ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.362.2018:37
sp. zn. 9 As 362/2018 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobců: a) JUDr. F. Š.,
b) MVDr. Ing. S. Š., oba zast. Mgr. Štěpánem Rybářem, advokátem se sídlem Klimentská
1246/1, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října
2771/117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2017, č. j. MSK 74969/2017, v
řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2018,
č. j. 22 A 120/2017 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků n em á p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 26. 4. 2017, č. j. MMFM 56762/2017, rozhodl Magistrát města
Frýdku - Místku (dále jen „správní orgán I. stupně“), že žalobci nejsou účastníky řízení o vydání
stavebního povolení na stavbu „Silnice I/48 Rychaltice – Frýdek - Místek (SO 129b – příjezdová
komunikace ke stolárně v Rychalticích)“ (dále jen „stavební řízení“) na pozemcích parc. č. X,
v katastrálním území X.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 6. 2017 zamítl odvolání obou žalobců a současně
potvrdil odvoláním napadené usnesení, neboť shledal, že žalobcům již s ohledem na provedené
vyvlastnění nesvědčí vlastnické právo k jimi uvedeným pozemkům a v katastru nemovitostí
je jako jejich vlastník místo nich uvedena Česká republika, tudíž žalobci nemohou být účastníky
stavebního řízení.
[3] Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem žalobu obou
žalobců zamítl. Upozornil na to, že stavební řízení má speciální právní úpravu účastníků řízení,
a to v §109 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném
do 31. 12. 2017 (dále jen „stavební zákon“). Žalobci se domáhali svého postavení účastníků
stavebního řízení především z titulu vlastnického práva k pozemkům (včetně stavby, která
je jejich součástí, a venkovních či terénních úprav), na kterých má být plánovaná stavba silnice
postavena, a k pozemkům s touto stavbou sousedícím. Krajský soud konstatoval, že není sporné,
že žalobce a) byl původně podílovým spoluvlastníkem pozemků parc. č. X a parc. č. X, včetně
budovy č. p. X postavené na těchto pozemcích. Stejně tak není sporné, že žalobce b) byl
vlastníkem (ve společném jmění manželů) pozemků parc. č. X a X (vše v katastrálním území
Rychaltice), označených v žádosti o stavební povolení jako pozemky sousední. Vyvlastňovací
úřad rozhodl již v letech 2011 a 2012, tedy ještě před zahájením příslušného stavebního řízení, o
vyvlastnění uvedených nemovitostí. Na základě rozhodnutí o vyvlastnění bylo do katastru
nemovitostí záznamem zapsáno vlastnické právo k vyvlastňovaným nemovitostem pro Českou
republiku.
[4] Soud žalobcům přisvědčil, že při vyvlastnění není z hlediska okamžiku přechodu
vlastnického práva k vyvlastňovaným nemovitostem rozhodující samotný záznam do katastru
nemovitostí, jak chybně zhodnotil žalovaný. Podle §132 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, účinného v době vydání vyvlastňovacích rozhodnutí (dále jen „obč. zák.“), je pro
přechod vlastnického práva rozhodný den právní moci rozhodnutí orgánu veřejné moci, který
o vyvlastnění rozhodoval, nevyplývá-li z vyvlastňovacího rozhodnutí něco jiného. Podáním
žaloby na projednání vyvlastnění v občanském soudním řízení se však odkládala právní moc
a vykonatelnost rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, a to až do pravomocného skončení soudního
řízení. K pravomocnému skončení soudního řízení navazujícího na vyvlastňovací řízení došlo
nejprve v roce 2014 v souvislosti s právní mocí potvrzujícího rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci (dále jen „vrchní soud“) ze dne 26. 3. 2014, č. j. 1 Co 435/2013 - 141, ale v důsledku
zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5046/2014, došlo
ke zrušení pravomocných soudních rozhodnutí, a tím k obnovení účinků podané žaloby
na odklad právní moci vyvlastňovacích rozhodnutí, které trvaly také v době rozhodování
správních orgánů o účastenství žalobců. Opětovným rozsudkem vrchního soudu ze dne
31. 5. 2017, č. j. 1 Co 3/2017 - 272, však vyvlastňovací rozhodnutí nabylo znovu právní moci
a dovolání stěžovatelů ve věci jejich vyvlastnění proti tomuto novému rozsudku vrchního soudu
bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, č. j. 21 Cdo 842/2018 - 365, odmítnuto.
[5] Soud tedy uzavřel, že se žalobci stavebního řízení alespoň po určitou dobu z důvodu
svého vlastnictví k dotčeným nemovitostem účastnit měli, a to včetně okamžiku, kdy o jejich
účastenství rozhodovali správní orgán I. stupně a žalovaný. Krátce po podání správní žaloby však
opětovně došlo k pravomocnému skončení občanského soudního řízení navazujícího
na vyvlastňovací řízení. Žaloba žalobců ve vztahu k jejich vyvlastnění byla znovu pravomocně
zamítnuta, a tím také pravomocně došlo k odejmutí vlastnického práva žalobců ke sporným
nemovitostem, což mělo za následek rovněž ukončení jejich práva na účast ve stavebním řízení.
Na pravomocné vyvlastnění nemá vliv pokračování soudního řízení ohledně stanovení výše
náhrady za vyvlastněné nemovitosti. Ke dni vyhlášení rozsudku tak již žalobcům nesvědčilo
vlastnické právo k nemovitostem, o které opírali své právo být účastníky stavebního řízení,
což podle přesvědčení krajského soudu zakládá nedůvodnost jejich žaloby. Správní soudy totiž
poskytují v řízení o žalobě proti správním rozhodnutím ochranu veřejným subjektivním právům,
a přestože přezkoumávají napadené rozhodnutí podle skutkového a právního stavu ke dni
rozhodování správních orgánů, legitimní právní zájem účastníků na zrušení napadeného
rozhodnutí musí trvat i v době vyhlášení rozsudku. I když tedy rozhodnutí správních orgánů,
včetně napadeného rozhodnutí žalovaného, byla vydána podle názoru krajského soudu
přinejmenším předčasně, protože v době jejich vydání žalobcům s ohledem na trvající odkladný
účinek žaloby ve věci jejich vyvlastnění postavení účastníků řízení svědčilo, došlo v průběhu
soudního řízení k tomu, že žalobci již o účastenství v důsledku právní moci rozsudku vrchního
soudu definitivně přišli. Tím také odpadl legitimní právní zájem žalobců vyžadující ochranu
ze strany správních soudů. Pokud by totiž krajský soud přes výše uvedené přistoupil ke zrušení
napadeného rozhodnutí, tak by současně vyslovil závazný právní názor podle §78 odst. 5 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který
by s ohledem na aktuální skutkový a právní stav směřoval k opětovnému zamítnutí odvolání
žalobců a k potvrzení negativního usnesení správního orgánu I. stupně. Zrušující rozhodnutí
soudu by tak v konečném důsledku vedlo pouze k oddálení konečného vyřešení věci,
což neodpovídá úloze správních soudů ve správním soudnictví. Úlohou soudů ve správním
soudnictví je podle §2 s. ř. s. poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem. Pokud takový legitimní právní zájem
žalobců v řízení odpadl, je to důvod pro zamítnutí žaloby, i kdyby bylo napadené rozhodnutí
vydáno v rozporu s právními předpisy.
[6] Soud závěrem neshledal, že by žalobcům svědčilo účastenství ve stavebním řízení z jiných
důvodů nebo ve vztahu k jiným nemovitostem, neboť buď došlo ve vztahu k těmto
nemovitostem také k vyvlastnění, nebo jejich právo, například právo na bydlení v dotčených
nemovitostech do vyplacení náhrady za vyvlastnění, nedosahuje dostatečné právní síly.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[7] Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížnost,
jejíž důvody podřazují pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[8] Podle jejich názoru čas nemůže zhojit nesprávnosti postupu správních orgánů, pokud
se jedná o porušování jejich procesních práv a znemožnění chránit jejich majetková práva.
Takový postoj nabádá správní orgány k porušování základních práv účastníků s tím, že to nějak
v průběhu správního řízení dopadne. Současně dochází k legalizaci přímých škod, jež v důsledku
tohoto chybného postupu vznikly, zejména zničení studny a odpojení plynu v době největších
mrazů.
[9] Stěžovatelé v předmětných nemovitostech do vyplacení náhrady za vyvlastnění bydlí,
tudíž jim právo účastenství svědčí i v současné době, minimálně z důvodu zachování jejich práva
bydlení, rovněž však z důvodu předchozího vlastnického práva. Jejich užívací vztah je minimálně
na úrovni věcného břemene. Odkázali na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne
21. 8. 2017, č. j. 23 C 193/2011 - 311, kterým soud zakázal na uvedených nemovitostech
provádět stavební práce, a na rozhodnutí vrchního soudu, který tento zákaz zmírnil a povolil
provádět přípravné práce.
[10] Závěrem uvedli, že celé vyvlastňovací řízení bylo protiprávní, neboť Ředitelství silnic
a dálnic nebylo oprávněno podat vyvlastňovací žalobu jménem státu.
[11] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a jsou splněny i podmínky ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů ověřil, zda
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[13] Podle §109 stavebního zákona jsou účastníky stavebního řízení:
a) stavebník,
b) vlastník stavby, na níž má být provedena změna, není-li stavebníkem,
c) vlastník pozemku, na kterém má být stavba prováděna, není-li stavebníkem, může-li být jeho
vlastnické právo k pozemku prováděním stavby přímo dotčeno,
d) vlastník stavby na pozemku, na kterém má být stavba prováděna, a ten, kdo má k tomuto
pozemku nebo stavbě právo odpovídající věcnému břemenu, mohou-li být jejich práva
prováděním stavby přímo dotčena,
e) vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo
prováděním stavby přímo dotčeno,
f) ten, kdo má k sousednímu pozemku nebo stavbě na něm právo odpovídající věcnému
břemenu, může-li být toto právo prováděním stavby přímo dotčeno.
[14] V projednávané věci není sporné, že stěžovatelům původně náleželo vlastnické právo
k pozemkům parc. č. X a X s budovou č. p. X, a parc. č. X a X , vše v katastrálním území X.
Zároveň není sporu o tom, že jim byly tyto pozemky následně vyvlastněny a v době rozhodování
krajského soudu již bylo toto vyvlastnění pravomocné.
[15] Krajský soud správně přisvědčil stěžovatelům, že vskutku měli být podle §109 stavebního
zákona po určitou dobu (rovněž v době rozhodování obou správních orgánů) účastníky
stavebního řízení, a to s ohledem na odkladný účinek žaloby v občanském soudním řízení.
Právo být účastníkem stavebního řízení jim svědčilo v období od zahájení stavebního řízení
dne 13. 8. 2013 do právní moci rozsudku vrchního soudu ze dne 26. 3. 2014,
č. j. 1 Co 435/2013 - 141, kterým bylo vyvlastnění potvrzeno. Toto právo jim dále náleželo
i od právní moci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5046/2014,
kterým Nejvyšší soud zrušil výše uvedený rozsudek vrchního i krajského soudu, do právní moci
opětovného rozsudku vrchního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 1 Co 3/2017 - 272, kterým
vyvlastňovací rozhodnutí nabylo znovu právní moci. Zároveň není sporu o tom, že dovolání
stěžovatelů ve věci jejich vyvlastnění proti tomuto novému rozsudku vrchního soudu bylo
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, č. j. 21 Cdo 842/2018 - 365, tedy ještě před
vydáním napadeného rozsudku, odmítnuto. Právo být účastníkem stavebního řízení tak
stěžovatelům náleželo ve výše uvedených obdobích do právní moci rozsudku ze dne 31. 5. 2017,
kdy definitivně zaniklo.
[16] Krajský soud i přes zjištěnou nezákonnost nepřistoupil ke zrušení napadeného
rozhodnutí s odůvodněním, že v době jeho rozhodování už stěžovatelům nesvědčilo vlastnické
právo ani legitimní právní zájem na zrušení napadeného rozhodnutí. Naopak podle názoru
stěžovatelů nelze připustit, aby se soud ztotožnil se žalobou, ale nepřistoupil ke zrušení
napadených rozhodnutí.
[17] Jednou ze základních zásad ve správním soudnictví je zásada vázanosti skutkovým
a právním stavem k době vydání napadeného rozhodnutí, která je zakotvena v §75 odst. 1 s. ř. s.
Podle něj vychází soud při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu.
[18] Je třeba připomenout, že ačkoliv je tato zásada jednou ze základních zásad soudního
rozhodování, není absolutní. Ústavní soud dovodil možnost přihlížet ke skutkovým či právním
novotám ve výjimečných případech, kdy by s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu
nebylo možné důslednou aplikaci §75 odst. 1 s. ř. s. z ústavně právního hlediska akceptovat
(srov. kupř. nález ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03). Soud např. nemůže vycházet
z právního stavu, který tu byl v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí, jestliže tato úprava
byla v mezidobí zrušena Ústavním soudem pro protiústavnost (srov. kupř. rozsudek NSS ze dne
30. 6. 2004, č. j. 7 A 48/2002 - 98, publ. pod č. 1041/2007 Sb. NSS).
[19] Na uvedené závěry NSS navázal a několikrát přihlédl ke skutkovým či právním
„novotám“. Vždy však důkladně zkoumal, zda byly v projednávané věci dány závažné důvody
pro prolomení zásady obsažené v §75 odst. 1 s. ř. s. Lze dokonce nalézt i případy, kdy byla
zohledněna následná změna způsobená zrušením rozhodnutí, které představovalo v konkrétní
věci podklad či zákonný předpoklad pro přezkoumávané rozhodnutí.
[20] V rozsudku ze dne 16. 5. 2007, č. j. 2 Afs 30/2007 - 68, akceptoval postup krajského
soudu, který přikročil vedle zrušení platebních výměrů na daň i ke zrušení platebních výměrů
na penále, protože dle tehdy účinného zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, penále
sleduje osud daně a zrušením platebního výměru na daň došlo ex lege i k zániku penále,
a to od samého počátku. V rozsudku ze dne 29. 4. 2008, č. j. 2 Afs 9/2005 - 158,
publ. pod č. 1624/2008 Sb. NSS, šlo o zákonnost daně z převodu nemovitosti a za novou
skutečnost byl považován rozsudek civilního soudu o absolutní neplatnosti kupní smlouvy.
Protože kupní smlouva byla absolutně neplatná (od samého počátku), nemohla založit žádná
práva a k žádnému převodu nemovitosti nedošlo.
[21] V rozsudku ze dne 25. 7. 2012, č. j. 3 As 18/2012 - 22, NSS poznamenal: „K tomu je třeba
uvést, že skutkový a právní stav, jak je má na mysli §75 odst. 1 s. ř. s., jsou objektivní kategorie, které existují
nezávisle na tom, zda a jak se vyvíjí jejich právní hodnocení. Postup při právním hodnocení skutkového
a právního stavu stran věcí rozhodovaných správními orgány (…), a jeho právní důsledky, se potom řídí
příslušnými procesně právními režimy, a to jednak v rámci správního řízení a dále pak i v rámci soudního
přezkumu ve správním soudnictví. Při těchto posloupných pr ávních hodnoceních skutkového
a právního stavu posuzované věci je vždy nutno reflektovat a také respektovat související
rozhodné právní závěry, byť příp. i ze samostatně vedených, nicméně obsahově věcně
souvisejících řízení. Je jistě třeba souhlasit s tím, že v situaci, kdy žalovaný při rozhodování v předmětné věci
vycházel z tehdy existujícího stavu pravomocného rozhodnutí ve věci blokace řidičského oprávnění žalobkyně,
a nebylo mu známo, že žalobkyně podala v dané věci žalobu, měl zato, že rozhoduje v souladu se zákonem.
Jestliže však bylo později v návazném přezkumném soudním řízení rozhodnutí, jímž bylo zpravomocněno
rozhodnutí ve věci blokace řidičského oprávnění žalobkyně, zrušeno, byl žalovaný tímto právním hodnocením
zavázán, stejně jako musel tento právní závěr (toto právní hodnocení) zohlednit i krajský soud při soudním
přezkumu v nyní projednávané věcně související věci. Krajský soud přitom nevycházel z jiného skutkového
a právního stavu věci než existoval době, kdy se žalobkyně dopustila předmětného jednání a kdy bylo rozhodováno
o jejích přestupcích, jak tvrdí stěžovatel, ale toliko z jejich jiného právního hodnocení, a to aktuálně ‚posledního
v řadě‘, které nemohl pominout.“ (zvýraznění přidal NSS)
[22] Tuto rozhodovací praxi lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Stěžovatelé nejdřív
vskutku měli být s ohledem na nepravomocné rozhodnutí o vyvlastnění účastníky stavebního
řízení, jejich oprávnění být účastníkem se však odvíjelo od rozhodování o vyvlastnění podle
občanského soudního řádu a společně s právní mocí rozhodnutí o vyvlastnění zaniklo. Toto
rozhodnutí v souvisejícím řízení podle občanského soudního řádu tak určilo obsah rozhodnutí
v projednávané věci a nebylo možné k němu nepřihlédnout. Lze jistě souhlasit s tím, že správní
orgány měly ve stavebním řízení vyčkat právní moci vyvlastňovacího rozhodnutí,
anebo do té doby jednat se stěžovateli jako s účastníky řízení. Poté, co vyvlastňovací rozhodnutí
nabylo právní moci, však stěžovatelům toto právo zaniklo a tato pochybení by již stejně nemohla
být zrušením napadených správních rozhodnutí nijak napravena.
[23] Krajskému soudu proto lze přisvědčit, že v tomto případě zanikl legitimní zájem
stěžovatelů na zrušení rozhodnutí správních orgánů. Kdyby krajský soud tato rozhodnutí zrušil,
nemohly by správní orgány v dalším řízení dospět k jinému závěru než původně,
tedy že stěžovatelům právo být účastníky správního řízení nepřísluší. Na rozdíl od s. ř. s. sice
zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, neobsahuje konkrétní ustanovení, jež by zakotvovalo zásadu,
že pro rozhodování správního orgánu je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání
rozhodnutí. Tato zásada z něj však vyplývá implicitně, např. z §96 odst. 2 nebo §82
odst. 4. Žalovaný by proto znovu posoudil skutkové a právní okolnosti a nezbylo by mu, než
odvolání stěžovatelů opět zamítnout, tentokrát v souladu s právem, a potvrdit usnesení správního
orgánu I. stupně. NSS se ztotožňuje s krajským soudem, že takový postup by pouze zbytečně
prodloužil řízení v situaci, kdy jiný závěr správních orgánů než výše nastíněný není s ohledem
na právní moc rozhodnutí o vyvlastnění ani možný (k obdobnému posouzení odvolacího orgánu
srov. rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2013, č. j. 4 As 126/2013 - 37, v jehož odst. 38 NSS uvedl,
že „[v] řešeném případě by totiž bylo projevem přepjatého formalismu, pokud by žalovaný zrušil rozhodnutí
stavebního úřadu a věc mu vrátil k novému projednání zjevně nedůvodných námitek stěžovatele, když bylo zřejmé,
že by stavební úřad opětovně vydal rozhodnutí o dodatečném povolení předmětné změny stavby.“)
[24] Ačkoliv tak samotné plynutí času opravdu nemůže zhojit procesní pochybení správních
orgánů, v projednávané věci se k plynutí času dále připojila skutečnost, že vlastnictví daných
nemovitostí přešlo pravomocně do vlastnictví státu. Jiná situace by nastala, kdyby došlo
k převodu nebo přechodu vlastnického práva na jinou fyzickou či právnickou osobu, která
by se ve stavebním řízení nemohla bránit. Jestliže však přešlo vlastnické právo na Českou
republiku, je zřejmé, že stavební řízení napomáhá účelu, pro který byly pozemky stěžovatelů
vyvlastněny, tedy je v souladu se zájmem nového vlastníka.
[25] Účastenství nelze dovozovat ani ze skutečnosti, že stěžovatelům bylo umožněno
ve vyvlastněné stavbě bydlet, než jim bude poskytnuta náhrada za vyvlastnění. Takové právo
je totiž z povahy věci právem dočasným, přičemž je už nyní omezováno povoleným prováděním
přípravných prací ke stavbě, tudíž jeho intenzita nedosahuje obsahu absolutního majetkového
práva v podobě věcného břemene, jak jej předpokládá §109 písm. f) stavebního zákona.
Stěžovatelům svědčí pouze časově omezené právo užívat uvedené nemovitosti s tím, že jsou
povinni strpět určité činnosti související s účelem vyvlastnění, a nemohou se tak domáhat
absolutního zákazu zasahování do svého práva, jak by mohli učinit v případě věcného břemene.
Jejich námitka proto není důvodná.
[26] K námitce o nezákonnosti vyvlastňovacího řízení s ohledem na vystupování Ředitelství
silnic a dálnic NSS uvádí, že se jí soudy ve správním soudnictví nemohou zabývat, neboť spadá
do posouzení soudů v řízení o vyvlastnění podle občanského soudního řádu. Tato otázka tak byla
pravomocně posouzena výše uvedenými rozhodnutími v občanském soudním řízení a NSS její
posouzení nepřísluší. NSS proto plně odkazuje na odůvodnění krajského soudu, který
se v napadeném rozsudku přehledně vypořádal s žalobními námitkami a osvětlil stěžovatelům,
z jakých důvodů nebylo možné jejich návrhu vyhovět.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Soud dospěl vzhledem ke shora uvedenému k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji na základě §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[28] O věci rozhodl bez jednání postupem dle §109 odst. 2, věty první, s. ř. s.,
podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.
[29] O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, a nemají proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl
ve věci plný úspěch, proto by mu soud mohl přiznat náhradu nákladů řízení proti stěžovatelům,
avšak jemu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu je soud
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2019
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu