ECLI:CZ:NSS:2020:1.ADS.462.2019:18
sp. zn. 1 Ads 462/2019 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: P. S., zastoupen JUDr. Ing.
Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 416/8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 8. 2018, č. j. MPSV-2018/166723-914, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2019, č. j. 16 Ad 81/2018
– 59,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ít á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 28. 3. 2018 požádal žalobce o změnu výše přiznaného příspěvku na péči dle zákona
č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“). Úřad práce ČR –
Krajská pobočka v Plzni (dále jen „úřad práce“) rozhodnutím ze dne 21. 5. 2018, č. j.
9401/2018/SUS, návrh na změnu výše příspěvku na péči zamítl a rozhodl, že příspěvek bude
poskytován v původní výši 880 Kč měsíčně. Dospěl k závěru, že žalobce z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu není schopen zvládat 3 základní životní potřeby ve smyslu §9
zákona o sociálních službách (mobilita, tělesná hygiena a péče o domácnost), a proto je podle §8
odst. 2 téhož zákona považován za osobu závislou na pomoci jiné osoby ve stupni I – lehká
závislost. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí úřadu práce
potvrdil. Připustil, že žalobce potřebuje pomoc také při zvládání životní potřeby osobní aktivity,
na posouzení stupně závislosti však tato skutečnost vliv nemá.
[2] Proti napadenému rozhodnutí se žalobce bránil žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále
jen „krajský soud“). Namítal, že není samostatně schopen zvládat ještě minimálně další čtyři
základní životní potřeby (orientace, stravování, výkon fyziologické potřeby a péče o zdraví).
Krajský soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Lékařské posudky, které byly podkladem
pro rozhodnutí správních orgánů, jsou dle krajského soudu úplné, vnitřně konzistentní
a podložené relevantními lékařskými zprávami. Žalovaný se se všemi námitkami žalobce řádně
vypořádal a žalobce přitom neprokázal, že není schopen zvládat jím tvrzené další základní životní
potřeby. Krajský soud dále uvedl, že lékařské zprávy z období po vydání napadeného rozhodnutí
nyní nelze zohlednit, to by bylo možné pouze v případě podání nové žádosti o změnu výše
příspěvku na péči. Rovněž posudek, na jehož základě byl žalobce uznán invalidním ve třetím
stupni, vychází z odlišných kritérií než posuzování zvládání základních životních potřeb pro účely
přiznání příspěvku na péči.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou
opírá zejména o důvod dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť má za to, že správní orgány i krajský soud vycházely
z nesprávného právního výkladu zákonných ustanovení o posuzování objektivní schopnosti
zvládat základní životní potřeby.
[4] Stěžovatel tak v kasační stížnosti zpochybňuje závěr, že je schopen sporné základní
potřeby samostatně zvládnout, zejména namítá, že rozhodnutí správních orgánů neodpovídá jeho
celkovému zdravotnímu stavu. Četná stěžovatelova omezení působí kumulativně a objektivní
schopnost zvládat základní životní potřeby měla být posouzena jako celek, a nikoliv pro každou
potřebu izolovaně. Ačkoliv by se při izolovaném posouzení mohlo zdát, že stěžovatel je schopen
některé základní potřeby zvládat více či méně samostatně, ve svém souhrnu jednotlivá omezení
znamenají citelnou závislost stěžovatele na péči jiné osoby a v žádném případě nelze hovořit
o nejlehčím stupni závislosti.
[5] Stěžovatel po pracovním úrazu trpí četnými zdravotními obtížemi a je dlouhodobě v péči
praktického lékaře, neurologa, urologa a psychiatra. Chodí o francouzské holi a je odkázán
na péči další osoby. Ke dni 1. 6. 2015 byl uznán invalidním ve třetím stupni. Z posudkového
zjištění zdůrazňuje postižení dolních končetin, potíže v oblasti bederní páteře, inkontinenci
a psychosomatizaci se závratí a třesem. Užívá množství léků, s nimiž jsou spojeny četné vedlejší
účinky, a ani běžné činnosti není schopen samostatně zvládat.
[6] Stěžovatel není schopen zvládat životní potřebu stravování, neboť bez pomoci druhých
osob si není schopen přenést jídlo či nápoj na místo konzumace. Není schopen zvládat
ani fyziologické potřeby, neboť je nucen používat inkontinenční pomůcky a v důsledku problémů
s chůzí, stáním a delším sezením má problém také s použitím toalety a provedením očisty.
V domácím prostředí je sice orientován, nicméně v důsledku užívání léků je zmatený, orientace
ve venkovním prostředí mu činí velké obtíže a nemůže nikam sám bez doprovodu. Konečně,
stěžovatel nezvládá ani péči o zdraví. Nedokáže včas rozpoznat zdravotní problémy a vyhledat
včasnou pomoc.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[9] Po posouzení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[10] Právní úprava poskytování příspěvku na péči má základ v §7 odst. 2 zákona o sociálních
službách, podle něhož má nárok na příspěvek osoba, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb
v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle §8 téhož zákona. Podle §8 odst. 2 písm. a)
zákona o sociálních službách se osoba starší 18 let věku považuje za závislou na pomoci jiné
fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby. V případě
nezvládání pěti či šesti základních životních potřeb se jedná o stupeň II (středně těžká závislost),
v případě sedmi či osmi o stupeň III (těžká závislost), osoba, která nezvládá devět či deset
základních životních potřeb je závislá ve stupni IV (úplná závislost).
[11] Podle §9 odst. 5 zákona o sociálních službách pro uznání závislosti v příslušné základní životní
potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního
stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Podle odst. 6 téhož
zákona bližší vymezení schopností zvládat základní životní potřeby a způsob jejich hodnocení stanoví prováděcí
právní předpis. Tímto předpisem je vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá
ustanovení zákona o sociálních službách (dále jen „prováděcí vyhláška“). Podle §1 odst. 1 této
vyhlášky schopnost osoby zvládat základní životní potřeby se pro účely stanovení stupně závislosti hodnotí podle
aktivit, které jsou pro jednotlivé základní životní potřeby vymezeny v příloze č. 1 k této vyhlášce. Podrobná
kritéria pro posuzování schopnosti zvládat základní životní potřeby tedy obsahuje příloha č. 1
prováděcí vyhlášky. Pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat
alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1 k této
vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat (§2a prováděcí vyhlášky).
[12] Již z tohoto vymezení je zřejmé, že zvládání základních životních potřeb se posuzuje
s přihlédnutím k celkovému zdravotnímu stavu osoby a jejím zdravotním omezením, nicméně
pro každou potřebu jednotlivě (slovy stěžovatele izolovaně). Námitka, že objektivní schopnost
stěžovatele zvládat základní životní potřeby měla být posouzena jako celek, je proto nedůvodná
a neodpovídá tomu, jak je koncipovaná právní úprava. Jinými slovy, pokud stěžovatel jednotlivou
základní životní potřebu v přijatelném standardu zvládá samostatně, nelze pro účely hodnocení
této potřeby přihlížet jaksi obecně k jeho celkovému zdravotnímu stavu.
[13] Stupeň závislosti osoby obligatorně posuzuje Okresní správa sociálního zabezpečení
(posudkový lékař), přičemž vychází zejména ze zdravotního stavu doloženého nálezem
ošetřujícího lékaře, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků
funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře. Pro účely objektivního
zjištění životních podmínek žadatele a jeho schopnosti samostatného života také provádí sociální
pracovník sociální šetření. V řízení o opravném prostředku posuzuje zdravotní stav posudková
komise Ministerstva práce a sociálních věcí.
[14] Při stanovení stupně závislosti se vychází z jiných hledisek než při posuzování poklesu
pracovní schopnosti pro účely přiznání invalidního důchodu (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 7. 2015, č. j. 4 Ads 117/2015 - 41). Ani uznání invalidity tudíž
bez dalšího neznamená, že daná osoba není schopna zvládat samostatně základní životní potřeby.
[15] Posudek ve věci příspěvku na péči musí být úplný, jednoznačný a přesvědčivý. Posudkový
lékař se musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které
posuzovaná osoba namítá, a vyjádřit se k její schopnosti zvládat aktivity vyjmenované
u jednotlivých životních potřeb v příloze č. 1 prováděcí vyhlášky a své úvahy opřít o dostatečně
zjištěný skutkový stav. Posudek je rozhodujícím důkazem v řízení o přiznání příspěvku na péči,
pokud nevzbuzuje pochyby o své celistvosti a přesvědčivosti a neexistují jiné důkazy, které jeho
správnost zpochybňují (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j.
3 Ads 77/2013 - 22, ze dne 30. 7. 2015, č. j. 9 Ads 35/2015 - 44, ze dne 29. 9. 2015, č. j.
4 Ads 167/2015 - 27, ze dne 29. 8. 2016, č. j. 4 Ads 100/2016 - 25).
[16] V daném případě je předmětem sporu, zda je stěžovatel schopen samostatně zvládat čtyři
základní životní potřeby – stravování, fyziologické potřeby, orientace a péče o zdraví. Je tedy
třeba se zabývat zdravotními problémy stěžovatele, jednotlivými kritérii zvládání každé
ze sporných potřeb a skutečností, zda je zdravotní posudek dostatečným podkladem pro závěry
správních orgánů a reaguje na konkrétní námitky stěžovatele uvedené ve správním řízení.
[17] Z posudkového závěru a doložených lékařských zpráv vyplývá, že rozhodující příčinou
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele je onemocnění krční páteře s myelopatií
a somatomorfní porucha se závrativostí a třesem, v.s. generalizovaná úzkostně depresivní
porucha.
[18] Podle §2 odst. 1 prováděcí vyhlášky při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní
potřeby se posuzuje, zda z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je rozsah duševních, mentálních,
tělesných a smyslových funkčních schopností dostatečný k pravidelnému zvládání základní životní potřeby
a zda je fyzická osoba schopna rozpoznat, provést a zkontrolovat správnost zvládnutí základní životní potřeby.
Schopnost zvládat základní životní potřeby se hodnotí v přirozeném sociálním prostředí a rovněž
s ohledem na věk osoby.
[19] Za schopnost zvládat základní životní potřebu stravování se dle přílohy 1 prováděcí
vyhlášky považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nalít
nápoj, rozdělit stravu na menší kousky a naservírovat ji, najíst se a napít, dodržovat stanovený dietní režim,
konzumovat stravu v obvyklém denním režimu, přemístit nápoj a stravu na místo konzumace. Ze zprávy
o sociálním šetření vyplývá, že stěžovatel si stravu sám naporcuje, nají se sám lžící a dodržuje
pitný režim. V odvolání proti rozhodnutí úřadu práce stěžovatel namítal, že vzhledem k třesu
není schopen sám servírovat jídlo a nápoje. Dle zdravotního posudku stěžovatel nezvládá
přípravu stravy, což je zohledněno v uznané neschopnosti zvládat péči o domácnost, nicméně
stravu pokrájí a sám se nají. Zjištěným zdravotním stavem nebylo dle komise prokázáno,
že potřebu stravování stěžovatel není schopen zvládat. Nebylo zjištěno, že by u stěžovatele došlo
k funkční ztrátě končetin či ztrátě úchopové schopnosti rukou, je schopen přijímat potravu
a netrpí ani těžkou duševní poruchou, která by vylučovala náhled na stravovací a pitný režim.
Uvedené závěry jsou konzistentní a odpovídají podkladům, které jsou součástí správního spisu.
Z nich dále vyplývá, že stěžovatel v důsledku psychosomatizace trpí závrativostí a třesem, dané
problémy však nejsou dle těchto podkladů natolik vážné, že by vylučovaly či podstatným
způsobem omezovaly manipulaci s hotovým jídlem či nápoji v přijatelném standardu.
[20] Za schopnost zvládat základní životní potřebu výkon fyziologické potřeby se dle přílohy 1
prováděcí vyhlášky považuje stav, kdy osoba je schopna včas používat WC, zaujmout vhodnou polohu,
vyprázdnit se, provést očistu, používat hygienické pomůcky. Ze zprávy o sociálním šetření vyplývá,
že stěžovatel výkon fyziologické potřeby zvládá, trpí inkontinencí a používá plenkové kalhotky
a vložky. V odvolání proti rozhodnutí úřadu práce stěžovatel toliko obecně namítal, že sociální
šetření výkon této potřeby nadhodnotilo. Ve svém posudkovém zhodnocení komise uvedla,
že stěžovatel je nucen používat inkontinenční pomůcky, pro jejichž výměnu má zachovány
předpoklady, neboť nemá těžký funkční deficit horních končetin ani narušeny smyslové
či duševní kompetence. Ani v tomto posouzení soud nespatřuje pochybení či rozpor se zjištěným
skutkovým stavem. Faktem je, že stěžovatel trpí částečnou inkontinencí moči, nicméně
tato skutečnost bez dalšího neznamená nezvládnutí posuzované základní potřeby (srov. např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2016, č. j. 6 Ads 70/2016 - 30). Podstatné je,
zda je posuzovaná osoba schopna v přijatelném standardu používat příslušné pomůcky. Pokud
tomu tak je, není důvodu se domnívat, že by při této činnosti byla závislá na pomoci jiné osoby.
Ani obecná argumentace stěžovatele, že má v důsledku omezení pohyblivosti problém také
s použitím toalety a provedením očisty, závěry žalovaného žádným způsobem nevyvrací.
[21] Za schopnost zvládat základní životní potřebu orientace se považuje stav, kdy osoba
je schopna poznávat a rozeznávat zrakem a sluchem, mít přiměřené duševní kompetence, orientovat se osobou,
časem a místem, orientovat se v přirozeném sociálním prostředí, orientovat se v obvyklých situacích a přiměřeně
v nich reagovat. Ze zprávy o sociálním šetření vyplývá, že stěžovatel sice často zapomíná, je ovšem
orientovaný v čase a prostoru a v přirozeném prostředí se orientuje dobře. V odvolání stěžovatel
namítal, že mu činí problémy orientace ve venkovním prostoru. Dle zdravotního posudku
stěžovatel netrpí smyslovým či psychickým onemocněním takové povahy, která by vedla
k neschopnosti orientace. Také tento závěr odpovídá zdravotní dokumentaci a nebyl nijak
vyvrácen.
[22] Za schopnost zvládat základní životní potřebu péče o zdraví se dle přílohy 1 prováděcí
vyhlášky považuje stav, kdy osoba je schopna dodržovat stanovený léčebný režim, provádět stanovené
preventivní, léčebné a léčebně rehabilitační a ošetřovatelské postupy a opatření a používat k tomu potřebné léky
nebo pomůcky, rozpoznat zdravotní problém a v případě potřeby vyhledat nebo přivolat pomoc. Dle zprávy
o sociálním šetření bere stěžovatel léky na bolest, spaní, zklidnění, inkontinenci a stabilitu. Léky
připravuje přítelkyně, stěžovatel si je sám podá. V odvolání stěžovatel k posouzení zvládání této
základní životní potřeby nic nenamítal, čemuž odpovídá i skutečnost, že zdravotní posudek
pouze konstatuje, že stěžovatel má s ohledem na příčinu zdravotních potíží zachované
předpoklady pro samostatnou přípravu léků. Také tento závěr odpovídá obsahu zdravotnické
dokumentace a zprávy ze sociálního šetření.
[23] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v postupu správních orgánů
pochybení, které by mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů namítaných
v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle
§110 odst. 1 s. ř. s.
[25] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti v souvislosti s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu