ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.72.2018:71
sp. zn. 9 As 72/2018 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Aleše Sabola v právní věci žalobkyně: Car4U s.r.o., se sídlem
nám. 14. října 1307/2, Praha 5, zastoupená Mgr. Adamem Biňovcem, advokátem se sídlem
Bykoš 41, proti žalované: Česká obchodní inspekce, se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2018,
č. j. 9 A 350/2014 – 58,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2018, č. j. 9 A 350/2014 – 58, se z r ušuj e
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná svým rozhodnutím ze dne 9. 9. 2014, č. j. ČOI 79751/14/O100/1000/13/14/Vy/Št,
ve znění opravného usnesení ze dne 22. 10. 2014, č. j. ČOI 115982/14/O100-OP/1517 (dále
jen „rozhodnutí žalované“), zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí České obchodní inspekce,
inspektorátu pro Středočeský kraj a Hl. m. Prahu ze dne 6. 6. 2014, č. j. 10/1390/13/34, a toto
rozhodnutí potvrdila. Posledně uvedeným rozhodnutím byla žalobkyni uložena pokuta ve výši
50 000 Kč pro porušení §9 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění
rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), čímž naplnila
skutkovou podstatu správního deliktu podle §24 odst. 7 písm. c) tohoto zákona.
[2] Žalobkyně se měla dopustit uvedeného deliktu tím, že v postavení prodávajícího
u prodávaného vozidla Seat Cordoba 1,9 TDi deklarovala počet najetých kilometrů ve výši,
která neodpovídala skutečnému stavu. Při kontrole provedené dne 4. 7. 2013 v provozovně
žalobkyně písemně i ústně uvedla, že vozidlo má najeto 191 000 km, přičemž již k datu 7. 3. 2011
byl stav najetých kilometrů ve výši 202 565 km, jak bylo prokázáno znaleckým posudkem
č. 3257/2013.
[3] Proti rozhodnutí žalované brojila žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 6. 2. 2018, č. j. 9 A 350/2014 – 58, zamítl
jako nedůvodnou.
[4] Pro účely nyní projednávané věci jsou relevantní následující námitky žalobkyně a jim
odpovídající argumentace městského soudu. Nejprve se soud zabýval námitkou
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí
je přezkoumatelné. Věnovalo se i otázkám, jež žalobkyně vytýkala v žalobě (průběh kontrolního
nákupu a identifikace databáze historie oprav vozidla).
[5] Městský soud dále neshledal rozhodnutí žalované nezákonným. Zdůraznil rozdíl mezi
počtem ujetých kilometrů a stavem tachometru a dovodil s odkazem na rozsáhle citovanou
judikaturu Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu, že povinnost uvádět u ojetých
automobilů počet najetých kilometrů plyne přímo z §9 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele.
Pokud žalobkyně nedokázala ověřit stav skutečně najetých kilometrů, měla na tuto skutečnost
spotřebitele výslovně upozornit.
[6] Soud hodnotil jako nedostačující informaci v kupní smlouvě, že skutečný stav najetých
kilometrů je nezjištěn. Aby prodejce dostál své informační povinnosti, musí spotřebiteli
poskytnout informace již v okamžiku, kdy o vozidlo projeví zájem, nikoli až při podpisu kupní
smlouvy. Tato informace by měla být umístěna již na internetových stránkách prodejce
a ten by měl také u každého vozidla na tuto skutečnost spotřebitele ústně upozornit. Proto také
bylo nedostatečné písemné upozornění umístěné v provozovně žalobkyně.
[7] Městský soud dále odmítl i výhrady žalobkyně ke znaleckému posudku. Žalobkyně
poukazovala na ekonomickou odbornost znalce, která podle ní vylučuje odpovědné posouzení
technického stavu vozidla. Soud k tomu shodně se žalovanou uvedl, že předmětem posudku
nebylo kompletní posouzení technického stavu vozidla, ale jen zjištění skutečného stavu ujetých
kilometrů k okamžiku kontroly. Součástí posudku je výpis z historie oprav a záznam o servisních
prohlídkách v letech 2007 – 2011 s uvedením příslušného počtu ujetých kilometrů. Chybně
uvedené datum a chybějící číslování stránek posudku nejsou nedostatky takové intenzity,
aby znemožnily jeho „procesní použitelnost“.
[8] Proti rozsudku městského soudu brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížností z důvodů, které podřadila pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a současně i zrušení rozhodnutí
správního orgánu ve smyslu §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
[9] Nejprve polemizuje se závěry městského soudu ohledně znaleckého posudku. Opakuje
svůj žalobní argument, že posouzení nespadalo pod odbornou způsobilost znalce. Znalec
by podle stěžovatelky mohl konstatovat, že případný nepravdivý údaj o počtu najetých kilometrů
má vliv na cenu vozidla, případně by mohl vyjádřit míru tohoto vlivu. Není však specializován
na posouzení technického stavu vozidel, to spadá pod jiný obor – strojírenství. Znalecký posudek
je dále podle stěžovatelky nepřezkoumatelný, neboť neuvádí zdroj, z něhož znalec získal
příslušné údaje (tedy údaj o skutečném počtu najetých kilometrů, který převyšuje údaj
na tachometru – pozn. soudu). Městský soud pochybil, pokud nevyhověl návrhu na výslech
znalce, jehož se chtěla stěžovatelka dotázat právě na původ historie oprav a věrohodnost údajů
zaznamenaných v tomto dokumentu.
[10] Stěžovatelka dále tvrdí, že vyvinula veškeré potřebné úsilí, aby byl spotřebitel informován
o tom, že stav kilometrů na tachometru a skutečný stav nemusejí být „teoreticky údaji identickými“.
Tyto informace poskytla spotřebiteli prostřednictvím cedulky umístěné na stole, dále
prostřednictvím informace vyvěšené viditelně na nástěnce a též informace v kupní smlouvě
(formulace „skutečný stav kilometrů nezjištěn“). Současně stěžovatelka zdůrazňuje, že ověřila údaj
na tachometru „všemi dostupnými způsoby“, neměla informace od dodavatele svědčící o opaku,
v rámci technické kontroly nebyla zjištěna manipulace s tachometrem, totéž nepotvrdila
ani zpráva společnosti Cebia, spol. s r. o. Městský soud dále pochybil, protože nevyhověl návrhu
na výslech osob, které se zúčastnily kontroly.
[11] Stěžovatelka vytýká městskému soudu i chybné posouzení otázky přezkoumatelnosti
rozhodnutí žalované. Trvá na tom, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné zejména s ohledem
na již zmíněnou nepřezkoumatelnost znaleckého posudku, nezpůsobilost znalce a průběh
kontrolního nákupu, jenž byl předčasně ukončen a umožnil proto stěžovatelce předložit pouze
vzor kupní smlouvy s výše zmíněnou informací, že nezjistila skutečný stav kilometrů.
[12] Závěrem kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí nerovný přístup soudu k účastníkům řízení
a nárokům na plnění jejich povinností. Správní i soudní řízení je „vedeno v duchu“, kde na jedné
straně je po stěžovatelce „nemilosrdně“ vyžadováno plnění jejích povinností do sebemenších
detailů, avšak na druhé straně je ve vztahu ke správnímu orgánu využita maximální benevolence
jak co do nedostatků skutkových zjištění, tak i procesního postupu. Stěžovatelka to dokládá
srovnáním v tabulce, v níž na jedné straně uvádí pochybení žalované, která jsou jí podle mínění
stěžovatelky „tolerovány“, na druhé straně uvádí okolnosti, které považuje za neodůvodněnou
přísnost při aplikaci zákona na její postup při prodeji vozidla. Konkrétně uvádí, že u stěžovatelky
nepostačovala pro splnění informační povinnosti vůči spotřebiteli cedulka na stole, informace
na nástěnce a výslovný text v kupní smlouvě, na druhé straně vytýká, že žalovaná jí zaslala
výzvu k vyjádření ke znaleckému posudku se lhůtou 5 dnů, aniž by znalecký posudek přiložila,
opakovaně pochybila v označení osob, které úkony činí, a bezdůvodně odmítala námitky
ohledně protokolace. V dalším textu tabulky v zásadě již jen rekapituluje svoje argumenty
obsažené v žalobě a v kasační stížnosti (nedostačující odbornost znalce, vady jeho posudku
a další – viz výše).
[13] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje, aby ji soud jako nedůvodnou zamítl.
Uvádí, že prodávající musí ověřovat stav tachometru a o výsledku tohoto ověřování informovat
spotřebitele současně s uvedením informace o stavu tachometru. Je-li uveden stav tachometru
bez dalšího, spotřebitel může mít za to, že tento údaj odpovídá počtu skutečně ujetých kilometrů.
Jednou poskytnutou informaci nelze v pozdější fázi zpochybňovat nebo dokonce ji prohlásit
za neplatnou. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 9. 2017, č. j. 8 As 255/2016 – 36 (tento rozsudek byl později zrušen nálezem Ústavního
soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 3755/17 – pozn. soudu). Žalovaná dále poznamenala,
že stěžovatelka na ceduli umístěné za čelním sklem vozidla uváděla, že stav tachometru
je 191 000 km, dále uvedla, že poskytuje doživotní záruku na původ vozu. Až v provozovně
či ve smluvní dokumentaci prohlašovala, že počet ujetých kilometrů může být jiný než stav
tachometru. Takový způsob informování spotřebitele nelze považovat za řádný.
[14] K otázce odbornosti znalce žalovaná zdůraznila, že znalec neprováděl posouzení
technického stavu vozidla, zjišťoval jen stav skutečně ujetých kilometrů na základě historie oprav
z autorizovaných servisů. Z této historie jednoznačně plyne vyšší kilometrový nájezd.
[15] Na vyjádření žalované reagovala stěžovatelka replikou, v níž zopakovala, že vyvinula
veškeré úsilí spotřebitele informovat a shrnula, jaké informace poskytla. Dále upozornila
na průběh technické kontroly s tím, že ani technik stanice technické kontroly (STK) nezjistil
manipulaci s tachometrem. Pokud k manipulaci došlo, měla to ověřit STK a stěžovatelce to nelze
přičítat k tíži. K replice stěžovatelka přiložila pracovní pomůcku technika stanice technické
kontroly ze dne 1. 9. 2014.
[16] K výše uvedené replice se vyjádřila žalovaná. Poukázala na to, že listina předložená
stěžovatelkou je ze dne 1. 9. 2014, zatímco protokol o technické prohlídce vozidla byl vydán
již dne 29. 3. 2013. Nadto technik má zjišťovat pouze zjevnou manipulaci s počtem ujetých
kilometrů či zjevnou nefunkčnost, případně absenci počítadla. Stěžovatelka se tak nemůže zbavit
své odpovědnosti poukazem na to, že v protokolu o technické prohlídce není zaznamenána
manipulace s počítadlem ujetých kilometrů.
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů.
[18] Kasační stížnost je důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud přisvědčuje námitce stěžovatelky, podle níž městský soud pochybil,
pokud nevyhověl jejímu návrhu na výslech znalce, zejména s ohledem na nejasný původ
dokumentu (historie oprav a záznam o servisních prohlídkách dotčeného vozidla), který se stal
základem pro znalecký posudek.
[20] V dané věci je nutné především posoudit, zda městský soud dostatečně a řádně objasnil
skutkový stav. Podle §52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne, který z navržených důkazů provede, a může provést
i důkazy jiné. Soud tedy disponuje diskrecí, zda důkazní prostředky navržené účastníky řízení
při ústním jednání provede, nebo zda je jejich provedení nadbytečné a pro posouzení věci
nepodstatné. Případné odmítnutí provedení důkazního prostředku však musí soud v rozhodnutí
přezkoumatelným způsobem odůvodnit. Ustanovení §77 s. ř. s. pak zakládá nejen pravomoc
soudu dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém
rozhodnutí vycházel, ale také pravomoc dalšími důkazy provedenými a hodnocenými nad tento
rámec zjistit nový skutkový stav jako podklad pro rozhodnutí soudu v rámci plné jurisdikce.
Přitom soud zváží rozsah doplňování dokazování tak, aby nenahrazoval činnost
správního orgánu (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015,
č. j. 1 As 168/2014 – 27; všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz).
[21] Poslechem záznamu z jednání před městským soudem Nejvyšší správní soud ověřil,
že městský soud návrh na provedení důkazů svým usnesením, vyhlášeným na jednání dne
6. 2. 2018, zamítl pro nadbytečnost. Tento postup odůvodnil zejména tím, že dokazování není
potřebné, výsledky kontroly jsou zaznamenány a z obsahu znaleckého posudku je zřejmé,
z jakých podkladů znalec čerpal a vycházel. Výslech znalce by dle městského soudu nezměnil
skutková zjištění správních orgánů, která byla podkladem pro žalobou napadené rozhodnutí.
Městský soud tedy dostál povinnosti přezkoumatelným způsobem odůvodnit (viz odstavec [20]
výše), proč navrhované důkazy neprovedl. Zdejší soud však již nemůže souhlasit se správností
tohoto postupu a se závěrem, že výslech znalce byl nadbytečný a nemohl by nic přinést.
[22] V posuzovaném případě je znalecký posudek č. 3257/2013 v zásadě jediným a klíčovým
důkazem pro závěr, že stěžovatelkou uváděný počet najetých kilometrů u předmětného vozidla
(zachycený na počítadle ve voze) neodpovídá počtu skutečně ujetých kilometrů. Rozhodujícím
dokumentem, ze kterého znalec dovodil závěr o konečném nájezdu kilometrů v roce 2011
ve výši 202 565 km, je čtyřstránková listina s názvem „Historie oprav“ z databáze označené jako
„Service-online“. Tato listina je datovaná ke dni 8. 7. 2013. Znalec v posudku konstatoval, že jako
podkladový materiál mu „byla (…) předložena historie oprav, které byly na vozidle po dobu jeho provozování
provedeny“. Z této listiny vycházel při určení nájezdu kilometrů v roce 2011, přičemž uzavřel,
že „[p]o předložení této databáze a podle záznamů serveru service online ŠKODA Check je znalec oprávněn toto
zjištění provést. Tento dokument je nezvratným důkazem najetých kilometrů v době posledního intervalového
servisu výše uvedeného vozidla.“
[23] V takové situaci o to více vystupuje do popředí hodnotící role soudu, který se nezabývá
jen formálními náležitostmi znaleckých posudků, ale bere v úvahu například i správnost a úplnost
vstupních údajů, metody zkoumání a přesvědčivost znaleckých závěrů. Soud sice nedisponuje
řadou odborných znalostí, nicméně je třeba rozlišovat obory, u nichž laik v tom kterém oboru
vůbec nemůže rozeznat správnost metodiky posuzování a výsledného odborného závěru,
a obory, v nichž to vyloučeno není. Jiný přístup by zcela popíral právo soudu na volné hodnocení
důkazů a činil by soudní rozhodování zcela závislým na znalcích. Cílem dokazování je řádné
zjištění skutkového stavu věci, přičemž soud v prvé řadě váží důkazy provedené ve správním
řízení; přitom se zabývá i jejich důkazní hodnotou, tedy tím, zda důkazy jsou úplné, bezrozporné,
hodnověrné a tak dále (k uvedenému viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 8. 2017, č. j. 2 Afs 74/2017 – 46).
[24] Též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010 (dostupný
na www.nsoud.cz), na podkladě konstantní judikatury vymezil, co přísluší soudu hodnotit
ve vztahu ke znaleckému posudku. Závěry z tohoto rozhodnutí lze analogicky aplikovat i na nyní
projednávanou věc. Nejvyšší soud zde konstatoval, že znalecký posudek podléhá volnému
hodnocení důkazů a že „[p]ři hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud musí zabývat
tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou
náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl
zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky
řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou
správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře,
aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým
posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Pokud soud má pochybnosti o věcné
správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí
znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky ,
popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil
se i ke správnosti již podaného posudku. (…) Institut znaleckého posudku vychází z toho, že znalec má odborné
znalosti, kterými soud nedisponuje. Závěry posudku musí být jistě řádně odůvodněny; to však neznamená,
že by znalec musel zdůvodnit každý dílčí závěr či zjištění; takový požadavek by vypracování znaleckého posudku
neúměrně komplikoval. Je tedy na soudu a na účastnících, aby tam, kde to považují za nutné, žádali znalce
o bližší zdůvodnění a vysvětlení, jak dospěl k jednotlivým závěrům“ (zvýraznění přidáno).
[25] V nynější věci je rozhodující, zda mohl mít městský soud ohledně předmětného
znaleckého posudku znalce M. K. nějaké pochybnosti, u kterých bylo namístě pokusit se je
odstranit jeho výslechem. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že taková situace zde nastala.
Stěžovatelka již ve správním řízení znalecký posudek zpochybňovala. Jedním z jejích argumentů
bylo, že není zřejmé, z jaké databáze znalec čerpal a jak se k údajům, které posloužily pro jeho
závěry, dostal, respektive kdo mu záznam z databáze poskytl. Bez toho nelze ověřit věrohodnost
a správnost těchto údajů. Obdobnou argumentaci vznesla stěžovatelka i v žalobě. Při ústním
jednání pak městskému soudu mimo jiné navrhla, aby znalce k těmto otázkám vyslechl. K tomu
ovšem nedošlo, jak je uvedeno výše. Žalovaná k námitkám stěžovatelky v napadeném rozhodnutí
uvedla, že databáze historie oprav prokazatelně existují a je na uvážení importérů automobilů,
komu z nich na základě interních předpisů a pokynů výrobců vozidel poskytnou údaje. Žalovaná
nepovažovala za odůvodněnou domněnku, že by dané údaje oproti řádné žádosti nezískal znalec
jako soukromá osoba. Dovodila, že určitý poskytovatel informace z příslušné databáze znalci
zpřístupnil, nehodlala přitom spekulovat o tom, zda šlo o výjimečnou a specifickou situaci,
při které je zpravidla možné z takové databáze údaje poskytnout třetí osobě. Stěžovatelka
požadovala, aby jí bylo sděleno jméno konkrétní osoby či subjektu, který znalci informace
poskytnul. V tomto směru ji žalovaná odkázala na příslušnou společnost, která rozhodla
o zpřístupnění předmětných informací o daném vozidle (viz str. 4-5 rozhodnutí žalované).
[26] Výše uvedený názor žalované však podle mínění Nejvyššího správního soudu nedává
jednoznačnou odpověď na to, jaký subjekt (či osoba) znalci historii oprav dotčeného vozidla
poskytl. Stěží se tak stěžovatelka mohla na určitou společnost obrátit s žádostí o poskytnutí
detailních informací, jak ji žalovaná ve svém rozhodnutí instruovala. Původ dokumentu „historie
oprav“, z něhož znalec při zpracování posudku čerpal, totiž zůstal po celou dobu správního
i soudního řízení neobjasněn. Obdobně jako žalovaná na žalobní námitku reagoval i městský
soud, který konstatoval, že z vyjádření různých subjektů nevyplývá, že databáze oprav
a servisních prohlídek motorových vozidel neexistují. To však není jádrem sporu – stěžovatelka
netvrdila, že příslušné databáze neexistují, pouze zpochybňovala způsob, jak se k interním
údajům znalec dostal, a požadovala též sdělení, od jaké osoby či subjektu je získal. Městský soud
k tomu v napadeném rozsudku uvedl, že „[v]zhledem k tomu, že znalecký posudek tento výpis z databáze
obsahuje, není důvod domnívat se, že soudnímu znalci společnost Seat – Porsche ČR přístup k databázi
neumožnila.“ Tento závěr však nemá ve spisovém materiálu oporu. Z vyjádření společnosti
Porsche Česká republika s.r.o. ze dne 30. 7. 2013 (vyjádření automobilových společností
stěžovatelka přiložila k „návrhu na ukončení správního řízení“ ze dne 8. 3. 2014 – pozn. soudu)
vyplývá, že údaje do servisní historie může zadat jakýkoli autorizovaný servis značek
Audi, Volkswagen a SEAT. Tyto údaje mají povahu interních a neveřejných informací
a společnost je oprávněna je poskytnout pouze na základě oficiální žádosti policejního orgánu
nebo soudu. Výrobci nepovolují poskytovat předmětné údaje třetím osobám. V dalším vyjádření
ze dne 26. 8. 2013 společnost Porsche Česká republika uvedla, že výpis z historie předmětného
vozidla podle dostupných informací neposkytla. Znalec se v posudku odvolával na systém
ŠKODA, což je značka, kterou uvedená společnost na českém trhu nezastupuje. K tomu
Nejvyšší správní soud doplňuje, že společnost ŠKODA AUTO a.s. se k žádosti stěžovatelky
též vyjádřila, a to v tom smyslu, že informace poskytuje pouze Policii ČR nebo soudům.
K poskytnutí údajů z databáze o vozidle značky SEAT však uvedla, že i když se jedná o vozy
koncernových značek (zřejmě míněno vozy značek SEAT a ŠKODA – pozn. soudu), vzájemně
spolu, a to ani systémově, nesouvisí.
[27] Nejvyšší správní soud má na základě uvedeného za to, že je přinejmenším nejisté,
zda uvedené společnosti znalci informace ze své databáze oficiální cestou poskytly.
Není to zřejmé ani z obsahu znaleckého posudku č. 3257/2013, ani ze správního spisu.
Stěžovatelka v této souvislosti uváděla, že je jí známo, že s údaji o motorových vozidlech
z příslušných databází se obchoduje, především ze strany pracovníků servisů apod. Jakkoli
se jedná o v daném případě nepodloženou domněnku, je s ohledem na zjištěné skutečnosti
patrné, že námitka stěžovatelky ohledně původu podkladů znaleckého posudku je významná.
Je nesporné, že soudní znalec by měl být vždy schopen uvést, z jakých zdrojů při zpracování
posudku vycházel a kde a od koho podstatné informace získal. Nepochybně by přitom měl
postupovat transparentním způsobem. To se v posuzované věci nestalo, a protože se městský
soud bez dalšího v podstatě ztotožnil s argumentací správních orgánů, aniž by se znalce
na uvedené pochybnosti dotázal, zatížil své rozhodnutí vadou nezákonnosti.
[28] Kasační soud znovu opakuje, že znalecký posudek byl rozhodujícím důkazem
pro vyslovení závěru o tom, že se stěžovatelka dopustila vytýkaného správního deliktu dle zákona
o ochraně spotřebitele. Záznam z příslušné databáze o servisních prohlídkách dotčeného vozu
pak byl klíčovým podkladem pro znalecký závěr (viz odstavec [22] výše). Požadavek stěžovatelky,
aby se soud výslechem znalce pokusil naznačené sporné otázky osvětlit, byl proto legitimní.
Za dané důkazní situace by mělo být postaveno najisto, z jaké databáze relevantní záznamy
pocházejí a jakým způsobem a od koho je soudní znalec získal. Tyto okolnosti jsou podstatné
pro vyslovení závěru o tom, nakolik je znalecký posudek přesvědčivý a nakolik vychází
ze správných a úplných vstupních údajů. V tomto směru soud podotýká, že pouze „[p]osudek,
který splňuje požadavek úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti, a který se vypořádává se všemi rozhodujícími
skutečnostmi, bývá zpravidla klíčovým důkazem pro posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného
rozhodnutí. Pokud posudek splňuje všechny tyto parametry, soud (resp. správní orgán) jeho odborné závěry
přejímá“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2019, č. j. 1 As 346/2018 – 33).
[29] Nejvyšší správní soud uzavírá, že v dalším řízení je městský soud povinen pokusit
se osvětlit nejasné skutečnosti obsáhle popsané výše, k čemuž by měl sloužit především výslech
znalce M. K.. Podle výsledku dalšího dokazování a provedeného řízení musí městský soud
posoudit a ve svém rozhodnutí řádně odůvodnit, zda znalecký posudek obstojí jako přesvědčivý
podklad pro to, aby byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání daného správního deliktu.
Jinými slovy městský soud musí náležitě posoudit, jestli je důkazně dostatečně podložen závěr
žalované o tom, že stěžovatelka deklarovala počet najetých kilometrů předmětného vozidla
ve výši, která neodpovídala skutečnému stavu.
[30] Soud se dále nezabýval ostatními kasačními námitkami stěžovatelky, neboť by to bylo
za dané situace předčasné. Nyní nelze předjímat výsledek dalšího řízení před městským soudem,
respektive to, zda se mu podaří znalce vyslechnout a jaké závěry následně ve věci učiní.
[31] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto rozsudek městského
soudu v souladu s §110 odst. 1, větou první s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. V něm je městský soud vázán právním názorem vysloveným v odůvodnění tohoto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[32] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 3, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. září 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu