ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.151.2018:24
sp. zn. 9 As 151/2018 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní žalobce: L. S., zast. Mgr. Michalem
Trkalem, advokátem se sídlem Plzeňská 168/27, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo
dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 13. 3. 2013, č. j. 183/2013-160-SPR/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2018, č. j. 2 A 19/2013 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se podanou kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru
dopravněsprávních činností, ze dne 16. 1. 2013, č. j. MHMP 42394/2013/Pec, kterým byl
stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 2. zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o silničním provozu“). Přestupku se stěžovatel
dopustil tím, že dne 27. 3. 2012 kolem 14:19 hod. řídil motocykl Honda Varadero, registrační
značky X, po ulici Dolnoměcholupské v Praze 10, přičemž mu byla poblíž sloupu veřejného
osvětlení č. 016724 radarem AD9C naměřena při zvážení odchylky rychlost jízdy 100 km/h,
přestože povolená rychlost v místě měření byla v souladu s §18 odst. 4 zákona o silničním
provozu nejvýše 50 km/h. Za tento přestupek byla stěžovateli uložena podle §125c odst. 4 písm.
d) a odst. 5 zákona o silničním provozu za použití §14 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o přestupcích“), pokuta ve výši 8 000 Kč
a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 10 měsíců.
[2] Městský soud se ztotožnil se závěry správních orgánů. Nepřisvědčil námitkám, že nebyl
dostatečně prokázán skutkový stav věci, naopak konstatoval, že správní orgány dostatečně
vyhodnotily skutkové okolnosti týkající se stavu provozu, stěžovatel byl na místě měření
ztotožněn a překročení rychlosti bylo zdokumentováno fotodokumentací pořízenou ověřeným
silničním rychloměrem AD9C. Na fotografii bylo uvedeno datum, čas a místo měření,
identifikace a rychlost stěžovatelova motocyklu. Veškeré podklady ve spise dostatečně
prokazovaly spáchání přestupku. Za nedůvodnou shledal městský soud i námitku, že se správní
orgány nezabývaly materiální stránkou přestupku. Uvedl, že z rozhodnutí správního orgánu
I. stupně je patrno, že se objektivní stránkou spáchání přestupku zabýval (tj. frekventovaností
místa spáchání, spektrem účastníků provozu i zesíleným odpoledním provozem) a podotkl,
že zájmem společnosti je dodržovat povolené rychlosti. K namítanému neprokázání zavinění
městský soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že stěžovatel překročil povolenou rychlost
o 50 km/h, toto samotné výrazné překročení povolené rychlosti prokazuje minimálně vědomou
nedbalost. Sám stěžovatel pak nenamítal žádné okolnosti, které by měly protiprávnost jeho
jednání vylučovat, a ani ze spisu takové okolnosti nevyplynuly. K obecné námitce, že žalovaný
se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, aniž by je konkretizoval, městský soud uvedl,
že rozhodnutí žalovaného je srozumitelné a přezkoumatelné, a všechny námitky vypořádané.
[3] K námitce nesprávného postupu správního orgánu I. stupně, který nevyhověl omluvě
právního zástupce z ústního jednání, městský soud uvedl, že správní orgány omluvu správně
vyhodnotily jako nenáležitou, neboť právní zástupce měl v případě kolize dvou jednání možnost
situaci řešit substitucí, kterou navíc plná moc ze strany stěžovatele výslovně umožňovala.
Své závěry podpořil nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 100/02, a ze dne
12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 68/97. Pochybení správního orgánu neshledal ani v tom, že správní
orgán na omluvu již nereagoval a přistoupil k ústnímu jednání. Bylo na právním zástupci
stěžovatele se informovat o přijetí jeho omluvy.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Stěžovatel podává kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Především nesouhlasí s tím, jak se správní orgány, potažmo městský soud, vypořádaly s otázkou
omluvy právního zástupce stěžovatele z ústního jednání před správním orgánem I. stupně.
Stěžovatel podotýká, že omluvu sdělil správnímu orgánu I. stupně včas a důvody omluvy
k doložení neměl k dispozici. Vzhledem k tomu, že správní orgán I. stupně na omluvu nereagoval
a nesdělil právnímu zástupci stěžovatele, že omluvu nepřijímá, neměl právní zástupce možnost
situaci alternativně řešit, případně doplnit omluvu. Přitom má za to, že neměl povinnost ověřovat
osud žádosti o omluvu. Stěžovatel navíc trval na zastoupení výhradně zvoleným zástupcem.
Na podporu své argumentace odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010,
sp. zn. 8 Tdo 99/2010, z něhož vyplývá, že pokud soud jednou omluvu akceptuje a podruhé bez
dalšího odůvodnění nikoli, je takové rozhodnutí nepředvídatelné. Dále má stěžovatel za to,
že úvaha o tom, že omluva jeho právního zástupce nebyla řádně doložena, je nesprávná.
Náležitosti omluvy nejsou stanoveny, podstatným je, zda je důvod důležitý a zda je zde možnost
situaci řešit jinak (k danému cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009,
sp. zn. 21 Cdo 2839/2008). S ohledem na odkazy opakuje, že stěžovatel, resp. jeho právní
zástupce, nebyl zpraven o osudu žádosti, nemohl tedy situaci řešit jinak.
[5] Závěrem namítá, že městský soud i žalovaný řádně nevypořádali ostatní námitky, pouze
se k nim vyjádřili formálně a paušálně. Městský soud jen převzal argumentaci správních orgánů.
V podrobnostech stěžovatel odkazuje na svá předchozí podání a rozsudek městského soudu
považuje za nepřezkoumatelný. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem
(§102 a násl. s. ř. s.). Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí jen
obecně, že se správní orgány i městský soud řádně nevypořádali se zbylými námitkami. Vzhledem
k tomu, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní soud přihlíží i bez
námitky, tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), přezkoumal zdejší soud napadený
rozsudek s ohledem na to, zda splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Ostatně vlastní přezkum
rozhodnutí městského soudu je možný pouze za předpokladu, že tato kritéria splňuje.
Rozhodnutí tak musí splňovat požadavek srozumitelnosti, musí být opřeno o dostatek
relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč městský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
rozhodnutí. V tomto smyslu posoudil soud napadený rozsudek a shledal, že veškerá výše uvedená
kritéria splňuje a je z něj zcela zřejmé, proč městský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
rozhodnutí.
[10] Následně se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou týkající se omluvy z ústního jednání.
Ze správního spisu je patrno, že stěžovatel byl předvolán k ústnímu jednání na den 20. 11. 2012.
Z tohoto jednání se stěžovatel pro nemoc řádně omluvil. Správní orgán I. stupně omluvě vyhověl
a předvolal stěžovatele k dalšímu ústnímu jednání na den 9. 1. 2013. Dne 4. 1. 2013 byla
správnímu orgánu I. stupně doručena omluva právního zástupce stěžovatele, že se nemůže
účastnit ústního jednání nařízeného na 9. 1. 2013 z důvodu kolize účasti na úkonu vyšetřování
v jiné závažné trestní věci. Správní orgán I. stupně vyhodnotil omluvu za nedostatečnou a dne
9. 1. 2013 vedl ústní jednání bez přítomnosti stěžovatele i jeho právního zástupce a následně
vydal shora uvedené rozhodnutí.
[11] Podstatou nyní projednávané věci je otázka, zda správní orgán I. stupně postupoval
v souladu se zákonem, když omluvě právního zástupce nevyhověl, své stanovisko právnímu
zástupci nesdělil a konal ústní jednání v nepřítomnosti stěžovatele i jeho právního zástupce.
[12] Podle §74 odst. 1 zákona o přestupcích [o] přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní
jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně
předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.
[13] K danému je nutno poznamenat, že osobní účast na ústním jednání o přestupku
je právem, které může obviněný z přestupku realizovat, a to i skrze svého zástupce. Výkon
tohoto práva předpokládá určitý stupeň součinnosti správního orgánu a osob, které se jednání
účastní. Správní orgán musí dostát své povinnosti řádně obviněného předvolat, vyvinout úsilí
k zajištění přítomnosti případných svědků apod. Na druhou stranu obviněný z přestupku,
případně jeho zástupce, je povinen vynaložit náležité úsilí, aby ústní jednání mohlo úspěšně
proběhnout. Pro případ okolností, které účast obviněného či zástupce vylučují, zákon ukládá
povinnost náležité omluvy, přičemž o náležitou omluvu se jedná, jde-li o omluvu bezodkladnou,
posuzuje se rovněž důležitost důvodu jejího uplatnění a v rámci objektivních možností doložení
důvodu omluvy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013,
č. j. 6 As 25/2013 - 23).
[14] Nejvyšší správní soud se již mnohokrát otázkou, zda je možné omluvu zástupce
obviněného pro samotnou kolizi dvou jednání, jichž má povinnost se účastnit, považovat
za omluvu důvodnou. V tomto ohledu konstantně judikuje, že nikoliv. V souladu s §16
odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, je totiž povinností
advokáta v případě kolize dvou jednání podniknout takové kroky, aby se mu podařilo zajistit
za sebe u jednání substituci. Teprve v případě, že se advokátovi v situaci kolize dvou jednání
nepodaří ani za náležitého úsilí za sebe substituci zajistit, o čemž bezodkladně správní orgán
informuje, je možné považovat jeho omluvu z jednání za důvodnou (k tomu srovnej
např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2014, č. j. 4 As 128/2014 - 26,
nebo ze dne 20. 8. 2015, č. j. 9 As 68/2015 - 27).
[15] Touto problematikou se již mnohokrát zabýval i Ústavní soud, kdy již městský soud zcela
přiléhavě ve svém rozsudku odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 68/97, z něhož vyplývá, že [č]časová kolize zástupce mezi zastupováním u různých jednání
(procesních úkonů) zpravidla není dostatečně závažným důvodem pro to, aby kterékoli již nařízené jednání
(procesní úkon) bylo odročováno, neboť je na samotném zástupci, aby - bez újmy na procesním postavení a zájmech
zastupovaného - nastalou kolizi podle své vůle a výběru řešil substitucí. Nejvyšší správní soud v tomto
odkazuje i na usnesení Nejvyššího soudu z 22. 5. 2002, sp. zn. 29 Cdo 3063/2000, z něhož
vyplývá, že [o]mlouvá-li účastník (jeho zástupce) svou neúčast při jednání časovou kolizí s jiným soudním
sporem, může být jeho omluva ve smyslu §153b odst. 1 o. s. ř. důvodná jen tehdy, jestliže soudu oznámí také
konkrétní údaje o tom, proč se nemůže jednání zúčastnit, zejména jaké jiné jednání mu brání v účasti (v jaké věci
a u jakého soudu), kdy se o něm dozvěděl (že k němu byl předvolán dříve než k jednání, z něhož se omlouvá)
a že časovou kolizi více jednání již nebylo možné vyřešit jinak (např. substitucí).
[16] V nyní projednávané věci právní zástupce stěžovatele bez dalšího oznámil svou omluvu
z ústního jednání pro kolizi s jiným závažnějším případem, aniž by se jakkoli pokusil situaci řešit.
Správnímu orgánu I. stupně nesdělil žádné konkrétní rozhodné skutečnosti, na základě nichž
by bylo možné posoudit důvodnost omluvy, nesdělil ani, jaký postup v případě kolize zaujal,
zda se pokusil za sebe zajistit náhradu. Přitom je nutno poukázat i na skutečnost, že v samotné
plné moci mu uložené je uvedeno, že je možné za sebe zajistit v případě potřeby substituci.
Ve světle výše uvedeného je nutno konstatovat, že pokud za daných okolností správní orgán
I. stupně k omluvě nepřihlédl, postupoval zcela v souladu se zákonem.
[17] V žalobě i kasační stížnosti pak stěžovatel namítl, že správní orgán I. stupně
pochybil, nereagoval-li na jeho omluvu a nesdělil-li mu své stanovisko. Rovněž touto
otázkou se již zabýval zdejší i Ústavní soud. V nálezu ze dne 5. 1. 2012,
sp. zn. III. ÚS 3736/11, jehož závěry lze aplikovat i na nyní projednávanou věc, Ústavní soud
uvedl, že [n]ení v zásadě povinností obecného soudu žádosti advokáta o odročení nařízeného jednání vždy
vyhovět. Není dokonce ani jeho povinností - pokud advokátem uváděné důvody neshledá obecný soud dostatečně
závažnými, aby advokáta o svém odmítavém stanovisku k takové žádosti žadatele uvědomoval; i v takovém
případě je věcí zástupce, je-li jím advokát, aby se sám o osudu své žádosti zavčas přesvědčil a stanovisku obecného
soudu přizpůsobil režim svého pracovního dne. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, advokát
nedodržel zásadu procesní obezřetnosti, neboť musel počítat i s možností, že jeho žádosti nebude vyhověno a bez
rozumného důvodu se o osud vyřízení své žádosti dále nezajímal. Ani sama stěžovatelka nevyvinula jakoukoli
aktivitu k řešení nastalé situace např. účastí na nařízeném jednání, v jehož průběhu mohla hájit svá procesní
práva a zájmy v projednávané věci. Je tedy zřejmé, že pokud právní zástupce stěžovatele spoléhal
na to, že jeho omluvě bude vyhověno, aniž by si přijetím omluvy mohl být jist, nepostupoval
obezřetně. Je především v zájmu stěžovatele resp. jeho zástupce, jehož si účastník řízení před
orgány veřejné moci zvolil, aby se o osud podané žádosti zajímal. Správní orgán nemá povinnost
vyzývat na doplnění omluvy či sdělovat, jakým způsobem s omluvou naloží (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2013, č. j. 9 As 6/2013 - 26, nebo již citovaný nález
Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 68/97 ).
[18] Odkázal-li stěžovatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010,
sp. zn. 8 Tdo 99/2010, maje za to, že závěry v něm uvedené dopadají na nyní projednávanou věc,
zdejší soud tento názor nesdílí. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu naopak platí,
že v případě opakovaných omluv z jednání o přestupku je nutno jejich důvodnost podrobit
důkladnějšímu a pokaždé přísnějšímu posouzení, aby nedocházelo k účelovému
protahování řízení (k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2013,
č. j. 9 As 101/2012 - 60). Navíc je nutno zdůraznit, že v nyní projednávané věci se sice jednalo
o v pořadí druhou, nikoli však totožnou omluvu, aby snad mohl právní zástupce nabýt dojmu,
že správní orgán bude i v případě jeho omluvy, kdy měl v případě kolize možnost využít institutu
substituce, postupovat bez dalšího stejně jako v případě omluvy pro nemoc samotného
stěžovatele.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které
by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto zamítl podle §110 odst. 1, věty
poslední, s. ř. s.
[20] O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl
ve věci plný úspěch, proto by mu soud mohl přiznat náhradu nákladů řízení proti stěžovateli,
avšak jemu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu je soud
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senát