ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.458.2017:78
sp. zn. 9 As 458/2017 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše v právní věci žalobkyně: KOLKOVNA
GROUP a. s., se sídlem Náprstkova 214/7, Praha 1, zast. Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem
se sídlem Dukelských hrdinů 976/12, Praha 7, proti žalovanému: Úřad průmyslového
vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 1057/2a, Praha 6, proti rozhodnutí předsedy
žalovaného ze dne 4. 1. 2013, č. j. O-437114/D56153/2012/ÚPV, za účasti osob zúčastněných
na řízení: I) Plzeňský Prazdroj, a. s., se sídlem U Prazdroje 64/7, Plzeň, zast. JUDr. Karlem
Muzikářem, LL.M., advokátem se sídlem Křižovnické nám. 193/2, Praha 1, a II) KOLKOVNA
RESTAURANTS, a. s., se sídlem Hradební 761/3, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 8 A 36/2013 - 170,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 8 A 36/2013 - 170,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 4. 1. 2013, č. j. O-437114/D56153/2012/ÚPV,
se zru š u je a věc se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě
a kasačních stížnostech v celkové výši 38 600 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Tomáše
Bejčka, advokáta se sídlem Dukelských hrdinů 976/12, Praha 7, do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
IV. Žalovaný n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení.
V. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí předsedy
žalovaného specifikovanému tamtéž. Předseda jím zamítl rozklad stěžovatelky a potvrdil
rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2012, č. j. O-437114/D057577/2011/ÚPV, jímž byl
zamítnut návrh stěžovatelky na prohlášení kombinované ochranné známky č. 284517 ve znění
„Pilsner Urquell ORIGINAL RESTAURANT“ za neplatnou podle §32 odst. 3 ve spojení
s §7 odst. 1 písm. i) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších
zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných
známkách), ve znění v době rozhodné.
[2] Stěžovatelka napadá platnost této ochranné známky ve vlastnictví osoby zúčastněné
na řízení I) (Plzeňského Prazdroje) zapsané do rejstříku ochranných známek pro seznam služeb
zařazených do tříd mezinárodního třídění výrobků a služeb (43) služby zajišťující stravování
a podávání nápojů, dočasné ubytování:
z titulu autorských práv k fontu Kolkovna, ve kterém je vyveden text „ORIGINAL
RESTAURANT“ (stěžovatelka měla k fontu v rozhodné době výhradní licenci). Podstatou
projednávané věci je otázka, zda Plzeňský Prazdroj disponoval sublicencí k užití fontu uvedeným
způsobem.
[3] Předseda žalovaného vycházel z toho, že v době zapsání ochranné známky existovala
mezi stěžovatelkou a Plzeňským Prazdrojem blízká a bezproblémová spolupráce na budování sítě
restaurací typu „PUOR“ (koncepce restaurací Pilsner Urquell Original Restaurant). U těchto
restaurací bylo s vědomím stěžovatelky používáno výše vyobrazené označení a z ničeho
nevyplývá, že by stěžovatelka v té době považovala podání přihlášky uvedené ochranné známky
za závadné či protiprávní. Uzavřel proto, že stěžovatelka udělila Plzeňskému Prazdroji souhlas
s užíváním autorského díla – fontu Kolkovna v projektu PUOR, jehož pilířem je i napadená
ochranná známka, a nezáleží na tom, že původně šlo o souhlas konkludentní. Za těchto okolností
nemohlo dojít k dotčení autorského práva. Předseda žalovaného doplnil, že později vzniklé
neshody nemohly být podstatné; cítí-li se stěžovatelka dotčena na svých autorských právech
z tohoto důvodu, může se bránit jinými právními prostředky (civilní žalobou).
[4] O následně podané žalobě rozhodl městský soud poprvé rozsudkem ze dne 21. 9. 2016,
č. j. 8 A 36/2013 - 72, který však byl ke kasační stížnosti stěžovatelky zrušen rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2017, č. j. 9 As 315/2016 - 103. Ke zrušení prvního
rozsudku městského soudu došlo proto, že rozhodl bez jednání, aniž by s tím účastníci vyslovili
souhlas. V dalším řízení městský soud již provedl jednání a následně vydal rozsudek,
který je předmětem přezkumu v nynějším řízení.
[5] V nyní napadeném rozsudku městský soud nejprve s odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 9. 2011, č. j. 8 As 25/2011 - 107, zmínil, že předmětem zkoumání
žalovaného byla otázka, zda existuje autorské dílo, zda k němu stěžovatelce svědčila autorská
práva a zda došlo k jeho dotčení. Stěžovatelka přitom měla dílo označit, doložit, že jí náleží
autorská práva (respektive jejich část odvozená od originárních práv autora smluvně), a tvrdit, jak
může být autorské dílo užíváním napadené ochranné známky dotčeno.
[6] Následuje pasáž pojednávající o definici autorského díla. Obsahově s ní dále souvisí část
odůvodnění zmíněná na samém konci rozsudku (str. 20) označená jako obiter dictum,
ve které městský soud obecně hovoří o problematice autorskoprávní a jiné ochrany fontu.
[7] Dále městský soud uvedl, že stěžovatelka opírala svůj návrh na prohlášení napadené
ochranné známky za neplatnou především o vlastnictví ochranné známky č. 251008:
Vzhledem k tomu, že v době podání žaloby již stěžovatelka nebyla majitelkou ochranné známky
KOLKOVNA, městský soud ve svém prvním rozsudku uzavřel a v nynějším rozsudku
zopakoval názor, že stěžovatelka nemohla být dotčena na svých právech ve smyslu §65
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“). Takové dotčení ani netvrdila.
[8] S ohledem na výše uvedené měl za to, že se má věnovat pouze procesněprávním
námitkám stěžovatelky, což také v prvním rozsudku udělal (dle judikatury Nevyššího správního
soudu se lze u žalobce procesně legitimovaného dle §65 odst. 2 s. ř. s., nikoli dle §65 odst.
1 s. ř. s., zabývat pouze procesněprávními námitkami). Ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího
správního soudu nicméně dovodil, že se má zabývat také hmotněprávními otázkami, proto v nyní
napadeném rozsudku doplnil vypořádání námitek tohoto typu.
[9] Ohledně nich zcela přisvědčil závěrům žalovaného a jeho předsedy. Ve věci sice nebyla
prokázána existence výslovné sublicenční smlouvy či výslovného souhlasu,
ze kterých by vyplývalo, že Plzeňský Prazdroj je oprávněn k podání ochranné známky s užitím
fontu Kolkovna, výše shrnuté skutkové okolnosti nicméně nesvědčí o dotčení autorské díla
ve smyslu §7 odst. 1 písm. i) zákona o ochranných známkách. Přihláška ochranné známky byla
podána v době, kdy spolu stěžovatelka a Plzeňský Prazdroj neměli žádný spor a stěžovatelka
až do roku 2011 neučinila žádný právní krok, kterým by ochrannou známku s užitím fontu
Kolkovna zpochybnila.
[10] Podrobně se městský soud zabýval jednotlivými procesními námitkami stěžovatelky.
[11] Nepřisvědčil výtce, dle které správní orgány nepřípustně vycházely z listin v jiném než
českém jazyce. Z první skupiny z nich (soudní rozhodnutí) správní orgány vůbec nevycházely,
pouze je zmínily v seznamu předložených podkladů. Ze druhé skupiny sice vycházely, obsah
těchto dokumentů však byl zřejmý. V jednom případě se jednalo o dokument,
jehož původcem byla stěžovatelka [dokument ze dne 22. 2. 2007 s názvem
„Supplement to the negotiation“ (doplnění k jednání)], ve druhém o dokument, který byl předložen
v anglické i české verzi (e-mailová komunikace ze dne 18. a 19. 6. 2007), ve třetím o výtisk
jednoho listu, na němž jsou vyvedena azbukou slova ??????? ??????? ?????? (d ále
jako „PILSNER ČESKÁ HOSPODA“). Dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 4. 2015, č. j. 9 As 12/2014 - 60, č. 3239/2015 Sb. NSS, přitom je důkaz
cizojazyčnou listinou přípustný, pokud není o jeho obsahu v řízení sporu.
[12] Jako v podstatě důvodnou, avšak nezpůsobující nezákonnost napadeného rozhodnutí,
městský soud vyhodnotil námitku, dle které žalovaný porušil zásadu rovnosti účastníků tím,
že stěžovatelce nezaslal vyjádření Plzeňského Prazdroje. Městskému soudu je i z jiných řízení
známo, že žalovaný ne vždy respektuje právo účastníků řízení být před vydáním rozhodnutí
seznámen s podklady pro rozhodnutí, popř. se k nim vyjádřit. Stěžovatelka však neuvedla,
proč tento nesprávný postup žalovaného vedl v jejím konkrétním případě k vydání nezákonného
rozhodnutí, že by jí nebylo umožněno uplatnit nějaké skutečnosti, které dosud v řízení nebyly
známy a které by mohly podstatně změnit pohled žalovaného na věc.
[13] Předseda žalovaného dle městského soudu nepostupoval nezákonně, pokud s odkazem
na zásadu koncentrace nezohlednil podklady, které stěžovatelka předložila společně s rozkladem.
Nesprávně sice odkázal na §82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů, protože měl aplikovat speciální úpravu v §25 zákona o ochranných
známkách, která se vztahuje k řízení o námitkách a s ohledem na jednotu správního řízení také
na odvolací řízení (je-li koncentrováno prvostupňové řízení, nelze nové skutečnosti či důkazy
předkládat ani v odvolacím řízení). Uvedené pochybení však nemělo vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí.
[14] Jako nedůvodnou vyhodnotil i námitku, dle které žalovaný nepřípustně vycházel
z důkazů, které nebyly navrženy účastníky (konkrétně mělo jít o internetové stránky Plzeňského
Prazdroje). Postup žalovaného nemohl mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí,
neboť internetové stránky jsou volně přístupnými informacemi.
II. Obsah kasační stížnosti
[15] Stěžovatelka předně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu jeho
celkové nesrozumitelnosti. Dle jejího názoru není zřejmé, zda městský soud setrvává na svých
závěrech z prvního rozsudku, na několika místech zaměňuje práva z ochranné známky a autorská
práva, nejprve hodnotí hmotněprávní námitky, pak procesněprávní, pak se zase vrací
k hmotněprávním. Není zcela jasné, zda považuje stěžovatelku za aktivně legitimovanou podle
§65 odst. 2 s. ř. s. nebo podle §65 odst. 1 s. ř. s.
[16] Městský soud dle stěžovatelky zcela nepochopil, o co ve věci šlo. Opakovaně zjišťoval
okolnosti týkající se vlastnictví ochranné známky KOLKOVNA, přestože se stěžovatelka
nedomáhala prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou z titulu vlastnictví této
ochranné známky, ale z titulu autorských práv k fontu Kolkovna. O ochranné známce
KOLKOVNA se v návrhu zmiňovala pouze pro ilustraci, aby podpořila své tvrzení, že jí svědčí
práva k fontu (zmíněná ochranná známka některá písmena fontu obsahuje). O nepochopení
problematiky dále svědčí zmínka na str. 18 napadeného rozsudku, kde městský soud uvedl, že je
font Kolkovna chráněn ochrannou známkou KOLKOVNA. Naprosto zmateně pak působí
pasáž, kde městský soud označuje ochrannou známku KOLKOVNA za tu, která byla v nynější
věci napadena (str. 12 rozsudku).
[17] Stěžovatelka má za to, že ve věci byly naplněny podmínky pro prohlášení napadené
ochranné známky za neplatnou podle §7 odst. 1 písm. i) zákona o ochranných známkách. Font
Kolkovna je autorským dílem, k čemuž dospěl i žalovaný, a související odůvodnění městského
soudu, uvedené obiter dictum, je zcela nadbytečné a irelevantní. Stěžovatelka byla ve správním
řízení aktivně legitimovaná, neboť jí na základě výhradní licence udělené autorem díla svědčí
autorská práva. Dostatečně také tvrdila dotčení svých autorských práv, se kterým citované
ustanovení počítá. Právo užít dílo (společně s právem zakázat užití třetím osobám) je esenciálním
autorským právem, proto pokud nebude udělen souhlas s užitím, půjde o dotčení těchto práv
vždy. V těchto případech přitom postačí tvrzení, že subjekt autorských práv nemá zájem
a nesouhlasí s užíváním fontu třetími osobami, jak to stěžovatelka učinila.
[18] V této souvislosti konkrétně označuje rozporné části odůvodnění napadeného rozsudku.
Na str. 11 městský soud přejal argumentaci stěžovatelky prezentovanou na ústním jednání, dle
které se §7 odst. 1 písm. i) zákona o ochranných známkách nepochybně vztahuje i na dotčení
autorských práv (nejen dotčení autorského díla v úzkém slova smyslu, pozn. NSS), byť zákonná
formulace není příliš šťastná. Na str. 13 naopak uvedl, že účelem citovaného ustanovení není
ochrana autorských práv, ale ochrana autorského díla jako takového.
[19] S názorem uvedeným na str. 13 napadeného rozsudku, který zastává také žalovaný,
stěžovatelka dále polemizuje. Byť citované ustanovení explicitně nehovoří o možném dotčení
autorských práv, ale autorského díla, úprava nepochybně směřuje k širšímu významu. Pokud by
tomu tak nebylo, v zákoně by to jistě bylo uvedeno a aktivně legitimovaná osoba by byla
definovaná jinak než osoba, které náležejí práva k autorskému dílu. Také odborná literatura počítá
s tím, že aktivně legitimovaným subjektem není jen autor díla, ale také osoby s odvozenými právy,
což by při výkladu žalovaného nedávalo smysl. Je navíc otázkou, proč by se žalovaný správní
orgán a městský soud věcí dále zabývaly, pokud by uvedený úzký výklad zastávaly.
[20] K podstatě věci – otázce spolupráce mezi zmíněnými subjekty a udělení sublicence
(souhlasu) s užitím díla, stěžovatelka předně namítá, že není zřejmé, kdy městský soud prezentuje
vlastní názor a kdy názor žalovaného. Žalovaný dospěl (na rozdíl od soudu) k jakési konstrukci,
dle které stěžovatelka udělila Plzeňskému Prazdroji sublicenci, byť ne písemně. Městský soud
se k této otázce přezkoumatelně nevyjádřil a stěžovatelka proto v kasační stížnosti opakuje
žalobní body.
[21] Má za to, že ve správním řízení unesla své důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že jí
svědčí autorská práva k fontu Kolkovna a že ochrannou známkou jsou tato autorská práva
dotčena (viz bod [17] tohoto rozsudku). Pokud tedy Plzeňský Prazdroj tvrdil, že disponoval
souhlasem s užitím fontu, bylo na něm, aby toto tvrzení prokázal. Podle stěžovatelky k tomu
nedošlo.
[22] Vyjadřuje se k podkladům, ze kterých žalovaný při svých skutkových závěrech vycházel,
a zpochybňuje jejich důkazní hodnotu a obsah. Namítá, že zachycují pouze vyjádření Plzeňského
Prazdroje, nikoli její (manuál PUOR), že se jedná o nepodepsané, případně i nedatované
dokumenty (manuál PUOR, listina „doplnění k jednání“ ze dne 22. 2. 2007, výtisk jednoho listu
s textem PILSNER ČESKÁ HOSPODA), že nevypovídají o spolupráci s Plzeňským Prazdrojem,
natož o udělení souhlasu s užitím fontu v ochranné známce (hlavička e-mailové zprávy ze dne
28. 2. 2007 s předmětem „Supplement to negotiation Kolkovna“, listina „doplnění k jednání“ ze dne
22. 2. 2007), jedná se o dokumenty z doby po zapsání ochranné známky (manuál PUOR,
e-mailová komunikace z 18. a 19. 6. 2007) či o listiny v cizím jazyce (e-mailová komunikace
z 18. a 19. 6. 2007, výtisk jednoho listu s textem PILSNER ČESKÁ HOSPODA).
[23] K e-mailové komunikaci z 18. a 19. 6. 2007 dále namítá, že označení předmětu e-mailu
jako „souhlas s použitím ochranné známky PUOR“, případně „letter of consent“, je irelevantní,
protože jej členům představenstva žalobkyně posílal manažer Plzeňského Prazdroje. Uvádí,
že korespondence se vůbec netýká napadené ochranné známky, je v ní pouze neurčitě uvedeno
„něco v tom smyslu, že osoba zúčastněná na řízení podala (blíže neurčené) mezinárodní
ochranné známky PILSNER URQUELL ORIGINAL RESTAURANT.“ Jde o otevírání
restaurací v zahraničí, zejména Ruské federaci, a nelze z ní tedy dovozovat souhlas s registrací
ochranné známky. Pan Ch. (dřívější člen představenstva stěžovatelky, který se komunikace
účastnil) nebyl oprávněn samostatně zastupovat stěžovatelku a k ochranným známkám se nijak
nevyjadřoval. Stěžovatelce není zřejmé, proč by také byl v této komunikaci udělován souhlas
znovu, pokud byl podle Plzeňského Prazdroje udělen již dříve při registraci ochranné známky.
[24] Stručně se vyjadřuje také k dalším podkladům napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu,
že se vztahují k nesporným skutečnostem nebo se nejedná o důkazy, ze kterých by předseda
žalovaného vycházel, jsou tyto zmínky pro věc nepodstatné a Nejvyšší správní soud je
pro nadbytečnost nerekapituluje.
[25] Zásadní je naopak stěžovatelčino vyjádření se ke způsobu hodnocení důkazů žalovaným.
Nesouhlasí s tím, že by některý z důkazů (byť nepřímo) dokládal udělení sublicence k použití
fontu v ochranné známce. K tomu by bylo potřeba aktivního jednání stěžovatelky,
nelze jej proto dovozovat z toho, že se zaměstnanec Plzeňského Prazdroje v e-mailové
komunikaci zmínil o podání přihlášek mezinárodních ochranných známek (tedy nikoli napadené
ochranné známky), nebo ze skutečnosti, že stěžovatelka po dobu téměř pěti let nepodala návrh
na prohlášení ochranné známky za neplatnou.
[26] Závěry žalovaného ohledně udělení sublicence považuje za nepřezkoumatelné.
Ve vykonstruované nepísemné licenční smlouvě není specifikován účel ani rozsah smlouvy
(územní ani časový), není zřejmé, jakým konkrétním úkonem stěžovatelky měl být souhlas
udělen, jak byl vymezen předmět souhlasu (sublicence), jaká byla odměna, případně protiplnění.
Určení díla a projev vůle k poskytnutí díla jsou přitom nepominutelnými náležitostmi licenční
smlouvy a absence ujednání o ceně či o způsobu jejího určení způsobuje neplatnost. Rozsah
sublicence byl v nynější věci zcela stěžejní, výslovně však nikde sjednán nebyl (stěžovatelka
ostatně popírá, že by jakoukoli sublicenční smlouvu uzavřela) a dovozovat jej z účelu smlouvy
[viz §50 odst. 2 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem
autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění v době rozhodné] nelze,
neboť účel smlouvy nebyl prokázán. Pokud by stěžovatelka připustila existenci sublicenční
smlouvy, navrhuje postupovat podle §50 odst. 3 autorského zákona, jehož aplikace udělení
sublicence pro ochrannou známku prakticky vylučuje.
[27] Shrnuje, že je jí nepřípustně kladeno k tíži, že se proti napadené ochranné známce
nebránila cestou námitek proti zápisu ochranné známky nebo dřívějším návrhem na prohlášení
neplatnosti. Nynější návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou byl podán v souladu
se zákonem a ze žádného podkladu navíc nejde usoudit, že by o zápisu ochranné známky dříve
věděla. Podotýká také, že proti neoprávněnému používání fontu Kolkovna se ohrazovala
již v roce 2008.
[28] Za neodůvodněný a neakceptovatelný považuje závěr, dle kterého má ve své situaci využít
civilní žalobu. Zákon o ochranných známkách umožňuje napadnout platnost ochranné známky
z titulu autorských práv a je na jejím rozhodnutí, jaké prostředky použije za účelem ochrany
svých práv. Navíc pokud městský soud dospěl k závěru, že nebyl prokázán sublicenční vztah,
pak není správně vyhodnocena otázka dotčení majetkových autorských práv stěžovatelky.
[29] Na závěr namítá, že správní řízení bylo zatíženo vadami, a vysvětluje, proč považuje
za nesprávný závěr městského soudu, dle kterého nedostatky v postupu žalovaného neměly vliv
na zákonnost napadeného správního rozhodnutí.
[30] Předseda žalovaného měl zohlednit důkazní prostředky, které přiložila k rozkladu.
Reagovala jimi na vyjádření Plzeňského Prazdroje, přičemž žalovaný tato vyjádření nezasílá
a nevyzývá k seznámení se s podklady pro rozhodnutí, čímž porušuje zásadu slyšení a rovnosti
účastníků. Za těchto okolností nebyly splněny podmínky k aplikaci §82 odst. 4 správního řádu
(koncentrace řízení).
[31] Související poukaz městského soudu na speciální úpravu §25 zákona o ochranných
známkách je dle stěžovatelky zcela mimoběžný, neboť se vztahuje na námitkové řízení,
nikoli na řízení o návrhu na prohlášení neplatnosti.
[32] Dále uvádí, že odvolací správní orgán je povinen přezkoumat zákonnost prvostupňového
rozhodnutí bez ohledu na námitky (§89 odst. 2 správního řádu). Dle jejího názoru tvrzení
a důkazy v rozkladu svědčí o nezákonnosti prvostupňového rozhodnutí, předseda žalovaného je
tedy měl zohlednit také s ohledem na citovanou úpravu správního řádu.
[33] Konečně uvádí, že žalovaný vycházel z podkladů, které nebyly opatřeny překladem
do českého jazyka, což je v rozporu s §16 správního řádu. Je sice pravda,
že některé z cizojazyčných dokumentů žalovaný nezohledňoval, avšak především proto,
že se jednalo o rozhodnutí cizích soudů. Jiným cizojazyčným dokumentům naopak
význam přikládal (e-mailová komunikace z 28. 2. 2007, listina „doplnění k jednání“ ze dne
22. 2. 2007, e-mailová komunikace z 18. a 19. 6. 2007, výtisk jednoho listu s textem PILSNER
ČESKÁ HOSPODA), což městský soud buď pominul, nebo bagatelizoval. Stěžovatelka v této
souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2011,
č. j. 4 As 12/2011 - 100, dle jehož závěrů představuje uvedená situace podstatné porušení
ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé.
[34] Navrhuje zrušení napadeného rozsudku i obou správních rozhodnutí a vrácení věci
žalovanému k dalšímu řízení, eventuálně zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu
řízení městskému soudu.
III. Vyjádření žalovaného
[35] Dle žalovaného bylo prokázáno, že mezi stěžovatelkou a Plzeňským Prazdrojem
existovala v rozhodné době shoda na podobě označení restaurací v rámci projektu PUOR,
a nelze tedy konstatovat, že by došlo k dotčení autorských práv stěžovatelky vyplývajících
z výhradní licenční smlouvy. Z předložených podkladů (zejména manuálu PUOR) navíc vyplývá,
že stěžovatelka Plzeňskému Prazdroji udělila souhlas s užitím fontu v rámci projektu, a nezáleží
na tom, že původně byl souhlas pouze konkludentní. Neshody, které vznikly až po zapsání
ochranné známky, nejsou pro věc podstatné a lze je řešit podle předpisů na ochranu práv
autorských.
[36] Dále žalovaný uvádí, že účelem §7 odst. 1 písm. i) zákona o ochranných známkách není
ochrana práva autorského, ale ochrana díla jako takového např. před snížením hodnoty díla podle
§11 odst. 3 autorského zákona, k níž by mohlo dojít v důsledku jeho rozmělnění či užití jako
označení užívaného v obchodní sféře. Pokud by uvedené ustanovení směřovalo k ochraně
před porušením autorských práv, mělo by toto porušení jiné důsledky, pokud by k zásahu
do autorských práv došlo jeho užitím v ochranné známce nebo jiným užitím díla. V nynější věci
stěžovatelka vymezila předmět řízení tak, že jako držitelka výhradní licence nemá zájem
na neoprávněném užívání autorského díla jinými osobami. Nečiní tedy rozdíl mezi dotčením
autorského díla a dotčením majetkových autorských práv.
[37] K poukazu městského soudu na změny vlastnictví ochranné známky KOLKOVNA
dodává, že se jedná o podpůrnou úvahu: pokud byla již v dřívější době zapsaná ochranná
známka, jejíž text je vyveden ve fontu Kolkovna, a stěžovatelka proti zápisu takové ochranné
známky nebrojila, nemůže se použití písma v ochranné známce projevit jako dotčení díla.
[38] Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
IV. Vyjádření Plzeňského Prazdroje
[39] Plzeňský Prazdroj především namítá, že stěžovatelka netvrdila konkrétní dotčení
veřejných subjektivních práv, jelikož svůj návrh opírá výlučně o dotčení majetkových autorských
práv, tedy práv soukromých.
[40] Zdůrazňuje, že z předložených důkazů nevyplynulo žádné dotčení stěžovatelčiných
autorských práv, naopak. Ještě několik let po podání přihlášky ochranné známky bez problémů
spolupracovali, stěžovatelka žádné dotčení nepociťovala a přinejmenším konkludentně projevila
souhlas s užitím fontu Kolkovna v projektu PUOR. Navíc již v té době věděla nebo minimálně
měla vědět, že Plzeňský Prazdroj vlastní napadenou ochrannou známku, a to s ohledem
na intabulační princip, který se ve vztahu k zapsaným ochranným známkám uplatňuje.
Stěžovatelka svoji argumentaci zakládá na absenci písemné sublicenční smlouvy, jejíž existenci
však zákon nevyžaduje.
[41] Plzeňský Prazdroj má za to, že stěžovatelka zvolila na ochranu svých práv nevhodný
institut; buď se měla pokusit vyřešit věc smírně, nebo podat civilní žalobu. Mohla se domáhat
např. toho, aby se Plzeňský Prazdroj zdržel dalšího užívání napadené ochranné známky s účinky
ex nunc. Je ale z povahy věci vyloučeno, aby byla ochranná známka postupem podle §32 a násl.
zákona o ochranných známkách zneplatněna s účinky ex tunc, když byla zapsána v souladu
s právem.
[42] Důkazy byly vyhodnoceny správně, jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Stěžovatelka
naopak důkazy z jejich vzájemné souvislosti vytrhává, např. když se vyjadřuje k manuálu PUOR
tak, jako by žalovaný stavěl pouze na něm. Podstatné byly i důkazy z doby po zápisu ochranné
známky, pokud vypovídaly o rozhodných skutečnostech. Z těch mj. vyplynulo, že stěžovatelka
nejenže proti užívání ochranné známky nic nenamítala, ale dokonce si ještě pochvalovala
spolupráci v projektu PUOR.
[43] Byla to stěžovatelka, koho tížilo důkazní břemeno ohledně dotčení autorského díla,
a neunesla jej. Plzeňskému Prazdroji nelze přičítat k tíži, že nepředložil souhlas stěžovatelky
v listinné podobě, když nebyl udělen v písemné formě.
[44] Stěžovatelka navíc byla povinna doložit, že došlo k dotčení autorského díla jako
takového, tedy např. že byla dotčena jeho majetková či jiná hodnota. Z ustanovení §7 odst.
1 zákona o ochranných známkách je přitom zřejmé, že zákonodárce mezi dotčením práv
a dotčením díla jako takového pečlivě rozlišuje. V písmenech h), j) nebo k) výslovně spojuje
aktivní legitimaci navrhovatele s dotčením práv, na rozdíl od písm. i) aplikovaného v nynější věci.
Dotčení autorského díla ale ani netvrdila.
[45] Plzeňský Prazdroj se neztotožňuje s tím, že správní řízení bylo stiženo procesními
vadami, a dodává, že stěžovatelka ani nedokládá, jak by jí tvrzené vady mohly ovlivnit zákonnost
napadeného správního rozhodnutí, potažmo rozsudku.
[46] Přípustnost důkazů předložených s rozkladem byla vyhodnocena v souladu
s koncentrační zásadou v §82 odst. 4 správního řádu a stěžovatelka navíc ignoruje, že předseda
žalovaného je přesto vzal v potaz (viz str. 12 napadeného rozhodnutí).
[47] Jediné cizojazyčné dokumenty, ze kterých žalovaný vycházel, byly e-mailové komunikace
mezi Plzeňským Prazdrojem a stěžovatelkou a související dokumenty. O obsahu takových
dokumentů nemohlo být z povahy věci sporu, a proto jimi bylo možné provést dokazování.
[48] Žalovaný dostatečně šetřil právo stěžovatelky být slyšen a zásadu rovnosti účastníků.
Nemá zákonnou povinnost přeposílat stěžovatelce vyjádření dalších osob a stěžovatelce ostatně
nic nebránilo v tom, aby si jakékoli vyjádření opatřila při nahlížení do spisu nebo aby o jeho
zaslání požádala, což se ostatně stalo a žalovaný této žádosti vyhověl.
[49] Na závěr vyjadřuje přesvědčení, že napadený rozsudek je dostatečně odůvodněný
a srozumitelný. Stěžovatelka konkrétně neuvádí, které její námitky neměly být vypořádány,
a i kdyby se městský soud nevyjádřil ke každému jednotlivému argumentu, nebylo to ještě možné
považovat za vadu napadeného rozsudku, natož s vlivem na jeho zákonnost. Z odůvodnění jako
celku vyplývá, proč městský soud žalobu zamítl.
[50] K jednotlivým námitkám stěžovatelky ohledně přezkoumatelnosti rozsudku uvádí
následující. Městskému soudu nelze vyčítat, že se okrajově zabýval významem ochranné známky
KOLKOVNA, protože stěžovatelka o něj do jisté míry opřela svůj původní návrh.
Z napadeného rozsudku jasně vyplývá, že městský soud se nyní zabýval také hmotněprávními
námitkami, na rozdíl od rozsudku prvního. Je z něj také patrné, proč dle městského soudu nebyly
splněny podmínky §7 odst. 1 písm. i) zákona o ochranných známkách: ze shodných důvodů,
jakými byl veden předseda žalovaného. Pasáž týkající se fontu jako autorského díla byla uvedena
pouze obiter dictum.
[51] Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
V. Replika stěžovatelky
[52] Na vyjádření žalovaného a Plzeňského Prazdroje reagovala stěžovatelka replikou, v níž
převážně opakuje či upřesňuje výše uvedenou argumentaci. Nově se vyjadřuje ke dvěma tvrzením
Plzeňského Prazdroje: jednak o tom, že v řízení konkrétně nenamítala dotčení žádných svých
veřejných subjektivních práv, jednak k jeho poukazu na intabulační princip.
[53] K prvnímu uvádí, že pokud zákon o ochranných známkách umožňuje určitým subjektům
brojit proti zápisu ochranné známky do veřejného rejstříku, je výkon těchto práv jejich veřejným
subjektivním právem, jak vyplývá i z judikatury. Bylo by ostatně nesmyslné, aby část účastníků
správního řízení podávala proti správnímu rozhodnutí žalobu podle soudního řádu správního
a část se bránila v civilním řízení soudním.
[54] Druhé tvrzení označuje za zcestné, rozporné se zákonem i relevantní judikaturou. Zaprvé,
strpění dle ustálené judikatury předpokládá vědomost navrhovatele (tedy stěžovatelky) o užívání
napadené ochranné známky. Zadruhé, námitka strpění dle §12 zákona o ochranných známkách
vůbec nemůže být v nynější věci důvodná, neboť návrh na prohlášení neplatnosti byl podán
ve lhůtě pěti let od zveřejnění zápisu napadené ochranné známky.
VI. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[55] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatelka je zastoupena
advokátem (§102 a násl. s. ř. s.). Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[56] Dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[57] Předmětem přezkumu správních soudů bylo rozhodnutí ve věci návrhu na prohlášení
ochranné známky za neplatnou podle §32 odst. 3 zákona o ochranných známkách z důvodu
podle §7 odst. 1 písm. i) téhož zákona. Podle těchto ustanovení žalovaný prohlásí ochrannou
známku za neplatnou v řízení zahájeném na návrh osoby, které náležejí práva k autorskému dílu,
pokud autorské dílo může být užíváním přihlašovaného označení dotčeno.
[58] Žalovaný i městský soud z těchto ustanovení a stěžovatelkou podaného návrhu správně
dovodili, že předmětem správního řízení bylo posouzení: (i.) zda je font Kolkovna autorským
dílem, (ii.) zda stěžovatelce náleží autorská práva k tomuto dílu a (iii.) zda může být dílo užíváním
ochranné známky dotčeno (viz také citovaný rozsudek sp. zn. 8 As 25/2011).
[59] V nynější věci není mezi žalovaným a stěžovatelkou sporu o tom, že odpověď na první
dvě otázky je kladná. S ohledem na dispoziční zásadu, kterou je soudní řízení správní ovládáno
(viz §75 odst. 2 s. ř. s.), je třeba vycházet z toho, že font Kolkovna je autorským dílem,
ke kterému stěžovatelce náležela autorská práva na základě výhradní licenční smlouvy uzavřené
s autorem.
[60] Podstatou věci bylo posouzení, zda může být dílo (font Kolkovna) dotčeno užíváním
ochranné známky, jejíž součástí je i text ORIGINAL RESTAURANT vyvedený v tomto fontu.
S ohledem na tvrzení účastníků správního řízení se jeho těžištěm stala otázka, zda stěžovatelka
udělila Plzeňskému Prazdroji sublicenci, respektive souhlas k užití fontu v ochranné známce.
Zabývá se jí podstatná část napadeného správního rozhodnutí.
[61] Byť je podstata sporu vymezena poměrně jasně, nedostatkem soudního řízení se stalo,
že do něj bylo v důsledku zmateného postupu rozhodujícího senátu soudu vneseno mnoho
nepodstatných otázek. Výsledkem toho je rozsudek, který se obsáhle vyjadřuje k něčemu, k čemu
vůbec nemusel, a k jádru věci naopak prezentuje pouze strohé vyjádření. „Rozmělnění“ věci lze
ostatně velmi dobře ilustrovat na rozšíření argumentace stěžovatelky: namísto čtyř stran věcných
námitek v žalobě čítá kasační stížnost 20 stran námitek reagujících kromě podstaty věci také
na nadbytečné části napadeného rozsudku či vyjádření Plzeňského Prazdroje.
[62] Nejvyšší správní soud se dále musí pozastavit nad zmíněnou zmateností napadeného
rozsudku. V některých případech není na první pohled dostatečně zřejmé, jak na sebe jednotlivé
části navazují, zda městský soud prezentuje své úvahy, nebo argumenty účastníků, jestli se jedná
o část odůvodnění „aktuální“, nebo „neaktuální“ pozůstatek prvního rozsudku, a v některých
případech není vůbec jisté, zda skutečně nesprávně neuchopil předmět řízení, jak namítá
stěžovatelka.
[63] S ohledem na to předně hodnotil, zda napadený rozsudek je přezkoumatelný ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Po důkladném zvážení dospěl ke kladnému závěru. Při znalosti věci
a pečlivém čtení lze napadenému rozsudku porozumět, o čemž ostatně svědčí jeho shrnutí
v naraci. Porozumět se evidentně podařilo také stěžovatelce, žalovanému i Plzeňskému Prazdroji,
neboť na odůvodnění městského soudu věcně reagují. Přestože tedy jsou v napadeném rozsudku
pasáže zcela nadbytečné a pohybující se na samé hranici přezkoumatelnosti, obsahuje také části,
které jsou relevantní, alespoň stručně odůvodněné, účastníci řízení i Plzeňský Prazdroj se k nim
vyjadřují a Nejvyšší správní soud je proto může přezkoumat. Rozhodl se proto částečně
odhlédnout od nadbytečných pasáží a optikou kasačních námitek přezkoumat podstatné části
napadeného rozsudku. Opačný postup by byl za popsaných okolností formalistický
a v konečném důsledku by nevedl k ničemu jinému než k dalšímu prodlužování soudního řízení,
přičemž s ohledem na dosavadní průběh tohoto řízení nelze vyloučit ani opakující se zmatený
postup soudu.
[64] K jednotlivým námitkám přezkoumatelnosti se podrobněji vyjadřuje níže v souvislosti
s řešením věcných námitek.
VI. a) Aktivní procesní legitimace stěžovatelky, pravomoc správních soudů
[65] Městský soud se v napadeném rozsudku poměrně obsáhle zabýval otázkou procesní
legitimace stěžovatelky k podání žaloby (zřejmě s ohledem na vyjádření Plzeňského Prazdroje
k žalobě). Na str. 13 uvádí, že stěžovatelka návrh na neplatnost opřela o vlastnictví ochranné
známky KOLKOVNA a dotčení svých autorských práv, že nemohla být dotčena na svých
veřejných subjektivních právech z titulu vlastnictví ochranné známky KOLKOVNA,
protože v době podání žaloby už nebyla její majitelkou, a dotčení jiných veřejných subjektivních
práv dostatečně konkrétně netvrdila. Ze str. 14 rozsudku pak vyplývá názor městského soudu,
dle kterého je stěžovatelka procesně legitimovaná nikoli podle §65 odst. 1 s. ř. s., ale podle jeho
odst. 2, a proto se zabýval jen jejími procesními námitkami. Na str. 18 doplňuje, že jej Nejvyšší
správní soud ve zrušovacím rozsudku zavázal zabývat se všemi námitkami stěžovatelky,
tedy i těmi hmotněprávními, v důsledku čehož je vypořádal.
[66] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil názoru stěžovatelky, dle kterého jsou uvedené pasáže
v rozporu. Z napadeného rozsudku totiž lze vyčíst, že v první části městský soud prezentoval
svůj původní názor na procesní legitimaci stěžovatelky, který však následně přehodnotil,
protože měl za to, že je vázán opačným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Tento
postup sice není vhodný, protože snižuje srozumitelnost rozsudku a ztěžuje orientaci v něm,
nelze ale říci, že by rozsudek byl z tohoto důvodu rozporný. Městský soud pouze zachytil vývoj
svých úvah a lze zjistit, které z nich nakonec převážily.
[67] Jiným problémem je, že městský soud odvíjel změnu závěru o procesní legitimaci
od závazného právního názoru, ke kterému ho však Nejvyšší správní soud nezavázal. Zrušovacím
důvodem prvního rozsudku bylo výlučně to, že městský soud rozhodl bez jednání, aniž by s tím
účastníci řízení vyslovili souhlas (§51 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud sice zmínil,
že se městský soud v dalším řízení vypořádá se všemi uplatněnými žalobními body, s ohledem
na povahu zrušovacího důvodu a na obecnost této zmínky však nelze mít za to,
že by přezkoumával poměrně obsáhlé odůvodnění městského soudu k procesní legitimaci
stěžovatelky a že by jej vázal závazným právním názorem. Nešlo tedy skutečně o nic jiného
než o to, aby městský soud v dalším řízení nařídil jednání, vydal nový rozsudek
a v něm se vypořádal se žalobními body.
[68] Nepřesná představa městského soudu nicméně vedla k tomu, že dospěl k zákonnému
závěru ohledně procesní legitimace stěžovatelky a správně se zabýval nejen procesními,
ale také hmotněprávními námitkami. Tato paradoxní situace vedla k tomu, že Nejvyšší správní
soud mohl napadený rozsudek věcně přezkoumat.
[69] O tom, že stěžovatelka je procesně legitimovaná k podání žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu podle §65 odst. 1 s. ř. s., nemá Nejvyšší správní soud pochyb.
[70] Podle §65 odst. 1 a 2 s. ř. s. platí: (1) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění,
ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení
takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. (2) Žalobu
proti rozhodnutí správního orgánu může podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě
oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí,
takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.
[71] Aktivní legitimace k podání žaloby podle §65 odst. 1 s. ř. s. je založena tvrzením
o přímém dotčení právní sféry žalobce, a to bez ohledu na jeho účastenství ve správním
řízení (srovnej zejména usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, č. 906/2006 Sb. NSS, a ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005
- 86, č. 1764/2009 Sb. NSS). Podle §65 odst. 2 je aktivně legitimována osoba, která sice netvrdí
dotčení ve výše uvedeném smyslu, ale byla účastníkem správního řízení (srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2008, č. j. 3 As 56/2007 – 108). Žalobci aktivně
legitimovaní podle §65 odst. 2 s. ř. s. jsou nicméně omezeni v rozsahu a důvodech, z nichž
mohou napadat rozhodnutí správního orgánu. Toto omezení je definováno jako „práva, která jemu
příslušejí“. Vzhledem k tomu, že takovému žalobci nenáleží hmotná práva, je oprávněn namítat
toliko porušení svých procesních práv.
[72] Žaloba podaná v nynější věci obsahuje tvrzení o přímém dotčení hmotných práv.
Stěžovatelka se domáhá zrušení napadeného správního rozhodnutí proto, že užíváním ochranné
známky mohou být dotčena její autorská práva k fontu Kolkovna. Vzhledem k tomu, že část
textu ochranné známky „ORIGINAL RESTAURANT“ je vyvedena v tomto fontu
a stěžovatelka k němu měla v rozhodné době výhradní licenci, jedná se o tvrzení dostatečně
konkrétní: je jasné, že (případným) nedovoleným užíváním autorského díla jsou dotčena autorská
práva osoby, která má k dílu výhradní licenci.
[73] Důvody, které městský soud původně vedly k opačnému závěru a které částečně
korespondují s názorem Plzeňského Prazdroje, jsou liché.
[74] Předně, původní úvahy městského soudu nejsou vůbec vedeny v intencích,
ve kterých by se mělo pohybovat rozlišování aktivní legitimace dle citovaných ustanovení.
V obou uvedených případech totiž žalobce v žalobě tvrdí dotčení svých veřejných subjektivních
práv, rozdíl je ten, že u odstavce 1 jde o přímé dotčení ve sféře hmotněprávní, které u odstavce
2 chybí. Pokud by žalobce nebyl dotčený na žádných svých veřejných subjektivních právech,
nebyl by legitimován ani podle odstavce 2.
[75] Městský soud se inspiroval rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2016,
č. j. 9 As 101/2015 - 53. Tento rozsudek obsahuje obecná východiska, aplikovatelná i pro nynější
věc, městský soud z nich však dovodil totožné důsledky v jiné skutkové situaci. Odkazovaným
rozsudkem bylo zrušeno rozhodnutí městského soudu proto, že vypořádal hmotněprávní
námitky žalobce, přestože byl legitimován k podání žaloby podle §65 odst. 2 s. ř. s. Také
v odkazované věci šlo o přezkum správního rozhodnutí předsedy žalovaného, byť ve věci návrhu
na zrušení ochranné známky, nikoli prohlášení její neplatnosti. Situace však byla diametrálně
odlišná proto, že se jednalo o návrh třetí osoby podaný podle §31 odst. 1 písm. a) zákona
o ochranných známkách, který může podat kdokoli, přičemž žalobce v žalobě netvrdil,
že by napadené rozhodnutí zakládalo, měnilo, rušilo nebo závazně určovalo jeho práva
a povinnosti. Tento žalobce tedy byl, na rozdíl od stěžovatelky, legitimován k podání žaloby
výlučně z důvodu svého účastenství ve správním řízení, tj. podle §65 odst. 2 s. ř. s.
[76] Nejvyšší správní soud se také musí vyjádřit k základnímu východisku, ze kterého městský
soud původně dovozoval absenci dotčení práv stěžovatelky. Městský soud své úvahy odvíjel
především od toho, že stěžovatelka návrh na prohlášení neplatnosti odvíjela především
od vlastnictví ochranné známky KOLKOVNA, v době podání žaloby však již nebyla její
majitelkou. Vlastnictví této ochranné známky však nebylo vůbec podstatné. Stěžovatelka namítala
neplatnost napadené ochranné známky z důvodu dotčení svých autorských práv a ochrannou
známku KOLKOVNA zmínila ve svém návrhu pouze pro dokreslení skutkového stavu,
s čímž ostatně pracoval i předseda žalovaného. Za těchto okolností se městský soud ochrannou
známkou KOLKOVNA nemusel zabývat, v žádném případě ale neměl vycházet z toho,
že stěžovatelka opírala svůj návrh zejména o vlastnictví této ochranné známky (viz str. 13 odst.
1 napadeného rozsudku), to jednoduše není pravda. Pokud tak snad činil proto, že se domníval,
že ochrannou známkou KOLKOVNA je chráněn font Kolkovna, jak by se mohlo jevit z jiné
části rozsudku (str. 18 odst. 5), je tato úvaha chybná. Ochrannou známkou je chráněno označení
zobrazené v bodě [7] tohoto rozsudku, nikoli font. Pasáže o vlastnictví ochranné známky se tedy
míjejí s podstatou nynější věci a v napadeném rozsudku jsou zcela nadbytečné.
[77] Plzeňský Prazdroj dále zpochybňuje závěr o procesní legitimaci stěžovatelky tím,
že v žalobě nenamítala dotčení veřejných subjektivních práv, ale pouze práv soukromých.
[78] K tomu je předně potřeba uvést, že tvrzení Plzeňského Prazdroje se ve skutečnosti netýká
procesní legitimace stěžovatelky (viz výše), ale pravomoci správních soudů rozhodnout v nynější
věci. Zatímco správní soudy poskytují ochranu veřejným subjektivním právům (§2 s. ř. s.),
soudní ochrana ve vztahu k rozhodovací činnosti správních orgánů v soukromoprávních věcech
je realizována v občanském soudním řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Pravomoc soudu je přitom z povahy věci základní
podmínkou řízení.
[79] Povaha správních rozhodnutí vydávaných v souvislosti s registrací, zrušením
či prohlášením neplatnosti ochranné známky byla judikaturou řešena. Zvláštní senát zřízený
podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, již v roce 2004
dospěl k závěru, že rozhodnutí o zamítnutí přihlášky ochranné známky do rejstříku ochranných
známek ani rozhodnutí o námitkách proti takovému zápisu nejsou rozhodnutími
v soukromoprávní věci a že o žalobách proti takovým rozhodnutím jsou příslušné rozhodnout
správní soudy (viz usnesení ze dne 2. 9. 2004, č. j. Konf 102/2003 - 13, č. 395/2004 Sb. NSS,
a usnesení ze dne 2. 9. 2004, č. j. Konf 104/2003 - 13, č. 396/2004 Sb. NSS). V pozdější
rozhodovací činnosti hodnocení povahy těchto a dalších souvisejících rozhodnutí nečinilo potíže
a jsou ve správním soudnictví standardně přezkoumávány, včetně rozhodnutí o návrhu
na prohlášení ochranné známky za neplatnou podle §32 odst. 3 ve spojení s §7 odst. 1
písm. i) zákona o ochranných známkách (srovnej např. citovaný rozsudek sp. zn. 8 As 25/2011
nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 164/2012 - 40, ze dne
19. 3. 2014, č. j. 1 As 11/2014 - 33).
[80] Nejvyšší správní soud nevidí žádný důvod, aby se v nynější věci odchyloval od ustálené
soudní praxe, ostatně ani Plzeňský Prazdroj k tomu neprezentuje přesvědčivé důvody.
Skutečnost, že motivací subjektu k podání návrhu na zahájení řízení je v konečném důsledku
ochrana jeho soukromých subjektivních práv, nemůže být sama o sobě rozhodující. Tato situace
ostatně ani není neobvyklá, typicky lze poukázat na stavební věci. Není také možné, jak výstižně
podotýká stěžovatelka, aby proti totožnému správnímu rozhodnutí (výroku) existovaly dvě cesty
soudní obrany: civilní žaloba pro neúspěšného navrhovatele a správní žaloba pro vlastníka
ochranné známky, jehož ochranná známka byla prohlášena za neplatnou.
VI. b) Procesní vady správního řízení
[81] Poté, co Nejvyšší správní soud uzavřel, že napadený rozsudek je přezkoumatelný
a městský soud (nakonec) vycházel ze správného názoru o procesní legitimaci stěžovatelky,
přistoupil k vypořádání kasačních námitek stěžovatelky týkajících se věci samé. Předně se zabýval
těmi, které se týkají procesních vad správního řízení.
[82] Stěžovatelka vznáší námitky zejména proti tomu, že žalovaný nezohlednil důkazy,
které navrhla v rozkladu a kterými reagovala na vyjádření Plzeňského Prazdroje. Toto vyjádření
jí přitom nebylo dosláno a nebyla ani vyzvána k seznámení se s podklady pro rozhodnutí.
Městský soud se vypořádal s každým dílčím pochybením zvlášť a dospěl závěru, že žádné z nich
nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
[83] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že v rozkladovém řízení se uplatňuje zásada
koncentrace podle §82 odst. 4 ve spojení s §152 odst. 5 správního řádu, dle kterých k novým
skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v rozkladu nebo v průběhu
rozkladového řízení, se přihlédne jen tehdy, pokud je účastník nemohl uplatnit dříve. Poukaz
městského soudu na zvláštní úpravu v §25 zákona o ochranných známkách je mylný,
protože toto ustanovení se vztahuje k řízení o námitkách proti zápisu ochranné známky, nikoli
k řízení o návrhu na prohlášení neplatnosti. Pro něj takováto zvláštní úprava neexistuje
a subsidiárně se proto použije správní řád.
[84] Důležitější je však to, že městský soud zcela nepostihl podstatu stěžovatelčiny
argumentace. Její tvrzení nebyla izolovaná a nechyběl v nich poukaz na to, že chybný postup
žalovaného a jeho předsedy mohl mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Jejich smysl je
v souvislosti: stěžovatelka zejména namítá, že předseda žalovaného nemohl odmítnout nové
důkazní návrhy za situace, kdy jimi reagovala na tvrzení a podklady předložené Plzeňským
Prazdrojem, se kterými ji žalovaný neseznámil, respektive ji nevyzval k tomu, aby se s nimi
seznámila v intencích §36 odst. 3 správního řádu. Absence výzvy k seznámení se s podklady
pro rozhodnutí (výzva ve spise jednoznačně není), případně doslání vyjádření Plzeňského
Prazdroje (jehož existence je sporná, jelikož ve spise se v reakci na žádost stěžovatelky nachází
přípis, se kterým jí mělo být vyjádření zasláno, chybí ale doručenka, viz č. l. 21), by ještě nemusela
mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (viz §78 odst. 1 s. ř. s., rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 6. 2003, č. j. 6 A 12/2001 - 51, č. 23/2003 Sb. NSS). Pokud však došlo
k procesnímu pochybení a stěžovatelka tvrdí, že v důsledku toho navrhla některé důkazy teprve
v rozkladu, nelze tyto důkazní návrhy odmítnout prostým poukazem na koncentraci řízení.
Takový postup by v konečném důsledku znamenal, že stěžovatelce jde k tíži nezákonný procesní
postup žalovaného.
[85] Pro posouzení důvodnosti stěžovatelčiných námitek však bylo nakonec stěžejní, že žádné
z uvedených pochybení skutečně nemělo na zákonnost napadeného rozhodnutí vliv, byť z jiných
důvodů, než se domníval městský soud. Žalovaný sice aktivně nevytvořil stěžovatelce prostor
k seznámení se s podklady, je ale zřejmé, že se s nimi musela v průběhu správního řízení
seznámit, protože v rozkladu polemizovala s vyjádřením Plzeňského Prazdroje a podrobně
se vyjadřovala k podkladům, které předložil. Předseda žalovaného sice v napadeném rozhodnutí
(str. 11 odst. 2) uvedl, že: „doklady č. 15 a 17 byly přeloženy teprve společně s podáním rozkladu. S ohledem
na ustanovení §82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., v němž je zakotvena koncentrační zásada, není možné,
aby navrhovatel v odvolacím řízení (resp. v řízení o rozkladu) předkládal další důkazní materiály, které mohl
uplatnit již dříve,“ z dalšího odůvodnění však vyplývá, že i tyto důkazy vzal v potaz a při zjišťování
skutkového stavu z nich vycházel (viz str. 17 odst. 2).
[86] K této skupině námitek lze proto uzavřít, že procesní postup žalovaného byl nezákonný
a předseda žalovaného ve svém rozhodnutí nepřiléhavě poukazoval na to, že k důkazním
návrhům přiloženým k rozkladu se nepřihlíží, tato pochybení však neměla vliv na zákonnost
napadeného správního rozhodnutí. Stěžovatelka se seznámila se všemi relevantními podklady,
v řízení o rozkladu měla dostatečný prostor na ně reagovat a předseda žalovaného vzal její reakci
v potaz.
[87] Stěžovatelka dále namítala, že žalovaný vycházel z dokumentů v cizím jazyce, aniž by byly
opatřeny úředně ověřeným překladem do českého jazyka, což je dle jejího názoru v rozporu
s §16 správního řádu a judikaturou zdejšího soudu.
[88] Podle §16 odst. 1 správního řádu je úředním jazykem český jazyk (účastníci mohou
jednat a listiny předkládat také v jazyce slovenském). Podle odst. 2 [p]ísemnosti vyhotovené v cizím
jazyce musí účastník řízení předložit v originálním znění a současně v úředně ověřeném překladu do jazyka
českého, pokud správní orgán nesdělí účastníkovi řízení, že takový překlad nevyžaduje. Takové prohlášení může
správní orgán učinit na své úřední desce i pro neurčitý počet řízení v budoucnu.
[89] Výkladem citovaných ustanovení se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 14. 4. 2015, č. j. 9 As 12/2014 - 60, č. 3239/2015 Sb. NSS. Dospěl v něm
k závěru, že ve správním řízení není za všech okolností nutné pořizovat překlad listiny v cizím
jazyce do jazyka českého. Za situace, kdy cizímu jazyku rozumí správní orgán i účastníci řízení
a není spor o to, jaký je obsah listiny, by lpění na překladu bylo přehnaně formalistické
a v rozporu se zásadami efektivity a hospodárnosti řízení.
[90] Devátý senát se zcela ztotožňuje se závěry rozšířeného senátu, nevidí důvod se od nich
odchylovat (ostatně tak bez dalšího ani učinit nesmí, viz §17 odst. 1 s. ř. s.) a v podrobnostech
proto odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí. K námitce stěžovatelky dodává, že rozhodnutím
rozšířeného senátu byl překonán názor vyjádřený v rozsudku sp. zn. 4 As 12/2011, respektive byl
odstraněn rozpor v judikatuře, který byl rozsudkem čtvrtého senátu založen. Z tohoto rozsudku
proto vycházet nelze.
[91] Nejvyšší správní soud aplikoval uvedená pravidla na nynější věc a dospěl ke shodným
závěrům jako městský soud.
[92] Ve správním spise se nachází několik cizojazyčných listin (všechny byly předloženy
Plzeňským Prazdrojem). První skupinu z nich tvoří rozhodnutí cizích soudů v anglickém
a německém jazyce. Druhou skupinu představují dopisy či zprávy v anglickém jazyce mezi členy
představenstva stěžovatelky, zaměstnanci Plzeňského Prazdroje a v jednom případě osobami
jednajícími za společnost Transmark (jejíž role nebyla nijak objasňována). Konkrétně
se jedná o dokument „Supplement to the negotiation“, který byl přílohou e-mailu ze dne 28. 2. 2007,
e-mail ze dne 19. 6. 2007 a e-mailovou komunikaci ze dne 18. a 19. 6. 2007. Do třetí skupiny
spadá jediný dokument, a to výtisk jednoho listu s nápisem: PILSNER ČESKÁ HOSPODA.
[93] U první skupiny vůbec nepřipadá porušení §16 správního řádu v úvahu,
protože se nejedná o důkazní prostředky, ale o soudní rozhodnutí předložená na podporu právní
argumentace. Žalovaný ani jeho předseda navíc z těchto rozhodnutí nevycházeli.
[94] Porušení citovaného ustanovení Nejvyšší správní soud neshledal ani u druhé skupiny
dokumentů – komunikace v anglickém jazyce. Vzhledem k tomu, že (tehdejší) členové
představenstva stěžovatelky v anglickém jazyce bez problémů komunikovali s ostatními
zúčastněnými osobami, nemá Nejvyšší správní soud nejmenší pochybnost o tom, že tento jazyk
dostatečně ovládali. O obsahu listin nevznikl spor [ten je o to, co lze z tohoto obsahu dovozovat,
viz část VI. c) tohoto rozsudku]. Lze také bezpečně vycházet z toho, že listinám rozuměl také
žalovaný, jelikož z nich vycházel, aniž by si musel překlad pořizovat.
[95] Podobně tomu je u posledního cizojazyčného podkladu, nápisu PILSNER ČESKÁ
HOSPODA. Vzhledem k tomu, že žalovaný i účastníci správního řízení shodně pracují s výše
uvedeným překladem, jazykové znalosti všech evidentně dostačují k porozumění tomuto
jednoduchému textu. O obsahu ani zde není sporu.
[96] Lze tedy uzavřít, že v nynější věci nevznikla nutnost pořídit překlad cizojazyčných listin
a žalovaný postupoval v souladu s §16 správního řádu. Stěžovatelka ostatně ani nikdy netvrdila,
že neovládá anglický (či ruský) jazyk nebo že dokumentům ve spise nerozumí, omezuje se pouze
na formální námitku o absenci překladu. Vzhledem k tomu, že již městský soud odkazoval
na usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 9 As 12/2014, kde je velmi přesvědčivě vysvětleno,
proč je takový požadavek formalistický a nesledující smysl citovaného ustanovení, kasační
námitka se jeví účelově.
VI. c) Dotčení autorských práv stěžovatelky
[97] Nejvyšší správní soud tedy mohl přistoupit k otázce, která je podstatou celé věci,
a sice zda může být dílo – font Kolkovna dotčeno užíváním napadené ochranné známky.
Stěžovatelka jako osoba, které svědčí autorská práva na základě výhradní licence udělené autorem
díla, tvrdí dotčení majetkových autorských práv (osobnostní autorská práva náleží výlučně
autorovi díla a jsou nepřevoditelná, viz §10 - 12 autorského zákona).
[98] V soudním řízení je spor již o to, zda je pojmově možné, aby dotčení stěžovatelčiných
práv bylo důvodem k prohlášení neplatnosti ochranné známky. Stěžovatelka má za to,
že to možné je. Žalovaný a Plzeňský Prazdroj konstruují verzi, dle které §7 odst. 1
písm. i) zákona o ochranných známkách počítá pouze s dotčením díla jako takového (v jeho textu
je pokud autorské dílo může být užíváním přihlašovaného označení dotčeno), tudíž vůbec nechrání
majetková autorská práva (za účelem jejich ochrany může stěžovatelka podat civilní žalobu). Jako
příklad dotčení díla je uváděno snížení hodnoty díla podle §11 odst. 3 autorského zákona (jedná
se o součást práva na nedotknutelnost díla, které je osobnostním právem náležejícím výlučně
autorovi).
[99] Pro posledně uvedený výklad není v nynější věci místo, a to především proto, že nemá
předobraz v napadeném správním rozhodnutí. Předmětem přezkumu správních soudů přitom
je správní rozhodnutí a jeho důvody. Tyto důvody nelze později měnit či napravovat jejich
případné nedostatky (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004,
č. j. 3 As 51/2003 - 58).
[100] Předseda žalovaného věnoval značnou pozornost tomu, zda stěžovatelka v rozhodné
době souhlasila s užitím fontu Kolkovna ve výše zobrazeném označení, které bylo
následně zapsáno jako ochranná známka, respektive zda font byl užíván s jejím vědomím
(str. 14 odst. 3 – str. 17 odst. 1). Bylo by nesmyslné, aby této otázce věnoval tolik prostoru,
pokud by měl za to, že relevantní dotčení majetkových práv stěžovatelky vůbec nepřipadá
v úvahu.
[101] V napadeném rozhodnutí je jediná zmínka, u které by se mohlo zdát, že s výše uvedeným
výkladem souvisí: na konci rozhodnutí (str. 17 odst. 2 – str. 18 odst. 1) je uvedeno,
že stěžovatelka využila k ochraně svých práv nesprávný institut a může podat civilní žalobu.
Předseda žalovaného zde však reaguje výlučně na zjištění, že neshody mezi stěžovatelkou
a Plzeňským Prazdrojem vznikly až po zápisu ochranné známky, přičemž pro posouzení návrhu
je rozhodná doba v době zápisu. To je diametrálně odlišný argument, než že §7 odst. 1 písm. i)
zákona o ochranných známkách vůbec necílí na ochranu majetkových autorských práv.
[102] Žalovaný i jeho předseda ostatně vycházeli z toho, že stěžovatelka jakožto osoba
s odvozenými autorskými právy byla oprávněna k podání návrhu na prohlášení neplatnosti
ochranné známky podle citovaných ustanovení (v prvostupňovém rozhodnutí je to uvedeno
výslovně na str. 8 v odst. 1, z rozhodnutí o rozkladu to vyplývá implicitně). Pokud by měli za to,
že pro řízení o návrhu na prohlášení neplatnosti je relevantní pouze dotčení díla v úzkém slova
smyslu, např. opakovaně zmiňovaný zásah do nedotknutelnosti díla podle §11 odst. 3 autorského
zákona, není zřejmé, jaká svá práva by stěžovatelka mohla v tomto řízení chránit, když jí mohou
náležet pouze práva majetková.
[103] Lze tedy uzavřít, že napadené správní rozhodnutí vycházelo z toho, že stěžovatelkou
tvrzené dotčení jejích majetkových práv může být pro správní řízení relevantní.
[104] Městský soud závěry napadeného správního rozhodnutí do značené míry převzal
(viz zejména str. 19), totéž lze proto konstatovat ve vztahu k napadenému rozsudku. Je nicméně
třeba přiznat, že odůvodnění městského soudu je na první pohled poněkud matoucí a teprve
na druhý pohled jsou závěry městského soudu patrné (stěžovatelka v této souvislosti zmiňuje
zejména str. 13 odst. 3 napadeného rozsudku, ze kterého je však při pozorném čtení patrné,
že nepředstavuje rozhodovací důvody městského soudu).
[105] Nejvyšší správní soud vycházel z výše uvedených důvodů z předpokladu, že dotčení
majetkových autorských práv stěžovatelky je v nynější věci relevantní. Soustředil se proto
na otázku, zda stěžovatelka ve správním řízení takové dotčení tvrdila a prokázala (§34 odst. 1
zákona o ochranných známkách).
[106] Stěžovatelka odůvodnila návrh na prohlášení neplatnosti ochranné známky tím, že jí
na základě výhradní licence udělené autorem fontu Kolkovna svědčí majetková autorská práva
k tomuto fontu, využitým v ochranné známce, s čímž nesouhlasí. Není sporu o tom, že tato
tvrzení prokázala předloženými podklady (zejména smlouvami s autorem fontu). Stěžovatelka
tedy unesla své důkazní břemeno a bylo na Plzeňském Prazdroji jako vlastníkovi ochranné
známky, aby stěžovatelčina tvrzení vyvrátil, případně relevantně zpochybnil. Plzeňský Prazdroj
tak činil tvrzením, dle kterého stěžovatelka s užitím fontu souhlasila, což dokládal několika
listinami. Žalovaný, jeho předseda i městský soud na jejich základě dospěli k závěru,
že stěžovatelka souhlasila s užitím fontu v projektu PUOR, jehož součástí je i napadená ochranná
známka. Nepovažovali za podstatné, že nebyla uzavřena písemná sublicenční smlouva (přípustná
je i ústní forma), ani že souhlas byl původně pouze konkludentní formou.
[107] Nejvyšší správní soud uvádí, že správní orgány i městský soud správně soustředily svoji
pozornost na to, zda byl v době zápisu ochranné známky udělen souhlas s užitím fontu.
Vzhledem k tomu, že podstatou věci bylo posouzení oprávněnosti užití fontu v ochranné
známce, nebylo až tak důležité, jakou formou byl souhlas udělen (písemně či ústně, výslovně
či konkludentně, formou sublicenční smlouvy či jinak). S ohledem na to a také na dále uvedené
nepovažuje Nejvyšší správní soud za potřebné se vyjadřovat k polemikám stěžovatelky ohledně
dodržení náležitostí sublicenční smlouvy podle autorského zákona v tehdy platném a účinném
znění.
[108] Zcela zásadní naopak je, že správní orgány i městský soud vycházely z chybné úvahy,
že pro účely nynější věci je postačující prokázání udělení souhlasu s užitím fontu ve výše
zobrazeném označení, nikoli specificky v ochranné známce. Byť se fakticky jedná o totéž
(označení je stále jedno a totéž), právně jsou tyto způsoby odlišné. Registrací ochranné známky je
podstatně posíleno postavení jejího vlastníka, neboť nabývá práv z ochranné známky (§8 zákona
o ochranných známkách). V případě, kdy je v ochranné známce užito dílo, ke kterému má jiná
osoba autorská práva, jsou práva a povinnosti vlastníka ochranné známky a osoby s autorskými
právy rozložena jinak než v případě „pouhé“ smluvní licence k užití díla. Zejména je třeba
zdůraznit, že v takové situaci je to vlastník ochranné známky, kdo má výlučné právo užívat
ochrannou známku ve spojení s výrobky nebo službami, pro něž je chráněna, a jeho právo
má absolutní povahu (srovnej také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2016,
č. j. 9 A 173/2012 - 69). Z tohoto důvodu je nezbytné, aby přihlašovatel takové ochranné známky
disponoval souhlasem autora s užitím jeho díla v ochranné známce, jinak se vystavuje nebezpečí,
že ochranná známka nebude zapsána na základě námitek podaných podle §7 odst. 1
písm. i) zákona o ochranných známkách, případně bude prohlášena za neplatnou v řízení podle
§32 odst. 3 zákona o ochranných známkách.
[109] Ve správním spise se nenacházejí žádné podklady, ze kterých by udělení takového
souhlasu, byť nepřímo, vyplývalo. Nevyplývá z něj ani to, že by stěžovatelka udělila neomezený
souhlas k užití fontu v projektu PUOR s tím, že nedílnou součástí tohoto projektu je i ochranná
známka.
[110] Z manuálu PUOR, kterému kladly správní orgány značnou důležitost, nelze vycházet,
protože nemá vypovídací hodnotu. Jedná se o nedatovaný a především nepodepsaný dokument,
který předložil Plzeňský Prazdroj. To, že je v jeho textu uvedeno, že písmo Kolkovna
je v projektu PUOR užíváno se souhlasem Kolkovna a. s. (navíc se ani nejedná o přesný název
stěžovatelky), ještě neznamená, že stěžovatelka takový souhlas udělila, jde o jednostranné
vyjádření Plzeňského Prazdroje.
[111] Nic podstatného neplyne ani z e-mailu z 28. 2. 2007 od L. N. S. F. Jedná se o přeposlanou
zprávu od A. B. (tehdejší člen představenstva stěžovatelky) J. S. (společnost Transkmark), L. N.
a V. K. (zaměstnanci Plzeňského Prazdroje) a S. S. (zřejmě také společnost Transmark), jejíž
přílohou je dokument „doplnění k jednání“ ze dne 22. 2. 2007, respektive jeho anglická verze
„Supplement to the negotiation“, podepsaný tehdejšími členy představenstva stěžovatelky (A.B., J.Ch.).
V těle e-mailu není v podstatě žádný text, relevantní by tedy mohl být pouze obsah příloh. Ani
z těch však nelze vyčíst nic jiného, než že stěžovatelka se aktivně podílela na budování projektu
PUOR, jehož se i nadále účastní, že do toho projektu vložila své unikátní know-how,
spolupracuje s majiteli příslušných autorských práv a má zájem na ochraně svého know-how v
projektu. Jedná se tedy o obecná prohlášení o spolupráci na projektu PUOR, aniž by bylo jasně
vymezeno, co se vůbec tímto projektem míní, jaké je přesně postavení stěžovatelky v projektu
(kromě toho, že provozuje několik restaurací do něj zapojených), jak byly s Plzeňským
Prazdrojem či dalšími osobami dojednány smluvní vztahy, co si konkrétně lze představit
pod vložením know-how do projektu a tak dále. Jinými slovy, nelze z nich vyvodit nic jiného, než
obecný závěr, že stěžovatelka aktivně spolupracovala na projektu PUOR. O tom ale není ve věci
sporu a nesvědčí to o udělení souhlasu s užitím fontu Kolkovna v ochranné známce.
[112] Zajímavější je obsah e-mailové komunikace z 18. a 19. 6. 2007 a e-mailu z 19. 6. 2007.
Jedná se o konverzaci, které se aktivně účastnili L. N. (Plzeňský Prazdroj) a J. Ch.(stěžovatelka),
pasivně jsou v ní účastny také další osoby. Jejím předmětem je konkrétní podoba označení PUOR
s částmi textu v azbuce pro nově otevíranou restauraci v Rusku. Z toho by bylo možné
dovozovat souhlas s užitím fontu Kolkovna v tomto označení, o možnosti užití v ochranné
známce to však nesvědčí. V e-mailech jsou dále zmínky o mezinárodních ochranných známkách
PUOR: předmětem e-mailu od L. N. z 19. 6. 2007 je „souhlas s použitím ochranné známky
PUOR“, v jeho textu L. N. uvádí, že v příloze zasílá návrh souhlasu ochranné známky pro
použití na nově otevírané restauraci (z kontextu je zřejmé, že v Rusku), v e-mailu od L.N. z 18. 6.
2007 se hovoří o požadavku o odsouhlasení užití ochranné známky Pilsner Urquell spojené
s projektem PUOR a je v něm zmínka o přihláškách třech mezinárodních ochranných známek.
Ani z těchto zmínek však nevyplývá, že by stěžovatelka kdy dala Plzeňskému Prazdroji souhlas
s užitím fontu Kolkovna v napadené ochranné známce. Jedná se o okrajové poznámky
(předmětem byla podoba označení na nové restauraci), ochranné známky nebyly specifikovány,
nejednalo se o napadenou ochrannou známku, ale o mezinárodní ochranné známky. Především
ale jde o konstatování zaměstnance Plzeňského Prazdroje L. N. o existenci mezinárodních
ochranných známek, respektive jejich přihlášek, což nijak nevypovídá o tom, že by kdy
stěžovatelka souhlasila s užitím fontu Kolkovna v nyní napadené ochranné známce. Z výše
uvedeného lze pouze dovozovat, že stěžovatelka musela vědět, že Plzeňský Prazdroj podal
přihlášky mezinárodních ochranných známek.
[113] Možná vědomost stěžovatelky o podání přihlášky napadené ochranné známky (e-maily
se týkaly mezinárodních ochranných známek, ne známky nyní napadené) a to, že proti přihlášce
nepodala námitky podle §7 odst. 1 písm. i) zákona o ochranných známkách či jejímu zápisu jinak
nebránila (např. jednáním s Plzeňským Prazdrojem), není v nynější věci důležité. Správní orgány,
městský soud a Plzeňský Prazdroj z neaktivity stěžovatelky v době podání přihlášky ochranné
známky spekulativně dovozovaly konkludentní souhlas s užitím fontu v ochranné známce,
ale jediné, co bylo zjištěno, je, že stěžovatelka v době podání přihlášky ani několik let poté
nejednala. Z ničeho nevyplývá, že by tak činila proto, že s užitím fontu v ochranné známce
souhlasila, její důvody ostatně mohly být zcela jiné, např. že v rozhodné době vůbec nevěděla
o podání přihlášky nebo že chtěla věc řešit dohodou s Plzeňským Prazdrojem, to ale není
podstatné. Podstatné je, že Plzeňský Prazdroj nepředložil žádné podklady, které by dokládaly
souhlas stěžovatelky.
[114] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že prohlášení ochranné známky za neplatnou má
závažné důsledky, zejména proto, že toto prohlášení má účinky ex tunc (§32 odst. 4 zákona
o ochranných známkách, s výjimkami dle §33 téhož zákona). Samotná tato skutečnost
ale nemůže být důvodem k tomu, aby k prohlášení neplatnosti nedošlo, jak požaduje Plzeňský
Prazdroj; při takovém výkladu by k prohlášení neplatnosti podle §32 odst. 3 zákona
o ochranných známkách (tedy v řízení zahájeném na návrh osoby oprávněné k podání námitek
podle §7 a z důvodů tam uvedených) nemohlo dojít prakticky nikdy. Zákon o ochranných
známkách nestanovuje povinnost podat námitky proti zápisu ochranné známky podle §7
a s jejich nepodáním ani nespojuje žádné důsledky; je na uvážení dotčené osoby, zda proti zápisu
podá námitky, později navrhne prohlášení neplatnosti ochranné známky, či se nebude bránit
nijak. Podání návrhu na prohlášení neplatnosti ochranné známky podle §32 odst. 3 ve spojení
s §7 odst. 1 písm. i) zákona o ochranných známkách ani není nijak časově omezeno. Z pohledu
splnění zákonných podmínek pro prohlášení neplatnosti ochranné známky proto nelze postup
stěžovatelky hodnotit jako vadný.
[115] Nejvyšší správní soud uzavírá, že správní orgány i městský soud chybně vyhodnotily
nejpodstatnější otázku nynější věci, a sice zda stěžovatelka udělila Plzeňskému Prazdroji souhlas
s užitím fontu Kolkovna v ochranné známce; z podkladů doložených ve správním řízení nic
takového nevyplývá. Zdůrazňuje nicméně, že se s ohledem na předmět nynější věci soustředil
výlučně na otázku udělení souhlasu k užití fontu v ochranné známce, nikoli případnou možnost
Plzeňského Prazdroje užívat označení jako takové.
VII. Závěr a náklady řízení
[116] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná a napadený
rozsudek proto zrušil podle §110 odst. 1, věty první, s. ř. s.
[117] Dále zhodnotil, že již v řízení před městským soudem byly dány důvody ke zrušení
napadeného rozhodnutí. Postupoval proto podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a rozhodl též
o zrušení rozhodnutí předsedy žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Bude
v něm vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§78
odst. 5 s. ř. s.).
[118] V případě, že Nejvyšší správní soud ruší rozsudek krajského (zde městského) soudu
a současně ruší i rozhodnutí správního orgánu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení
o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského
(zde městského) soudu (§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení
o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich
náhradě jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srovnej rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
[119] Stěžovatelka měla ve věci úspěch a podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. jí tak náleží
náhrada nákladů řízení vůči žalovanému, který úspěch neměl.
[120] Důvodně vynaložené náklady stěžovatelky v řízeních před městským soudem jsou
tvořeny soudním poplatkem za žalobu ve výši 3 000 Kč a dále odměnou a náhradou hotových
výdajů zástupce stěžovatelky dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Zástupce učinil v řízeních před městským soudem šest úkonů právní služby, a to (i.) převzetí
a přípravu zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb, (ii.) podání žaloby,
(iii.) podání repliky, (iv.) účast na jednání dne 7. 11. 2017 - první dvě hodiny, (v.) účast na jednání
dne 7. 11. 2017 - druhé započaté dvě hodiny, (vi.) účast na jednání dne 14. 11. 2017
[§11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu]. Výše odměny za jeden úkon právní služby činí
3 100 Kč [§7 bod 5. a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], paušální náhrada hotových výdajů
zástupce za jeden úkon právní služby činí 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Odměna
a náhrada hotových výdajů zástupce za zastupování stěžovatelky v řízeních před městským
soudem činí celkem 20 400 Kč [6 x (3 100 Kč + 300 Kč)].
[121] Důvodně vynaložené náklady řízení před Nejvyšším správním soudem jsou tvořeny
soudním poplatkem za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč a dále odměnou a náhradou hotových
výdajů zástupce stěžovatelky podle advokátního tarifu. Zástupce učinil v řízeních před Nejvyšším
správním soudem tři úkony právní služby, a to (i.) podání první kasační stížnosti, (ii.) podání
druhé kasační stížnosti, (iii.) podání repliky [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu].
Výše odměny za jeden úkon právní služby činí 3 100 Kč [§7 bod 5. a §9 odst. 4 písm.
d) advokátního tarifu], paušální náhrada hotových výdajů zástupce za jeden úkon právní služby
činí 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Odměna a náhrada hotových výdajů zástupce
za zastupování stěžovatelky v řízeních před Nejvyšším správním soudem činí celkem 10 200 Kč
[3 x (3 100 Kč + 300 Kč)].
[122] Žalovaný je povinen stěžovatelce zaplatit náhradu nákladů řízení o žalobě a kasačních
stížnostech v celkové výši 38 600 Kč (3 000 Kč + 20 400 Kč + 5 000 Kč + 10 200 Kč) k rukám
jejího zástupce Mgr. Tomáše Bejčka ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[123] Žalovaný úspěch ve věci neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží (§60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. a contrario).
[124] Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť tu by jim
soud přiznal pouze tehdy, pokud by se jednalo o náklady vzniklé v souvislosti s plněním
povinnosti uložené soudem, případně z důvodů hodných zvláštního zřetele (§60 odst. 5 s. ř. s.).
K takovému postupu nebyly v nynější věci podmínky, osobě zúčastněné na řízení II) navíc
v řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. června 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu