ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.225.2018:45
sp. zn. 9 As 225/2018 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: SOLAR
ČERNILOV s.r.o., se sídlem Plaská 622/3, Praha 5, zast. Mgr. Erikem Kolanem, LL.M. Eur.,
advokátem se sídlem Husova 240/5, Praha 1, proti žalované: Státní energetická inspekce,
se sídlem Gorazdova 1969/24, Praha 2, proti rozhodnutí ústředního ředitele žalované ze dne
3. 7. 2015, č. j. 052105914/727/15/90.221/Kr, v řízení o kasační stížnosti žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018, č. j. 11 Af 57/2015 - 155,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žalovaná je po v i n na zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4 114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám zástupce
žalobkyně Mgr. Erika Kolana, LL.M. Eur., advokáta se sídlem Husova 240/5, Praha 1.
III. Žalovaná n em á p rá v o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná (dále „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno rozhodnutí jejího ústředního ředitele
specifikované tamtéž a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. Zmíněným rozhodnutím ústřední
ředitel rozhodoval o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 3. 2015,
č. j. 052105914/397/15/52.104/Št.
[2] Žalobkyni byla uložena pokuta za správní delikt spočívající v porušení cenových předpisů
podle §16 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění v době rozhodné, kterého
se měla dopustit tím, že nedodržela věcné podmínky pro uplatnění úředně stanovené ceny
upravené v bodě 1.9 Cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 7/2011 (dále jen
„cenové rozhodnutí 7/2011“), čímž získala nepřiměřený majetkový prospěch. Prvostupňovým
rozhodnutím jí byla uložena pokuta ve výši 14 250 000 Kč, ústřední ředitel pokutu snížil
na 11 459 000 Kč. Výše pokuty měla být v obou případech na spodní hranici zákonného rozmezí
podle §16 odst. 4 písm. b) zákona o cenách, tedy ve výši jednonásobku nepřiměřeného
majetkového prospěchu. Pokuta byla snížena proto, že ústřední ředitel přehodnotil jeho výši.
[3] Žalobkyně vyrábí ve své provozovně v obci Černilov elektřinu využitím slunečního
záření. V roce 2012 na ni čerpala podporu podle zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby
elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů), ve znění v době rozhodné. Zvolila podporu formou zeleného
bonusu, jehož výši určoval bod 1.9 cenového rozhodnutí 7/2011: rozhodným kritériem byl
jednak instalovaný výkon zdroje, jednak datum jeho uvedení do provozu. Žalobkyně uplatnila
zelený bonus ve výši 11 570 Kč/MWh stanovený pro zdroje s instalovaným výkonem nad 30 kW
uvedené do provozu v roce 2010. Dle správních orgánů však měla uplatnit zelený bonus
stanovený pro zdroje s výkonem nad 100 kW uvedené do provozu v roce 2011, který činí pouze
4 530 Kč/MWh. Proto dle jejich závěrů nedodržela věcné podmínky pro uplatnění úředně
stanovené ceny podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí 7/2011 a dopustila se shora uvedeného
správního deliktu.
[4] V projednávané věci je sporné, k jakému datu byla elektrárna žalobkyně uvedena
do provozu. Pro úplnost lze dodat, že na výši instalovaného výkonu panuje shoda. Žalobkyně
sice zařadila svoji elektrárnu mezi zdroje s instalovaným výkonem nad 30 kW a žalovaná mezi
zdroje s výkonem nad 100 kW, tato odlišnost je však způsobena rozdílným nastavením
hraničních hodnot výkonů pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010 a 2011 (v podrobnostech
srovnej citovaný bod 1.9 cenového rozhodnutí 7/2011).
[5] Správní orgány vycházely při určení data uvedení do provozu z Cenového rozhodnutí
Energetického regulačního úřadu č. 4/2009 (dále jen „cenové rozhodnutí 4/2009“), účinného
v době tvrzeného uvedení do provozu, tj. v roce 2010. Podle jeho bodu 1.9 platilo, že se uvedením
do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu
licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních
cen nebo kdy poprvé začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů. Vzhledem k tomu,
že žalobkyně v roce 2010 uplatňovala podporu formou výkupních cen, bylo rozhodné, kdy začala
vyrábět a dodávat elektřinu do distribuční sítě. K tomu dle správních orgánů došlo až v roce
2011, neboť teprve tehdy bylo v elektrárně nainstalováno měřicí zařízení a žalobkyně začala
dodávat a fakturovat elektřinu dodanou do distribuční sítě.
[6] Žalobkyně tyto závěry rozporovala řadou námitek. V nynější fázi věci jsou podstatné
zejména ty, dle kterých došlo k uvedení do provozu již v roce 2010 v souvislosti s připojením
elektrárny do distribuční sítě (prvním paralelním připojením) a žalobkyně legitimně očekávala,
že sporné ustanovení bude vykládáno tímto způsobem.
[7] Městský soud nejprve její argumentaci nepřisvědčil a žalobu zamítl rozsudkem ze dne
30. 11. 2016, č. j. 11 Af 57/2015 – 84. Tento rozsudek však byl ke kasační stížnosti žalobkyně
pro nepřezkoumatelnost zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2018,
č. j. 9 As 333/2016 – 102, a městský soud byl zavázán k tomu, aby se v dalším řízení vypořádal
se všemi žalobními body a vyjádřil se k důkazním návrhům žalobkyně.
[8] V nyní napadeném rozsudku městský soud svůj závěr přehodnotil a přisvědčil námitkám
žalobkyně, dle kterých může k uvedení do provozu dojít již prvním paralelním připojením,
tj. v nynější věci v roce 2010. Vycházel přitom z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 3. 2018, č. j. 4 As 257/2017 – 82, č. 3737/2018 Sb. NSS, vydaného v mezidobí, ve kterém byly
řešeny shodné právní otázky, jako bylo třeba posoudit v nynější věci.
II. Obsah kasační stížnosti
[9] Stěžovatelka má za to, že z bodu 1.9 cenového rozhodnutí 4/2009 jasně vyplývá,
že pro splnění podmínek pro uvedení do provozu v roce 2010 bylo nutné začít vyrábět a dodávat
elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen. Výkupní ceny lze přitom
uplatnit jen za naměřenou elektřinu (bod 1.2 cenového rozhodnutí 4/2009), tj. po instalaci
měřicího zařízení a taková elektřina by také byla vykázána a fakturována. Pouze tento výklad
může dle názoru stěžovatelky zajistit soulad s §52 energetického zákona a §3 zákona
č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů.
[10] V této souvislosti poukazuje též na podmínky uvedení do provozu dle vyhlášky
Ministerstva průmyslu a obchodu č. 478/2012 Sb., o vykazování a evidenci elektřiny a tepla
z podporovaných zdrojů a biometanu, množství a kvality skutečně nabytých a využitých zdrojů
a k provedení některých dalších ustanovení zákona o podporovaných zdrojích energie, a pozdější
vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu č. 145/2016 Sb., o vykazování elektřiny a tepla
z podporovaných zdrojů a k provedení některých dalších ustanovení zákona o podporovaných
zdrojích energie (vyhláška o vykazování energie z podporovaných zdrojů).
[11] Elektrárna není uvedena do provozu prvním paralelním připojením. Jednak to nevyplývá
z cenového rozhodnutí 4/2009, jednak jde o úkon, který slouží pouze k odzkoušení výroby.
Ostatně také závěrem souvisejícího protokolu ČEZ Distribuce, a. s., je, že zdroj může být ode
dne provedení kontroly provozován paralelně s distribuční soustavou, nikoli že zdroj je připojen.
Okamžik galvanického připojení k elektrizační soustavě nastává až sepnutím úsekového odpínače
provozovatelem distribuční soustavy do polohy zapnuto po instalaci elektroměru obchodního
měření. První paralelní připojení je pouze jedním z kroků k uvedení výrobny do provozu,
jak vyplývá i z pravidel pro provozování distribuční soustavy platných pro rok 2010, a je spojeno
pouze s jednorázovým vyrobením a dodáním elektřiny, což nelze považovat za splnění podmínky
vyrábět a dodávat elektřinu.
[12] Odůvodnění rozsudku sp. zn. 4 As 257/2017 se dle názoru stěžovatelky neopírá o právní
předpisy. Vychází výlučně z komentáře k energetickému zákonu a výkladového stanoviska
Energetického regulačního úřadu ze dne 27. 10. 2010, komentář však byl dezinterpretován
(hovoří o legální dodávce ve smyslu odzkoušení výrobny, nikoli uvedení do provozu)
a z výkladového stanoviska vycházet nelze. Energetický regulační úřad nebyl oprávněn k podání
autentického výkladu předpisu (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011,
č. j. 33 Cdo 5302/2008), stanovisko nemohlo založit legitimní očekávání, neboť bylo vydáno
v rozporu s věcnými podmínkami cenového předpisu, a netýká se rozhodovací činnosti
stěžovatelky. Nesouhlasí ani s poukazem na výkladové stanovisko Energetického regulačního
úřadu ze dne 19. 2. 2018.
[13] Výklad čtvrtého senátu považuje za rozporný s účelem a smyslem cenových předpisů
a „legalizující“ výkladové stanovisko z roku 2018, které obhajuje správnost stanoviska z roku
2010. Povinností stěžovatelky jako správního orgánu České republiky však je hájit zájmy státu,
daňových poplatníků a koncových spotřebitelů elektřiny.
[14] Namítá, že napadený rozsudek je v rozporu s četnou judikaturou krajských
soudů, rozhodovací praxí stěžovatelky i Energetického regulačního úřadu (v roce 2011) a prvním
rozsudkem městského soudu vydaným v této věci. Poukazuje též na závěry rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 9. 3. 2017, č. j. 32 Cdo 1051/2015, č. 104/2018 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.
III. Vyjádření žalobkyně
[15] Žalobkyně zcela souhlasí s aplikací závěrů rozsudku sp. zn. 4 As 257/2017
na projednávanou věc a upozorňuje na postavení Nejvyššího správního soudu jako vrcholného
soudního orgánu, který zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování správních soudů. Dřívější
judikatura krajských soudů i praxe stěžovatelky již byly překonány a povinností městského soudu
bylo judikaturu Nejvyššího správního soudu respektovat.
[16] Setrvává na tom, že podmínky uvedení do provozu splnila již v roce 2010 a stěžovatelka
dotváří další pravidla nad rámec cenového rozhodnutí 4/2009. Poukaz na vyhlášky Ministerstva
průmyslu a obchodu (viz bod [10] tohoto rozsudku) žalobkyně považuje za zcela irelevantní,
neboť tyto vyhlášky byly účinné až od 1. 1. 2013, respektive 1. 6. 2016.
[17] Má za to, že stěžovatelka chybně vykládá pojem prvního paralelního připojení. Vysvětluje,
že při prvním paralelním připojení dochází ke kontrole výrobny, odzkoušení ochran a ověření,
zda je výrobna schopna paralelního provozu s distribuční soustavou. Výrobna tedy vyrábí
elektřinu a dodává ji do elektrizační soustavy, a to legálně. Jestliže je připojení uskutečněno přes
úsekový odpínač, již při prvním paralelním připojení je tento odpínač dán do polohy zapnuto.
[18] K námitce dezinterpretace komentáře k energetickému zákonu uvádí, že to byla
stěžovatelka, kdo opakovaně upozorňoval na §52 odst. 1 písm. b) energetického zákona
na podporu svého názoru, že podmínky bodu 1.9 cenového rozhodnutí 4/2009 mohou být
splněny teprve prostřednictvím měřené dodávky elektřiny. Stěžovatelka však vždy ignorovala
úplné znění citovaného ustanovení definujícího neoprávněnou dodávky elektřiny do elektrizační
soustavy. Komentář, na který odkazoval čtvrtý senát, k této problematice pouze konstatoval,
že legální může být i dodávka bez měřicího zařízení, bylo-li to smluvně sjednáno. Příkladem
takové dodávky je právě první paralelní připojení elektrárny k distribuční soustavě.
[19] Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1051/2015 považuje za nepřiléhavý.
Závěrem Nejvyššího soudu bylo, že podmínka vyrábět a dodávat elektřinu nemohla být splněna,
pokud v roce 2010 došlo pouze k nelegální dodávce elektřiny, v odkazované věci však na rozdíl
od věci nynější nedošlo k prvnímu paralelnímu připojení v roce 2010, ale až v roce 2011.
[20] Žalobkyni není zřejmé, z čeho stěžovatelka dovozuje, že její povinností je hájit zájmy
daňových poplatníků a koncových spotřebitelů elektřiny, jelikož v zákoně není nic takového
uvedeno. Co naopak ze zákona vyplývá, je povinnost stěžovatelky postupovat v souladu
s právními předpisy a řídit se právním názorem městského soudu [§78 odst. 5 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)].
Odkaz na zatížení státního rozpočtu je politickým a populistickým argumentem, který nemůže
v soudním řízení obstát.
[21] Uzavírá, že napadený rozsudek je přezkoumatelný a zákonný a navrhuje zamítnutí kasační
stížnosti.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[22] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, a za stěžovatelku jedná zaměstnankyně, která má právnické vzdělání
vyžadované pro výkon advokacie (§102 a násl. s. ř. s.). Byť se jedná o druhou kasační stížnost
podanou v této věci, není dán důvod nepřípustnosti podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. , jelikož
se týká otázek Nejvyšším správním soudem dosud neřešených; první rozsudek městského soudu
byl zrušen pro nepřezkoumatelnost.
[23] Nejvyšší správní soud tedy mohl přistoupit k přezkumu rozsudku městského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[24] Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[25] Jak již bylo uvedeno, podstatou projednávané věci je otázka, kdy (ve kterém roce) byla
stěžovatelčina elektrárna uvedena do provozu. Na odpovědi závisí zařazení zdroje do příslušné
kategorie a určení výše podpory elektřiny ze slunečního záření, kterou měla stěžovatelka čerpat
v roce 2012. Stěžejní je výklad bodu 1.9 cenového rozhodnutí 4/2009, dle kterého platilo,
že se uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku
oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění
podpory formou výkupních cen nebo kdy poprvé začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených
bonusů.
[26] Senát rozhodující v dané věci plně souhlasí s aplikací závěrů rozsudku
sp. zn. 4 As 257/2017 na projednávanou věc, neboť v odkazované věci byla řešena shodná
právní otázka (výklad podmínky vyrábět a dodávat elektřinu).
[27] Věci byly shodné též v podstatných skutkových rysech. K výstavbě elektráren a prvnímu
paralelnímu připojení došlo v obou případech ještě v roce 2010 (ve správním spise v této věci
k tomu viz zejména smlouvu s ČEZ Distribuce, a. s., ze dne 25. 11. 2010 o připojení výrobny
elektřiny k distribuční soustavě č. 10_CEZDI_02762513, protokol o splnění technických
podmínek pro uvedení výrobny do provozu s distribuční soustavou ze dne 1. 12. 2010,
a rozhodnutí ze dne 16. 12. 2010 o udělení licence č. 111017110 pro výrobu elektřiny, právní moc
21. 12. 2010), fakturační elektroměr však byl namontován až v roce 2011 a teprve v roce 2011
došlo k první fakturaci elektřiny s uplatněním podpory formou výkupních cen (viz zejména
montážní list od ČEZ Měření, s. r. o., ze dne 7. 2. 2011, fakturu ze dne 7. 3. 2011 a smlouvu
s ČEZ Distribuce, a. s., ze dne 21. 3. 2011 o podpoře výroby elektřiny
č. 3020641/0071/OZE/11, s formou podpory výkupní ceny). Pro úplnost lze dodat, že v nynější
věci došlo v roce 2012 ke změně formy podpory na zelený bonus (viz smlouvu ze dne 3. 2. 2012
o podpoře výroby elektřiny č. 3777221/0071/OZE/12).
[28] Poukaz stěžovatelky na to, že rozsudek sp. zn. 4 As 257/2017 je v rozporu s dřívější
rozhodovací praxí krajských soudů či správních orgánů, je irelevantní. Jak správně podotýká
žalobkyně, tato praxe byla odkazovaným rozsudkem vyhodnocena jako nezákonná a nadále
by se při jejím posuzování mělo vycházet z právního názoru Nejvyššího správního soudu.
[29] Krajské soudy jsou judikaturou Nejvyššího správního soudu vázány v tom smyslu, že jsou
povinny k ní přihlížet a skutkově a právně obdobné případy rozhodovat v souladu s jejími závěry.
V konkrétním případě mohou postupovat odchylně pouze tehdy, pokud svůj názor náležitě
zdůvodní a proti důvodům Nejvyššího správního soudu vystaví vlastní ucelenou argumentaci,
obecně je nicméně žádoucí, aby jejich rozhodnutí judikaturu Nejvyššího správního soudu
sledovala, a rozhodovací praxe byla v podobných případech stejná. Tímto způsobem
je zajišťována jednota a zákonnost rozhodování v intencích §12 s. ř. s.
[30] Obdobným způsobem jsou vázány správní orgány. Byť právní názor správních soudů
je pro ně kasačně závazný pouze v konkrétní věci, neznamená to, že by judikatura neměla
precedenční význam ve výše popsaném smyslu. Jednotou rozhodování podle §12 s. ř. s. není
míněna pouze jednotná linie judikatury správních soudů, ale též souladné rozhodování správních
orgánů, neboť Nejvyšší správní soud představuje vrchol soudního systému kontrolujícího
dodržování zákonnosti v rámci veřejné správy (srovnej POTĚŠIL, L., ŠIMÍČEK, V. a kol. Soudní
řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, 1152 s., §12).
[31] Svojí judikaturou je ze shodných důvodů vázán též Nejvyšší správní soud a k její změně
či odstranění případných rozporů lze dospět výlučně postupem podle §17 s. ř. s., tedy
postoupením věci rozšířenému senátu.
[32] Rozhodující senát v nynější věci neshledal důvod odchýlit se od již přijatých závěrů
a námitky stěžovatelky, které jsou polemikou s rozsudkem sp. zn. 4 As 257/2017, hodnotí jako
nedůvodné.
[33] V odkazované věci dospěl k tomu, že v případě uplatnění podpory formou výkupních cen
lze za uvedení zařízení do provozu ve smyslu §6 odst. 1 zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů ve spojení s bodem 1.9 cenového rozhodnutí 4/2009 považovat i dodávku
elektřiny do distribuční soustavy v rámci prvního paralelního připojení výrobny k distribuční
soustavě po získání licence na výrobu elektrické energie. Byl si přitom vědom toho, že při prvním
paralelním připojení dochází „pouze“ k odzkoušení výroby.
[34] Není pravdivé tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud nevycházel z platných
a účinných právních předpisů. Z odkazovaného rozsudku je jednoznačně zřejmé, že Nejvyšší
správní soud vycházel z ustanovení citovaných výše, neshoduje se však s tím, jak je stěžovatelka
vykládá. Stěžejním je odlišný náhled na význam slovního spojení při uplatnění podpory formou
výkupních cen v bodě 1.9 cenového rozhodnutí 4/2009. Stěžovatelka je evidentně chápe jako
součást podmínky vyrábět a dodávat elektřinu (relevantní část ustanovení zní: den, kdy výrobce začal …
vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen), Nejvyšší
správní soud však vysvětlil, že slovní spojení při uplatnění podpory formou výkupních cen a při uplatnění
podpory formou zelených bonusů pouze stanoví, jaké podmínky uvedení výroben do provozu musí být
splněny v rámci daného způsobu podpory výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů,
tj. buď při uplatnění podpory formou výkupních cen, nebo zelených bonusů. V prvním případě
je podmínkou vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy, ve druhém začít vyrábět elektřinu. Právě
proto uzavřel, že výklad stěžovatelky fakticky rozšiřuje okruh podmínek, které by výrobna
elektřiny musela splnit, aby byla hodnocena jako uvedená do provozu v roce 2010.
[35] Stěžovatelce již také vysvětlil, proč jeho argumenty nejsou v rozporu s rozsudkem
Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1051/2015. Stěžejním závěrem Nejvyššího soudu bylo,
že ke splnění podmínky dodávání elektřiny do elektrizační soustavy podle bodu 1.9 cenového
rozhodnutí č. 4/2009 nemůže dojít jednáním, které není v souladu s právem. Při prvním
paralelním připojení však dochází k legální dodávce elektřiny, což nynější věc od případu
řešeného Nejvyšším soudem zásadně odlišuje. Otázkou, zda prvním paralelním připojením může
dojít ke splnění podmínky vyrábět a dodávat elektřinu, se Nejvyšší soud specificky nezabýval.
[36] S výše uvedeným souvisí také stěžovatelkou sporovaná citace z komentáře
k §52 energetického zákona (EICHLEROVÁ, Kateřina et al. Energetický zákon: komentář. Praha:
Wolters Kluwer, 2016. §52). Není pravda, že by Nejvyšší správní soud komentář nějakým
způsobem dezinterpretoval. Odkazem na něj podpořil výlučně závěr, že při prvním paralelním
připojení v praxi dochází k legální dodávce elektřiny; to je v komentáři výslovně uvedeno. Nikdy
netvrdil, že by komentář obsahoval názor, dle kterého prvním paralelním připojením dochází ke
splnění podmínek bodu 1.9 cenového rozhodnutí 4/2009. Je to tedy naopak stěžovatelka, kdo
z odkazu na komentář dovozuje něco jiného, než co jím bylo míněno a jak byl koncipován.
[37] Soud nadále setrvává na svém názoru, dle kterého je v projednávané věci nezbytné
přihlédnout ke stanovisku Energetického regulačního úřadu ze dne 27. 10. 2010. To vykládá bod
1.9 cenového rozhodnutí 4/2009 tak, že: „za den uvedení výrobny do provozu, pro účely stanovení
rozhodného dne pro přiznání podpory (povinný výkup nebo zelený bonus) … lze označit pozdější z termínů
‚účinná‘ licence na výrobu elektřiny a datum paralelního připojení výrobny k distribuční soustavě,
které se dokumentuje vystavením Protokolu o splnění technických podmínek pro uvedení výrobny do provozu
s distribuční soustavou PDS.“ Také podle tohoto stanoviska, které je veřejně dostupné, by tedy
podmínka vyrábět a dodávat elektřinu byla splněna již realizací prvního paralelního připojení poté,
co provozovatel výrobny získal příslušnou licenci pro výrobu elektrické energie.
[38] Stěžovatelka v kasační stížnost naráží na závaznost výkladu podaného touto formou,
v podstatě nijak však nerozporuje související odůvodnění rozsudku sp. zn. 4 As 257/2017. Soud
již vysvětlil, že stanovisko je svou povahou autentickým výkladem, a jasně vycházel z toho,
že pokud takový výklad není součástí právního předpisu, není obecně právně závazný. Nelze
nicméně přehlížet, že se stále jedná o výklad státního orgánu, který je nadán pravomocí
stanovovat výkupní ceny podle §6 zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů
energie, a jeho výkladové stanovisko, byť neformální, tedy nějakou váhu má a lze z něj usuzovat
na účel a smysl vykládaného ustanovení.
[39] Bez relevance také není, že uvedený výklad byl potvrzen stanoviskem vydaným v době
(18. 1. 2018), kdy již byl Energetický regulační úřad zákonem výslovně zmocněn ke zveřejňování
výkladových stanovisek k ustanovením právních předpisů v oblasti své působnosti
[§17e odst. 1 písm. d) energetického zákona].
[40] Soud taktéž setrvává na tom, že stanovisko ze dne 27. 10. 2010 založilo žalobkyni
legitimní očekávání, že sporné ustanovení bude vykládáno právě popsaným způsobem
(v podrobnostech viz rozsudek sp. zn. 4 As 257/2017). Žalobkyně tedy jednala v oprávněné
důvěře v to, že podmínky pro uvedení elektrárny do provozu splnila již v roce 2010, a jejímu
jednání by měla být poskytnuta právní ochrana.
[41] Stěžovatelka má sice formálně pravdu v tom, že ji nezavazuje výklad jiného orgánu,
to však z pohledu legitimního očekávání žalobkyně není podstatné. Klíčové je, že výklad podal
orgán veřejné moci, který má působnost právě v oblasti regulace fotovoltaických elektráren,
a šlo o výklad jeho vlastního právního aktu. Jak opakovaně konstatoval Ústavní soud, podstatou
uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státě „je kromě jiného také princip dobré víry
jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci,
ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Důvěra
jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné
či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Princip dobré víry pak působí bezprostředně v rovině
subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce
správnosti aktu veřejné moci“(nález ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 2086/17, věc FINE
DECORATING, bod 27).
[42] Poukaz stěžovatelky na smysl a účel zákona není soudu zcela jasný. Pokud jím však měla
na mysli, že citovanou úpravu je třeba vykládat tak, aby byla pro stát (potažmo koncové
spotřebitele) ekonomicky co nejvýhodnější, jedná se pochopitelně o zcela mylný argument.
Smyslem a účelem vykládaného ustanovení je určit pravidla pro poskytování podpory
fotovoltaickým elektrárnám v intencích zákonné úpravy. Je to přitom zákonodárce, kdo posuzuje
jednotlivé zájmy ve hře (zejména vyvážení finanční podpory obnovitelných zdrojů energie
na straně jedné a ekonomické proveditelnosti na straně druhé) a určuje, jaký budou mít význam.
Přijatá pravidla jsou výsledkem této úvahy a podrobněji je specifikuje Energetický regulační úřad
v cenových rozhodnutích. Takto nastolený stav nelze výkladem jednostranně vychylovat
ve prospěch jednoho z relevantních zájmů.
[43] Pro úplnost soud dodává, že poukaz stěžovatelky na vyhlášky Ministerstva průmyslu
a obchodu specifikované v bodě 10 tohoto rozsudku je pro věc nepodstatný, neboť se jedná
o předpisy účinné od 1. 1. 2013, respektive od 1. 6. 2016, jak správně podotýká žalobkyně. Stěží
si tedy lze představit, že by tyto předpisy mohly mít význam pro výklad pravidel účinných v roce
2010 a posuzovaných v souvislosti s domnělým porušením předpisů žalobkyní v roce 2012.
V. Závěr a náklady řízení
[44] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které
by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto zamítl podle §110 odst. 1, věty
poslední, s. ř. s.
[45] Žalobkyně měla ve věci úspěch a podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. jí tak náleží
náhrada nákladů řízení vůči stěžovatelce.
[46] Důvodně vynaložené náklady žalobkyně v řízení o kasační stížnosti jsou tvořeny
odměnou a náhradou hotových výdajů zástupce žalobkyně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů. Zástupce učinil v řízení o kasační stížnosti jeden úkon právní
služby, spočívající v podání vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu]. Výše odměny za jeden úkon právní služby činí 3 100 Kč [§7 bod 5. a §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu], paušální náhrada hotových výdajů zástupce za jeden úkon právní služby činí
300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Odměna a náhrada hotových výdajů zástupce žalobkyně
se dále zvyšuje o daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč.
[47] Soud neuznal jako důvodně vynaložený náklad odměnu a hotové výdaje zástupce spojené
s tvrzenou poradou s klientem přesahující jednu hodinu [§11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu],
neboť konání této porady nebylo doloženo.
[48] Stěžovatelka je povinna žalobkyni zaplatit náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
v celkové výši 4 114 Kč (3 100 Kč + 300 Kč + 714 Kč) k rukám jejího zástupce Mgr. Erika
Kolana, LL.M. Eur., ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[49] Stěžovatelka úspěch ve věci neměla, náhrada nákladů řízení jí proto nenáleží (§60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. a contrario).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu