ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.99.2019:20
sp. zn. 9 As 99/2019 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, ve věci ochrany proti
nečinnosti správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2019, č. j. 57 A 36/2018 - 50,
takto:
I. Žalobci se ne ust a no v uj e zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
II. Kasační stížnost se zamí t á .
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal u Krajského soudu v Českých Budějovicích žalobu, jíž se domáhal vydání
rozhodnutí ve věci poskytnutí žalobou specifikovaných informací ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o svobodném přístupu k informacím“), o které žalobce požádal Vězeňskou službu České
republiky, Vazební věznici České Budějovice, žádostí ze dne 20. 6. 2018. Krajský soud v Českých
Budějovicích dospěl k závěru, že povinným subjektem, a tedy správním orgánem, který zasáhl
do žalobcových práv, je Vězeňská služba České republiky se sídlem v Praze. Podle §7 odst. 2
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), shledal, že místně příslušným soudem k projednání žalobcovy věci je Městský soud
v Praze, a proto mu věc postoupil.
[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal včas proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích kasační stížnost. Nesouhlasí s postoupením věci městskému soudu. Za povinný
subjekt považuje Vazební věznici v Českých Budějovicích. Postavení povinného subjektu
stěžovatel přisuzuje věznici na základě §4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční
stráži České republiky (dále jen „zákon o vězeňské službě“), podle něhož je žalovaná správní
jednotkou, která činí za vězeňskou službu právní úkony. Stěžovatel v kasační stížnosti požádal
o ustanovení zástupce z řad advokátů a o osvobození od soudních poplatků. Navrhuje napadené
usnesení zrušit a věc vrátit Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání.
[3] Nejvyšší správní soud se předně zabýval žádostí o ustanovení zástupce z řad advokátů
a o osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud sděluje, že podáním kasační
stížnosti proti procesnímu rozhodnutí krajského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí,
kterým se řízení o žalobě končí) nevzniká stěžovateli poplatková povinnost (srov. usnesení
rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, čj. 1 As 196/2014 -19, č. 3271/2015 Sb. NSS). Takovým
procesním rozhodnutím je i usnesení o postoupení věci, jak bylo již mnohokrát stěžovateli
v předchozích rozhodnutích Nejvyššího správního soudu o totožné otázce sděleno. Stěžovatele
tedy netíží poplatková povinnost. Obdobné závěry dovodil rozšířený senát v citovaném
rozhodnutí i ve vztahu k povinnosti být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem.
Vzhledem k tomu, že z kasační stížnosti je zřejmé, čeho se stěžovatel domáhá, jedná
se jednoduchou právní otázku a stěžovatel má navíc sám právnické vzdělání, Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že stěžovatelovo zastoupení není ani nezbytně třeba k ochraně jeho práv.
Rozhodl proto o neustanovení zástupce, jak stanoví výrok I. tohoto rozhodnutí, stejně jako
v dalších rozhodnutích tohoto soudu týkajících se téže otázky stěžovatele (k tomu
srov. např. rozsudky ze dne 19. 12. 2018, č. j. 1 As 395/2018 - 13; ze dne 3. 1. 2019,
č. j. 2 As 395/2018 - 16; ze dne 17. 10. 2018, č. j. 3 As 81/2018 - 10; ze dne 8. 1. 2019,
č. j. 4 As 362/2018 - 13; ze dne 10. 1. 2019, č. j. 5 As 359/2018 - 9; ze dne 16. 1. 2019,
č. j. 6 As 348/2018 - 10; ze dne 10. 1. 2019, č. j. 7 As 513/2018 - 12; ze dne 18. 12. 2018,
č. j. 8 As 364/2018 - 14; ze dne 13. 12. 2018, č. j. 9 As 400/2018 - 19; ze dne 20. 12. 2018,
č. j. 10 As 273/2018 - 20).
[4] Nejvyšší správní soud následně posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] Otázkou místní příslušnosti soudů k projednání žalob týkajících se žádostí o informace
podle zákona o svobodném přístupu k informacím, které byly směřovány na Vězeňskou službu
České republiky, resp. jednotlivé věznice, se soud již několikrát zabýval, a to mj. v řízeních
iniciovaných právě stěžovatelem (např. ve věcech sp. zn. 4 As 269/2018, sp. zn. 9 As 400/2018
či sp. zn. 10 As 274/2018). Stěžovateli jsou tedy závěry zdejšího soudu k této otázce známy.
Proto je soud nyní jen stručně shrne, jak již učinil ve věcech stěžovatele mnohokráte.
[7] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. je k řízení místně příslušný zpravidla ten soud, v jehož obvodu
je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Podstatou této věci je určit správní orgán,
který je povinen zabývat se stěžovatelovou žádostí o informace, a je tedy tzv. povinným
subjektem.
[8] Za správní orgán ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze považovat orgán moci výkonné,
orgán územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobu nebo jiný orgán,
pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob
v oblasti veřejné správy. Organizační složka správního orgánu může být správním orgánem
rozhodujícím v prvním stupni pouze tehdy, pokud jí právní předpis svěří určité samostatné
rozhodovací pravomoci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2008,
č. j. 3 Ans 8/2008-84).
[9] Pokud však zákon nevymezuje organizačním složkám správního orgánu,
který je nadán celostátní působností, tedy vnitřním organizačním jednotkám, samostatnou
rozhodovací pravomoc, nemohou takové organizační jednotky získat postavení správního orgánu
podle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Místní příslušnost soudu se v takových případech bude řídit
sídlem správního orgánu s celostátní působností, nikoli sídlem jeho vnitřní organizační jednotky
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 6 Ads 15/2011-143,
nebo také usnesení téhož soudu ze dne 28. 11. 2012, č. j. Nad 81/2012-71, č. 2803/2013 Sb.
NSS).
[10] Věznice jsou podle §1 odst. 4 zákona o vězeňské službě organizačními jednotkami
vězeňské služby jakožto orgánu státní správy s celostátní působností. Jelikož jim žádný zákon
nevymezuje v oblasti poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím
samostatnou rozhodovací pravomoc, nelze je pro účely určení místní příslušnosti soudu
považovat za správní orgán. Krajský soud v Českých Budějovicích proto správně dospěl
k závěru, že správním orgánem povinným projednat stěžovatelovu žádost o informace není
Věznice v Českých Budějovicích, ale Vězeňská služba České republiky se sídlem v Praze.
K projednání stěžovatelovy žaloby je proto podle přílohy č. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, místně příslušný
Městský soud v Praze.
[11] Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[12] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.); žalované nevznikly v tomto řízení náklady
nad rámec její běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu