ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.166.2019:65
sp. zn. 9 Azs 166/2019 - 65
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: I. M., zast. JUDr. Marošem
Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
19. 9. 2018, č. j. OAM-612/ZA-ZA11-P06-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 4. 2019, č. j. 53 Az 2/2018 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
shora uvedenému rozhodnutí žalovaného. Žalovaný jím rozhodl, že se stěžovateli neuděluje
mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu z důvodu obavy z nástupu do armády,
který je však v rozporu s jeho přesvědčením. Za částečné důvody uvedl i negativní ekonomické
dopady, kterým jsou občané Ukrajiny po návratu z bojů obvykle vystaveni, a přání žít a pracovat
v ČR.
[3] Krajský soud ve svém rozhodnutí přisvědčil závěrům žalovaného, že v případě
stěžovatele nebyly splněny podmínky pro udělení azylu podle §12, §13, §14 zákona o azylu,
ani pro udělení doplňkové ochrany dle §14a a §14b téhož zákona. Námitku stěžovatele,
že rozhodnutí žalovaného je nezákonné a nepřezkoumatelné, shledal obecnou a v tomto smyslu
napadené rozhodnutí přezkoumal. Nenaznal žádnou takovou vytýkanou vadu rozhodnutí
žalovaného. Jeho odůvodnění považuje za dostatečné, srozumitelné, prosté logických excesů
a dostatečně vysvětlující závěry o neudělení mezinárodní ochrany, a t o i ve vztahu k námitce
nesprávně zjištěného skutkového stavu s ohledem na poměry v zemi původu. Krajský soud
konstatoval, že ze spisového materiálu je zřejmé, že žalovaný vycházel z aktuálních informací
o zemi původu (z roku 2018). Navíc stěžovatel napadl i neaktuálnost podkladů pouze v rovině
obecného nesouhlasu, aniž by konkretizoval, v čem jejich neaktuálnost spatřuje.
[4] Krajský soud se zcela ztotožnil se závěrem žalovaného, že stěžovatel nepředestřel žádné
azylově relevantní důvody. Tyto důvody neprokázal ani listinný důkaz předložený krajskému
soudu v rámci doplnění žaloby a přeložený při ústním jednání tlumočnicí. Jednalo
se o předložené noviny a v nich uvedený jmenný seznam ukrajinských občanů, na základě něhož
stěžovatel dokládal svou brannou povinnost. Krajský soud však zjistil, že se nejedná o povolávací
rozkaz, ale o seznam osob, které jsou vyzývány, aby se dostavily na vojenskou správu
s patřičnými doklady pro upřesnění osobních údajů. Navíc nebylo možné v seznamu stěžovatele
jednoznačně identifikovat především z důvodu absence celého data narození. Tvrzenou
povinnost stěžovatele nastoupit na vojenskou službu krajský soud zpochybnil rovněž s ohledem
na Výnos prezidenta Ukrajiny č. 411/2016 ze dne 26. 9. 2016. Navíc se ztotožnil se závěrem
žalovaného, že samotná obava z nástupu do armády nemůže jako azylově relevantní důvod
obstát.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Stěžovatel podává kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Naplnění podmínky přijatelnosti spatřuje v přesahu vlastního zájmu v otázce přisuzování
významu dokumentů spojených s brannou povinností a nutností podstoupit následně vojenskou
službu. Dle stěžovatele krajský soud pochybil, když při ústním jednání bez důkladnějšího
zkoumání odmítl stěžovatelem předloženou listinu, u níž byl navíc proveden jen ústní překlad
tlumočnicí bez vyznačení tlumočnické doložky stvrzující soulad mezi českým překladem
a originálním zněním listiny. Rovněž pochybil, když nevěnoval pozornost stěžovatelem
uváděnému druhému povolávacímu rozkazu, jakož i v případě opomenutí vyjádření se k námitce,
že podle bodu 170 Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka vydané Úřadem
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky je možné uznat za jediný důvod pro nárok na právní
postavení uprchlíka vyžadovanou nutnost účasti na operacích, které jsou v rozporu se skutečným
politickým, náboženským a morálním přesvědčením žadatele.
[6] Dále namítá, že žalovaný i krajský soud nesprávně posoudili obavy stěžovatele s ohledem
na otázku jeho příslušnosti k sociální skupině branců. Došli tak k nesprávnému závěru,
že v případě stěžovatele nebyl naplněn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle §12
písm. b) zákona o azylu. Stěžovateli však jako příslušníku této sociální skupiny hrozí v zemi
původu nebezpečí vážné újmy ze strany opozičních vojenských sil a jednotek separatistů.
Na podporu své argumentace příslušnosti k určité sociální skupině odkázal na příručku UNHCR
k postupům pro určování právního postavení uprchlíků, rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004 - 60, a na čl. 9 a 10 kvalifikační směrnice. Dle stěžovatele
navíc došlo k úplnému opomenutí odkazu na druhý povolávací rozkaz, jakož i vypořádání
se se stěžovatelovým odporem k zapojení se do ozbrojeného konfliktu. V této souvislosti
upozorňuje na riziko trestního stíhání v důsledku vyhýbání se branné povinnosti s odkazem
na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 6 Azs 267/2015, a ze dne
7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44. Pro tyto důvody navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že má za to, že věc posoudil skutkově i právně
správně. Ve vyjádření se odkazuje na své rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Konkrétně konstatuje,
že odmítání nástupu vojenské služby není obecně důvodem k udělení mezinárodní ochrany,
a to ani tehdy, pokud by byl výkon vojenské služby spojen s rizikem účasti při bojových akcích
ve válečném konfliktu. Podotkl, že azyl je institutem zcela výjimečným a legalizaci pobytu nelze
považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Kasační stížnost navrhuje zamítnout.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti kterému
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§102 s. ř. s.)
[9] Vzhledem k tomu, že projednávaná věc je věcí mezinárodní ochrany, v souladu s §104a
s. ř. s. se dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, odmítl by ji jako nepřijatelnou. Pro vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního odkazuje na své usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž neurčitý právní pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“ vyložil.
[10] Nejvyšší správní soud v projednávané věci přesah vlastních zájmů stěžovatele v mezích
vytyčených výše zmíněným usnesením prvního senátu zdejšího soudu neshledal. Stěžovatel
v rámci svých tvrzení nepředestřel žádnou otázku, která by mohla mít obecný dopad
na rozhodovací činnost krajských soudů, k níž by se měl Nejvyšší správní soud vyjádřit za účelem
sjednocování judikatury. Takovou otázku nenalezl ani z úřední povinnosti z obsahu spisů.
Nepřisvědčil ani názoru stěžovatele, který přesah vlastních zájmů shledává v zásadním pochybení
krajského soudu a žalovaného při zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů. Nejvyšší
správní soud má za to, že krajský soud se zcela dostatečným způsobem vypořádal i s důkazem
předloženým v doplnění k žalobě a přezkoumaným v rámci ústního jednání dne 24. 4. 2019,
kterého se stěžovatel nezúčastnil. Krajský soud nechal důkaz přeložit řádně ustanovenou
tlumočnicí, její překlad předložené listiny (novin) řádně zaprotokoloval a při svých úvahách
a odůvodnění rozhodnutí z jeho obsahu správně vycházel. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že na tomto postupu neshledal žádné pochybení, které by snad mělo založit vadu řízení, která
by mohla mít vliv na hmotněprávní postavení stěžovatele, potažmo na připuštění kasační
stížnosti k meritornímu přezkumu z důvodu její přijatelnosti. Krajský soud ve věci postupoval
zcela v souladu se zákonem, otázkou udělení azylu se podrobně a přezkoumatelným způsobem
zabýval a posoudil ji v souladu s právními předpisy i dosavadní judikaturou Nejvyššího správního
soudu a své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem zdůvodnil. Samotný nesouhlas se závěry
krajského soudu přijatelnost kasační stížnosti nezakládá.
[11] Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o nepřijatelnosti odůvodněno.
Přesto soud dále stručně uvede, proč věc stěžovatele nepřesahuje jeho zájmy natolik, aby se jí
podrobně věcně zabýval.
[12] Stěžovatel podává kasační stížnost mimo jiné i z důvodu podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval touto námitkou
nepřezkoumatelnosti. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní soud
přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Je tomu tak proto, že vlastní
přezkum rozhodnutí krajského soudu je možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria
přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek
relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
rozhodnutí. Veškerá výše uvedená kritéria napadený rozsudek splňuje. Krajský soud se vypořádal
se všemi žalobními námitkami s ohledem na jejich obsah zcela dostatečně a je beze sporu zřejmé,
proč rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Naopak vzhledem ke konkrétní
argumentaci stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti týkající se již posouzení právní otázky
azylově relevantních důvodů je doložena skutečnost, že rozhodnutí krajského soudu kritéria
přezkoumatelnosti splňuje. Nelze přisvědčit ani námitce, že krajský soud se opomenul vypořádat
s námitkou týkající se odkazu na bod 170 Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení
uprchlíka vydané Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, či námitkou týkající
se druhého povolávacího rozkazu, neboť tyto námitky v žalobě vůbec obsaženy nejsou. Nelze
tedy krajskému soudu jejich nevypořádání jakokoli vytknout.
[13] K dalším námitkám Nejvyšší správní soud z obsahu správního a soudního spisu zjistil,
že stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu dne 13. 7. 2018 po asi 6 měsících pobytu v ČR,
a to bezprostředně v návaznosti na vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, kdy mu reálně
hrozilo vycestování z ČR. V případě stěžovatele se jedná již o druhé správní rozhodnutí
o vyhoštění týkající se jeho neoprávněného pobytu v ČR. Ve své žádosti jako důvod pro udělení
mezinárodní ochrany uvedl strach z odvodu do armády a nutnosti bojovat ve válce, ač se války
účastnit nechce. Uvědomuje si, že tato skutečnost sama o sobě nezakládá důvod pro udělení
mezinárodní ochrany, má však za to, že jeho situace svou závažností odůvodňuje udělení
mezinárodní ochrany. Podotkl, že ukrajinská vláda se po návratu z bojů o své občany dostatečně
nestará a neposkytuje jim žádnou sociální podporu, aby se mohli znovu začlenit do života. V ČR
se mu líbí, chtěl by zde žít, pracovat a cestovat. Jiné problémy v zemi původu nikdy neměl. Před
odchodem ze země původu nežil ani přímo v oblasti probíhajících bojů. Situaci v oblasti, kde žil,
hodnotí jako středně bezpečnou. Má manželku a dvě zletilé děti, přičemž manželka zůstala
s dcerou v zemi původu, syn pracoval při studiu v době prázdnin v ČR.
[14] Na základě skutkového stavu vyplývajícího ze spisového materiálu se Nejvyšší správní
soud ztotožnil se závěrem žalovaného a krajského soudu, že stěžovateli nesvědčí žádné relevantní
důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Problematikou služby v armádě se Nejvyšší správní
soud opakovaně zabýval, např. v rozsudku ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49,
či v rozsudku ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, a dospěl k závěru, že samotné odmítání
této služby, byť by její výkon byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném
konfliktu, není azylově relevantní důvod. I sám stěžovatel uznal, že samotná skutečnost hrozby
odvodu do armády není sama o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Uvedl však,
že jeho situace je natolik závažná, že udělení mezinárodní ochrany odůvodňuje. Závažnost své
situace však konkrétně neozřejmil a z informací ze správního spisu žádné takové neplynou.
Žalovaný i krajský soud tak skutečnost možné hrozby odvodu do vojenské služby v případě
stěžovatele zcela správně vyhodnotili za azylově bezvýznamnou.
[15] Žádný jiný azylově relevantní důvod v rámci správního řízení stěžovatel neuvedl, přičemž
zmiňované ekonomické důvody jsou pro posouzení otázky mezinárodní ochrany irelevantní
(k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 - 43).
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že s ohledem na okolnosti
podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a tvrzeným důvodům, povětšinou zcela obecného
charakteru, bez prokázání jakékoli azylově relevantní hrozby pronásledování či újmy na životě,
zdraví nebo důstojnosti stěžovatele, lze poukázat na účelovost předmětné žádosti, jejímž cílem
bylo získání legalizace pobytu. Žádost o udělení mezinárodní ochrany však není primárním
prostředkem legalizace pobytu cizince na území ČR (k tomu např. rozsudek ze dne 30. 6. 2004,
č. j. 7 Azs 138/2004 - 44), naopak je institutem výjimečným, jak již mnohokrát Nejvyšší správní
soud ve svých rozsudcích konstatoval (např. v rozsudku ze dne 31. 1. 2006,
č. j. 5 Azs 298/2005 - 53). Poskytnutí mezinárodní ochrany je zcela specifickým důvodem pobytu
cizinců na území ČR a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu, které jsou
upraveny v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů. O získání těchto forem pobytů se stěžovatel dosud nepokusil.
[16] Kasační námitkou týkající se nesprávného posouzení naplnění podmínek pro udělení
mezinárodní ochrany podle §12 písm. b) zákona o azylu s ohledem na příslušnost stěžovatele
k určité sociální skupině „branců“, se Nejvyšší správní soud nezabýval z důvodu její
nepřípustnosti. Stěžovatel ji totiž uplatnil poprvé až v řízení před tímto soudem, ač mohla být
uplatněna již v řízení o správní žalobě (§104 odst. 4 s. ř. s.) – k tomu rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, č. 1743/2009 Sb. NSS, nebo
ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, č. 419/2004 Sb. NSS. Stěžovatel v rámci námitky
neuvedl žádné okolnosti, které mu zabránily uplatnit jím tvrzený důvod nezákonnosti již v řízení
před krajským soudem, a nenamítá ani existenci zásadního a překvapivého obratu ustálené soudní
judikatury.
[17] Totéž se týká namítaného pochybení krajského soudu, který se dle stěžovatele nevyjádřil
k druhému povolávacímu rozkazu. Nejvyšší správní soud neshledal, že by bylo na toto pochybení
v rámci žaloby jakkoli upozorněno a ani nenaznal, že by jeho existenci stěžovatel jako důkaz
předkládal a byla snad v rámci správního řízení nezákonně opomenuta, k čemuž by byl povinen
ex offo přihlédnout.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání
a konstatuje, že svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, proto ji podle
§104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou a odmítl ji.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. července 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu