ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.78.2019:36
sp. zn. 9 Azs 78/2019 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: V. K. N., zast. Mgr. Jindřichem
Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2018,
č. j. OAM-317/LE-LE05-BA04-PS-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2019, č. j. 17 A 181/2018 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, se p ři z n áv á odměna za zastupování žalobce v řízení
o kasační stížnosti v částce 4 114 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 15. 11. 2018, č. j. OAM-317/LE-LE05-BA04-PS-2018 (dále jen
„napadené rozhodnutí“), žalovaný podle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zajistil žalobce v zařízení pro zajištění
cizinců. Podle §46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 3. 3. 2019.
[2] Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2019,
č. j. 17 A 181/2018 - 37 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl žalobu proti napadenému
rozhodnutí. Námitky ohledně nesprávného posouzení možnosti uložit zvláštní opatření podle
§47 zákona o azylu shledal nedůvodnými. Vzal v úvahu též důvody, pro které bylo toto
ustanovení vtěleno do zákona, a zdůraznil potřebu vykládat jej eurokonformně. Připomněl,
z jakých důvodů shledal žalovaný neúčinnost zvláštních opatření, a dospěl k závěru, že tuto
otázku posoudil individuálně na základě poměrů žalobce a jeho závěry měly oporu ve správním
spise a zjištěném skutkovém stavu. Ztotožnil se se žalovaným, že se jednalo o závažné okolnosti
a nebylo zjištěno nic, co by naopak mělo vést k upuštění od zajištění žalobce. Částečné
překrývání důvodů účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu a neúčinnosti zvláštních opatření
posvětil i Nejvyšší správní soud, který posoudil jako klíčové, zda může odůvodnění nemožnosti
využít zvláštní opatření obstát samo o sobě, je konkrétní a individualizované. Žalovaný
shromáždil dostatečné informace o žalobcově pobytové historii a jeho skutková zjištění byla
dostatečná pro závěr, že mírnější opatření nebudou účinná, zohlednil veškeré relevantní
a závažné okolnosti. S touto otázkou se tedy vypořádal dostatečně a přezkoumatelně.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou
dle svých slov opírá o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Domnívá se, že krajský soud
nesprávně posoudil využitelnost zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu, neboť žalovaný
zdůvodnil nemožnost využití zvláštních opatření stejnou argumentací jako důvodnost samotného
zajištění a soud tento postup aproboval. Stěžovatel se na území ČR ocitl poprvé, provinil
se pouze nelegálním pobytem a nelze konstatovat, že by snad projevil neúctu k právnímu řádu
ČR, natož pak opakovaně. Není tedy důvodu omezovat jej na osobní svobodě.
[4] Podle čl. 15 preambule směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/33/EU, kterou
se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, mají být žadatelé zajištěni pouze
ve výjimečných případech, přičemž tento princip se promítá i v potřebě primárního využití
zvláštních opatření zakotvené v §46a odst. 1 zákona o azylu. Z logiky věci tak důvody zajištění
nemohou být v řadě případů totožné s důvody znemožňujícími využití zvláštních opatření.
Žalovaný je povinen vyhodnotit klíčové prvky pobytové historie cizince, a to zcela individuálně.
Stěžovatel sice skutečně podal žádost o mezinárodní ochranu v reakci na své zajištění, ale nikdy
se neprovinil proti jakémukoliv správnímu rozhodnutí a nedopustil se protiprávního jednání
představujícího zásadní porušení veřejného pořádku. Pouze z jeho nelegálního vstupu na území
schengenského prostoru a několikadenního nelegálního pobytu nelze dovozovat, že jde
o nespolehlivou osobu, u které nelze uvažovat o uložení zvláštních opatření. Jeho úmyslem není
řízení o mezinárodní ochraně jakkoliv mařit a přinejmenším od podání své žádosti prokázal,
že je připraven se správními orgány spolupracovat. V současnosti nemá důvod vycestovat
na území Německa, protože by tím minimalizoval své naděje na získání mezinárodní ochrany
a citelně by si zkrátil dobu legálního pobytu na území Evropské unie. Nemá snahu mařit řízení
o žádosti, ale má naopak snahu o prodloužení legálního pobytu, a není tedy důvod pochybovat,
že by neplnil povinnosti žadatele o mezinárodní ochranu.
[5] Stěžovatel poukázal i na smysl zavedení institutu zvláštních opatření a příslušnou
judikaturu a zdůrazňuje, že cizince lze omezit na osobní svobodě, pouze pokud výkon
rozhodnutí o navrácení formou vyhoštění může být s ohledem na posouzení každé konkrétní
situace ohrožen jednáním dotčené osoby.
[6] Žalovaný se ztotožnil s napadeným rozsudkem a odkázal na své vyjádření k žalobě, jakož
i obsah správního spisu a napadeného rozhodnutí, které považuje za správné. Domnívá se,
že postupoval v souladu se zákonem. Stěžovatel vědomě nerespektoval své zákonné povinnosti
během pobytu na území ČR. Žalovaný napadené rozhodnutí dostatečně odůvodnil a uvedl,
z jakých podkladů a z jakého skutkového stavu vycházel.
III. Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované
náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatel podřadil důvody pro podání kasační stížnosti pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Z obsahu kasační stížnosti je však zřejmé, že byla podána z důvodu podle písm. a) uvedeného
ustanovení, neboť stěžovatel brojí proti nesprávnému posouzení účinnosti mírnějších opatření
ve smyslu §47 zákona o azylu. Byť namítá, že nebyly zohledněny „klíčové prvky“ jeho pobytové
historie, kasační námitka míří do právního vyhodnocení toho, co bylo v dané věci podstatné
a jaké závěry z toho lze vyvodit. Netvrdí však, že nějaké konkrétní okolnosti nebyly zjištěny,
a že by skutková podstata neměla oporu ve správním spise. Právní subsumpce kasačních důvodů
pod zákonná ustanovení je však záležitostí právního hodnocení Nejvyšším správním soudem,
a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50,
publ. pod č. 161/2004 Sb. NSS; veškerá zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[10] Nejvyšší správní soud zjistil ze správního spisu následující skutečnosti.
[11] Stěžovatel byl dne 10. 11. 2018 zajištěn dle §124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), za účelem realizace správního vyhoštění. Důvodem zajištění bylo, že dne 8. 11. 2018
byl kontrolován německou policií bezprostředně po překročení státní hranice z ČR do Německa.
Neměl žádný cestovní doklad a na území Německa vstoupil nelegálně, byl proto na základě
readmisní dohody předán do ČR. Policii ČR nepředložil žádný doklad k prokázání své totožnosti
a neprokázal ani oprávněnost svého pobytu na území schengenského prostoru. Bylo s ním proto
zahájeno řízení o správním vyhoštění. Stěžovatel sám uvedl, že z Vietnamu vycestoval za účelem
získání zaměstnání v Německu. Nemá v úmyslu zůstat v ČR, neboť zde pouze tranzitoval
do Německa, kde má známé a mohl by tam získat práci. Ke své rodné zemi (Vietnamu) má dobrý
vztah a má tam rodinu, neuvedl, že by mu něco bránilo se tam vrátit. Neví, jak dlouho
má v úmyslu se na území schengenského prostoru zdržovat, neboť ani nemá finanční prostředky
na vycestování a neví, jakým způsobem vyřídit náležitosti k vycestování.
[12] Po podání žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 13. 11. 2018, kterou stěžovatel nijak
nezdůvodnil, vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým stěžovatele „přezajistil“. Žádost
o mezinárodní ochranu považoval za účelovou a uložení zvláštních opatření vyhodnotil jako
neúčinné.
[13] Podle §46a odst. 1 písm. e) může žalovaný v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele
o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit
zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců
a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění […], nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
[14] Mezi zvláštní opatření, jejichž uplatnění je třeba zvážit před vydáním rozhodnutí
o zajištění podle citovaného ustanovení, patří povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany
zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným, nebo povinnost osobně se hlásit
žalovanému ve stanovené době (§47 odst. 1 zákona o azylu). Zvláštní opatření lze uložit,
jestliže nastanou důvody pro zajištění žadatele o mezinárodní ochranu, ale je důvodné se domnívat,
že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení
ve věci mezinárodní ochrany (§47 odst. 2 zákona o azylu).
[15] Ačkoli by se z posledně citovaného ustanovení mohlo zdát, že jediným účelem zvláštních
opatření je zajistit zdárný průběh řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, tedy zajistit účast
žadatele v tomto řízení, „důvodem, který ospravedlňuje zajištění žadatele o mezinárodní ochranu,
je v tomto případě obava, že se podáním žádosti o mezinárodní ochranu snaží vyhnout realizaci správního
vyhoštění. Zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu má tedy za cíl znemožnit zneužití zákona
podáním účelové žádosti o mezinárodní ochranu a dosažení takových podmínek, které cizinci umožní vyhnout
se již uloženému správnímu vyhoštění (typicky útěkem a přerušením kontaktu s orgány veřejné správy). Aniž
by tím byl jakkoliv předjímán výsledek řízení o mezinárodní ochraně, jedná se o preventivní opatření, které
má zabezpečit dostupnost žadatele pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se rozhodnutí o správním
vyhoštění stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně. […] Pokud jsou
splněny všechny podmínky pro aplikaci důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu
(tj. na základě objektivních okolností spočívajících zejména v předchozím jednání cizince existují oprávněné důvody
se domnívat, že podání žádosti bylo pouze účelové), je třeba tyto okolnosti zvažovat i při posouzení podmínek
účinnosti zvláštních opatření. Zvláštní opatření jsou zamýšlena jako mírnější alternativa k těmto důvodům.
Při posouzení účinnosti zvláštních opatření proto nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením
pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. […] Jakkoliv nelze paušálně
říci, že by v případě existence důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla možnost uložení
zvláštních opatření vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným
důvodům zajištění. Vždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení
povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností
stanovených ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48, na něj navazuje
např. rozsudek ze dne 13. 12. 2018, č. j. 6 Azs 311/2018 - 37).
[16] Je tedy zřejmé, že ani tvrzený zájem stěžovatele o to, aby řízení o žádosti o mezinárodní
ochranu proběhlo řádně, není v daném případě podstatný pro posouzení účinnosti zvláštních
opatření dle §47 zákona o azylu. Nadto ve správním řízení projevoval stěžovatel pouze zájem
setrvat na území schengenského prostoru a získat zaměstnání v Německu, neboť ve Vietnamu
nemá stálé zaměstnání ani příjmy. Žalovaný tedy žádné „klíčové prvky“ pobytové historie
stěžovatele nepominul a všechny skutečnosti rozhodné pro vydání rozhodnutí o zajištění zjistil
dostatečně a vyhodnotil je správně. Žádnou ochotu spolupracovat se správními orgány a čekat
na správní vyhoštění a jeho realizaci (což bylo hlavním účelem zajištění stěžovatele) stěžovatel
rozhodně neprojevil, což ostatně ani nyní nijak netvrdí a zdůrazňuje pouze zájem na maximalizaci
doby svého legálního pobytu na území schengenského prostoru prostřednictvím řízení o žádosti
o mezinárodní ochranu.
[17] Žalovaný tedy správně vyhodnotil, že stěžovatel podal svou žádost o azyl účelově,
aby se vyhnul správnímu vyhoštění, to navíc bez uvedení důvodů a poté, co před zajištěním podle
zákona o pobytu cizinců tvrdil, že mu v návratu do Vietnamu nic nebrání. Žalovaný rovněž zcela
v souladu se zákonem a se zjištěným skutkovým stavem dospěl k závěru, že za daných okolností
by zvláštní opatření nebyla účinná. Stěžovatel vstoupil a pobýval na území schengenského
prostoru vědomě nelegálně, bez jakéhokoliv dokladu totožnosti, neměl žádné finanční prostředky
na vycestování zpět do země původu a uváděl, že ani neví, jak by svůj návrat vyřídil. Využil
i služeb převaděčů, aby se dostal nelegálně do Německa, kde chtěl pracovat. Podle Nejvyššího
správního soudu proto žalovaný oprávněně dovodil obavu, že by stěžovatel zvláštní opatření
dle §47 zákona o azylu nerespektoval a nečekal by dobrovolně na správní vyhoštění a jeho
realizaci. Není přitom rozhodné, že stěžovatel zatím neporušil žádné povinnosti plynoucí
ze správních rozhodnutí či že jeho jednání nebylo hodnoceno jako zásadní porušení veřejného
pořádku. Takové podmínky zajištění zákon ani nevyžaduje a za daných okolností postačilo,
že stěžovatel vědomě nerespektoval povinnosti vyplývající z právních předpisů ČR a Evropské
unie týkající se vstupu a pobytu cizinců na území ČR a schengenského prostoru. Žalovaný tudíž
k zajištění přistoupil na základě objektivních okolností spočívajících v předchozím jednání
stěžovatele, přičemž tyto individuální okolnosti v případě stěžovatele plně odpovídají
judikatorním požadavkům na výjimečnost institutu zajištění, namísto uložení mírnějších opatření.
[18] To, že žalovaný vyloučil uložení některého ze zvláštních opatření převážně ze stejných
důvodů, na jejichž základě usuzoval na účelovost podané žádosti o mezinárodní ochranu
stěžovatele, samo o sobě není nezákonné, respektoval-li zásadu individualizace, jak již Nejvyšší
správní soud opakovaně vyslovil (viz např. rozsudky ze dne 5. 6. 2018, č. j. 6 Azs 163/2018 - 29,
či ze dne 26. 7. 2017, č. j. 8 Azs 114/2017 - 35). Tvrzení stěžovatele, že z logiky věci nemohou
být důvody pro zajištění stejné jako důvody znemožňující užití zvláštních opatření, nelze tudíž
přisvědčit.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[20] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
[21] Krajským soudem ustanovenému advokátovi Nejvyšší správní soud přiznal odměnu
za zastupování, náhradu hotových výdajů a náhradu za promeškaný čas dle §7, §9 odst. 4
písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a to 3 100 Kč za jeden úkon právní služby, spočívající
v podání a doplnění kasační stížnosti; paušální náhradu hotových výdajů 300 Kč. Protože
ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se uvedený nárok o částku
714 Kč odpovídající příslušné sazbě daně podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkem tedy byla výrokem III. tohoto rozsudku přiznána
částka 4 114 Kč, která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. května 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu