ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.179.2018:44
sp. zn. 9 As 179/2018 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: ICZ a. s.,
se sídlem Na hřebenech II 1718/10, Praha 4, zastoupená Mgr. Petrou Koutnou, advokátkou
se sídlem Kostelní 875/6, Praha 7, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže,
se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2018, č. j. 31 Af 74/2016 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4 114 Kč,
a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně Mgr. Petry
Koutné, advokátky.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 5. 5. 2016, č. j. ÚOHS-S0190/2016/VZ-19287/2016/522/JKr
(dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), podle §118 odst. 5 písm. c) zákona č. 137/2006 Sb.,
o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 30. 9. 2016 (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“),
zamítl návrh žalobkyně na přezkum úkonů zadavatele – Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen
„zadavatel“). Žalobkyně svým návrhem brojila proti rozhodnutí zadavatele o jejím vyloučení
jako uchazeče z účasti v zadávacím řízení veřejné zakázky „Elektronický systém spisové služby
pro ŘSD ČR“ ze dne 17. 2. 2016. Žalovaný návrh žalobkyně zamítl, protože nebyl podán
oprávněnou osobou.
[2] Předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 18. 8. 2016, č. j. ÚOHS-R0144/2016/VZ-
34091/2016/322/LKa, zamítl rozklad žalobkyně podaný proti prvostupňovému rozhodnutí.
Žalovaný i jeho předseda dospěli k závěru, že žalobkyně nepodala řádně a včas námitky proti
rozhodnutí o vyloučení ze zadávacího řízení, nesplnila podmínku řízení podle §110 odst. 7
zákona o veřejných zakázkách, a nebyla tak oprávněna podat návrh na přezkum úkonů
zadavatele. Podle žalovaného je doručování námitek čistě soukromoprávním institutem,
a ve vztahu mezi žalobkyní a zadavatelem se proto aplikuje §18a odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb.,
o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „zákon o elektronických
úkonech“). V souladu s tímto ustanovením byly zadavateli námitky doručeny teprve okamžikem,
kdy se do datové schránky přihlásila oprávněná osoba zadavatele. Rozhodnutí o vyloučení
ze zadávacího řízení bylo žalobkyni doručeno dne 17. 2. 2016, lhůta 15 dnů pro podání námitek
tak uplynula dne 3. 3. 2016. Žalobkyně sice podala námitky proti tomuto rozhodnutí dne
3. 3. 2016 a téhož dne byly námitky dodány do datové schránky zadavatele; oprávněná osoba
zadavatele se však do datové schránky přihlásila až dne 4. 3. 2016. Teprve tímto dnem byly
námitky žalobkyně doručeny zadavateli, tedy až po lhůtě stanovené v §110 odst. 4 zákona
o veřejných zakázkách.
[3] Rozhodnutí předsedy žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Brně
(dále jen „krajský soud“), jenž ji shledal důvodnou a rozsudkem ze dne 27. 4. 2018,
č. j. 31 Af 74/2016 – 39, obě správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud uvedl, že vztah dodavatele (zde žalobkyně) a zadavatele je obecně
soukromoprávního charakteru. To ovšem neplatí bezvýjimečně. Určité povinnosti totiž vyplývají
z práva veřejného a jejich (ne)splnění se poté promítá do veřejných subjektivních práv účastníků
řízení. To podle názoru soudu platí i pro projednávanou věc, neboť povinnost stanovená
v kogentním ustanovení zákona o veřejných zakázkách – doručit námitky proti
rozhodnutí o vyloučení uchazeče z účasti v zadávacím řízení ve lhůtě 15 dnů (§110 odst. 4
tohoto zákona) – je povinností s veřejnoprávním přesahem. Dodavatel včasným podáním
námitek plní povinnost, jež je podmínkou zahájení správního řízení před žalovaným. Nesplnění
této povinnosti se v rovině veřejného práva promítá zásadním způsobem, protože přímo vede
k vyloučení věcného přezkumu návrhu dodavatele ze strany žalovaného. Krajský soud
žalovanému vytkl, že nevzal v potaz, že posuzování námitek proti rozhodnutí o vyloučení
uchazeče ze zadávacího řízení ze strany zadavatele představuje procesní předstupeň
přezkumného řízení prováděného žalovaným. V procesu doručování námitek jde o projev
veřejnoprávní ingerence státu do jinak soukromoprávních vztahů mezi zadavateli a dodavateli.
[5] Krajský soud poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu zabývající se včasností
doručení jiného typu písemnosti zadavateli, konkrétně stejnopisu návrhu na zahájení řízení
o přezkoumání úkonů zadavatele. Východiska této judikatury lze podle názoru krajského soudu
aplikovat i v nyní posuzované věci. Výklad pravidel týkajících se doručování písemností zadavateli
musí být proveden tak, aby bylo vyloučeno, že zadavatel svým jednáním zmaří případný
veřejnoprávní přezkum jím provedených úkonů v zadávacím řízení. Tím by došlo k popření
smyslu relevantní úpravy zákona o veřejných zakázkách. Jestliže by se zadavatel ve lhůtě patnácti
dnů od doručení rozhodnutí o vyloučení uchazeče ze zadávacího řízení do datové schránky
nepřihlásil, nebyly by mu optikou žalovaného námitky proti tomuto rozhodnutí doručeny i přes
to, že byly dodány do jeho datové schránky a měl je tak v dispozici.
[6] Krajský soud uzavřel, že pokud žalobkyně zvolila doručování prostřednictvím datové
schránky, měl být na okamžik doručení aplikován §18 zákona o elektronických úkonech.
Ten upravuje provádění úkonů vůči orgánům veřejné moci prostřednictvím datových schránek.
Toto ustanovení lépe vystihuje vztah mezi zadavatelem a dodavatelem při uplatňování námitek
podle §110 a §111 zákona o veřejných zakázkách. Při doručování prostřednictvím datových
schránek je tak nutno za okamžik doručení námitek ve smyslu §110 odst. 4 zákona o veřejných
zakázkách považovat okamžik dodání do datové schránky zadavatele. S ohledem na tyto závěry
žalobkyně doručila námitky zadavateli včas.
[7] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností,
jejíž důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[8] Stěžovatel namítá nesprávné posouzení sporné otázky ze strany krajského soudu – aplikaci
§18 zákona o elektronických úkonech. Právní předpisy neobsahují speciální úpravu doručování
prostřednictvím datové schránky mezi zadavatelem a dodavatelem při zadávání veřejné zakázky.
Z důvodu absence speciální úpravy se proto použije obecné pravidlo v §18a zákona
o elektronických úkonech, dle kterého je dokument doručen okamžikem, kdy se do datové
schránky přihlásí oprávněná osoba. Podle žalovaného dále není vyloučeno, že zadavatel
námitkám vyhoví, v takovou chvíli již není nutný přezkum orgánu dohledu. Proto nelze institut
námitek chápat jako projev veřejnoprávního zásahu státu do vztahů mezi zadavateli a dodavateli.
Dále stěžovatel cituje z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2014,
č. j. 2 Afs 23/2013 – 39, dle kterého je vztah mezi zadavatelem a uchazečem v zadávacím řízení
vztahem soukromoprávním.
[9] Stěžovatel dále vyzdvihuje odlišnost mezi doručováním stejnopisu návrhu na zahájení
řízení zadavateli a doručováním námitek. Návrh jako takový je vždy nutné doručit také
stěžovateli, tento úkon tak není činěn výhradně v rámci procesu kontraktace mezi zadavatelem
a dodavatelem. I s ohledem na běh lhůt ve správním řízení (zadavatel má například lhůtu deset
dnů k vyjádření ode dne doručení stejnopisu návrhu) není vhodné na doručování stejnopisu
návrhu aplikovat soukromoprávní režim. Námitky jsou ovšem vždy institutem ryze
soukromoprávním, u nichž nemusí k přesahu do veřejného práva dojít, jak stěžovatel popsal výše.
Nadto i z rozsudků Nejvyššího správního soudu, které vykládají okamžik doručení stejnopisu
návrhu zadavateli ve veřejnoprávním režimu (tedy dodáním do datové schránky), plyne obecná
teze, podle níž je vztah mezi zadavatelem a dodavatelem (zde žalobkyní) primárně vztahem
soukromoprávním. Stěžovatelovým úkolem není nazírat na účastníky řízení a priori tak, že chtějí
obcházet zákon tím, že se nepřihlásí do datové schránky. Navíc v daném případě se zadavatel
doručení námitek nevyhýbal.
[10] Podle stěžovatele napadený rozsudek nedává jednoznačnou odpověď na to, kde leží
hranice mezi soukromoprávními a veřejnoprávními úkony v zadávacím řízení. To může způsobit
další výkladové nejasnosti; stěžovatel příkladem odkazuje na §77 odst. 1 zákona o veřejných
zakázkách. Optikou krajského soudu by patrně i zdůvodnění nabídkové ceny uchazečem
ve smyslu uvedeného ustanovení bylo dokumentem s přesahem do veřejného práva. S takovým
závěrem stěžovatel nesouhlasí. Nyní je na kasačním soudu, aby konkrétní hranici mezi úkony
v zadávacím řízení určil. Krajský soud po stěžovateli vyžaduje, aby postupoval v rozporu
s obecnou úpravou zákona o elektronických úkonech a dosavadní judikaturou, napadený
rozsudek proto nemůže obstát.
[11] Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s argumenty a právními závěry
krajského soudu. Koriguje citaci stěžovatele z rozsudku č. j. 2 Afs 23/2013 – 39, s tím, že podle
tohoto rozhodnutí má sice vztah mezi dodavatelem a zadavatelem soukromoprávní charakter,
avšak s výhradou, že určité povinnosti zadavatele vyplývají z práva veřejného a jejich (ne)splnění
se promítá do veřejných subjektivních práv uchazečů. Některé úkony činěné v průběhu
zadávacího řízení svými účinky překračují hranice soukromého práva a vstupují do práva
veřejného. O takovou situaci se jedná i v projednávaném případě. Žalobkyně nesouhlasí
s interpretací stěžovatele, že závěry judikatury správních soudů ohledně doručování stejnopisu
návrhu nejsou aplikovatelné na doručování námitek. Předmětná rozhodnutí obsahují obecný
princip, dle kterého není přijatelné, aby zadavatel sám určoval okamžik, ve kterém
je mu písemnost doručena, a tím ovlivňoval následný přezkum svých úkonů. Zadavatel by mohl
nepřihlášením se do datové schránky zcela znemožnit včasné doručení námitek, ať už by byla
lhůta pro jejich podání jakkoli dlouhá. Výklad stěžovatele považuje žalobkyně za rozporný
se základními principy a účelem zákona o veřejných zakázkách.
[12] Žalobkyně je dále toho názoru, že závěry krajského soudu korespondují s pozdější právní
úpravou, která odstranila veškeré pochybnosti ohledně komunikace mezi zadavatelem
a dodavatelem. Podle §211 odst. 6 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále
jen „zákon o zadávání veřejných zakázek“), jenž s účinností od 1. 10. 2016 nahradil zákon
o veřejných zakázkách, při komunikaci uskutečňované prostřednictvím datové schránky je dokument doručen
dodáním do datové schránky adresáta.
[13] Včasné podání námitek je podle žalobkyně úkonem s významným přesahem do veřejného
práva, neboť zakládá právo uchazeče stát se účastníkem správního řízení o přezkoumání úkonů
zadavatele, respektive rozhoduje o aktivní legitimaci k podání návrhu. Jde tedy o úkon související
s veřejným subjektivním právem uchazeče. Žalobkyně zdůrazňuje, že námitky zadavateli
doručovala formou datové zprávy (tj. veřejnoprávním kanálem), nikoli soukromoprávní cestou
pomocí tzv. poštovní datové zprávy, která je určena pro komunikaci mezi soukromoprávními
subjekty. Aplikace §18 zákona o elektronických úkonech v této věci nejlépe odpovídá smyslu
a účelu úpravy zákona o veřejných zakázkách.
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele jedná osoba
s příslušným právnickým vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů. Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] V projednávaném případě je jádrem sporu otázka, zda žalobkyně doručila zadavateli včas
námitky proti rozhodnutí o vyloučení ze zadávacího řízení, jestliže je v poslední den zákonné
lhůty dodala do datové schránky zadavatele. Podle názoru stěžovatele došlo k doručení námitek
až okamžikem přihlášení oprávněné osoby do datové schránky zadavatele (§18a odst. 2 zákona
o elektronických úkonech), což v projednávaném případě nastalo po uplynutí zákonné lhůty
pro podání námitek. Krajský soud a žalobkyně oproti tomu razí tezi, podle níž je na doručování
námitek vhodnější aplikovat §18 zákona o elektronických úkonech; v takovém případě je třeba
za okamžik doručení námitek považovat jejich dodání do datové schránky zadavatele. Samotné
datum dodání námitek zadavateli do jeho datové schránky není mezi účastníky řízení sporné.
[17] Názor stěžovatele je nesprávný a jím předestřená námitka není důvodná. Nejvyšší správní
soud úvodem předesílá, že obdobnou věcí a výkladem výše zmíněných ustanovení se již zabýval
v rozsudku ze dne 7. 11. 2018, č. j. 9 As 369/2017 – 46 (zadavatelem zde bylo hlavní město
Praha; judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz). Se závěry uvedenými v tomto
rozsudku se i nyní kasační soud ztotožňuje a v plnosti na ně odkazuje. Nyní pouze stručně
rekapituluje hlavní argumenty v citovaném rozsudku uvedené.
[18] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem v tom, že na doručování námitek
zadavateli nelze užít §18a odst. 2 zákona o elektronických úkonech. Podle tohoto ustanovení
dokument dodaný podle odstavce 1 je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba,
která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k tomuto dokumentu. „Dokumentem podle odstavce 1“
se zde míní dokument z datové schránky jiné fyzické osoby, podnikající fyzické osoby nebo právnické osoby
do datové schránky této osoby (§18a odst. 1 citovaného zákona). Zadavatele je však pro účely
doručování námitek proti jeho postupu v zadávacím řízení nutno považovat za orgán veřejné moci
(§6 a §18 zákona o elektronických úkonech), nikoli tedy jen za právnickou osobou ve smyslu
§18a zákona o elektronických úkonech. Na doručování zadavateli v projednávaném případě tedy
dopadá §18 zákona o elektronických úkonech (nikoli §18a tohoto zákona). Krajský soud
správně dovodil, že okamžikem doručení námitek ve smyslu §110 odst. 4 zákona o veřejných
zakázkách bylo v daném případě dodání námitek do datové schránky zadavatele.
[19] Stěžovatel v kasační stížnosti zdůrazňuje soukromoprávní charakter vztahů mezi
dodavateli a zadavateli, což je princip opakovaně aprobovaný judikaturou správních soudů.
V této souvislosti v kasační stížnosti cituje z rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 Afs 23/2013 – 39, v němž tento soud údajně uvedl, že „[v]zhledem k tomu, že vztah mezi
zadavatelem a uchazečem v zadávacím řízení je vztahem soukromoprávním (viz rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 3. 1. 2013, č. j. 62 Af 64/2011 – 41), měl by krajský soud interpretovat a následně posoudit
úkon zadavatele podle relevantní soukromoprávní úpravy.“ Z toho stěžovatel dovozuje ryze
soukromoprávní charakter námitek žalobkyně jako dodavatele (uchazeče).
[20] Nejvyšší správní soud nepopírá, že tyto vztahy jsou podřízeny soukromému právu. Avšak
ohledně námitek vůči postupu zadavatele nelze říci, že by měly beze zbytku soukromoprávní
charakter, což ostatně vyplývá právě i z jeho rozsudku č. j. 2 Afs 23/2013 – 39. Žalobkyně
správně korigovala citaci stěžovatele z tohoto rozhodnutí, neboť stěžovatel uvedl pasáž
z narativní části rozsudku, v níž soud shrnul obsah kasační stížnosti stěžovatele, jímž byl
v tehdejším případě také žalovaný (tedy Úřad pro ochranu hospodářské soutěže). Z vlastního
právního hodnocení Nejvyššího správního soudu v tomto rozsudku se však podává, že „[v]ztah
mezi dodavatelem a zadavatelem má soukromoprávní charakter, byť s výhradou, že určité povinnosti
zadavatele vyplývají z práva veřejného a jejich (ne)splnění se promítá do veřejných
subjektivních práv uchazečů . (…) Jestliže tedy Nejvyšší správní soud v minulosti pojal některé úkony
činěné v průběhu zadávacího řízení tím způsobem, že svými účinky překračují hranice práva soukromého
a vstupují do práva veřejného, pak do této množiny nepochybně spadá také rozhodnutí
zadavatele o vyloučení uchazeče ze zadávacího řízení“ (zvýraznění bylo přidáno). Stěžovatel
zde tedy účelově „ohýbá“ existující judikatorní princip o převažující soukromoprávní povaze
vztahů jen proto, aby obstál jeho formalistický a neoprávněně zužující výklad zákonných
ustanovení o doručování do datové schránky zadavatele.
[21] Kontraktační proces při zadávání veřejných zakázek je formalizován a regulován
donucujícími ustanoveními zákona. Tím se vymyká obvyklým ryze soukromoprávním vztahům
při běžném sjednávání smluv, které jsou mimo rámec veřejných zakázek, a vnáší do věci
veřejnoprávní element. Je také zřejmé, že zde existuje veřejný zájem na transparentnosti, férovosti
a regulérnosti procesu kontraktace v souvislosti s veřejnými zakázkami. Podle §6 odst. 1 zákona
o veřejných zakázkách zadavatel je povinen při postupu podle tohoto zákona dodržovat zásady
transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace (obdobně i §6 zákona o zadávání veřejných
zakázek). Námitky předestřené zadavateli a jejich vypořádání v rozhodnutí zadavatele jsou jakousi
„předehrou“ před případným samotným – ryze veřejnoprávním – přezkoumáním postupu
zadavatele ze strany stěžovatele a zadavatel s nimi musí zacházet v souladu s uvedenými principy.
[22] V této souvislosti je přiměřené klást na zadavatele a jeho postup při vypořádání námitek
dodavatelů vyšší nároky (ve srovnání se sjednáváním smluv plně v režimu soukromého práva).
Právě skrze principy uvedené v předchozím odstavci je nutné vnímat i příslušnou právní úpravu
podání námitek zadavateli a jejich doručování. Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským
soudem konstatuje, že okamžik doručení námitek zadavateli prostřednictvím datové schránky
bude shodný s okamžikem jejich dodání do datové schránky zadavatele. Je přiměřené požadovat
po zadavateli, aby se při zadávání veřejné zakázky choval dostatečně bděle a profesionálně
při přístupu do datové schránky. Naopak by neměl mít možnost vlastním konáním
či opomenutím určovat okamžik doručení námitek, jenž má vliv na další subjektivní práva
a povinnosti žalobkyně. K této otázce krajský soud příhodně odkázal na usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 7. 2010, č. j. 9 Afs 28/2010 – 79. Trefně také poznamenal, že není
rozhodující, že v dané věci zadavatel obstrukčním způsobem nepostupoval a s přihlášením
do datové schránky neotálel. Podstatné je, aby výklad relevantních ustanovení takový postup
neumožňoval.
[23] Dále Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 18. 7. 2019,
č. j. 7 As 131/2019 – 31, v němž se plně ztotožnil se závěry učiněnými v rozsudku
č. j. 9 As 369/2017 – 46, a uvedl následující: „Institut námitek ve smyslu ZVZ není institutem majícím
pouze a výhradně soukromoprávní povahu. (…) Z právní úpravy plyne, že pokud dodavatel námitky nepodá
(případně tyto podá opožděně), není následně oprávněn brojit proti postupu zadavatele u stěžovatele. Námitky jsou
tudíž podmínkou sine qua non následného podání návrhu u stěžovatele. V této souvislosti přitom není rozhodné,
zda k podání návrhu a k zahájení přezkumného správního řízení u stěžovatele skutečně dojde, či nikoliv.
Tato skutečnost nic nemění na tom, že institut námitek je silně navázán na čistě veřejnoprávní přezkumné řízení
před stěžovatelem. Přehlédnout v této souvislosti nelze ani fakt, že práva a povinnosti zadavatelů a dodavatelů
týkající se institutu námitek jsou stanoveny ZVZ jako veřejnoprávní normou. Stejně tak nelze přehlédnout,
že vlastní postup při podávání námitek a jejich vyřizování nese některé rysy typické pro veřejnoprávní regulaci
(námitky se podávají v zákonem stanovené lhůtě, zadavatel musí v zákonné lhůtě o těchto rozhodnout písemným
rozhodnutím zaslaným dodavateli atp.). Z tohoto hlediska se povaha doručování námitek skutečně do jisté míry
blíží povaze doručování návrhu na přezkum úkonů zadavatele samotnému zadavateli. (…) Krajskému soudu
proto nelze vytýkat, že v napadeném rozsudku odkázal mj. i na judikaturu týkající se právě otázky doručování
návrhu na přezkum zadavateli.“
[24] Nejvyšší správní soud považuje za bezpředmětné zabývat se úvahami stěžovatele,
jak by mohlo být posuzováno doručování jiných listin a úkonů zadavateli, neboť takové úvahy
jsou čistě teoretické a přesahují skutkový rámec nyní projednávané věci.
[25] Předcházející judikatura tohoto soudu, uvedená v předešlých odstavcích, plně dopadá
na námitky uplatněné stěžovatelem v kasační stížnosti. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní
soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1,
in fine s. ř. s.
[26] O náhradě nákladů tohoto řízení mezi účastníky soud rozhodl ve smyslu §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl
v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení náleží procesně
úspěšné žalobkyni.
[27] Přiznaná náhrada nákladů řízení spočívá v odměně zástupkyně žalobkyně v řízení
o kasační stížnosti ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby, kterým bylo vyjádření ke kasační
stížnosti [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Podle
§13 odst. 4 advokátního tarifu náleží zástupkyni žalobkyně též náhrada hotových výdajů ve výši
300 Kč za daný úkon. Zástupkyně žalobkyně doložila, že je plátkyní DPH (§14a advokátního
tarifu), a proto se takto vypočtená odměna a náhrada výdajů zvyšuje o částku odpovídající této
dani (sazba daně 21 %), konkrétně o 714 Kč. Celková částka tak činí 4 114 Kč. Stěžovatel
je povinen uhradit žalobkyni uvedenou částku ve lhůtě jednoho měsíce ode dne právní moci
tohoto rozsudku, a to k rukám její zástupkyně Mgr. Petry Koutné, advokátky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 25. listopadu 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu