ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.291.2018:40
sp. zn. 9 Azs 291/2018 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: V. K. D.,
zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2018, č. j. 60 Az
17/2018 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 5. 1. 2018, č. j. OAM-785/ZA-ZA11-HA12-2017. Tímto rozhodnutím nebyla
žalobci udělena mezinárodní ochrana podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Při posuzování věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu.
Dne 23. 9. 2017 požádal žalobce o udělení mezinárodní ochrany v České republice. V rámci
žádosti a v následném pohovoru uvedl, že je státním příslušníkem Vietnamské socialistické
republiky, vyznává buddhismus, nikdy nebyl v zemi původu členem politické strany a nebyl ani
jinak politicky aktivní. V ČR pobývá od roku 2005 a chtěl by zde zůstat se svými rodinnými
příslušníky (manželka a tři děti). Ve vlasti si v roce 2005 půjčil peníze na cestu do Evropy
od dvou fyzických osob, šlo o částku 20 000 USD. Úroky měly činit 2/3 z půjčené částky.
Žalobce doposud z dluhu splatil celkem 5 000 USD, půjčil si na to od kamarádů v ČR. Posledně
uvedenou částku splatil osobně v zemi původu v roce 2013. Současně se s věřiteli domluvil,
že zbytek dluhu uhradí v roce 2015, ale na to již neměl peníze. Věřitelé se opakovaně připomínali
u jeho matky a žádali, aby zaplatil. Prostřednictvím matky žalobci vzkázali, že pokud dluh
nesplatí, bude mít problémy se životem. Osobně mu nikdo nevyhrožoval. Žalobce uvedl,
že u vietnamských úřadů se tuto záležitost bojí ohlásit, protože půjčku uzavřel „načerno“
a nezaplatil z ní daň. Jiné potíže v zemi původu neměl, v průběhu let 2013 až 2014 tam několikrát
vycestoval.
[3] Žalobce dále v řízení potvrdil, že na území ČR pobýval na základě povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, které mu bylo zrušeno v důsledku pravomocného
odsuzujícího rozsudku za drogovou trestnou činnost. Nyní nemá jinou možnost, jak legalizovat
pobyt v ČR, kde má rodinu. Do vlasti se kvůli dluhu nemůže vrátit, obává se o svůj život.
Proto požádal o udělení mezinárodní ochrany. Žalobci byla dána možnost, aby se dne
11. 12. 2017 seznámil s podklady rozhodnutí, této možnosti však nevyužil.
[4] Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žádná
z žalobních námitek není důvodná a rozhodnutí žalovaného shledal v souladu se zákonem.
Uvedl, že žalovaný zjistil skutkový stav dostatečně a na základě odpovídajících podkladů. Žalobce
v žalobě konkrétně neuvedl, jak se v zemi původu změnila situace ve vztahu k posouzení
jeho azylového případu. Krajský soud dále neshledal porušení §12 písm. b) zákona o azylu
či §14a tohoto zákona. Žalovaný se touto otázkou dostatečně a přezkoumatelným způsobem
zabýval a podle názoru soudu správně zohlednil, že žalobce se se svým problémem neobrátil
na žádné vnitrostátní orgány. Závěrem neshledal důvodnou ani námitku hrozby nebezpečí
ze strany státních orgánů po návratu do země původu s ohledem na žalobcovu neúspěšnou
žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Ze zpráv o Vietnamské socialistické republice
založených ve správním spisu vyplývá, že žalobci žádná taková újma nehrozí, neboť ve vlasti
nebyl politickým oponentem režimu a zemi opustil legálně a z ryze ekonomických důvodů.
[5] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) formálně z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítá
v ní, že se krajský soud nevypořádal se všemi žalobními námitkami a pouze bez dalšího převzal
a aproboval argumentaci žalovaného. Stěžovatel uvádí, že krajský soud se nedostatečně vypořádal
se stěžejní žalobní námitkou, jež se týkala nedostatečného zjištění skutkového stavu věci. Krajský
soud v tomto směru potvrdil nepřezkoumatelné a nezákonné rozhodnutí žalovaného, čímž zatížil
stejnými vadami i napadený rozsudek. Žalobní námitku týkající se neaktuálnosti podkladů
pro vydání rozhodnutí a rozpor rozhodnutí žalovaného s §23c písm. c) zákona o azylu vypořádal
krajský soud rovněž nedostatečně a nepřezkoumatelně. Toto ustanovení ukládá správnímu
orgánu povinnost rozhodovat na základě aktuálních a přesných informací o zemi původu.
Důkazní břemeno nelze v tomto ohledu vychylovat v neprospěch stěžovatele, jak to učinil krajský
soud. Byť stěžovatel neuvedl, jak konkrétně se situace v jeho domovském státě s ohledem
na daný případ změnila, nezbavilo to žalovaného povinnosti rozhodnout podle nejaktuálnějších
podkladů. Krajský soud pochybil, jestliže upřednostnil zásadu hospodárnosti řízení
před kogentním ustanovením zákona o azylu.
[6] Stěžovatel dále namítá, že se krajský soud nesprávně vypořádal i s námitkou, že žalovaný
nedostatečně odůvodnil neudělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Upozorňuje
také na to, že se krajský soud v rozsudku opomněl zabývat žalobním tvrzením, podle
něhož stěžovateli hrozí v zemi původu jako neúspěšnému žadateli o mezinárodní ochranu trest
odnětí svobody. Žalovaný v tomto směru ničím nepodložil své úvahy, že stěžovateli taková újma
nehrozí. Závěrem v kasační stížnosti namítá, že krajský soud nesprávně posoudil
i žalobní námitku ohledně pochybení žalovaného v otázce udělení doplňkové ochrany podle
§14a odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona o azylu. V případě stěžovatele není možné
a priori konstatovat, že jeho případné vycestování neznamená rozpor s mezinárodními závazky
ČR, což žalovaný učinil.
[7] Podstatný přesah vlastních zájmů ve smyslu §104a odst. 1 s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v tom, že krajský soud se napadeným rozsudkem odklonil od ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu v otázce posouzení požadované intenzity odůvodněného strachu
z pronásledování podle §12 písm. b) zákona o azylu a rovněž co do požadované intenzity
a důkazního břemene na straně žadatele ve vztahu k důvodným obavám z hrozby skutečného
nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu.
[8] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby byl napadený rozsudek krajského
soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje odmítnutí kasační stížnosti
pro nepřijatelnost, případně její zamítnutí. Zdůrazňuje, že věc stěžovatele nepřináší žádnou
novou právní otázku, kterou by se měl Nejvyšší správní soud zabývat. Stěžovatel v kasační
stížnosti nevysvětluje, v čem konkrétně spatřuje nutnost odklonu od ustálené judikatury.
Z rozsáhlých citací soudních rozhodnutí nelze podle žalovaného rozpoznat, jakého pochybení
se měl krajský soud dopustit. Krajský soud správní úvahu ohledně neudělení humanitárního azylu
přezkoumal, obdobně se náležitým způsobem vypořádal i s námitkou obavy stěžovatele z návratu
do vlasti a s namítanou neaktuálností podkladů pro vydání správního rozhodnutí. I na další
žalobní body krajský soud reagoval, žalovaný považuje napadený rozsudek za řádně odůvodněný.
[10] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti,
musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že jestliže kasační
stížnost ve věci mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne
ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[11] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(všechna citovaná rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz), je přesahem vlastních zájmů
stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen
v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech
mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad práva a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[12] V projednávané věci spatřoval stěžovatel přesah vlastních zájmů v zásadním pochybení
krajského soudu specifikovaném toliko obecně – neupřesnil, od jaké judikatury se měl krajský
soud odchýlit (viz výše v odstavci [7]). Nejvyšší správní soud však žádná taková pochybení
nezjistil, průběh řízení nebyl stižen vadami, odůvodnění napadeného rozsudku s ohledem
na stěžovatelem popsaný skutkový příběh bylo dostatečné a srozumitelné a krajský soud
se vypořádal se všemi žalobními body na straně 5 a 6 napadeného rozsudku. Není pravdou,
že se krajský soud vůbec nezabýval námitkou, podle níž žalovaný nepodložil závěr
o tom, že stěžovateli nehrozí v domovském státě jako neúspěšnému žadateli o mezinárodní
ochranu v jiné zemi nebezpečí ze strany státních orgánů. Krajský soud tuto otázku posoudil
v posledním odstavci na str. 5 napadeného rozsudku. Lze souhlasit s tím, že krajský soud mimo
jiné odkázal na argumentaci použitou žalovaným v průběhu správního řízení, to však neznamená,
že by se žalobním námitkám sám dostatečně nevěnoval, popřípadě je zcela opomenul. Nejvyšší
správní soud stabilně judikuje, že není chybou, pokud se soud s posouzením správních orgánů
ztotožní a pro stručnost na jejich závěry odkáže. Měl by však v odůvodnění rozsudku vyložit,
proč tak učinil, popřípadě přidat alespoň vlastní krátké hodnocení (viz rozsudek ze dne
27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130). Těmto požadavkům krajský soud dostál. Z rozsudku
vyplývá, jakým způsobem se s žalobní argumentací vypořádal, u všech námitek neopomněl
krajský soud uvést vlastní hodnocení.
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti závěry krajského soudu nesprávně interpretuje, pokud tvrdí,
že soud upřednostnil aplikaci zásady hospodárnosti před kogentním ustanovením zákona o azylu
(viz výše v odstavci [5]). Krajský soud pouze zdůraznil, že žalovaný nepochybil, pokud
nevyčkával s vydáním rozhodnutí na roční aktualizaci zpráv o zemi původu. Stěžovatel v žalobě
totiž neuvedl, jaká konkrétní změna poměrů v jeho vlasti (která by byla zachycena v novějších
podkladech pro vydání rozhodnutí) mohla mít vliv na posouzení jeho azylového příběhu,
jehož jádrem byla kromě snahy legalizovat si na území ČR pobyt a zůstat zde s rodinou již jen
obava z pronásledování ze strany věřitelů – soukromých osob.
[14] Žádnou právní otázku, ať již z oblasti práva hmotného či procesního, k níž by byl nucen
se vyjádřit za účelem sjednocování judikatury, Nejvyšší správní soud v projednávané věci
nenalezl. Otázky, které stěžovatel nastolil v žalobě a poté znovu v kasační stížnosti, již byly
opakovaně v relevantní judikatuře tohoto soudu řešeny. Nejvyšší správní soud se k působení
soukromých osob v minulosti nejednou vyjádřil a například v rozsudku ze dne 13. 9. 2004,
č. j. 4 Azs 185/2004 – 45, uvedl, že „[z]a pronásledování by mohlo být v souvislosti s ohrožením
soukromými osobami pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu před tímto ohrožením, pokud
by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany veřejné moci pro některý z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu.“ Citovaný rozsudek se sice týká výslovně pojmu pronásledování, nicméně
totožné požadavky klade zákon o azylu i na otázku posouzení hrozící vážné újmy v případě
návratu do vlasti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008,
č. j. 5 Azs 50/2008 – 62). Stěžovatel pomoci ze strany orgánů veřejné moci nikdy nevyužil
a nedošlo tak k využití všech prostředků ochrany, které mu vietnamský právní řád nabízel, tudíž
nelze bez dalšího dovozovat, že by taková ochrana nebyla poskytnuta nebo by byla neúčinná
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2018, č. j. 2 Azs 377/2017 – 45).
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
[15] Na závěr Nejvyšší správní soud připomíná, že podle ustálené judikatury není ani snaha
o legalizaci pobytu azylově relevantním důvodem (viz např. usnesení ze dne 12. 7. 2016,
č. j. 2 Azs 115/2016 – 26). K tomu slouží pobytové tituly podle zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.
[16] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 10. ledna 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu