ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.432.2018:41
sp. zn. 9 As 432/2018 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Mgr. K. K., zast. Mgr.
Tomášem Greplem, advokátem se sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti žalovanému:
policejní prezident, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 10. 2018, č. j. 65
Ad 3/2016 - 162,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Ředitel Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje (dále jen „krajský ředitel“)
rozhodnutím ze dne 14. 12. 2015, č. j. RŘOLK-4/2015, rozhodl podle §42 odst. 1 písm.
d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen
„zákon o služebním poměru“), o propuštění žalobce ze služebního poměru příslušníka Policie
České republiky, a to pro jednání spočívající v tom, že jako náměstek ředitele Krajského
ředitelství policie Olomouckého kraje pro službu kriminální policie a vyšetřování jednal
v rozporu s §45 odst. 1 písm. b), c) a i) a §46 odst. 1 zákona o s lužebním poměru a §115 odst.
1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, když jednak z vlastní iniciativy a jednak
podle instrukcí Ing. I. K. tomuto muži soustavně, pravidelně, dlouhodobě a záměrně poskytoval
informace z celkem devíti trestních řízení (označovaných jako kauza K., kauza K. T., kauza
Aquapark a akcie města Olomouc, kauza HC Olomouc, kauza závodiště Lazce – jezdecký areál,
kauza VOCABOLARIO I. a II., kauza TESCO SW a kauza Šternberk), které měly zůstat utajeny.
Šlo přitom jak o informace z trestních řízení vedených službou kriminální policie a vyšetřování
Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, které získával zejména prostřednictvím svého
podřízeného plk. Mgr. R. P., tak i o informace z trestních řízení vedených u jiných policejních
útvarů. Tyto informace byly dále zprostředkovány osobám s významným, byť i neformálním
politickým či ekonomickým vlivem v Olomouckém kraji, včetně hejtmana kraje, pro jejich
potřebu a prospěch. Žalobce tak činil proto, aby se odvděčil za své vlastní setrvání ve funkci
náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje. Tyto skutečnosti zjistil
krajský ředitel jednak z usnesení Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby
kriminální policie a vyšetřování ze dne 14. 10. 2015 o zahájení trestního stíhání pro zločin
zneužití pravomoci úřední osoby a zvlášť závažný zločin přijetí úplatku, dále z nahlédnutí do části
trestního spisu (zejména šlo o protokoly o průběhu sledování osob a věcí a úřední záznamy o
jejich vyhodnocení), z prověrky evidence trestního řízení ve vztahu k příslušným trestním věcem
a také z vyjádření Mgr. C., kterého žalobce údajně oslovil s nabídkou možnosti umístění
v Generální inspekci bezpečnostních sborů, a z vyjádření kpt. Mgr. H. D., která potvrzovala, že
v jednom konkrétním trestním řízení vůči ní postupovali nadřízení nestandardně. Na těchto
základech krajský ředitel dospěl k závěru, že žalobce porušil služební slib tím, že se dopustil
zavrženíhodného jednání, které má znaky výše uvedených trestných činů, a rozhodl o ukončení
jeho služebního poměru dle §42 odst. 5 písm. a) zákona o služebním poměru dnem doručení
tohoto rozhodnutí.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí krajského ředitele odvolání. V rámci odvolacího řízení
bylo dokazování doplněno na základě nahlížení do vymezené části spisového materiálu trestního
spisu vedeného v trestní věci obviněného žalobce o několik povolení ke sledování osob a věcí
a o prodloužení doby povolení tohoto sledování a o datové nosiče obsahující elektronickou
podobu protokolu o průběhu sledování, zvukové záznamy a jejich přepis znalcem. Po seznámení
s takto doplněným spisovým materiálem zaslal žalobce doplnění odvolání ze dne 22. 6. 2016,
v němž popřel, že by se skutky odehrály tak, jak jsou popisovány v jednostranných a účelově
dezinterpretovaných nepřímých podkladech, neboť ve skutečnosti Ing. K. nesděloval skutečnosti,
se kterými se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi, naopak jednal vždy
v rámci své operativní činnosti a ve snaze o získání operativních informací, přičemž právě Ing. K.
byl pro něj dlouhodobým zdrojem velmi cenných operativních informací. Požadoval proto, aby
byly v odvolacím řízení provedeny přímé důkazy, zejména výslech Ing. K., Mgr. P., MUDr. L.,
plk. P. atd. Navrhl také, aby byly v odvolacím řízení opatřeny a připojeny celé trestní spisy v jeho
věci. Ve vztahu k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby navrhl také výslech Ing. R. a
JUDr. M. a všech svých nadřízených (plk. K., plk. S. a plk. P.). Záznamy opatřené na základě
rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě označil za opatřené protiprávně, neboť tento okresní
soud nebyl pro dané povolení místně příslušný a z nálezu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14,
plyne, že nemůže být ponecháno na úvaze státního zástupce krajského nebo vrchního státního
zastupitelství, ke kterému z okresních soudů ve svém obvodu podá příslušný návrh.
[3] Policejní prezident (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 12. 7. 2016, č. j. PPR-1022-
19/ČJ-2016-990131, změnil rozhodnutí krajského ředitele, ovšem pouze v tom ohledu,
že částečně upravil popisy vytýkaných skutků v bodě 1 (kauza K.), v bodě 2 (kauza K. T.), v bodě
3 (kauza Aquapark a akcie města Olomouc), v bodě 4 (kauza HC Olomouc), v bodě 5 (kauza
závodiště Lazce – jezdecký areál), v bodě 8 (TESCO SW) a v bodě 9 (kauza Šternberk), aby
korespondovaly se zjištěními dostupnými ze spisového materiálu. Popis skutku v bodě 7
(VOCABOLARIO II.) zůstal beze změny, naopak bod 6 (VOCABOLARIO I.) byl z výčtu
jednotlivých skutků v napadeném rozhodnutí odstraněn, protože k závěrům, které učinil krajský
ředitel, nebyl ve spise dostatek podkladů. Obecně však žalovaný označil za přípustné, že krajský
ředitel vycházel zejména z přepisů záznamů ze sledování osob a věcí a podpůrně také z úředních
záznamů o výpovědi některých svědků. Žalovaný také připomněl, že služební funkcionář
rozhodující o propuštění ze služebního poměru nemusí prokázat skutek v takovém rozsahu,
v jakém jsou povinny jej prokázat orgány činné v trestním řízení. Uvedené záznamy jsou přitom
důkazy přímými a spolu s některými nepřímými důkazy na sebe navazují a prokazují naplnění
skutkové podstaty pro propuštění dle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru bez
důvodných pochybností. Naopak výslechy svědků navržených žalobcem označil za zcela
zbytečné, a to i s ohledem na jejich postavení v předmětných skutcích, kvůli kterým je nelze
označit za věrohodné. Nadbytečný je i důkaz všemi předmětnými trestními spisy, stejně jako
žalobcem navrhované opatření jeho personálního spisu a vyslechnutí všech jeho nadřízených.
Žalovaný také vyloučil, že by Ing. K. a Ing. R. věděli o tom, že jsou vůči žalobci v postavení
informátorů, jak uváděl v odvolání, takže to, že jim poskytoval informace z trestních řízení, nelze
označit za součást jeho operativní činnosti, ostatně nebyly splněny ani další podmínky pro to, aby
o takovou činnost v souladu se zákonem mohlo jít. Informace, které jim žalobce poskytoval,
přitom byly podle žalovaného často pravdivé.
II.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu
v Ostravě - pobočce v Olomouci (dále jen „krajský soud“), v níž namítal, že se nedopustil
jednání, které by mělo znaky trestného činu. Žalobce uvedl, že služební funkcionáři se rozhodli
sami, nezávisle na orgánech činných v trestním řízení, vyřešit skutkově i právně komplikovaný
skutek, z něhož je souběžně obviněn v trestním řízení, této ambici však neodpovídal zcela
minimální rozsah jimi prováděného dokazování. Kritizoval, že žalovaný vycházel hlavně
z písemných přepisů zvukových záznamů, které měly špatnou technickou kvalitu a vyžadovaly
expertní zásahy, přitom skutky, z nichž je obviňován, mají převážně verbální povahu. Žalobce
proto navrhoval provedení dalších důkazů, zejména výslech třetích osob, s nimiž měl mluvit,
a dalších svědků. Výslech osob, s nimiž měl údajně vytvářet neformální vlivové uskupení, byl
nezbytný mimo jiné pro prokázání, zda informace, které jim měl údajně poskytovat, byly
pravdivé, zda jim již nebyly dříve známy a jaký byl jejich význam v konkrétním trestním řízení.
Stejně tak měly být jako svědci vyslechnuty osoby, jejichž písemně zaznamenaná stanoviska
ve formě úředních záznamů byla dalšími podklady pro rozhodování služebních funkcionářů.
Žalovaný svým přístupem fakticky eliminoval možnosti jeho procesní obrany. Brojil také proti
tomu, že nebyly dokazovány interní akty, na které žalovaný poukazoval při vymezování obsahu
operativně pátrací činnosti; proti tomu, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno s vyloučením
kontradiktornosti řízení; proti odepření nahlédnutí do části spisu (konkrétně seznámení
s návrhem poradní komise žalovaného na znění rozhodnutí o odvolání). Nesouhlasil
ani s hmotněprávním posouzením své činnosti, jež údajně naplňovala znaky trestných činů.
[5] Krajský soud rozsudkem ze dne 5. 6. 2018, č. j. 65 Ad 3/2016 - 103, rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud zejména poukázal
na rozdíl mezi požadavky kladenými na přesvědčivost zdůvodnění při zproštění výkonu služby
u příslušníka důvodně podezřelého ze spáchání trestného činu podle §40 odst. 1 zákona
o služebním poměru a při propuštění příslušníka podle jeho §42 odst. 1 písm. d). Navrhnuté
výslechy svědků nemohly být podle krajského soudu bez dalšího označeny za nadbytečné důkazy.
Žalovaný tedy podle krajského soudu pochybil, pokud ani jednoho z navržených svědků
nevyslechl, protože již předem hodnotil věrohodnost a účelovost dané výpovědi. Provedeny měly
být také důkazy navrhované ve vztahu k posouzení porušení povinné mlčenlivosti, nebo měla být
alespoň posouzena jejich relevantnost. Krajský soud také kritizoval, že žalovaný nevycházel
z úředních záznamů získaných v trestním či jiném řízení, ale tyto záznamy sám vytvořil v řízení
o propuštění, protože chtěl od konkrétních osob získat informace týkající se řízení.
[6] Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 12. 9. 2018,
č. j. 7 As 285/2018 - 30, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud se sice zčásti ztotožnil s kritikou vyjádřenou v rozsudku krajského soudu,
neboť neprovedení navržených výslechů svědků a důkazu trestními spisy měl žalovaný odůvodnit
lépe, na rozdíl od krajského soudu se však nedomníval, že pro tato pochybení mělo být
rozhodnutí žalovaného zrušeno. Ztotožnil se s žalovaným, že jím zjištěný skutkový stav byl
prokázán tak, že o něm ve smyslu §180 odst. 1 zákona o služebním poměru „nejsou důvodné
pochybnosti“, tedy způsobem, který odpovídá důkaznímu standardu požadovanému v řízení
o propuštění ze služebního poměru. Při poměřování shledaných procesních pochybení na straně
jedné a materiálně dostatečně přesvědčivě zjištěného skutkového stavu na straně druhé tedy
dospěl k opačnému závěru než krajský soud.
[7] Krajský soud poté vydal rozsudek ze dne 31. 10. 2018, č. j. 65 Ad 3/2016 - 162,
kterým žalobu zamítl. Uvedl, že je vázán právními i skutkovými závěry vyjádřenými ve zrušujícím
rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť po jeho vydání nedošlo k žádné faktické změně
skutkového stavu, ostatně krajskému soudu byl vrácen tentýž správní a soudní spis, který měl
k dispozici při svém rozhodování Nejvyšší správní soud. Za této situace nebyl oprávněn jakkoli
měnit či korigovat závěry Nejvyššího správního soudu či s ním polemizovat, jak žádal žalobce.
Vycházel proto ze skutkových i právních závěrů Nejvyššího správního soudu. Žalobcem
navržené důkazy byly nadbytečné, a proto obstojí, jakým způsobem žalovaný odůvodnil, proč je
neprovede. Ačkoli tedy předjímání nevěrohodnosti svědků v napadeném rozhodnutí bylo
nesprávné, bylo by přílišným formalismem rušit napadené rozhodnutí pouze z tohoto důvodu,
neboť výsledkem by byla pouze změna krátké části rozhodnutí, kontrastující s rozsahem celého
odůvodnění. Krajský soud neshledal pochybení žalovaného ani v tom, že si neobstaral trestní
spisy a vycházel toliko z jiných podkladů. Žalovaný při rozhodování posuzované věci vycházel
z výpisů z evidence trestního řízení, což je oficiální policejní informační systém, nadto žalobce
neuvedl, k jakým nesrovnalostem tímto postupem došlo, jaké odlišné skutečnosti měl žalovaný
z trestních spisů zjistit a jakým způsobem tento postup zasáhl do jeho práv.
[8] Krajský soud převzal závěr Nejvyššího správního soudu, že nebylo vadou použití
úředního záznamu, v němž kpt. Mgr. H. D. pouze stvrzovala pro účely řízení o propuštění
žalobce ze služebního poměru pravdivost své předchozí výpovědi, kterou učinila v rámci
samotného trestního řízení ve věci žalobce, v němž byla vyslechnuta jako svědkyně. Krajský soud
k tomu doplnil, že totéž lze vztáhnout i na úřední záznamy týkající se kpt. Mgr. P. F. a kpt. Bc. F.
P. ze dne 12. 2. 2016, kteří v záznamech nesdělili žádnou konkrétní informaci. Kpt. Bc. P. F.
toliko uvedl, že ve věci č. j. KRPM-142869/TČ-2014-140080, u které byl přidělen jako hlavní
zpracovatel, nebyl v průběhu prověřování nikým ovlivněn, nebyl na něj činěn nátlak a neobdržel
žádný nestandardní pokyn ke způsobu vedení prověřování. Obdobně sdělil kpt. Bc. F. P., DiS. v
úředním záznamu, že ve věci č. j. KRPM-125251/TČ-2013-140080, u které byl přidělen jako
hlavní zpracovatel, nebyl v průběhu prověřování nikým ovlivněn, nebyl na něj činěn nátlak a
neobdržel žádný nestandardní pokyn ke způsobu vedení prověřování. Jejich výslech by nebyl s to
zpochybnit prokázaný skutkový stav, takže žalovaný nepochybil, pokud úřední záznamy toliko
vložil do spisu, nic z nich nevyvozoval a dané osoby nevyslechl jako svědky.
[9] Žalovaný byl také oprávněn v odvolacím řízení doplnit nové podklady, a to jak z vlastní
iniciativy, tak na návrh žalobce, a poté je samostatně vyhodnotit a případně na základě tohoto
hodnocení následně rozhodnutí krajského ředitele změnit. Nemohl naopak jeho rozhodnutí
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Za vadu mající vliv na zákonnost rozhodnutí neoznačil
ani to, že žalovaný umožnil žalobci nahlédnout do spisu a seznámit se s podklady pro rozhodnutí,
ovšem kromě návrhu poradní komise.
[10] K námitce, že žalovaný neučinil předmětem dokazování interní normativní akty a žalobce
s nimi neseznámil, krajský soud připomněl, že důvodem propuštění žalobce ze služebního
poměru nebylo porušení interních normativních aktů, ale porušení zákona, což platilo i ve vztahu
k porušení mlčenlivosti ze strany žalobce. Žalovaný ostatně velmi podrobně sdělil žalobci
důvody, proč je nemožné, aby sděloval informace právě v rámci operativně pátrací činnosti.
Podrobně se zabýval i podmínkami pro použití informátora a vyvrátil žalobcovo tvrzení,
že získával od Ing. K. a Ing. R. informace, které by umožnily či usnadnily odhalování či
objasňování trestné činnosti. Dle názoru krajského soudu se navíc žalovaný zabýval operativně
pátracími činnostmi nad rámec nutného odůvodnění, resp. vypořádání se s námitkami žalobce.
Krajský soud proto uzavřel, že zmínka o interních normativních aktech byla pouze reakcí na
námitku žalobce, se kterou se žalovaný vypořádal v napadeném rozhodnutí vyčerpávajícím
způsobem.
III.
[11] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[12] Stěžovatel vytkl krajskému soudu, že paušálně převzal nejen právní, ale i skutkové závěry
z rozsudku Nejvyššího správního soudu, včetně závěru, že stěžovatel údajně nepopíral rozhodný
skutkový děj. Zároveň však v bodě 39 rozsudku samostatně formuloval nový důvod zamítnutí
spočívající v tom, že stěžovatel sice popíral rozhodný skutkový děj, ale dostatečně netvrdil
skutkový děj, který se podle něj odehrál. Krajský soud tak vlastně tvrdil, že stěžovatel skutek
zároveň popíral i nepopíral.
[13] Ohledně prvního z těchto tvrzení stěžovatel polemizoval s bodem 45 rozsudku
Nejvyššího správního soudu a připomněl, že jednání, pro něž byl propuštěn ze služebního
poměru, setrvale a kategoricky popíral již v řízení o propuštění ze služebního poměru,
a to v celém rozsahu. Tvrzení, že konkrétní obsah konverzace nepopíral, označil za naprosto
neudržitelné. Stejně tak je v rozporu s obsahem jeho tvrzení názor Nejvyššího správního soudu,
že v řízení neuvedl, jaké konkrétní informace v jeho prospěch měly prokazovat navrhované
důkazy, tedy výslech všech osob, které ve skutku přímo figurují. V tomto směru stěžovatel
polemizoval zejména s bodem 45 rozsudku Nejvyššího správního soudu a připomněl, že ve svém
podání z 22. 6. 2016 zcela konkrétně uváděl, co mělo být prokázáno výslechem navrhovaných
svědků, konkrétně že nebylo pravdou, že stěžovatel jednal ve snaze posílit svůj vliv a upevnit své
setrvání ve funkci náměstka krajského ředitele. Připomněl přitom, že krajský soud není podle
§110 odst. 4 s. ř. s. vázán skutkovými, ale pouze právními závěry zrušujícího rozsudku
Nejvyššího správního soudu. Sám krajský soud navíc dospěl k odlišným skutkovým závěrům
v tom ohledu, že stěžovatel popíral průběh skutku i obsah předmětných záznamů, takže došlo
ke změně skutkových zjištění oproti stavu zjištěnému Nejvyšším správním soudem.
[14] Z napadeného rozsudku je zřejmé, že skutečným důvodem neprovedení stěžovatelem
navržených důkazů je výtka, že v návaznosti na popření skutku v rámci svých tvrzení
neprezentoval dostatečně konkrétní alternativní skutkovou verzi. Tato výtka se však nijak netýká
obsahu či kvality samotného stěžovatelova popěrného stanoviska, nýbrž jde o novou konstrukci,
která dosud vůbec nebyla předmětem kasačního přezkumu. Účastník řízení však nemá povinnost
při popěrném stanovisku zároveň prezentovat alternativní, podrobně popsanou skutkovou verzi.
Účastník řízení totiž nenese jakékoli důkazní břemeno a netíží ho ani povinnost tvrzení. V rovině
čistě verbálního skutku je navíc zcela absurdní představa, že by k vyvrácení tvrzení, že byl nějaké
osobě nabídnut úplatek, bylo potřebné tvrdit, že se s touto osobou ve skutečnosti bavil o počasí.
Napadené rozhodnutí žalovaného je založeno na implicitním a často i explicitním prosazování
naprosto zavádějící představy, že pořízené zvukové záznamy jsou „nevyvratitelné“, a je tak
zbytečné v daném směru provádět jakékoliv další dokazování.
[15] Stěžovatel brojil také proti obcházení výslechu svědků úředními záznamy a připomněl,
že materiálním důsledkem takového postupu je vyloučení kontradiktornosti, neboť stěžovatel
neměl možnost výpověď kpt. Mgr. H. D. prověřit. Zdůrazňování, že její výpověď se navíc týkala
„jen“ plk. Mgr. R. P., a nikoliv přímo stěžovatele, je v rozporu se samotnou skutkovou větou
napadeného rozhodnutí, vymezující důvody propuštění stěžovatele ze služebního poměru, neboť
předmětem skutku bylo mimo jiné to, že ukládal plk. P. nezákonné pokyny.
[16] Další část kasační stížnosti se týká institutů mlčenlivosti policisty a operativní činnosti
policisty. Stěžovatel zdůraznil, že v případě poskytování informací, které by se mohly jevit jako
„citlivé“, se vesměs jednalo o okolnosti, které záměrně neodpovídaly skutečnosti nebo byly
zásadně zkreslené, v zájmu zabezpečení úkolů ve zcela konkrétních souvislostech předmětných
trestních věcí nevyžadovaly utajení nebo již byly adresátům známy. To vše mohlo být zjištěno,
kdyby proběhlo elementární dokazování, tedy výslech navržených svědků. Stěžovatel odmítl
argumentaci obsaženou v odstavci 67 rozsudku krajského soudu. Z presumpce znalosti interních
předpisů by bylo možno vycházet, pokud by v rozhodné době byl stěžovatel příslušníkem policie,
a jako takového by jej tedy tížila povinnost znalosti interních norem. V rozhodné době správního
řízení však již stěžovatel příslušníkem nebyl a k textu těchto norem ani neměl přístup.
[17] Závěrem stěžovatel vytkl krajskému soudu, že se dostatečně nevypořádal s otázkou
opomenutých důkazů a výsledného hmotněprávního posouzení skutku, tedy naplnění znaků
trestného činu. Žalovaný vycházel z toho, že rozsah dokazování v jím vedeném správním řízení je
a může být užší než v paralelně vedeném trestním řízení ve věci téhož skutku. Stěžovatel oproti
tomu poukázal na judikaturu, z níž plyne, že použití §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním
poměru je z hlediska odůvodnění velmi náročné a služební funkcionář musí přesvědčivě
odůvodnit, že jednání propouštěného příslušníka naplnilo znaky trestného činu. Upozornil také
na judikaturu, podle níž není možné, aby důkaz mající svůj původ v trestním řízení byl jediným
rozhodujícím důkazem ve správním řízení, a že se má služební funkcionář opírat také o další
důkazy, které sám provede. V nynějším řízení však žalovaný čerpal základní skutkový popis,
představující časové a obsahové vymezení tvrzené verbální komunikace stěžovatele s třetími
osobami výlučně z přepisů záznamů ze sledování, opatřených v trestním řízení. Navíc každou
jednotlivou komunikaci potvrzuje vždy pouze jeden záznam, a pluralita důkazů je tak pouze
zdánlivá. Samostatným důvodem pro pečlivější prověřování skutečností by měl být prakticky
výlučně verbální charakter jednání, který z podstaty věci vykazuje vysokou citlivost
na interpretaci, vytržení z kontextu apod.
[18] Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[19] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti připomněl, že krajský soud ve svém novém
rozsudku pouze vycházel ze závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu, a jeho
zpochybňování v kasační stížnosti označil za nepřípadné. Kasační stížnost je podle něj
nepřípustná ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., přestože se stěžovatel snaží prokázat opak.
Za scestné označil stěžovatelovo tvrzení, že došlo ke změně skutkových zjištění. K žádné změně
skutkového stavu oproti prvnímu rozhodování Nejvyššího správního soudu totiž nedošlo.
V bodě 39 svého rozsudku krajský soud nevytvořil žádnou novou právní konstrukci, jak tvrdí
stěžovatel, nýbrž pouze rozvedl a učinil srozumitelnějšími úvahy Nejvyššího správního soudu.
Nelze ani tvrdit, že by krajský soud opomněl vypořádat námitky, které se týkaly nesprávného
vyhodnocení nezbytného rozsahu dokazování a hmotněprávního posouzení skutku. Krajský soud
se tedy bezezbytku řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu a nebyla
naplněna žádná výjimka z pravidla obsaženého v §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Z těchto důvodů
žalovaný navrhl, aby byla kasační stížnost odmítnuta jako nepřípustná.
V.
[20] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[21] Jelikož se jedná o kasační stížnost podanou proti rozhodnutí, kterým krajský soud
rozhodl ve věci opětovně poté, co byl jeho původní rozsudek Nejvyšším správním soudem
zrušen, vážil zdejší soud nejprve její přípustnost z hlediska §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle
tohoto ustanovení je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu
poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li
jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu. Výklad uvedeného ustanovení vychází z toho, že po stěžovateli lze spravedlivě
požadovat, aby uplatnil veškeré důvody, z nichž dovozuje nezákonnost rozhodnutí krajského
soudu, již v první kasační stížnosti, pokud tak učinit může (viz usnesení rozšířeného senátu
ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, publ. pod č. 2365/2011 Sb. NSS). Ze zákazu
opakované kasační stížnosti judikatura dovodila nad rámec doslovného znění §104 odst. 3 písm.
a) s. ř. s. i další výjimky, například pro situaci, kdy první kasační stížnost podával žalovaný,
zatímco nové rozhodnutí krajského soudu napadá žalobce, jako je tomu právě v nyní
posuzovaném případě. Žalobce, tedy nynější stěžovatel, nemohl ovlivnit, které vady napadal
žalovaný v předchozím řízení před Nejvyšším správním soudem, a jeho nynější kasační stížnost
je první příležitostí, kdy rozhodnutí krajského soudu napadá on, a vymezuje tak rámec kasačního
přezkumu. Odmítnutí této kasační stížnosti by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu
a odporovalo by účelu a smyslu správního soudnictví. Kasační stížnost je tedy nutno považovat
za přípustnou a posoudit ji meritorně.
[22] Na druhou stranu však při tomto meritorním přezkumu nelze přehlédnout, že stěžovatel
ve své kasační stížnosti převážně polemizuje se závěry krajského soudu, které plně vycházejí
z předchozího zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu, popřípadě přímo s tímto
rozsudkem. V tomto ohledu nezbývá soudu než připomenout, že i on sám je vázán svou vlastní
judikaturou a od svého názoru vyjádřeného v prvém rozhodnutí v této věci se tedy nemůže
odchýlit, leda by došlo k takovým okolnostem, jako je prohlášení jeho předchozího
názoru za protiústavní (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2005,
č. j. 2 Afs 216/2004 - 123, publ. pod č. 1406/2007 Sb. NSS). Žádná taková okolnost,
jež by Nejvyšší správní soud přinutila změnit právní a skutkové závěry, které zaujal ve svém
předchozím rozsudku, však nenastala, takže je jimi v plném rozsahu vázán. Stěžovatelova
polemika s nimi na tom nemůže nic změnit. V reakci na převážnou část námitek tedy soudu
nezbývá než odkázat na ty pasáže jeho rozsudku z 12. 9. 2018, kde se s argumenty uvedenými
nyní v kasační stížnosti již vypořádal.
[23] K rozsahu vázanosti krajského soudu svým zrušujícím rozsudkem se Nejvyšší správní
soud vyjádřil v rozsudku ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 74/2017 - 28, kde uvedl, že „pokud krajský
soud (byť i důvodně) nesouhlasí s právními závěry či skutkovým hodnocením Nejvyššího správního soudu
vysloveným v jeho zrušujícím rozsudku, je přesto povinen je v dalším řízení respektovat (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Princip kasační závaznosti právního názoru instančně nadřízeného soudu je procesním odrazem hierarchického
uspořádání soudní soustavy. Není přitom samoúčelný, smyslem jeho zachovávání je jednak rychlost a hospodárnost
výkonu soudnictví, jednak právní jistota účastníků soudního řízení a z ní vyplývající důvěryhodnost rozhodovací
činnosti soudů“. Jak správně podotkl krajský soud v bodě 27 rozsudku, právní a skutkové okolnosti
jsou v konkrétním případě úzce provázány, takže nelze tvrdit, že byl krajský soud vázán výhradně
právním, nikoli však již skutkovým posouzením věci ze strany Nejvyššího správního soudu. Není
přitom pravdou, že došlo ke změně skutkových zjištění oproti stavu zjištěnému Nejvyšším
správním soudem, jak stěžovatel tvrdil na straně 12 doplnění kasační stížnosti.
[24] Tato změna se má týkat tvrzení, zda stěžovatel popíral či nepopíral rozhodný skutkový
děj, což bylo klíčové pro posouzení nezbytnosti provedení svědeckých výslechů. Stěžovatel
ovšem v tomto směru konstruuje umělý rozpor mezi odůvodněním rozsudku Nejvyššího
správního soudu a odůvodněním nového rozsudku krajského soudu, které jsou ve skutečnosti
plně ve shodě, takže k žádné změně skutkových zjištění nedošlo. V tomto ohledu nezbývá než
ocitovat část bodu 43 předchozího rozsudku zdejšího soudu, kde soud jasně uvedl: „Žalobce přitom
naopak nepopíral, že se tyto jednotlivé schůzky uskutečnily či že na nich mluvil s ing. K. a dalšími, nepopíral ani
konkrétní obsah konverzace. Jak uvedl stěžovatel na straně 27 a 28 svého rozhodnutí, žalobce pouze navrhl
provedení bezpočtu důkazů, aniž by uvedl, jaké konkrétní informace v jeho prospěch by měly dokazovat. Jinak
řečeno, žalobce konkrétně nepopíral tyto jasné informace o tom kde, kdy a s kým se sešel, co mu řekl, popřípadě co
vyslechl, aniž by na to adekvátně reagoval. Vyjadřoval s nimi pouze obecný nesouhlas, označoval je za nepřesné z
důvodu kvality technického záznamu či za vytržené z kontextu.“
[25] Na tato zjištění velmi přiléhavě a srozumitelně navázal krajský soud v bodě 39 svého
nového rozsudku: „Jinými slovy: žalobce čelil až příliš konkrétním skutečnostem (záznamům o obsahu jeho
vlastních slov), než aby k jejich zpochybnění stačila tvrzení, že ‚to tak celé nebylo‘ a že vše uvedou na pravou míru
výpovědi osob, s nimiž žalobce dle zachycených záznamů hovořil. Žalobce musel k účinnému zpochybnění
záznamů uvést kvalifikovaná tvrzení o skutečném obsahu zachycených konverzací či o okolnostech významných
k jejich správnému pochopení, která by v případě jejich prokázání mohla vést k odlišnému závěru o skutkovém
stavu, nikoli jen tvrzení obecná. Poté by byl žalovaný povinen buď navrhované důkazy provést, nebo přesvědčivě
zdůvodnit, proč ani přes takové konkrétní tvrzení důkazy neprovede.“
[26] Stěžovatel nyní v kasační stížnosti tvrdí, že po něm nelze požadovat, aby prezentoval
konkrétní alternativní skutkovou verzi a aby konkrétně uváděl, zda se s konkrétní osobou ve
skutečnosti bavil třeba o počasí, jak příkladmo uváděl stěžovatel. Takto konstruovaným
argumentem však pouze staví proti jednomu extrému opačný extrém, aby vzbudil zdání absurdity
takového požadavku. Oním jedním extrémem je totiž jeho zcela obecné tvrzení, že „to tak celé
nebylo“ a že záznamy jsou nepřesné, jak tvrdil stěžovatel. To je sice oním „popěrným
stanoviskem“, o němž mluví v kasační stížnosti, zároveň jím však skutečně nemůže vyvrátit
konkrétní skutečnosti v podobě záznamů o obsahu jeho vlastních slov, jak správně uvedl krajský
soud. K jejich vyvrácení sice není potřeba, aby prezentoval úplnou „alternativní skutkovou verzi“,
tedy aby slovo od slova ocitoval, o čem účastníci rozhovorů ve skutečnosti mluvili. Bylo by však
potřeba, aby se pokusil vyvrátit, že se s uvedenými osobami setkal, nebo aby konkrétně
rozporoval obsah konverzace. Měl ostatně k dispozici obsah správního spisu, včetně přepisů
odposlechů a mohl rozporovat uskutečnění konkrétních setkání či konkrétní pasáže
z odposlechů, to však neučinil. Namísto toho setrval – a to i ve svých vyjádřeních během
správního řízení, která nyní cituje v kasační stížnosti – jen na zcela obecných popěrných
tvrzeních, že „rozporuje veškeré důkazy“, že „opatřené přepisy rozporuje po obsahové stránce“
či že „neodpovídají skutečnosti“. Nejvyšší správní soud netvrdí, že pořízené zvukové záznamy
jsou nevyvratitelné, jak stěžovatel uvádí ve své další ad absurdum dovedené výtce vůči krajskému
soudu. Zároveň je však iluzorní představa, že je možno konkrétní a hmatatelný odposlech
rozhovoru, jehož předmětem je korupční jednání, vyvrátit pouze tím, že by účastníci takového
rozhovoru pouze obecně bez dalšího tvrdili, že se nic takového nestalo.
[27] Co se týče výtky proti obcházení výslechu svědků úředními záznamy, s touto otázkou
se Nejvyšší správní soud plně vypořádal v bodě 51 svého rozsudku z 12. 9. 2018, na který
v tomto ohledu pouze odkazuje, a připomíná, že se zde k postupu žalovaného vyjádřil kriticky,
zároveň však jasně vysvětlil, proč nešlo o pochybení natolik závažné, že by mělo vést ke zrušení
rozhodnutí žalovaného.
[28] Námitkou týkající se institutů mlčenlivosti policisty a operativní činnosti stěžovatel míří
k otázce, se kterou se zdejší soud taktéž vypořádal již v bodě 44 svého předchozího rozsudku.
Soud tedy opět poukazuje na stránky 31 a 32 rozhodnutí žalovaného, kde stěžovatelova tvrzení,
že na těchto schůzkách ve skutečnosti prováděl operativní činnost v zájmu Policie České
republiky, podrobně a přesvědčivě vyvrátil poukazem na to, že obsah zachycené konverzace
a nedodržení požadovaných procesních a institucionálních postupů jasně prokazují,
že o operativní činnost stěžovatele jít nemohlo a nešlo a že jde pouze o účelové tvrzení.
Neobstojí ani stěžovatelovo nynější tvrzení, že z důvodu ukončení služebního poměru už se u něj
neuplatní presumpce znalosti interních předpisů, z níž vychází krajským soudem citovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu 16. 3. 2009, č. j. 4 Ads 139/2008 - 49. Podle Nejvyššího
správního soudu nelze vážně přijmout tvrzení, že stěžovatel do ukončení svého služebního
poměru v prosinci 2015 tyto interní předpisy v souladu s touto presumpcí znal, ovšem
od okamžiku svého propuštění ze služebního poměru je již znát přestal a ve správním řízení
o odvolání, tedy během bezprostředně následujících měsíců, již bylo nezbytné jej s nimi seznámit
formou dokazování.
[29] Důvodná není ani námitka, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s otázkou
opomenutých důkazů a naplnění znaků trestného činu. Neprovedením důkazů navržených
stěžovatelem se krajský soud podrobně zabýval v bodech 34 až 44 svého rozsudku,
a to způsobem zcela souladným s předchozím rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Stejně tak
se v bodech 45 až 50 zabýval námitkou obcházení výslechu svědků úředním záznamem.
Stěžovatel sice na straně 19 doplnění kasační stížnosti namítl, že problém opomenutých důkazů
nelze redukovat jen na otázku výslechu svědků a že žalobní body směřovaly k řadě dalších
důkazů, nijak ovšem neupřesnil, jakým konkrétním opomenutým důkazem se krajský soud
dostatečně nezabýval.
[30] Co se týče vztahu řízení o propuštění ze služebního poměru a trestního řízení a možnosti
využitelnosti důkazů pocházejících z trestního řízení, k této otázce se Nejvyšší správní soud
dostatečně podrobně vyjádřil již v bodech 29 až 38 svého rozsudku z 12. 9. 2018,
v nichž vycházel zejména z právního názoru vyjádřeného ve svém rozsudku ze dne 24. 9. 2015,
č. j. 10 As 87/2014 - 65, publ. pod č. 3426/2016 Sb. NSS, na němž svou argumentaci v části
IX doplnění kasační stížnosti staví i stěžovatel. Nejde tedy argumentaci, jíž by si Nejvyšší správní
soud nebyl při svém prvním rozhodování v této věci vědom, nýbrž naopak o argumentaci,
která byla i pro něj klíčová. Co se týče stěžovatelových odkazů na rozsudky Nejvyššího správního
soudu k možnosti přebírání důkazních podkladů z trestního řízení, je třeba připomenout, že jím
citovaný rozsudek ze dne 30. 11. 2009, č. j. 8 Afs 86/2008 - 95, se netýkal řízení o propuštění
ze služebního poměru, nýbrž daňového řízení, konkrétně způsobilosti důkazu pocházejícího
z trestního řízení zpochybnit účetnictví daňového subjektu, takže pro nyní posuzovaný případ
není přiléhavý. V rozsudku ze dne 9. 1. 2012, č. j. 4 Ads 89/2011 - 134, zase soud kritizoval
situaci, kdy se služební funkcionář nijak nevypořádal s důkazními návrhy propouštěného
policisty, jak plyne z té části tohoto rozsudku, která přímo navazuje na část, již stěžovatel ocitoval
v kasační stížnosti: „Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že žalovaná pochybila, když neprovedla dokazování
na základě důkazních návrhů stěžovatele uplatněných v odvolacím řízení a ani se nevypořádala s tím, z jakého
důvodu případně považuje provedení navrhovaných důkazů za nadbytečné.“ V nyní posuzovaném případě
se ovšem žalovaný s důkazními návrhy vypořádal, byť způsobem, který Nejvyšší správní soud
zčásti kritizoval v bodech 41 a 42 svého předchozího rozsudku v této věci.
[31] Lze tak uzavřít, že krajský soud v rozsudku napadeném kasační stížností postupoval plně
v souladu s předchozím rozsudkem Nejvyššího správního soudu v této věci, a kasační stížnost
založenou zčásti na hledání domnělých rozporů mezi nimi a zčásti na polemice s předchozím
rozsudkem Nejvyššího správního soudu je třeba zamítnout.
[32] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[33] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože byl v řízení
o kasační stížnosti zastoupen svým zaměstnancem, takže mu nevznikly žádné náklady nad rámec
běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu