ECLI:CZ:NSS:2019:KONF.35.2018:28
sp. zn. Konf 35/2018- 28
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Pavla Simona, Mgr. Víta
Bičáka, JUDr. Romana Fialy, Mgr. Ing. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého rozhodl
o návrhu ředitelky Krajského dětského domova pro děti do 3 let, příspěvkové organizace,
IČO 71175130, se sídlem v Karlových Varech, Zítkova 1267/4, zastoupené JUDr. Martinem
Čonkou, advokátem se sídlem v Chebu, Komenského 2276/4, na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi ní a Okresním soudem v Chebu, Krajským soudem v Plzni a Nejvyšším
soudem, a dalších účastníků sporu vedeného u Okresního soudu v Chebu
pod sp. zn. 11 C 303/2015, o zaplacení 55 625 Kč s příslušenstvím: žalobkyně Krajský dětský
domov pro děti do 3 let, příspěvková organizace, IČO 71175130, se sídlem v Karlových
Varech, Zítkova 1267/4, zastoupené JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem v Chebu,
Komenského 2276/4, a žalovaných 1) O. Š., a 2) R. Š.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Chebu
pod sp. zn. 11 C 303/2015, o zaplacení částky 55 625 Kč s příslušenstvím, je soud .
II. Usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 5. 2016, čj. 11 C 303/2015-35, usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2016, čj. 13 Co 229/2016-62, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, čj. 21 Cdo 5525/2016-82, se zrušují .
Odůvodnění:
[1] Návrhem ze dne 6. 8. 2018, opravený podáním ze dne 19. 3. 2019, se ředitelka Krajského
dětského domova pro děti do 3 let, příspěvkové organizace (dále „navrhovatelka“) domáhala,
aby zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů (dále „zákon o některých kompetenčních sporech“), rozhodl kompetenční
spor vzniklý mezi ní a Okresním soudem v Chebu a Krajským soudem v Plzni ve věci vedené
u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 303/2015.
[2] Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
[3] Navrhovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Chebu domáhala zaplacení
částky 55 625 Kč s příslušenstvím, představující příspěvek na úhradu zaopatření dítěte
umístěného v dětském domově podle §44 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních
službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), neboť nezletilý syn
žalovaných byl v období od 30. 3. 2011 do 7. 4. 2015 umístěn v zařízení provozovaném
navrhovatelkou.
[4] Okresní soud v Chebu jako soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 5. 2016,
čj. 11 C 303/2015-35, řízení zastavil (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude
věc postoupena k dalšímu řízení navrhovatelce (výrok III.); výrokem II. rozhodl o nákladech
řízení a výrokem IV. rozhodl o vrácení soudního poplatku. Své rozhodnutí okresní soud
odůvodnil tím, že na projednávanou věc lze plně vztáhnout právní názor publikovaný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 63/2015, který byl vysloven ve skutkově obdobné
věci Krajským soudem v Hradci Králové. Podle tohoto názoru příspěvek na zaopatření dítěte
ve smyslu ustanovení §44 zákona o zdravotních službách směřuje na náhradu nákladů, které
nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, a jeho povaha je veřejnoprávní. Rozhodování
o zaplacení tohoto příspěvku je tak výlučně v pravomoci provozovatelů zdravotní péče,
kteří jej požadují; rozhodování se odehrává ve správním řízení. Okresní soud vyšel z tohoto
právního názoru a dovodil, že v nyní posuzované věci není založena obecná rozhodovací
pravomoc soudů (§7 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že jde o neodstranitelný nedostatek podmínky
řízení, postupem podle §104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil a věc postoupil k vyřízení
navrhovatelce.
[5] K odvolání navrhovatelky Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne
28. 7. 2016, čj. 13 Co 229/2016-62, napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací
soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který vychází z výše uvedeného rozhodnutí
publikovaného pod číslem 63/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K tomu dále uvedl,
že výši příspěvku na úhradu zaopatření dítěte umístěného v dětském domově dle §44 zákona
o zdravotních službách stanoví poskytovatel, přičemž o odvolání proti rozhodnutí poskytovatele
o povinnosti hradit příspěvek rozhoduje dle důvodové zprávy k §43 a §44 ve správním řízení
příslušný správní orgán. Uzavřel proto, že pravomoc k vydání rozhodnutí o povinnosti hradit
příspěvek a o výši příspěvku na úhradu zaopatření rozhoduje ve správním řízení v prvním stupni
poskytovatel péče, nikoliv soud v řízení podle části třetí občanského soudního řádu.
[6] Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, které Nejvyšší soud
usnesením ze dne 30. 5. 2017, čj. 21 Cdo 5525/2016-82, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí
Nejvyšší soud nejprve uvedl, že příspěvek na úhradu zaopatření dítěte ve smyslu §44 zákona
o zdravotních službách je ve své podstatě veřejnoprávní platbou za poskytovanou zdravotní péči,
tj. úhradou za stravování, ubytování, výchovnou činnost a ošacení těchto dětí v souvislosti
s poskytovanou zdravotní péčí, přičemž se jedná o úhradu nákladů, které nejsou hrazeny
z veřejného zdravotního pojištění. Dále odkázal jak na již uvedené rozhodnutí publikované
pod číslem 63/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak i na usnesení Ústavního soudu
ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 3003/16, podle něhož je sice pravomoc poskytovatele péče
ke stanovování příspěvků povinných na základě ustanovení §44 zákona o zdravotních službách,
potažmo vyhlášky č. 56/2012 Sb., v zákoně vymezena značně neostře, nicméně z hlediska funkce
a účelu právní úpravy lze dovodit, že to byl právě poskytovatel péče, komu byla v prvním stupni
svěřena pravomoc ke stanovování výše příspěvku na péči. Dovolací soud proto dospěl k závěru,
že pravomoc rozhodovat o povinnosti uhradit příspěvek je svěřena poskytovateli péče,
tedy v projednávané věci navrhovatelce, a její rozhodnutí může být v případě sporu přezkoumáno
v rámci správního soudnictví.
[7] Navrhovatelka naproti tomu v návrhu na zahájení řízení podle zákona o některých
kompetenčních sporech uvedla, že právní názor Krajského soudu v Hradci Králové, ze kterého
soudy v nyní posuzované věci vycházely, považuje za chybný. Povinnost hradit předmětný
příspěvek vzniká ex lege, což ale neznamená, že mezi poskytovatelem zdravotní péče a osobou
povinnou k jeho úhradě nemůže vzniknout soukromoprávní vztah. Část důvodové zprávy,
kterou využil krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, se vztahovala k původně
navrhovanému znění §43 odst. 7 zákona o zdravotních službách. Tento odstavec byl však
v průběhu legislativního procesu vypuštěn. Rovněž ze skutečnosti, že výsledné znění zákona
zmocnění pro poskytovatele služeb neobsahuje, lze dovodit, že zákonodárce neměl v úmyslu
takovou pravomoc poskytovatele služeb založit. Pravomoc správního orgánu musí vždy výslovně
vyplývat z platné právní úpravy; opačný přístup by odporoval čl. 2 Ústavy. Předmětný příspěvek
nepředstavuje veřejnoprávní platbu a nesměřuje do systému veřejného zdravotního pojištění.
Jeho příjemcem je poskytovatel zdravotnické péče, kterému slouží k úhradě nákladů péče
vynaložené na nezletilé dítě. Na posuzovanou věc tak lze plně vztáhnout právní názor vyslovený
zvláštním senátem ve věci sp. zn. Konf 38/2012. Správnost právního názoru navrhovatelky
potvrzuje i rozhodnutí zvláštního senátu vydané ve skutkově obdobné věci dne 24. 4. 2018
pod sp. zn. Konf 30/2017, kde bylo vysloveno, že příslušným k rozhodování o povinnosti platit
příspěvek na úhradu zaopatření dítěte je soud.
[8] Při řešení vzniklého sporu o pravomoc se zvláštní senát řídil následující úvahou:
[9] Podle §1 odst. 2 zákona o některých kompetenčních sporech je negativním
kompetenčním sporem spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí
v totožné věci individuálně určených účastníků. V nyní rozhodované věci popřeli svou pravomoc
Okresní soud v Chebu, Krajský soud v Plzni, Nejvyšší soud i navrhovatelka, jedná se proto
o negativní kompetenční spor, k jehož projednání je příslušný zvláštní senát.
[10] Předmětem řízení je povinnost rodiče nezletilého dítěte hradit poskytovateli zdravotních
služeb příspěvek na úhradu zaopatření dítěte umístěného v dětském domově pro děti do 3 let
věku.
[11] Touto otázkou se již zvláštní senát zabýval a v usnesení čj. Konf 28/2017-12 uvedl,
že příslušným k rozhodnutí ve sporu o příspěvku na úhradu zaopatření dítěte umístěného
v dětském domově pro děti do 3 let věku podle §44 zákona o zdravotních službách je soud
v občanském soudním řízení (shodně viz též např. usnesení zvláštního senátu ze dne 25. 9. 2018,
čj. Konf 36/2018-27). V nyní projednávané věci nemá zvláštní senát důvod se od svého právního
názoru odchýlit.
[12] V prvé řadě je třeba vyjasnit, zda je příspěvek svým charakterem platbou
soukromoprávní, či veřejnoprávní. Pokud má příspěvek charakter věci soukromoprávní,
pak by v intencích §7 odst. 1 o. s. ř. rozhodoval o příspěvku poskytovatel zdravotních služeb
jen tehdy, pokud by jeho pravomoc byla zákonem výslovně založena, a tím odňata obecné
rozhodovací pravomoci soudů v občanském soudním řízení. Naopak ve věcech veřejnoprávních
by soud o příspěvku rozhodoval v nalézacím soudním řízení, jen pokud by byla výslovně
pravomoc soudu založena (§7 odst. 3 o. s. ř.).
[13] Smyslem zavedení příspěvku je, aby se osoby povinné výživou spolupodílely na nákladech
spojených se zaopatřením dítěte umístěného v dětském domově, přičemž pojmem z ao pat ř e n í
zákon označuje náklady na stravování, ubytování, ošacení a výchovnou činnost. Poskytovateli
zdravotních služeb tak osoby povinné výživou přispívají na náklady spojené s pobytem dítěte,
popř. průvodce dítěte, v tomto typu zdravotnického zařízení.
[14] Z povahy příspěvku dále plyne, že není úhradou za poskytovanou zdravotní péči. Podle
§43 odst. 1 věty druhé zákona o zdravotních službách se zaopatřením rozumí stravování,
ubytování, ošacení a výchovná činnost. Z uvedeného výčtu je zřejmé, že ve všech případech
se jedná o náklady a úhradu za služby související s poskytováním zdravotní péče,
nikoliv však o úhradu za samotnou zdravotní péči.
[15] I když je výše příspěvku stanovena právním předpisem, nejde o poplatek ve smyslu
finančněprávní teorie, a to zejména proto, že příspěvek není dávkou hrazenou za stanovené
úkony orgánů veřejné správy. Příspěvek představuje v paušalizované výši rozsah spoluúčasti
na nákladech na výchovu a výživu dítěte, které v důsledku jeho umístění do dětského domova
hradí toto zdravotnické zařízení a jež by jinak musely vynakládat osoby, v jejichž péči by se dítě
nacházelo.
[16] Z výše uvedených důvodů zvláštní senát dospěl k závěru, že příspěvek na úhradu
zaopatření dítěte lze označit za platbu soukromoprávního charakteru, která se vyznačuje
především tím, že je hrazena přímo poskytovateli zdravotní péče (nikoliv zdravotní pojišťovně)
a která je účelově určena pouze k (částečné) úhradě nákladů na pobyt dítěte v dětském domově.
[17] Závěr o tom, že na příspěvek je třeba nahlížet jako na soukromoprávní platbu,
ještě sám o sobě nevylučuje, aby o příspěvku a jeho výši rozhodoval poskytovatel zdravotních
služeb.
[18] Pokud by měl zákonodárce úmysl přiznat poskytovateli služeb pravomoc k rozhodování
o výši příspěvku a jeho vymáhání, musel by tento úmysl být vyjádřen přímo a výslovně v textu
zákona. Jestliže zákon o zdravotních službách mlčí o pravomoci ke stanovení příspěvku,
k rozhodování o odvolání proti takovému rozhodnutí, případně k jeho vymáhání, nelze nikterak
dovozovat pravomoc, která v zákoně není zakotvena. Naopak vzhledem k tomu, že takové
ustanovení zákon o zdravotních službách neobsahuje, lze usuzovat spíše na opačný závěr a tedy
že zákonodárce neměl v úmyslu tuto pravomoc vložit do rukou poskytovatele zdravotní péče.
[19] Chybí-li zákonné zmocnění pro výkon veřejné moci a provozovatel zařízení není nadán
žádnou pravomocí pro autoritativní rozhodování, nelze učinit jiný závěr, než že se jedná
o soukromoprávní spor, k jehož rozhodnutí je ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. příslušný
soud (výrok I.).
[20] Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona o některých kompetenčních sporech zruší
rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat,
ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu
na zahájení řízení v její pravomoci. Výrokem II. proto zvláštní senát zrušil usnesení Okresního
soudu v Chebu ze dne 26. 5. 2016, čj. 11 C 303/2015-35, usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 28. 7. 2016, čj. 13 Co 229/2016-62, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017,
čj. 21 Cdo 5525/2016-82.
[21] Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona o některých
kompetenčních sporech závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor
vznikl, pro správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Okresní soud
v Chebu pokračovat v řízení o podaném návrhu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. května 2019
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu