nálezem Ústavního soudu
ve věci sp. zn. I. ÚS 2929/07 je nutno zdůraznit, že tam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými
organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv
a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak přesto učiní, pak není
důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených“ (srovnej nález Ústavního soudu
ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/09).
[27] Osoba zúčastněná na řízení nemá dle §60 odst. 5 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., právo
na náhradu nákladů řízení, neboť jí soud žádnou povinnost neuložil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu