ECLI:CZ:NSS:2020:1.ADS.252.2019:30
sp. zn. 1 Ads 252/2019 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobkyně: P. C.,
zastoupené Mgr. Tomášem Těšitelem, advokátem se sídlem Tř. Edvarda Beneše 1527/76, 500 12
Hradec Králové, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
225 08 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 4. 2018, č. j. X, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 32 Ad 11/2018 - 102
ze dne 27. 6. 2019,
takto:
I. Kasační stížnost se za mí t á .
II. Žádný z účastníků n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Žalobkyně požádala dne 27. 4. 2015 o přiznání invalidního důchodu. Česká správa
sociálního zabezpečení jako správní orgán prvního stupně přiznala žalobkyni rozhodnutím ze dne
11. 9. 2015 důchod pro invaliditu III. stupně dle §39 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, ode dne 27. 4. 2015. K námitkám žalobkyně žalovaná rozhodnutím ze dne 17. 2. 2016
změnila prvostupňové rozhodnutí tak, že důchod přiznala od 5. 2. 2015. Toto rozhodnutí
žalované ze dne 17. 2. 2016 následně zrušil Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
26. 9. 2017, č. j. 43 Ad 3/2016 - 202. V následném řízení Česká správa sociálního zabezpečení
jako správní orgán prvního stupně vydala dne 20. 12. 2017 tři rozhodnutí, kterými realizovala
závazný právní názor krajského soudu uvedený ve zrušujícím rozsudku. Rozhodnutím č. I.
změnila své rozhodnutí ze dne 11. 9. 2015 tak, že žalobkyni přiznala od 15. 7. 1999 částečný
invalidní důchod. Rozhodnutím č. II ČSSZ rozhodla tak, že žalobkyni náleží od 12. 2. 2010
invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně. Rozhodnutím č. III ČSSZ rozhodla tak,
že se žalobkyni od 26. 5. 2015 zvyšuje invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně
na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně.
[2] Proti rozhodnutí ČSSZ č. III podala žalobkyně námitky, v nichž uvedla, že plně invalidní
byla již k datu vzniku invalidity (15. 7. 1999). Žalovaná rozhodnutím uvedeným v záhlaví
tohoto rozsudku námitky zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila.
[3] Proti rozhodnutí žalované brojila žalobkyně u Krajského soudu v Hradci Králové.
Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji.
[4] Soud si v souladu s §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, vyžádal vypracování posudku Posudkovou komisí Ministerstva práce
a sociálních věcí v Hradci Králové a na základě důkazů provedených v řízení před soudem
i v řízení před správním orgánem se se závěry žalované v napadeném rozhodnutí ztotožnil.
[5] Podle krajského soudu potvrdil posudek Posudkové komise MPSV v Hradci Králové
ze dne 4. 2. 2019 správnost závěrů uvedených v rozhodnutí žalované, jež bylo založeno
na závěrech posudku Posudkové komise MPSV v Brně ze dne 17. 5. 2017, který byl vypracován
pro účely předchozího soudního řízení ve věci sp. zn. 43 Ad 3/2016. Posudková komise MPSV
v Hradci Králové měla k dispozici kompletní zdravotní dokumentaci žalobkyně, zachycující
kontinuální vývoj onemocnění žalobkyně; v posudku ze dne 4. 2. 2019 podrobně popsala
a vyhodnotila tíži zdravotního postižení a jeho vliv na snížení pracovní schopnosti žalobkyně
v jednotlivých časových obdobích s náležitým odůvodněním. Krajský soud konstatoval,
že přítomnost zdravotního postižení od roku 1995 nelze zaměňovat se stanovením data vzniku
plné invalidity.
[6] Posudková komise MPSV v Hradci Králové v posudku ze dne 4. 2. 2019 uvedla,
že k datu vydání napadeného rozhodnutí je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu žalobkyně s nejvýznamnějším dopadem na pokles její pracovní schopnosti X
(X) s X, s lehkou X se X. Jedná se o postižení uvedené v kapitole X (X), položce X (X – X, výkon
některých denních aktivit podstatně narušen) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., o posuzování
invalidity, pro které byla stanovena míra poklesu pracovní schopnosti na horní hranici daného
rozpětí (50-60 %), tj. 60 %. S ohledem na časté ataky onemocnění, přetrvávající X, délku trvání
onemocnění a ztrátu schopnosti se zapojit do pracovní činnosti, posudková komise tuto hodnotu
dle §3 odst. 1 citované vyhlášky zvýšila o 10 % na celkových 70 % a dále uvedla, že žalobkyně
není schopna výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek. Datum vzniku invalidity
třetího stupně PK MPSV stanovila na 26. 5. 2015 (kdy jsou již projevy X a X) na základě
dosažení stabilizace zdravotního stavu po opětovném akutním zhoršení, tj. dnem propuštění
z hospitalizace.
[7] Posudková komise MPSV zhodnotila doloženou tíži zdravotního postižení žalobkyně
v čase tak, že:
- Od ukončení povinné školní docházky k datu 31. 12. 1995 nebyl zdravotní stav žalobkyně
dlouhodobě nepříznivý.
- Od 1. 1. 1996 do 14. 7. 1999 nebyla žalobkyně plně ani částečně invalidní. Dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav odpovídal postižení uvedenému v kapitole X, položce X písm. X)
přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. v platném znění s poklesem schopnosti soustavné
výdělečné činnosti o 20 %. Jednalo se o X.
- Od 15. 7. 1999 do 31. 12. 2009 byla částečně invalidní podle §44 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění, šlo o pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti o 40 %. Jednalo
se o X. Horní hranice byla zvolena vzhledem k opakované dekompenzaci onemocnění.
V tomto období byl zdravotní stav relativně kompenzován, žalobkyně si zvládla dokončit
středoškolské vzdělání. Žalobkyně byla schopna vykonávat soustavnou výdělečnou činnost bez
zvýšených nároků na rozhodovací činnost, v psychicky nenáročném prostředí, s možností
dodržovat pravidelný denní rytmus a pracovní tempo. Nebylo vhodné vykonávat práce úkolové
či termínované, v nočních směnách. Vzhledem k věku byla schopna rekvalifikace.
- Od 1. 1. 2010 do 11. 2. 2010 se jednalo o invaliditu prvního stupně podle §39 odst. 2 písm. a)
zákona o důchodovém pojištění, šlo o pokles pracovní schopnosti o 40 %.
- Od 12. 2. 2010 do 25. 5. 2015 se jednalo o invaliditu druhého stupně podle §39 odst. 2
písm. b) zákona o důchodovém pojištění, šlo o pokles pracovní schopnosti o 50 %.
Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně
s nejvýznamnějším dopadem na pokles její pracovní schopnosti bylo zdravotní postižení
uvedené v kapitole X, položce X přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., pro které byla stanovena
míra poklesu pracovní schopnosti na 50 %. Žalobkyně byla schopna vykonávat výdělečnou
činnost jen s podstatně nižšími nároky na tělesné a zejména psychické schopnosti, v podstatně
menším rozsahu a intenzitě. Datum vzniku invalidity druhého stupně posudková komise
stanovila dnem 12. 2. 2010, tj. propuštěním z hospitalizace.
- Od 26. 5. 2015 se jedná o invaliditu třetího stupně podle §39 odst. 2 písm. c) zákona
o důchodovém pojištění, jde o pokles pracovní schopnosti o 70 % (viz výše).
[8] Soud uvedl, že lékařské zprávy a znalecké posudky, na které se žalobkyně odvolávala
v žalobě a které soudu doložila, měla k dispozici již PK MPSV v Brně v předchozím řízení (vyjma
znaleckého posudku MUDr. Szymanské ze dne 17. 1. 2018) a rovněž PK MPSV v Hradci
Králové v aktuálně vedeném řízení. Zdravotní dokumentace žalobkyně pro posouzení jejího
zdravotního stavu a stanovení data vzniku invalidity tak byla kompletní a kontinuální, zachycující
vývoj duševního onemocnění žalobkyně od prvních projevů nemoci (v 16 letech) do doby
současné. Krajský soud se neztotožnil s námitkou, že posudková komise ignorovala či pominula
názor odborných lékařů, kteří žalobkyni dlouhodobě léčí, či že by její posudkové závěry
co do data vzniku invalidity třetího stupně (dříve plného invalidního důchodu), byly s těmito
zprávami v rozporu. Soud zdůraznil, že odborným lékařům (zde konkrétně MUDr. R., MUDr. Z.
nebo MUDr. M.) či soudnímu znalci (prof. MUDr. Hosák, Ph.D.) nepřísluší hodnotit dopad
zdravotního postižení na schopnost vykonávat výdělečnou činnost pro účely dávky podmíněné
dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem. O stanovení míry poklesu pracovní schopnosti a
data vzniku invalidity rozhodují pouze lékaři s odborností v oboru posudkového lékařství.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[9] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“).
[10] Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, neboť soud
se omezil na opakování jejích tvrzení a závěrů žalované a nikterak nezdůvodnil a neobjasnil,
jakým způsobem dané skutečnosti hodnotil. Důvody uváděnými stěžovatelkou se ve skutečnosti
věcně nezabýval, zejména v oblasti rozdílných závěrů lékařských zpráv ošetřujících lékařů
a protichůdného vyznění posudku žalované. Žalovaná i krajský soud se opírají o nedostatečné
množství relevantních podkladů. Stěžovatelka opakovaně odkazovala na své podklady opatřené
pro objasnění situace, správní orgány přitom odmítají pracovat s jejich závěry.
[11] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že invalidita musí být zjištěna
objektivně, subjektivní úvahy a hodnocení vlastního zdravotního stavu nejsou důvodem k uznání
invalidity. Posudky posudkových komisí MPSV, vypracované pro účely přezkumných soudních
řízení, v téže věci uvádí stejné závěry ohledně zdravotního stavu stěžovatelky, a žalovaná je
tak přesvědčena, že zdravotní stav stěžovatelky byl zjištěn, posouzen a vyhodnocen objektivně.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[13] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[14] Podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění platí, že „Pojištěnec je invalidní, jestliže
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %.“
[15] Podle §39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění platí, že: „Jestliže pracovní schopnost
pojištěnce poklesla a) nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně, b) nejméně
o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně, c) nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu
třetího stupně.“
[16] Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že rozhodnutí správního orgánu o nároku
na invalidní důchod je závislé zejména na odborném lékařském posouzení. Při přezkumu
takového rozhodnutí neposuzuje soud věcnou správnost posudku, neboť k tomu nemá potřebné
odborné znalosti. Posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí soud hodnotí
jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v §77 odst. 2 s. ř. s., avšak s ohledem
na mimořádný význam v tomto řízení bývá tento posudek důkazem rozhodujícím v případech,
kdy z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti nevzbuzuje žádných pochyb, a nejsou-li tu ani
žádné jiné skutečnosti nebo důkazy, kterými by správnost posudku mohla být zpochybněna.
Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky spočívá pak v tom, aby se komise
vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které posuzovaný namítá,
a aby své posudkové závěry náležitě odůvodnila (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 7. 9. 2011, č. j. 6 Ads 99/2011 – 43, nebo rozsudek ze dne 19. června 2013,
č. j. 3 Ads 70/2012 – 14). Z posudku musí být tedy zřejmé, že zdravotní stav posuzovaného byl
komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace i s přihlédnutím ke všem jím
tvrzeným obtížím, aby nevznikly pochybnosti o úplnosti a správnosti klinické diagnózy.
[17] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá nepřezkoumatelnost rozsudku, neboť krajský soud
se dle jejího názoru dostatečně nevypořádal s námitkou rozdílných závěrů zpráv stěžovatelčiných
ošetřujících lékařů a hodnocení posudkových komisí.
[18] Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou považována zejména taková
rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení
skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52).
[19] Uvedenou vadu však Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci neshledal. Krajský
soud provedl hodnocení lékařských zpráv ošetřujících lékařů, v nichž jsou uvedeny odlišné
závěry, než k jakým dospěla Posudková komise MPSV v Hradci Králové ve svém posudku
ze dne 4. 2. 2019. Uvedl, že ošetřující lékař bez atestace z posudkového lékařství není oprávněn
činit posudkové závěry o snížení pracovní schopnosti, její míře a stupni invalidity pro účely řízení
o nároku na dávku sociálního zabezpečení. S tímto hodnocením se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje. Zároveň se k těmto zprávám vyjádřila i posudková komise, která uvedla, že závěry
ošetřující lékařky MUDr. R. ze dne 13. 10. 2016 a ošetřujícího lékaře MUDr. Z. nebyly nikdy
potvrzeny posudkovými lékaři, kteří museli posuzovat nejen zdravotní stav v roce 1999, ale i další
průběh nemoci a života stěžovatelky. Nejvyšší správní soud dodává, že zprávy, které vystavili
ošetřující lékaři, jsou pouze strohými závěry o míře snížení pracovní schopnosti pacientky, které
však s ohledem na skutečnost, že závěr o míře poklesu pracovní schopnosti a datu vzniku
invalidity jsou oprávněni platně učinit pouze lékaři s odbornou atestací z posudkového lékařství,
nemohou závěry posudkové komise vyvrátit či zpochybnit. Oproti těmto strohým vyjádřením
stojí v posudku uvedený detailní popis vývoje stěžovatelčina zdravotního stavu založený na
obsáhlé zdravotní dokumentaci. Posudková komise dále k námitkám uvedla, že: „pokles pracovní
schopnosti se hodnotí podle trvale přetrvávajících projevů onemocnění, tedy funkčního postižení organismu, nikoliv
jen podle příznaků v akutní fázi onemocnění. Z průběhu onemocnění i pracovní anamnézy je patrné, že přes
stanovenou diagnózu zvládla dostudovat střední školu, zvládla být opakovaně zaměstnána včetně déletrvajícího
pracovního poměru na celý pracovní úvazek bez neomluvených absencí, v mezidobí mezi hospitalizacemi není až do
roku 2010 doložen funkčně těžký reziduální nález. Je patrné, že k datu vydání napadeného rozhodnutí je již
limitující v pracovním uplatnění zejména X.“ Posudek tak Nejvyšší správní soud považuje za úplný
a přesvědčivý, neboť vychází z komplexní zdravotní dokumentace stěžovatelky a vyrovnává
se též s namítanými rozdíly.
[20] K „protichůdnému vyznění posudku žalovaného“ se krajský soud rovněž výslovně
vyjádřil. V rozsudku uvedl, že posudek lékaře posudkové služby ČSSZ v Hradci Králové ze dne
14. 3. 2018 potvrzuje, že zdravotním postižením stěžovatelka trpěla již od roku 1995, tento závěr
je však třeba oddělit od závěru o stupni invalidity. I toto hodnocení krajského soudu Nejvyšší
správní soud považuje za správné. Ačkoliv stěžovatelka mohla svoje obtíže subjektivně pociťovat
výrazně již od samého počátku vzniku onemocnění či od vzniku částečné invalidity
(resp. invalidity prvního stupně), stanovení data vzniku invalidity III. stupně je založeno
na posouzení dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, který omezuje schopnosti významné
pro pracovní činnost osoby (§26 zákona o důchodovém pojištění) v rozsahu nejméně 70 % [§39
odst. 2 písm. c) zákona o důchodovém pojištění]. Skutečnost, že u stěžovatelky propukla nemoc
již v roce 1995, nebyla posudkovou komisí zpochybněna. Jak posudková komise MPSV v Hradci
Králové ve svém posudku ze dne 4. 2. 2019, tak posudková komise MPSV v Brně v posudku
ze dne ze dne 17. 5. 2017, vypracovaného pro účely předchozího soudního řízení ve věci
sp. zn. 43 Ad 3/2016, na základě obsáhlé zdravotní dokumentace detailně popsaly,
jak se u stěžovatelky nemoc vyvíjela a jak se v čase zhoršoval její zdravotní stav s vlivem na její
pracovní schopnosti.
[21] Nejvyšší správní soud tak nesdílí názor ani stěžovatelky, že by žalovaná či krajský soud
opřeli svá rozhodnutí o nedostatečné množství relevantních podkladů. Stěžovatelka k námitkám
proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí i žalobě přiložila lékařské zprávy svých ošetřujících
lékařů, jak ovšem krajský soud správně uvedl, tyto záznamy měla žalovaná (resp. její posudkový
lékař) i posudková komise k dispozici a pracovaly s nimi. Námitkou, že tyto zprávy posudková
komise i lékař ČSSZ hodnotili odlišně od stěžovatelkou požadovaného závěru, se Nejvyšší
správní soud již zabýval výše.
[22] Nejvyšší správní soud v žádném případě nezpochybňuje skutečnost, že stěžovatelka trpí
v důsledku postižení dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, který ji omezuje v životě
a již dříve jí způsoboval nepříjemné komplikace. Toto postižení však v době, která je relevantní
v nyní projednávané věci (tj. od 15. 7. 1999 do 25. 5. 2015), nebylo při objektivním posouzení,
jež je v případě určení invalidity posuzované osoby určující, takového charakteru,
aby odůvodňovalo přiznání plného invalidního důchodu již od 15. 7. 1999, jak stěžovatelka
požadovala.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[24] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovaná právo na náhradu nákladů řízení nemá podle §60
odst. 2 s. ř. s.
[25] O odměně zástupce ustanoveného stěžovatelce pro řízení o kasační stížnosti Krajským
soudem v Hradci Králové, advokáta Mgr. Tomáše Těšitele, rozhodne Nejvyšší správní soud
samostatným usnesením poté, až rozšířený senát rozhodne o otázce, předložené mu usnesením
ze dne 29. ledna 2020, č. j. 6 Ads 209/2019 - 41, v němž šestý senát dospěl k názoru odlišnému
od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (§17 s. ř. s.), totiž, že „není žádný
legitimní důvod pro přiznávání nižší odměny zástupcům ustanovených soudem v řízeních týkajících se sociálního
zabezpečení oproti ustanoveným zástupcům v jiných řízeních projednávaných správními soudy“ a že dosavadní
praxi Nejvyššího správního soudu je „nutno opustit mimo jiné z důvodů vyjevených v nálezech Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/19 a Pl. ÚS 22/19“.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu