ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.85.2018:49
sp. zn. 9 As 85/2018 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: a) S. G. a žalobkyň b)
nezl. S. G. a c) nezl. A. G., obě zast. S. G., zákonným zástupcem, všichni zast. JUDr. Ivem
Jelínkem, advokátem se sídlem Fügnerova 812/2, Děčín, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2017, č. j. MV-
65674-5/SO-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce a) a žalobkyň b) a c) proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2018, č. j. 9 A 182/2017 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce a) a žalobkyně b) a c) [dále jen „stěžovatelé a), b)
a c)“] domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“), kterým byla dle §68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), z důvodu §22 odst. 3 zákona č. 186/2013 Sb.,
o státním občanství České republiky, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o státním občanství“) odmítnuta jejich žaloba proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného.
Tímto rozhodnutím byl zamítnut jejich rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
všeobecné správy ze dne 20. 1. 2017, č. j. VS-2142/835.3/2-2015, kterým bylo dle §11 a §22
odst. 3 zákona o státním občanství rozhodnuto o nevyhovění žádosti o udělení státního
občanství stěžovatele a), do které byly zahrnuty i jeho nezletilé dcery, tj. stěžovatelky b) a c).
[2] Stěžovatel a) na základě stanovisek Policie ČR a zpravodajských služeb ČR ve smyslu
§22 odst. 3 zákona o státním občanství ohrožuje bezpečnost státu, a nezletilé stěžovatelky
nesplňují podmínku §14 odst. 1 písm. a) téhož zákona, která jim nebyla dle §15
odst. 2 písm. b) prominuta, neboť společné žádosti nelze vyhovět dle §13 odst. 2 cit. zákona.
[3] Městský soud dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro odmítnutí žaloby (§26 zákona
o státním občanství vylučuje rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství České
republiky dle §22 odst. 3 z přezkoumání soudem) a pro úplnost poukázal na nález Ústavního
soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 5/16, kterým byl zamítnut návrh na zrušení §26 zákona
o státním občanství.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[4] Usnesení městského soudu napadli stěžovatelé v celém rozsahu kasační stížností, jejíž
důvody podřazují pod §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a navrhují jeho zrušení a vrácení věci
městskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Trvale zastávají názor, že nemůže být ze soudního přezkumu vyloučena otázka,
zda stěžovatelé, resp. stěžovatel a), představuje bezpečnostní riziko a ohrožení pro ČR, neboť tím
dochází ke krácení jejich práva na spravedlivý proces i práva nebýt diskriminován.
[6] Ve vztahu k výše zmíněnému nálezu Ústavního soudu upozorňují na aktuální návrh NSS
na zrušení §22 odst. 3 zákona o státním občanství předložený Ústavnímu soudu.
[7] Z podaného návrhu usuzují názor NSS, tj. že výklad daného ustanovení, který by byl
konformní s Ústavou, není možný. Konkrétně je v návrhu uvedeno: „Ustanovení §26 zákona
o státním občanství se jeví jako ustanovení, které je v rozporu s ústavním pořádkem ČR, konkrétně s principem
materiálního právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy, s principem zákazu diskriminace dle čl. 1,
čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s právem na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.“
[8] Také u stěžovatelek b) a c) bylo zamítavé rozhodnutí odůvodněno odkazem na §13
odst. 2 zákona o státním občanství, a to i přes jejich věk, tj. čtyři a jeden rok. Stěžovatelé chápou,
že na udělení státního občanství ČR není nárok, nicméně odmítnutí žádosti u žadatelek dětského
věku z důvodu ohrožení bezpečnosti státu vnímají jako nepatřičné.
[9] Žalovaný ve vyjádření odkazuje na příslušná zákonná ustanovení o vyloučení rozhodnutí
ze soudního přezkumu a cituje z nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 5/16. Plně souhlasí s postupem
městského soudu.
[10] Pro úplnost uvedl, že nezletilé stěžovatelky, které byly zahrnuty do společné žádosti, sdílí
– vzhledem k charakteru společného řízení o této žádosti, ve kterém bylo vydáno jedno společné
rozhodnutí – právní postavení stěžovatele coby účastníka řízení. V souvislosti s právním
postavením nezletilých dcer byla zohledněna zásada jednotného státního občanství v rodině
(viz rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2014, č. j. 4 As 142/2013-29). Vzhledem k věku jsou dcery
v plné péči stěžovatele a) a matky, st. přísl. Ruské federace, která o udělení státního občanství ČR
nežádá. V kontextu výše uvedeném nebylo stěžovatelkám b) a c) prominuto splnění podmínky
dle §14 odst. 1 písm. a) zákona o státním občanství. Navrhl kasační stížnost zamítnout.
[11] V následném doplnění kasační stížnosti stěžovatelé upozornili na rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 12. 6. 2018 ve věci Gaspar proti Rusku, č. 23038/15, ve kterém
se ESLP zabýval obdobnou tématikou a návrhu stěžovatele vyhověl.
[12] Ve vyjádření k doplnění kasační stížnosti žalovaný k rozsudku ESLP Gaspar proti Rusku
uvedl, že se rozhodnutí týkalo vyloučení soudního přezkumu ve věci vyhoštění, resp. ukončení
pobytu, nikoli udělování státního občanství, a tudíž není na danou věc přiléhavé.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal
napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů,
ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4
s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] Usnesením ze dne 13. 6. 2018, č. j. 9 As 85/2018 - 27, Nejvyšší správní soud řízení
o kasační stížnosti v projednávané věci přerušil, neboť mu bylo z úřední činnosti (i z kasační
stížnosti stěžovatelů) známo, že v obdobné věci (sp. zn. 2 As 64/2017) podal NSS návrh
Ústavnímu soudu dle §95 odst. 2 Ústavy na zrušení §26 zákona o státním občanství, neboť
zaujal názor, že toto ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Ústavní soud nálezem
ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 39/17, rozhodl o návrhu NSS tak, že jej zamítl, čímž odpadla
překážka pro přerušení řízení. Usnesením ze dne 24. 7. 2019, č. j. 9 As 85/2018 - 29,
bylo konstatováno pokračování v řízení o kasační stížnosti.
[15] Předem dalšího posouzení soud uvádí, že ačkoli byla kasační stížnost ze dne 14. 3. 2018
stručná, obsahovala všechny náležitosti (včetně důvodů, pro něž bylo usnesení městského soudu
napadeno), proto soud nemohl vyzvat k jejímu doplnění, nepočala tak běžet lhůta podle §106
odst. 3 s. ř. s. a stěžovatelé tedy mohli kasační stížnost kdykoliv do vydání tohoto rozsudku
doplnit.
[16] Podle §26 zákona o státním občanství je rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního
občanství České republiky podle §22 odst. 3 vyloučeno z přezkoumání soudem.
[17] Podle §22 odst. 3 zákona o státním občanství k žádosti o udělení státního občanství České
republiky, kterou podal žadatel starší 15 let, si ministerstvo vyžádá stanoviska Policie České republiky
a zpravodajských služeb České republiky; tato stanoviska se nestávají součástí spisu, pokud obsahují utajované
informace. V případě, že v řízení vyjde na základě stanoviska Policie České republiky nebo zpravodajské služby,
které obsahuje utajované informace, najevo, že žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní
celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty, v odůvodnění rozhodnutí se pouze uvede,
že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu.
[18] V dané věci je rozhodnou právní otázkou zákonnost usnesení o odmítnutí žaloby,
tzn. zda neexistovaly podmínky pro věcné projednání žaloby. Městský soud odmítl žalobu
pro vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení státního občanství z důvodu ohrožení
bezpečnosti státu podle §26 zákona o státním občanství. Stěžovatelé především namítali,
že vyloučení soudního přezkumu tohoto rozhodnutí je v rozporu s právem na spravedlivý proces
a právem nebýt diskriminován.
[19] Nejvyšší správní soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019,
sp. zn. Pl. ÚS 39/17, konstatuje, že Ústavní soud neshledal rozpor uvedeného ustanovení s čl. 36
odst. 1 a 2 Listiny, tedy právem jednotlivce na spravedlivý proces. Konkrétně Ústavní soud uvedl,
že „zákaz výluky ze soudního přezkumu podle čl. 36 odst. 2 Listiny se vztahuje pouze na případy, ve kterých
nejen že musí jít o konkrétní základní právo, ale současně se musí rozhodnutí orgánu veřejné správy takového
konkrétního základního práva skutečně týkat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014
sp. zn. Pl. ÚS 9/14). V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na nález ze dne 24. 4. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 23/11, kterým byl odmítnut návrh na zrušení výluky soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení
víza. Ústavní soud v uvedeném nálezu dospěl k závěru, že do soukromého a rodinného života může fakticky
zasáhnout až rozhodnutí bezprostředně vedoucí k nucenému opuštění země, které teprve vytvořené vazby přetne,
zatímco samotné neudělení víza tento efekt nemá. V nyní posuzované věci tedy ani skutečnost, že udělení státního
občanství trvale mění status osoby žadatele – možnost realizovat a rozvíjet osobní, rodinné, sociální a ekonomické
vazby, které tvoří soukromý a rodinný život – sama o sobě nestačí pro splnění podmínky zákazu výluky
ze soudního přezkumu. Proto argumentaci navrhovatele a Veřejné ochránkyně práv (body 11. a 47. odůvodnění
tohoto nálezu), že předmětný zákaz výluky je splněn již tím, že důsledkem neudělení státního občanství
je druhotné dotčení ústavně zaručených práv neúspěšných žadatelů, je tak třeba odmítnout, neboť těchto základních
práv se rozhodnutí o zamítnutí žádosti o státní občanství netýká ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny.“
[20] Co se pak týče ústavní konformity kompetenční výluky podle §26 zákona o státním
občanství, Ústavní soud uvedl:
„71. Napadené ustanovení nevylučuje ze soudního přezkumu všechna rozhodnutí o neudělení státního občanství,
ale prostřednictvím odkazu na §22 odst. 3 zákona o státním občanství jen ta, kterými byla zamítnuta žádost
o udělení státního občanství z důvodů spojených s bezpečností státu na základě stanovisek Policie České republiky
a zpravodajských služeb České republiky, jejichž obsahem je utajovaná informace, podle které žadatel ohrožuje
bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové
hodnoty. Ve všech ostatních případech zamítnutí žádosti o udělení občanství pro nesplnění podmínek stanovených
zákonem o státním občanství není soudní přezkum vyloučen.
72. Ústavní soud se právní úpravou rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství z důvodů
spojených s bezpečností státu již v minulosti zabýval, když zamítl návrh na zrušení §22 odst. 3 zákona o státní
občanství, který ukládá ministerstvu, aby v odůvodnění takového zamítavého rozhodnutí nesdělovalo ty důvody
nevyhovění žádosti o udělení státního občanství, které z takových stanovisek bezpečnostních služeb vyplývají.
Ústavní soud v této věci dospěl k závěru, že: „uvedený postup má vést k tomu, že konkrétní důvody nevyhovění
žádosti nebudou žadateli o občanství sdělovány jen v těch případech, kdy je zde reálná obava, že by jejich
zpřístupnění mohlo ohrozit bezpečnost státu či třetích osob. S ohledem na uvedené sleduje napadená právní úprava
legitimní cíl, kterým jsou bezpečnostní zájmy státu.“ (nález ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 5/16).
73. Pokud jde o cíl napadené právní úpravy, ten je s ohledem na její provázanost s §22 odst. 3 zákona o státním
občanství shodný, tzn. bezpečnostní zájmy státu – minimalizace možnosti úniku utajovaných informací.
Jak bylo již konstatováno ve shora citovaném nálezu, od kterého nemá důvod se Ústavní soud v nyní posuzované
věci odchýlit, takový cíl lze považovat za legitimní. Napadenou právní úpravu – vylučující ze soudního přezkumu
toliko právě ta rozhodnutí, kterými byla zamítnuta žádost o udělení státního občanství z důvodu utajované
informace o ohrožení bezpečnosti státu – nelze proto považovat za projev svévole zákonodárce. Ústavní soud
tedy nepovažuje napadené ustanovení za rozporné ani s principem demokratického právního státu ve smyslu
čl. 1 odst. 1 Ústavy.“
[21] Nejvyšší správní soud pro výše uvedené závěry Ústavního soudu v dané věci neshledal,
že by napadené usnesení městského soudu bylo nezákonné, když jím byla odmítnuta
žaloba stěžovatelů z důvodu kompetenční výluky podle §26 zákona o státním občanství,
neboť toto ustanovení je ústavně konformní.
[22] Nad rámec NSS upozorňuje, že rozhodnutí ESLP ve věci Gaspar proti Rusku se týkalo
vyloučení ze soudního přezkumu rozhodnutí o ukončení povolení k pobytu, nikoli rozhodnutí
o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství, a proto závěry v rozhodnutí uvedené nejsou
aplikovatelné na nyní projednávanou věc.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle
kterého o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání.
[24] O nákladech řízení rozhodl NSS podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelé, kteří neměli v tomto řízení úspěch, nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Z uvedených důvodů NSS
rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2019
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu