ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.206.2019:28
sp. zn. 9 As 206/2019 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně:
PLASTEMA s.r.o., se sídlem Vyšehradská 1349/2, Praha 2, zast. Mgr. Václavem Voříškem,
advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského
kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 3. 2017,
č. j. KUZL/86315/2016, sp. zn. KUSP/86315/2016/DOP/Mu, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2019, č. j. 30 A 121/2017 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Zlína, odbor občansko-správních agend (dále jen „správní orgán prvního
stupně“) rozhodnutím ze dne 14. 11. 2016, č. j. MMZL 139082/2016, vyslovil, že se žalobkyně
dopustila správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném v rozhodné době,
(dále jen „zákon o silničním provozu“), tím, že jako provozovatelka osobního motorového
vozidla tovární značky Audi, registrační značky X v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním
provozu nezajistila, aby při použití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti
řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, neboť se ve
dnech 29. 1. 2016 v 9:39 hodin, 16. 2. 2016 v 9:43 hodin a 3. 3. 2016 v 10:39 hodin nezjištěný
řidič uvedeného vozidla ve Zlíně, místní části Malenovice, na parkovišti na ulici Masarykova,
neřídil svislou dopravní značkou IP 13b „Parkoviště s parkovacím kotoučem“, doplněnou o
dodatkovou tabulku s nápisem „Max 2 hod. PO-PÁ 8-17 h“. Řidič totiž s vozidlem na parkovišti
stál, aniž by viditelně ve vozidle umístil parkovací kotouč, přestože tato značka označuje
parkoviště, na kterém musí řidič při začátku stání umístit kotouč viditelně ve vozidle a nastavit na
něm dobu začátku stání, kterou nesmí až do odjezdu měnit. Řidič svým jednáním porušil §4
písm. c) zákona o silničním provozu, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku dle §125c odst.
1 písm. k) zákona o silničním provozu. Žalobkyni jakožto provozovatelce daného vozidla byla
uložena pokuta ve výši 2 500 Kč. Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 3. 2017, č. j.
KUZL/86315/2016, sp. zn. KUSP/86315/2016-DOP/Mu, částečně změnil výrok rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně tím, že upřesnil místo spáchání přestupků, a ve zbytku odvolání
zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[2] Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2019 zamítl
žalobu proti tomuto rozhodnutí. Uvedl, že žalovaný nepochybil, pokud ve výroku neuvedl odkaz
na §125e odst. 2 zákona o silničním provozu, který stanovil pravidla pro výměru pokuty, neboť
smyslem §68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), jenž upravuje náležitosti výrokové části rozhodnutí, není uvést úplný
výčet zákonných ustanovení, jejichž existenci musí při svém rozhodování správní orgán
reflektovat. Je potřebné uvést pouze všechna ustanovení tvořící v souhrnu právní normu
odpovídající skutkové podstatě správního deliktu.
[3] Žalobkyně dále namítala, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí nejsou uvedeny
všechny skutkové okolnosti nezbytné pro závěr o vhodnosti zvolené právní kvalifikace, neboť
ačkoliv jedním ze znaků skutkové podstaty správního deliktu je skutečnost, že přestupek neměl
za následek dopravní nehodu, z výroku rozhodnutí nic takového nevyplývá. K této žalobní
námitce krajský soud uvedl, že výslovné uvedení skutečnosti, že porušení pravidel nemělo
za následek dopravní nehodu, nemusí být součástí výrokové části rozhodnutí, navíc tato
skutečnost logicky vyplývá z popisu skutku uvedeného ve výroku prvostupňového správního
rozhodnutí i z jeho odůvodnění. Krajský soud rovněž dovodil, že vyměřená pokuta je zákonná
a přezkoumatelná a že správní orgány přihlédly při její výměře k závažnosti správního deliktu,
zejména ke způsobu jeho spáchání, jeho následkům a okolnostem, za nichž byl správní delikt
spáchán, což vyplývá i z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Obdobně
z odůvodnění správních rozhodnutí vyplývá, že se správní orgány zabývaly všemi zákonnými
kritérii, a to včetně materiální stránky přestupku. Úvahy žalobkyně, že parkoviště nebylo plně
obsazené, jsou ve vztahu k existenci materiální stránky daného přestupku, resp. deliktu,
irelevantní.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností,
jejíž důvody podřadila pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Podle jejího názoru se krajský soud nevypořádal s jejími odkazy na judikaturu Nejvyššího
správního soudu (dále jen „NSS“). Krajský soud také nesprávně dovodil, že není pochybením,
když ve výroku nebyl výslovně uveden §125e odst. 2 zákona o silničním provozu, neboť podle
judikatury NSS musí výrok obsahovat též ustanovení, podle kterého byla uložena sankce.
Zároveň správní orgány nezohlednily zákonná kritéria pro vyměření pokuty, neboť nevzaly
v úvahu okolnosti přestupku ani způsob jeho spáchání. Na parkovišti byl v uvedené době
dostatek parkovacích míst, tudíž nebyl jejím jednáním nikdo omezen, a zároveň nebylo zjištěno,
že by vozidlo na místě parkovalo déle než povolenou dobu. Správní orgány zohlednily zároveň
i skutečnosti, které se udály až po spáchání přestupku, což není povoleno. Správní orgány
nemohly hodnotit jako přitěžující okolnost, že stěžovatelka sdělila řidiče svého vozidla účelově.
Nebyla splněna ani materiální stránka přestupku.
[6] Stěžovatelka a její advokát nesouhlasí s vyvěšením jejich osobních údajů na internetových
stránkách NSS.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti také důvod podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se NSS nejprve tímto důvodem. Bylo by totiž předčasné zabývat
se právním posouzením věci samé, bylo-li by napadené rozhodnutí krajského soudu skutečně
nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
NSS však nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle jeho setrvalé judikatury
zakládají důvod nepřezkoumatelnosti. Na její závěry ohledně posouzení toho, jaké vady naplňují
tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS; či ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
č. 787/2006 Sb. NSS).
[10] Stěžovatelka spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že se krajský
soud dostatečně nevypořádal s jejími odkazy na judikaturu NSS ohledně náležitostí výroku
správních rozhodnutí. Není však pravdou, že by se krajský soud se závěry vyplývajícími
z judikatury NSS z let 2005 a 2007 nevypořádal. Naopak výstižně citoval usnesení rozšířeného
senátu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 46, č. 3656/2018 Sb. NSS, které dopadá přímo
na posuzovanou situaci a zabývá se otázkou, jaké obsahové náležitosti musí splňovat výrok
správního rozhodnutí ve věci správního trestání. Následně z něj vyvodil závěry
pro projednávanou věc a konstatoval, že správní orgán nepochybil, pokud ve výroku neuvedl,
že pokutu uložil podle §125e odst. 2 zákona o silničním provozu. Stěžovatelce tedy předložil
argumentaci, která reaguje na jí citovaná rozhodnutí NSS a vypořádává se s nimi, i když je krajský
soud v napadeném rozhodnutí výslovně nezmiňuje. Námitka, že je napadený rozsudek z tohoto
důvodu nepřezkoumatelný, je proto nedůvodná.
[11] Následně NSS přistoupil k přezkumu napadeného rozsudku z důvodu podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[12] V prvé řadě stěžovatelka nesouhlasí s tím, že ve výroku správního orgánu prvního stupně
nebyl obsažen odkaz na §125e odst. 2 zákona o silničním provozu, podle kterého jí byla udělena
pokuta. Toto ustanovení v rozhodném znění znělo: Při určení výměry pokuty právnické osobě
se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům
a k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. V tomto směru je třeba zdůraznit, že prvostupňový
orgán ve výroku II. uvedl: „Za spáchání uvedených deliktů se v souladu s ust. §125f odst. 3, ve vazbě
na ustanovení §125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu - ukládá pokuta ve výši 2 500 Kč“.
[13] Jak již bylo uvedeno výše, krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány nepochybily,
pokud §125e odst. 2 zákona o silničním provozu ve výroku neuvedly, a to s odkazem
na usnesení rozšířeného senátu č. j. 4 As 165/2016 - 46. V něm dospěl rozšířený senát v bodě 21
k závěru, že „správní orgán musí ve výrokové části rozhodnutí uvést všechna ustanovení, byť obsažená v různých
právních předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu. Musí
tedy rovněž uvést ustanovení odkazující i ve stejném zákoně obsažená ustanovení odkazovaná, stejně jako musí
eventuálně uvést normu blanketní a ustanovení jiného právního předpisu, které na normu blanketní navazuje.
Předkládající senát správně uvádí, že výrok rozhodnutí je konstitutivní, esenciální, a proto nepominutelnou
součástí správního rozhodnutí. V něm správní orgán formuluje svůj závazný názor v projednávané věci. Výrok
proto musí být formulován tak, aby z něho bylo patrno, jakého správního deliktu (skutkové podstaty) se pachatel
dopustil a podle jakého ustanovení právního předpisu mu byla stanovena správní sankce .“
(zvýraznil NSS) Dále uvedl, že „[o]pomenutí výslovného uvedení §125f odst. 2 ve výrokové části je spíše
chybou banální a čistě formální. Zrušení rozhodnutí jen z tohoto důvodu by bylo projevem ryzího a nepřijatelného
formalismu (srov. shora analyzovanou trestní judikaturu v bodech [28] a [29] shora). Takovéto pochybení
by samo o sobě nemohlo mít dopad na zákonnost rozhodnutí, nota bene v situaci, kdy je §125f odst. 2 citován
v odůvodnění.“
[14] Jak NSS uvedl rovněž v rozsudku ze dne 7. 5. 2019, č. j. 6 As 371/2018 - 57, pokud NSS
ve výše citovaném usnesení rozšířeného senátu dospěl k závěru, že „není nutné, aby správní orgán
ve výroku správního rozhodnutí týkajícího se uložené sankce výslovně citoval ustanovení §125f odst. 3 zákona
o silničním provozu a konkrétně specifikoval, zda při určení výměry pokuty vycházel z rozmezí pokuty
pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje, nebo zda se řídil
maximální možnou hranicí 10 000 Kč podle citovaného ustanovení, nevidí Nejvyšší správní soud nejmenší důvod
pro závěr, že je nutné, aby v rámci výroku o trestu správní orgány výslovně odkazovaly na obecné ustanovení
obsahující výčet kritérií, k nimž se má při výměře pokuty přihlédnout. Předmětné úvahy přitom správní orgány
v odůvodnění svých rozhodnutí učinily (srov. str. 7 prvostupňového rozhodnutí); tím se situace liší
od případu popsaného ve stěžovatelem citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2018,
č. j. 5 As 182/2016 - 30, kde bylo správním orgánům vytknuto, že příslušné úvahy stran výše sankce nebyly
uvedeny v rámci odůvodnění příslušného rozhodnutí. Z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu
tak v žádném případě nelze dovozovat povinnost správních orgánů formálně citovat ustanovení
§125e odst. 2 zákona o silničním provozu v rámci výroku rozhodnutí o příslušné sankci za protiprávní jednání.“
[15] K obdobnému závěru lze dospět v projednávané věci. Správní orgán prvního stupně
ve výroku II. uvedl, podle kterých ustanovení byla stěžovatelce uložena sankce, a zároveň
se na str. 9 svého rozhodnutí dostatečně zabýval výší sankce za spáchané přestupky z pohledu
naplnění §125e odst. 2 zákona o silničním provozu. Není proto žádným pochybením, pokud
toto ustanovení neuvedl přímo ve výroku. Promítnutí kritérií podle tohoto ustanovení je otázkou
odůvodnění rozhodnutí, respektive odůvodnění stanovení pokuty v konkrétní výši, neboť se týká
kritérií pro úvahy správního orgánu o sankci, nikoliv výroku.
[16] Správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí hodnotil jednání stěžovatelky jako
„méně závažné, neboť v rámci správních deliktů nedošlo k žádné majetkové újmě, k žádnému ohrožení nebo
k újmě na zdraví.“. Vzal v úvahu rovněž opakovanost jednání stěžovatelky, a uložil jí proto sankci
na horní hranici možného zákonného rozpětí. Jeho postup shledává i NSS zákonným
a souladným s §125e zákona o silničním provozu. Okolnost, že správní orgán prvního stupně
v rámci určení výše pokuty zmiňuje rovněž jednání stěžovatelky, které nastalo až po spáchání
správních deliktů, jako je například účelové sdělení jména řidiče, je sice matoucí, ale NSS
se ztotožňuje s krajským soudem, že toto jednání výslovně správní orgán nepřičetl stěžovatelce
k tíži a neovlivnilo výši uložené sankce.
[17] Správní orgány tedy srozumitelně odůvodnily výši uložené sankce ve smyslu §125e odst.
2 zákona o silničním provozu. Okolnost, že jednáním stěžovatelky nebyl nikdo omezen, správní
orgán prvního stupně zohlednil, jak bylo uvedeno výše. Ani námitka nezohlednění materiální
stránky proto není důvodná. Zároveň je pro objektivní odpovědnost stěžovatelky a vymezení
spáchaného přestupku (neumístění parkovacího kotouče viditelně ve vozidle s nastaveným časem
začátku stání) irelevantní, zda bylo parkoviště plné či prázdné, jak ostatně správně uvedl krajský
soud, na jehož odůvodnění lze v tomto směru zcela odkázat.
[18] Nesouhlas stěžovatelky a jejího advokáta s vyvěšením jejich osobních údajů na internet
vyjádřený v kasační stížnosti se míjí s rozhodovacími důvody krajského soudu a s předmětem
jejího přezkumu. Jedná se o porozsudkovou agendu, a proto NSS ve stručnosti odkazuje
na usnesení NSS ze dne 25. 5. 2017, č. j. Nao 175/2017 - 161: „Pokud se Mgr. Václav Voříšek cítí být
‚sekundárně viktimizován‘, je-li spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho
domněnek spojovat se skutečností, že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých
rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení“ .
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek krajského soudu není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl.
[21] Neúspěšná žalobkyně proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému,
kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační žalobkyně příslušelo, soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad
rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. října 2019
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu