ECLI:CZ:NSS:2019:KONF.43.2018:21
sp. zn. Konf 43/2018-21
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Tomáše
Rychlého, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Romana Fialy, a Mgr. Víta Bičáka, rozhodl o návrhu
Energetického regulačního úřadu, se sídlem Jihlava, Masarykovo náměstí 91/5, na rozhodnutí
kompetenčního sporu mezi ním a Městským soudem v Brně, a dalších účastníků sporu
vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 73 C 167/2017: žalobce OTE, a.s.,
IČO 26463318, se sídlem Praha 8, Sokolovská 192/79, zastoupeného Mgr. Janem Vaníčkem,
advokátem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1 a žalovaného Solar CD, s. r. o., IČ 29188628,
se sídlem Brno, Příkop 843/4, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 52 769 715,03 Kč
s příslušenstvím
takto:
P ř í sl uš ný vydat rozhodnutí ve věci vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 73 C 167/2017, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 52 769 715,03 Kč
s příslušenstvím je spr á v ní or g á n .
Odůvodnění:
[1 ] Návrhem doručeným dne 21. 3. 2019 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon
č. 131/2002 Sb.“), se Energetický regulační úřad (dále jen „ERÚ“ či „navrhovatel“) domáhal, aby
zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc podle §1 odst. 1 písm. a) citovaného zákona. Spor vznikl
mezi ním a Městským soudem v Brně (dále též „městský soud“) ve věci vedené u tohoto soudu
pod sp. zn. 273 C 167/2017, o vydání bezdůvodného obohacení.
[2 ] Z předloženého soudního spisu vyplynuly následující skutečnosti:
[3 ] Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 26. 6. 2017 se žalobce domáhal
po žalovaném zaplacení částky ve výši 52 769 715,03 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného
obohacení. Z žaloby se podává, že žalobce (OTE, a. s.) je operátorem trhu s elektřinou, žalovaný
(Solar CD, s. s.) pak výrobcem elektřiny. Licence k podnikání v energetických odvětvích však byla
žalovanému vydána v důsledku spáchání trestného činu, tedy nezákonně, a byla rozhodnutím
správního soudu zrušena ke dni 26. 6. 2014. Žalovaný tak de iure vůbec nezískal oprávnění pro
výrobu elektřiny a neexistoval tedy právní důvod pro čerpání podpory elektřiny z obnovitelných
zdrojů (dále též jen „podpora“) ve formě výkupní ceny, která mu byla ze strany žalobce vyplácena
v období od 1. 1. 2013 do 13. 8. 2014. Podpora byla žalovanému vyplácena žalobcem
prostřednictvím dalšího účastníka trhu s elektřinou – společností ČEZ Prodej, s. r. o., jakožto
povinně vykupujícího obchodníka s elektřinou, ve smyslu ustanovení §2 písm. u) zákona
č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění
rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o POZE“). Jestliže žalobce částky
představující podporu (spolu s cenou za činnost povinně vykupujícího obchodníka s elektřinou)
společnosti ČEZ Prodej, s. r. o., uhradil, aniž by příjemce této podpory (žalovaný) měl na jejich
poskytnutí nárok, došlo ze strany příjemce k bezdůvodnému obohacení, jehož vydání se žalobce
v soudním řízení domáhal.
[4 ] Městský soud v Brně usnesením ze dne 10. 5. 2018, čj. 73 C 167/2017-17, řízení o této
žalobě zastavil (výrok II.) s tím, že po právní moci bude věc postoupena ERÚ (výrok III.);
současně soud rozhodl též o nákladech řízení (výrok IV.). Svůj postup městský soud odůvodnil
tím, že předmětem sporu je požadavek na vrácení příspěvku na podporu obnovitelných zdrojů
energie. Jde tak o spor týkající se podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů, elektřiny
z druhotných zdrojů nebo elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla
a podpory tepla dle §17 odst. 7 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání
a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen
„energetický zákon“), kde je založena rozhodovací pravomoc ERÚ; tuto pravomoc lze dovodit
i z ustanovení §52 odst. 2 zákona o POZE. Jelikož v dané věci není založena rozhodovací
pravomoc soudů v občanském soudním řízení (§7 odst. 1 o. s. ř.) , muselo být řízení ve smyslu
ustanovení §104 o. s. ř. zastaveno a věc postoupena orgánu, kterému zákon zakládá pravomoc
k jejímu projednání. Proti tomuto usnesení nebylo podáno odvolání a nabylo tak dne 5. 6. 2018
právní moci.
[5] ERÚ s postoupením věci městským soudem nesouhlasil a podal zvláštnímu senátu návrh
na rozhodnutí negativního kompetenčního sporu. V návrhu upozornil, že se žalobce domáhá
po žalovaném vrácení již vyplacené podpory s tím, že žalovaný nebyl jejím oprávněným
příjemcem. Podaná žaloba je označena jako žaloba z titulu vydání bezdůvodného obohacení,
čemuž plně odpovídá i její obsah; žalobce svůj nárok jednoznačně opírá o vznik bezdůvodného
obohacení na straně žalovaného, tedy institut upravený v §2991 občanského zákoníku. Podle
judikatury zvláštního senátu (například usnesení čj. Konf 132/2005-7) je tak nepochybně
založena rozhodovací pravomoc soudů, neboť ty jsou k rozhodování věcí soukromoprávních
primárně povolány. Správní orgány tyto případy rozhodují spíše jen výjimečně, na základě
zákonného zmocnění. V pochybnostech o pravomoci správního orgánu je podle ustálené
judikatury zvláštního senátu třeba zvolit restriktivní přístup, tedy akcentovat obecnou
rozhodovací pravomoc soudů (zde navrhovatel odkázal na usnesení čj. Konf 108/2009-11).
ERÚ dále citoval předcházející judikaturu zvláštního senátu (usnesení čj. Konf 52/2017-17),
dle které je hlavní funkcí ERÚ regulace trhu a dohled, nikoli nahrazování funkce soudu
ve sporech, které jsou svou povahou soukromoprávní. Rozhodovací pravomoc ERÚ uvedená
v §17 odst. 7 písm. d) energetického zákona a §52 zákona o POZE se upíná k rozhodování
sporů „týkajících se podpory elektřiny“, tedy pokud je dána přímá obsahová souvislost
s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů; nemůže jít ovšem o spojitost, která se dotýká
podpory z obnovitelných zdrojů jen okrajově. Tento závěr podporuje rovněž judikatura
zvláštního senátu, například již zmiňované usnesení čj. Konf 52/2017-18, či usnesení
čj. Konf 24/2014-16, které se týkalo obdobné situace v oblasti telekomunikačních služeb.
[6] Ani skutečnost, že soud bude muset jako předběžnou otázku posoudit, zda žalovaný měl
právo na úhradu podpory, není důvodem, proč by mělo rozhodnutí sporu o vydání
bezdůvodného obohacení spadat do kompetence ERÚ. Tuto otázku si soud může posoudit sám,
jako otázku předběžnou podle §135 odst. 2 o. s. ř.
[7] Žalobce se také nedomáhá splnění peněžité povinnosti uložené zákonem o POZE nebo
sjednané na základě zákona ve smyslu §52 odst. 2 zákona o POZE. Povinnost vrátit
neoprávněně vyplacenou podporu není uložena zákonem o POZE, ale občanským zákoníkem.
Kompetenci ERÚ nelze dovodit ani podle §52 odst. 2 věty druhé zákona o POZE, podle
níž ERÚ rozhoduje spory, jejichž předmětem je splnění povinnosti vrácení neoprávněně čerpané podpory
podle §51. Tato kompetence je totiž explicitně navázána na ustanovení §51 zákona o POZE,
upravující neoprávněně čerpanou podporu, která je spojena se spácháním přestupku. Jedná
se tedy o zavedený legální pojem, odlišný od pojmu bezdůvodného obohacení. Na podporu
svého stanoviska dále ERÚ citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018,
čj. 32 Cdo 4755/2017-173, které má potvrzovat jeho závěry, neboť dospělo k závěru,
že je ve věci vydání bezdůvodného obohacení – vrácení příspěvku na podporované zdroje
energie – dána pravomoc soudu.
[8] K podanému návrhu se sua sponte vyjádřil podáním ze dne 20. 2. 2019 žalobce. Uvedl,
že předmět daného sporu má soukromoprávní povahu. Pokud výplatou podpory žalobce plnil
(prostřednictvím povinně vykupujícího) svou povinnost stanovenou mu zákonem o POZE,
je založena rozhodovací pravomoc ERÚ, a to jak podle §52 zákona o POZE, tak i podle §17
odst. 7 písm. d) energetického zákona. Jakkoli je nárok žalobce právně kvalifikován jako vznik
bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, fakticky se jedná o vrácení neoprávněně
vyplacené podpory. Podstatou sporu je posouzení, zda byl žalobce (jako poskytovatel podpory)
povinen podporu vyplácet a zda žalovaný (jako příjemce podpory) byl oprávněn tuto podporu
inkasovat. Právě tato věcná podstata sporu naplňuje smysl rozhodovací pravomoci ERÚ dle §52
odst. 2 zákona o POZE. Dle názoru žalobce jistě nebylo úmyslem zákonodárce svěřit ERÚ
rozhodovací pravomoc pouze v případech, kdy výrobce elektřiny odmítá podporu platit, zatímco
ostatní případy, kdy spory mají původ ve splnění povinností dle zákona o POZE či splněním
smlouvy uzavřené dle tohoto zákona, by byly příslušné řešit soudy. Žalobce konečně označil
za nepřiléhavý odkaz navrhovatele na závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 1. 2018, čj. 32 Cdo 4755/2017-173, neboť soud v odkazované věci posuzoval odlišný
skutkový stav věci oproti případu nyní projednávanému. Na danou věc lze naopak přiměřeně
aplikovat právní názor vyslovený k dané problematice v rozhodnutí zvláštního senátu ze dne
15. 1. 2019, čj. Konf 45/2017-14. Ze všech uvedených důvodů by tedy podle názoru žalobce měl
zvláštní senát vyslovit, že příslušný vydat v této věci rozhodnutí je správní orgán.
[9] Podle §1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. je negativním kompetenčním sporem spor,
ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně
určených účastníků. V nyní rozhodované věci popřeli svou pravomoc Městský soud v Brně
i navrhovatel, jedná se proto o negativní kompetenční spor, k jehož projednání je příslušný
zvláštní senát podle zákona č. 131/2002 Sb.
[10] Úvodem je nutno upozornit, že prakticky identickou věcí se zvláštní senát zabýval
již v usnesení ze dne 20. 3. 2019, čj. Konf 44/2018-11, kdy věcným předmětem sporu byl nárok
na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout stejnému žalovanému neoprávněně
čerpanou podporou; jediný rozdíl spočíval v osobě žalobce, kterým byla Česká republika –
Ministerstvo průmyslu a obchodu, jakožto subjekt poskytující operátorovi trhu (OTE, a. s. –
současný žalobce) formou dotace prostředky pro vyplácení podpory.
[11] Zvláštní senát v odkazované věci vycházel z právního názoru vysloveného v jeho
usnesení ze dne 15. 1. 2019, čj. Konf 45/2017-14. V uvedené věci se zákazník distribuce domáhal
po operátorovi trhu vrácení plateb složky ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů
spojených s podporou obnovitelných zdrojů energie a kombinované výroby elektřiny a tepla.
Zvláštní senát v tomto rozhodnutí položil důraz na právní základ sporu (tzn., zda existovala
právní povinnost žalobce k placení příspěvku na podporu obnovitelných zdrojů energie) na rozdíl
od „formálního“ pohledu na povahu právního sporu skrze právní titul, o nějž žalobce svůj nárok
opírá. Jak v případě nezaplacení příspěvku na podporu, tak i v případě jeho zaplacení
a následného vymáhání zpět, je nutné vyřešit shodnou právní otázku; právní základ sporu
je proto v obou případech totožný. Zvláštní senát tak uzavřel, že „pravomoc ERÚ rozhodovat spory,
jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona
(§52 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb.) není omezena jen na případy, kdy jedna ze smluvních stran splnění této
povinnosti odmítá, ale dopadá na všechny spory, kdy je rozporována povinnost k peněžitému plnění z titulu
smluvního ustanovení sjednaného na základě zákona č. 165/2012 Sb.“
[12] Uvedené závěry označil zvláštní senát v předcházejícím rozhodnutí čj. Konf 44/2018-11,
za aplikovatelné i na případ, kdy se žalobce domáhá po žalovaném vrácení již vyplacené podpory
s tvrzením, že žalovaný nesplňoval podmínky pro její čerpání. Uvedl, že „[v] nyní projednávané věci
není sporu o tom, že pokud by si žalovaný nárokoval vyplacení samotné podpory a subjekt povinný k její výplatě
by to odmítal, pravomoc Energetického regulačního úřadu by dle §52 odst. 1 zákona o podporovaných zdrojích
energie byla založena“, přičemž „nelze činit rozdíl mezi situací, kdy jedna ze stran odmítne poskytnout plnění
a situací, kdy jej sice poskytne, ale následně jej žádá zpět. V obou případech je rozhodnou skutečností
pro posouzení sporu úvaha o tom, zda měl žalovaný právo na výplatu podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů,
či nikoliv.“ Od tohoto právního názoru, vysloveného na skutkovém pozadí prakticky identické
věci (rozdíl spočíval pouze v osobě žalobce – poskytovatele dotace, kterou následně operátor
trhu prostřednictvím povinně vykupujícího obchodníka distribuuje výrobci elektřiny) neshledává
zvláštní senát důvod se jakkoli odchýlit.
[13] Nad rámec uvedeného je vhodné poznamenat, že si je zvláštní senát vědom rozdílu
ve formě podpory obnovitelných zdrojů energie ve věci sp. zn. Konf 45/2017 a ve věci nyní
posuzované. Zatímco v prvním případě se jednalo o příspěvek na podporu obnovitelných zdrojů
energie, který byl sjednán smluvně, v dané věci jde o podporu realizovanou (z rozpočtových
prostředků státu) prostřednictvím úhrady rozdílu mezi výkupní a hodinovou cenou energie,
kde mezi subjektem poskytujícím tuto podporu (operátorem trhu – OTE, a. s.) a jejím příjemcem
(výrobcem elektřiny z obnovitelných zdrojů) neexistuje smluvní vztah. Tato odlišnost nicméně
na aplikovatelnost dříve vysloveného závěru nemá vliv, neboť podle ustanovení §52 odst. 2
zákona o POZE ERÚ rozhoduje další spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto
zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona, nebo povinnosti vrácení neoprávněně čerpané podpory podle
§51.
[14] S ohledem na shora uvedené skutečnosti zvláštní senát vyslovil, že k rozhodnutí
v předmětné věci je příslušný správní orgán (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.).
[15] Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. i soudy. O nároku uplatněném žalobcem bude tedy rozhodnuto
Energetickým regulačním, úřadem ve správním řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. prosince 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda zvláštního senátu