ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.400.2017:25
sp. zn. 9 As 400/2017 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: Ing. M. N.,
zastoupený Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem, se sídlem Brno, Kopečná 987/11, proti
žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Jihlava, Žižkova 1882/57, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2017, č. j. 41 A
24/2016 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 2. 2016, č. j. KUJI 14910/2016 (dále také jen
„rozhodnutí žalovaného“), zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu v Třebíči
ze dne 28. 8. 2015, č. j. OSČ-PŘ-162/2015-11-Tu, a toto rozhodnutí potvrdil.
Posledně uvedeným rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání
přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle
§125c odst. 1 písm. f) bod 1 a §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“),
kterých se dopustil tím, že dne 16. 4. 2015 v 10:30 hod. na ulici Pražská v obci Třebíč ve směru
jízdy k obci Červená Hospoda jako řidič motorového vozidla zn. Mercedes-Benz Sprinter,
SPZ: X, držel při řízení vozidla v ruce telefonní přístroj a nebyl za jízdy připoután na sedadle
bezpečnostním pásem, čímž porušil povinnost uloženou mu §6 odst. 1 písm. a) a §7 odst. 1
písm. c) zákona o silničním provozu. Za výše uvedené jednání mu byla uložena pokuta ve výši 1
700 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále jen
„krajský soud“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. 41 A 24/2016 - 33, zamítl jako nedůvodnou.
Krajský soud se neztotožnil s námitkou žalobce, že uvedené přestupkové jednání nebylo
prokázáno, jelikož správní orgány vycházely pouze z výpovědí svědků - policistů, ačkoli jejich
výpovědi nejsou konzistentní. Podle krajského soudu větší rozpory ve výpovědích policistů
nejsou. Je sice pravdou, že jeden z policistů uvedl, že žalobce držel mobilní telefon v pravé ruce,
a druhý policista zase tvrdil, že mobilní telefon měl v levé ruce. S ohledem na časový odstup mezi
dnem, kdy k přestupkovému jednání mělo dojít (16. 4. 2015), a výslechem policistů (22. 7. 2015),
je logické, že si policisté nemuseli pamatovat každý detail (obzvláště pokud každý měsíc řeší
několik přestupkových jednání stejného typu).
[3] Podstatné podle krajského soudu je však to, že výpovědi policistů jsou v zásadních věcech
totožné. Uvedli totiž, že stáli na vyvýšeném místě, a proto do vozidla žalobce dobře viděli,
viditelnost byla toho dne dobrá. Oba také uvedli, že žalobce netelefonoval, ale pouze držel
mobilní telefon (údajně něco počítal na kalkulačce). V tomto ohledu je výpověď obou policistů
shodná.
[4] Podle krajského soudu je projednávaná věc odlišná od situace, kterou Nejvyšší správní
soud řešil v rozhodnutí, na které odkazoval žalobce (tedy v rozsudku ze dne 22. 7. 2011,
č. j. 7 As 102/2010 – 86). Je to proto, že v projednávané věci policisté vykonávali běžný dohled
nad bezpečností silničního provozu, řidiče běžným způsobem zastavili, oproti judikované věci
také nevyvíjeli žádnou „nadměrnou horlivost“ a s žalobcem jednali slušně. Nelze proto usuzovat,
že by měli nějaký zájem na tom, aby obvinili z přestupkového jednání nevinného řidiče. Naopak
žalobce (řidič, který se řízením motorových vozidel živí) měl eminentní zájem na tom, aby nebyl
z přestupkového jednání obviněn, což odpovídá i tomu, že bezprostředně poté, co byl policejní
hlídkou zastaven, uvedl, že zaplacení pokuty by mu nevadilo, nechtěl však mít záznam
v bodovém hodnocení řidiče.
[5] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, jejíž
důvody lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel zpochybňuje, že bylo v řízení prokázáno, že se dopustil přestupku, který
spočíval v držení telefonního zařízení při řízení vozidla. Podle něj ze správních rozhodnutí není
patrné, „kde, jak, v jaké výšce a v jaké ruce měl držet jakousi věc, podobající se telefonu“. Podotýká,
že v den, kdy mělo k přestupkům dojít, byly na českém trhu běžně dostupné telefony od rozměrů
44 x 50 x 17 mm, přičemž jeho přivřená dlaň má délku 12 cm. Dále stěžovatel de facto předkládá
hypotézu, že pokud by vlastnil „kolibří“ telefon, není jasné, jestli by jej mohli zasahující policisté
v dlani vůbec vidět.
[7] Dále poukazuje na rozpor ve výpovědích policistů (jeden tvrdil, že stěžovatel držel
mobilní telefon v levé ruce, druhý zase v pravé). Tento rozpor podle stěžovatele způsobuje
nevěrohodnost svědeckých výpovědí, nikoli autentičnost, jak tvrdí krajský soud. Dodává,
že pokud by bylo toto tvrzení policistů pravdivé, pak by musel mít telefony dva (v každé ruce
jeden), a tím pádem by nemohl řídit.
[8] Stěžovatel nesouhlasí s krajským soudem ani v tom, že závěry vyplývající z rozsudku
Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 102/2010 – 86, na projednávaný případ nedopadají.
Z tohoto judikátu totiž vyplývá, že v právním státě nelze nahrazovat důkazy souhlasným
prohlášením policistů.
[9] Rozporuje také tvrzení krajského soudu, že k prokázání uvedeného přestupkového
jednání není třeba, aby bylo zachyceno na záznamovém zařízení. Skutečnost, že uvedené
přestupkové jednání není zachyceno záznamovou technikou (přestože jí jsou policejní vozy běžně
vybaveny), nemůže jít k tíži stěžovatele.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí
a vyjádření k žalobě. Jelikož se ztotožňuje se závěry krajského soudu, navrhuje zamítnutí kasační
stížnosti.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2,
věty první s. ř. s.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Stěžovatel především tvrdí, že není možné, aby krajský soud vzal za prokázané,
že stěžovatel při řízení držel mobilní telefon, ačkoli výpovědi policistů jsou rozporné (policisté
se neshodují v tom, v jaké ruce měl stěžovatel držet mobilní telefon). Vymezuje se také proti
tomu, že uvedené přestupkové jednání nebylo zachyceno záznamovým zařízením.
[14] Ustanovení §7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu stanoví, že řidič nesmí držet
v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení.
[15] Nejvyšší správní soud předně poukazuje na rozsudky ze dne 12. 10. 2016,
č. j. 1 As 266/2015 - 34, a ze dne 21. 6. 2018, č. j. 9 As 348/2017 – 38 (všechna citovaná
rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), v nichž je skutkový příběh podobný
verzi stěžovatele v projednávaném případě: obvinění z přestupku tvrdí, že svoji povinnost
neporušili. Buď uvádí, že nedrželi v ruce nic nebo drželi v ruce jiný předmět. Odkazované
rozsudky vycházejí z toho, že je přirozené, že pokud tento typ přestupku není zdokumentován
objektivním způsobem – např. videozáznamem či fotografií – potom se rozhodnutí správních
orgánů opírá o výpovědi policistů.
[16] Podobně jako přestupek nepřipoutání se bezpečnostním pásem i přestupek držení
telefonu při jízdě také nepochybně patří mezi přestupky pozorovatelné pouhým okem, a proto
není třeba, aby byly zachyceny záznamovým zařízením. K tomu již Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 4. 5. 2017, č. j. 10 As 318/2016 - 46, uvedl: „V normálních situacích tento přestupek
není nijak dokumentován (například fotografií či videozáznamem). Věrohodné svědectví policistů tedy zpravidla
představuje dostatečný důkaz o jeho spáchání. Rozporuje-li řidič spáchání takovéhoto přestupku, je v zásadě nutné
policisty vyslechnout jako svědky. Pouhý úřední záznam či oznámení o přestupku nejsou dostatečnými
důkazy (srov. rozsudky NSS ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011 - 70; a ze dne 22. 5. 2013,
č. j. 6 As 22/2013 - 27, a tam podrobně analyzovanou další judikaturu).“ Obdobně jako v uvedeném
případě i v nyní projednávané věci správní orgány dostály povinnosti provést výslechy
zasahujících policistů, přičemž jejich výpovědi se v podstatných ohledech shodují.
[17] Je sice pravdou, jak namítá stěžovatel, že jeden z policistů ve své výpovědi uvedl,
že stěžovatel držel mobilní telefon v pravé ruce (viz protokol o výslechu svědka na č. l. 20
správního spisu), zatímco druhý policista tvrdil, že mobilní telefon měl v levé ruce (viz protokol
o výslechu svědka na č. l. 24 správního spisu). Tento rozpor je však ojedinělý a není natolik
zásadní, aby zpochybnil věrohodnost svědeckých výpovědí či snad dokonce vylučoval použití
svědeckých výpovědí policistů jako důkazu k prokázání jednání, které je stěžovateli kladeno
za vinu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že podle jeho ustálené judikatury
rozpory ve výpovědích policistů jsou sice způsobilé otřást věrohodností policistů jako svědků,
„[m]usí se však jednat o rozpory vážného rázu týkající se skutkového děje, nikoliv nepodstatné detaily, u nichž
lze odlišnosti ve výpovědích vysvětlit reálnými omezeními lidské paměti a časovým odstupem od sledovaných
událostí“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2014, č. j. 3 As 73/2013 - 42).
Nejvyšší správní soud je shodně s krajským soudem přesvědčen, že sporná skutečnost (v jaké
ruce stěžovatel držel mobilní telefon) není z hlediska skutkového děje zásadní, a proto
si ji policisté nemuseli s odstupem tří měsíců pamatovat. Podstatné však je to, že v ostatních
ohledech se výpovědi policistů neliší, a to ve skutečnostech, které jsou pro posouzení věci
klíčové. Oba policisté shodně vypověděli, že uvedený den byla viditelnost dobrá, a proto zřetelně
viděli, že stěžovatel drží v ruce mobilní telefon. Podle obou svědků také stěžovatel při kontrole
policejní hlídkou uvedl, že netelefonoval, ale na mobilním telefonu něco počítal. Shodli se také
v tom, že jim sdělil, že nemá problém se zaplacením pokuty, ale nerad by, aby mu byly
zaznamenány body do evidenční karty řidiče.
[18] Kromě toho je třeba připomenout, že stěžovatel nepředložil vlastní věrohodnou
skutkovou verzi, dokonce ani netvrdil, že mobilní telefon nedržel. Nastínil pouze hypotetickou
situaci: pokud by měl malý telefon („kolibří telefon“), nemohl by být v jeho dlani vidět. K tomuto
tvrzení Nejvyšší správní soud v řadě svých rozhodnutí (např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2016,
č. j. 10 Afs 155/2015 – 29) konstatoval, že soudy nejsou povolány k tomu, aby řešily hypotetické
situace, nýbrž rozhodují konkrétní spory na základě zjištěného skutkového stavu. Tyto úvahy
stěžovatele nepředstavují projednatelnou kasační námitku, a nemohou proto mít na posouzení
projednávané věci vliv.
[19] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, dle které krajský soud pochybil
tím, že uvedl, že závěry vyplývající z rozsudku č. j. 7 As 102/2010 – 86, na projednávaný případ
nedopadají. V tomto judikátu však byla situace oproti nyní posuzované věci významně odlišná.
Přestupce a policisté se neshodli v tom, zda a z jakého místa viděli řidiče při tom, jak drží v ruce
telefonní přístroj, zda se pak mohli otočit a zastavit jej. K tomu Nejvyšší správní soud uvedl,
že se jedná o klíčovou část skutkového děje a v podstatě jedinou relevantní okolnost,
na níž se mělo zjišťování skutkových okolností soustředit. Jak již bylo uvedeno výše, tato
okolnost však v projednávané věci není sporná. Policisté shodně vypověděli, že vykonávali
policejní hlídku v Třebíči v ulici Na Špitálce. Nelišili se ani v tom, že z tohoto místa byla dobrá
viditelnost do vozidla stěžovatele, který jel po ulici Pražská. Jak již bylo uvedeno v odstavci [17]
tohoto rozsudku, jediná nesrovnalost v jejich výpovědích je v otázce, v jaké ruce držel stěžovatel
mobilní telefon, což ovšem není z hlediska odpovědnosti stěžovatele za přestupek klíčové.
[20] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud uvádí, že považuje za nutné vytknout
stěžovateli tu část argumentace, kde v kasační stížnosti uvádí, že „nabývá pocitu naprosto
absurdního divadla“, „ztrácí se v myšlenkovém pochodu soudu“ či že se postupem krajského
soudu „dostáváme do situace právního extremismu a rezignace na právní stát“. Tyto výroky
nemají žádnou oporu v napadeném rozsudku a jsou vůči soudu zjevně neuctivé. Nejvyšší správní
soud proto považuje za vhodné poučit zástupce stěžovatele, že podle čl. 17 usnesení
představenstva České advokátní komory ze dne 31. 10. 1996, č. 1/1997 věstníku České
advokátní komory, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů
České republiky (etický kodex), je advokát vůči soudům (a další tam uvedeným orgánům) povinen
zachovávat náležitou úctu a zdvořilost. Užívání zbytečně expresivních a nepřiměřených výrazů,
jaké jsou uvedeny výše, je z pohledu tohoto ustanovení přinejmenším problematické.
[21] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl
ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti mezi účastníky rozhodl Nejvyšší správní
soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto
mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by měl procesně úspěšný žalovaný, kterému
však v řízení o kasační stížnosti nevznikly takové náklady, které by přesahovaly běžný rámec jeho
úřední činnosti. Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud nepřiznal náhradu
nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 4. dubna 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu