ECLI:CZ:NSS:2019:APRK.6.2019:119
sp. zn. Aprk 6/2019 - 119
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Ing. L. M., zast.
Mgr. Petrou Bielinovou, advokátkou se sídlem Chalupkova 1367, Praha 4, proti žalovanému:
Ústecký kraj, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 4. 11. 2016, č. j. 124/KH/2015, o návrhu na určení lhůty k provedení úkonu
dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o
změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve věci vedené u Krajského
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15A 212/2016,
takto:
I. Krajský soud v Ústí nad Labem je povinen rozhodnout ve věci vedené pod
sp. zn. 15 A 212/2016 do 30. 4. 2019.
II. Žalobci se p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení ve výši 1 800 Kč; tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci tohoto
usnesení k rukám advokátky Mgr. Petry Bielinové.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „navrhovatel“) podal dne 28. 12. 2016 u Krajského soudu v Ústí
nad Labem (dále jen „krajský soud“) žalobu proti výše označenému rozhodnutí žalovaného
ze dne 4. 11. 2016, kterým byla částečně odmítnuta jeho žádost o informace o celkové výši
veřejných prostředků před zdaněním vyplacených v jednotlivých letech 2010 až 2015 řediteli
krajského úřadu a jednotlivým vedoucím odborů a vedoucím oddělení Krajského úřadu
Ústeckého kraje.
[2] Dne 15. 10. 2018 podal navrhovatel u krajského soudu návrh na určení lhůty dle §174a
zákona o soudech a soudcích, v němž uvedl, že k věci podal žalovaný v únoru 2017 vyjádření,
na které reagoval replikou rovněž v tomto měsíci. Od té doby nebylo ve věci ze strany soudu
ničeho učiněno. Dále uvedl, že má zájem na rozhodnutí, které bude vydáno v přiměřené době,
postup krajského soudu jej poškozuje. Návrh Nejvyšší správní soud usnesením ze dne
31. 10. 2018, č. j. Aprk 32/2018 – 109, zamítl.
[3] Dne 12. 3. 2019 podal navrhovatel v téže věci ke krajskému soudu opětovný návrh
na určení lhůty, v němž poukazuje na nepřiměřenou délku rozhodování fakticky se stejnou
argumentací uplatněnou v předchozím návrhu. Návrh byl dne 18. 3. 2019 předložen krajským
soudem Nejvyššímu správnímu soudu spolu s vyjádřením soudce zpravodaje JUDr. Petra
Černého, Ph.D, který uvedl, že již byly provedeny veškeré úkony potřebné pro vydání
rozhodnutí; věc je v pořadí dle §56 soudního řádu správního, nejedná se přitom o věc
přednostní. Poukázal rovněž na to, že v současné době se s ohledem na obsazení soudu pohybuje
doba rozhodování kolem dvou let, uvedl, že chápe rozladění stěžovatele nad dlouhou dobou,
po kterou se mu dosud rozhodnutí nedostalo, postup soudu v dané věci však odpovídá
současnému stavu.
[4] Nejvyšší správní soud ověřil z předloženého soudního spisu, že žaloba byla podána
u krajského soudu dne 28. 12. 2016; dne 2. 1. 2017 byl navrhovatel vyzván k úhradě soudního
poplatku, který byl uhrazen dne 9. 1. 2017; následně dne 12. 1. 2017 byla zaslána potřebná
poučení účastníkům řízení, dále byla zaslána žaloba k vyjádření žalovanému a vyžádán správní
spis; vyjádření k žalobě zaslal žalovaný dne 3. 2. 2017. Dne 7. 2. 2017 bylo vyjádření žalovaného
zasláno navrhovateli; dne 27. 2. 2017 zaslal navrhovatel repliku k vyjádření žalovaného, která byla
zaslána dne 2. 3. 2017 žalovanému na vědomí.
[5] Dne 31. 10. 2018 bylo krajskému soudu doručeno usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 10. 2018, č. j. Aprk 32/2018 – 109; dne 7. 11. 2018 byl krajskému soudu vrácen spis.
sp. zn. 15 A 212/2016. Po tomto datu nejsou ve spise zaznamenány žádné úkony.
[6] Řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu upravené v §174a zákona
o soudech a soudcích představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění
práva účastníka nebo jiné strany řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů
zakotveného zejména v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
[7] Soudní řád správní respektuje objektivní realitu v českém soudnictví, kdy rozhodující
soudci či senáty mají v jednom okamžiku vícero běžících řízení, některá z nich již připravená
k projednání a postupně v nich vydávají rozhodnutí, přičemž ostatní věci na rozhodnutí „čekají“.
To samo o sobě není zapovězeno z hlediska požadavků spravedlivého procesu, které obecně
nevynucují vydání rozhodnutí ihned, jak je to možné, ale pouze brání tomu, aby doba řízení
nebyla nepřiměřeně dlouhá. Podstatné zde je, aby řízení nebylo v tomto stavu udržováno
po nepřiměřenou dobu. Nejvyšší správní soud proto musel zvažovat, zda stav řízení, kdy soud
vykonal veškeré úkony nutné k tomu, aby mohl rozhodnout v dané věci, která nemá přednostní
režim, a stále nerozhodl, není sám o sobě známkou průtahu v řízení.
[8] Nejvyšší správní soud shledal v projednávané věci délku řízení před krajským soudem
z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod již nepřiměřenou, vyžadující ingerenci
ve smyslu §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích.
[9] Nejvyšší správní soud již několikráte uvedl, že jeho úkolem v řízení vedeném o návrhu
dle §174a zákona o soudech a soudcích zásadně není posuzovat a hodnotit zatíženost
a výkonnost soudců soudu a jeho personální či materiální vybavení. K uvedenému tedy zásadně
nemůže přihlížet při svých úvahách o oprávněnosti či neoprávněnosti návrhu, tedy o tom, zda
délka soudního řízení v jednotlivých věcech je ještě přiměřená, resp. zda soud je či není
bezdůvodně ve věci nečinný. Délku řízení nelze tudíž neustále ospravedlňovat bez dalšího
odkazem na zákonná pravidla vyřizování věcí a počtem dosud nevyřízených předcházejících věcí,
ale ani vytížeností jednotlivých soudců. Nejvyšší správní soud opakovaně uvádí, že ani odkazy
na pořadí vyřizovaných věcí zásadně nepředstavují důvody, které by mohly být interpretovány
jinak než jako organizační problémy, které však v tomto směru nemohou jít k tíži navrhovatele.
V této souvislosti lze odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který opakovaně
ve svých rozhodnutích uvádí, že „průtahy v řízení nelze ospravedlnit obecně známou přetížeností soudů;
je totiž věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly
respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají
ochranu svých práv v přiměřené době“ (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 55/94, nález sp. zn. I. ÚS 663/01,
nález sp. zn. III. ÚS 685/06, nález sp. zn. IV. ÚS 391/ 07 a další).
[10] Nejvyšší správní soud při respektování své ustálené judikatury ve věcech rozhodování
dle §174a zákona o soudech a soudcích odkazuje rovněž na stanovisko občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, č. 58/2011,
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vztahujícího se k odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem v případě nevydání rozhodnutí
v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud zde v části VI. stanoviska zmínil, že jakékoli řízení vždy nějakou
dobu trvá, a dále na vysokém stupni obecnosti uvedl, že za přiměřenou délku řízení Nejvyšší
soud považuje ještě 24 měsíců (nikoli však již delší). V těchto dimenzích rozhoduje rovněž
Nejvyšší správní soud.
[11] V nyní posuzované věci nelze přehlédnout především fakt, že krajský soud od 7. 11. 2018,
kdy mu byl vrácen spis a kdy mu rovněž z usnesení zdejšího soudu byl náhled na délku řízení jak
zdejšího soudu, Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu vyložen, neučinil žádný úkon a stav
řízení opětovně zcela shodně odůvodnil výlučně odkazem na §56 s. ř. s.
[12] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že jeho individuální rozhodnutí není systémovým
řešením, neboť v případě, kdy by vyhověl návrhu na určení lhůty těch účastníků řízení před
krajským soudem, jejichž věci jsou ještě starší než věc navrhovatelova, nedošlo by k faktickému
zlepšení situace. Nejvyšší správní soud však nemá jiný nástroj, který by mohl použít k ochraně
navrhovatelů před případnými průtahy v řízení u krajských soudů či městského soudu. Ve vztahu
k otázce zachování principu rovnosti účastníků řízení, která se v dané souvislosti nabízí, lze
s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007 (viz bod 25. nálezu) zmínit, že: „takový
princip se uplatní toliko v situaci, kdy zásah do základních práv a svobod jednotlivce lze odstranit jiným
způsobem, tedy existují-li vedle zvoleného nástroje také jiné prostředky, kterými lze zabránit zásahu
do základních práv a svobod.“ Nejvyšší správní soud však jiný prostředek nemá a o návrhu na určení
lhůty musí rozhodnout.
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích,
dle kterého hradí náklady řízení o něm stát jen tehdy, je-li návrh uznán jako oprávněný. Z obsahu
spisu soud zjistil, že zástupce navrhovatele učinil jeden úkon právní služby (podání návrhu
na určení lhůty k provedení procesního úkonu). Zdejší soud rozhodl tak, že se navrhovateli
náhrada nákladů řízení přiznává ve výši 1 × 1 500 Kč + 1 × 300 Kč, celkem 1 800 Kč [dle §7
bodu 4., §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu