ECLI:CZ:NSS:2020:1.AFS.306.2019:26
sp. zn. 1 Afs 306/2019 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
Mgr. Vladimíra Doležala a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: Hradecká
pekárna, s. r. o., se sídlem Bieblova 849/10, Hradec Králové – Slezské Předměstí, zastoupené
JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem třída Míru 146, Český Krumlov - Latrán,
proti žalovanému: Finanční úřad pro Královehradecký kraj, se sídlem Horova 17, Hradec
Králové – Pražské Předměstí, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného,
v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 8. 2019,
čj. 31 Af 55/2018 - 133,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností žalobkyně napadla usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 14. 8. 2019, čj. 31 Af 55/2018 - 133, kterým byla pro opožděnost odmítnuta její
žaloba na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného. Ten měl podle žalobkyně spočívat
v tom, že žalovaný neukončil podle §92 odst. 7 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, proces
dokazování zpracováním úředního záznamu, obsahujícího vše, co bylo předmětem dokazování
v daňové kontrole zahájené dne 27. 11. 2015 a ukončené projednáním zprávy o daňové kontrole
dne 7. 11. 2017, včetně určení, které skutečnosti považuje žalovaný za prokázané a na základě
kterých důkazních prostředků. Žalobou se žalobkyně domáhala nejen určení uvedeného
nezákonného zásahu, ale také uložení povinnosti k odstranění jeho následků.
[2] Podle krajského soudu nedodržela žalobkyně subjektivní dvouměsíční lhůtu pro podání
zásahové žaloby, když o ukončení daňové kontroly bez sepsání žádaného záznamu se dozvěděla
dne 7. 1. 2017 a žalobu podala až dne 5. 11. 2018. Na tomto závěru podle krajského soudu
nemůže změnit nic ani to, že žalobkyně podala stížnost proti postupu správce daně podle §261
odst. 1 daňového řádu a následně žádala prošetření způsobu vyřízení této stížnosti u Odvolacího
finančního ředitelství. Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 12. 2017, čj. 1 Afs 58/2017 - 42, totiž není podání této stížnosti, ani žádost o prošetření
způsobu jejího vyřízení jiným právním prostředkem ochrany nebo nápravy, jak jej má na mysli
§85 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Byť se tedy žalobkyně
při podání stížnosti nepochybně řídila předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu, která
byla odlišná, mohla a měla se dozvědět o právním závěru vyjádřeného uvedeným rozsudkem
rozšířeného senátu, který byl publikován v č. 3/2018 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu. Jestliže přesto podala žalobu nikoli s přiměřeným časovým odstupem od vydání tohoto
rozsudku, nýbrž více než rok po té, je taková žaloba opožděná a bylo nutné ji odmítnout podle
§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Krajský soud se také neztotožnil s hodnocením žalobkyně o tom, že
tvrzený zásah je nutno hodnotit jako trvající, neboť ten byl ukončen dne 7. 11. 2017 sdělením
žalovaného o tom, že žádaný úřední záznam sepsán nebude. Ostatní žalobkyní naříkané
skutečnosti jsou jen tvrzeným důsledkem žalovaného zásahu.
[3] Žalobkyně kasační stížností navrhovala zrušení usnesení krajského soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení. Namítala, že krajský soud přiznal rozsudku čj. 1 Afs 58/2017 - 42
k její tíži retroaktivní účinky nového výkladu, rozhodného pro stanovení běhu lhůty pro podání
žaloby. Svůj postup, navazující na datum nezákonného zásahu dne 5. 12. 2017 přitom žalobkyně
podřídila tehdy aktuálnímu výkladu podmínek, vycházejících z tehdy existující a dostupné
judikatury Nejvyššího správního soudu. Podle zveřejněné části rejstříku Nejvyššího správního
soudu byl předmětný rozsudek vypraven účastníkům až dne 18. 12. 2017. Do té doby tedy nebyl
znám. Přitom v tento den již probíhalo stížnostní řízení, důvodně považované za správné,
umožňující následné posouzení věci soudními orgány. Žalobkyně v této souvislosti odkazovala
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2018, čj. 5 Afs 342/2017.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze deklaroval souhlas se závěry krajského
soudu.
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost přípustná ve smyslu §102 s. ř. s. Poté soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a z hlediska přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[6] Kasační stížnost napadala výhradně právní posouzení, týkající se včasnosti podání žaloby
ve vazbě na změnu dosavadní judikatury. Jde tedy o namítanou nezákonnost rozhodnutí
o odmítnutí návrhu ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Sporné přitom nebyly základní
hodnocené procesní skutečnosti, a to: existence judikatorních závěrů o tom, že podání stížnosti
podle §261 odst. 1 daňového řádu představuje jiný právní prostředek ochrany nebo nápravy
ve smyslu §85 s. ř. s., které byly změněny teprve uváděným rozsudkem rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 58/2017 - 42 (publikován pod č. 3686/2018 S. NSS);
skončení daňové kontroly u žalobkyně dne 7. 11. 2017 a následné podání stížnosti podle §261
odst. 1 daňového řádu a to, že k podání později odmítnuté žaloby došlo dne 5. 11. 2018.
Byť to žalobkyně v kasační stížnosti již neuváděla, je z její žaloby patrné tvrzení, že žalovaný
hodnotil stížnost na svůj postup podle §261 daňového řádu jako nedůvodnou písemností ze dne
12. 2. 2018 a Odvolací finanční ředitelství vyrozumělo žalobkyni o vyřízení její žádosti sdělením,
doručeným žalobkyni dne 4. 9. 2018. Ze spisu krajského soudu (konkrétně z příloh žaloby)
pak Nejvyšší správní soud zjistil, že stížnost žalobkyně na postup žalovaného je datována dnem
12. 12. 2017 a byla žalovanému doručena dne 15. 12. 2017 a že žádost o prošetření postupu
žalovaného byla datována dnem 12. 7. 2018 a byla Odvolacímu finančnímu ředitelství doručena
dne 20. 7. 2018. Nejvyšší správní soud proto z těchto skutečností také vycházel.
[7] Pro posouzení věci je zásadní, že subjektivní lhůta pro podání zásahové žaloby činí podle
§84 odst. 1 věty první s. ř. s. dva měsíce. Jestliže tedy žalobkyně poté, co již byl zveřejněn
rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 58/2017 - 42, s podáním
žaloby otálela déle, než tuto dobu, nelze její žalobu hodnotit jako včasnou. Závěry krajského
soudu jsou tedy správné.
[8] V této souvislosti je zřejmé, že se nejedná o zpětnou aplikaci judikatorního odklonu
krajským soudem v důsledku sjednocovací činnosti rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu, jak se mylně žalobkyně domnívá. Použitým výkladem nedošlo k ztrátě přístupu žalobkyně
k soudu, tím, že by jednala v důvěře ve stávající judikaturu (srov. V. část odůvodnění výše
uváděného rozsudku čj. 1 Afs 58/2017 - 42 s názvem Temporální účinky, příp. zde také citovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, čj. 2 As 34/2009 - 65). Lhůtu
pro přístup k soudu měla žalobkyně zachovánu v dostatečném (zákonem, stanoveném) rozsahu
i po vyřízení stížnosti žalovaným. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že rozsudek rozšířeného
senátu se nezabýval stavěním lhůty pro ochranu či nápravu jinými prostředky prostřednictvím
následné žádosti o prošetření vyřízení stížnosti správcem daně, adresované jeho nadřízenému
orgánu. Hodnotil jen význam stížnosti podle §261 daňového řádu či podle §175 správního řádu,
podávané přímo správci daně, zde tedy žalovanému. Pokud byla žalobkyně vyrozuměna
o vyřízení stížnosti dne 12. 2. 2018, pak jí nic nebránilo v tom, aby se nejpozději dne 12. 4. 2018
domáhala ochrany před tvrzeným zásahem podáním žaloby. Namísto toho žalobkyně teprve dne
12. 7., spíše až dne 20. 7. 2018, tedy po více než pěti měsících jen žádala dozorový orgán
žalovaného, aby způsob vyřízení její stížnosti prošetřil.
[9] Je také nutné připomenout, že změna judikatury představuje změnu soudy prováděného
výkladu stále stejného práva. Nejde tedy o zpětnou účinnost práva, ale o možnou změnu jeho
použití, která je i podle odůvodnění zmíněného rozsudku čj. 1 Afs 58/2017 - 42 nezbytná
pro dynamiku vývoje judikatury. K tomu někdy dochází i ve vztahu k významným institutům
procesního a méně často i hmotného práva. Sama o sobě však tato změna nemůže zpochybnit
již vydaná rozhodnutí a jejich účinky. V projednávané věci přitom před zdůrazňovanou změnou
nejen nebylo vydáno žádné rozhodnutí, ale nebylo ani zahájeno řízení, jež by k vydání takového
rozhodnutí směřovalo. Proto by bylo absurdní, aby bylo vyslyšeno přání žalobkyně respektovat
předchozí aplikační praxi i pro situaci, která měla po této praxe teprve v budoucnu nastat. I kdyby
soud vycházel ze stavění subjektivní lhůty pro podání zásahové žaloby stížností podle §261
daňového řádu, která byla podána ještě před vydáním rozsudku čj. 1 Afs 58/2017 - 42, začal
by nový běh této lhůty po vydání tohoto rozsudku. Přijetí argumentace žalobkyně by znamenalo,
že i po změně aplikační praxe by soud stále vykládal §85 s. ř. s. tak, jako by k žádné změně
nedošlo, přestože byly zjevně splněny temporální podmínky pro použití závěrů rozšířeného
senátu Nejvyššího soudu. Ty byly přitom vysloveny právě pro sjednocení aplikační praxe (viz bod
[53] rozsudku čj. 1 Afs 58/2017 - 42). Určení lhůty pro podání zásahové žaloby, která není
jen deklaratorní, by tak v podstatě nadále bylo jen v dispozici žalobkyně (viz také bod [42]
rozsudku čj. 1 Afs 58/2017 - 42). Daňový řád totiž pro podání stížnosti, ani žádosti o prošetření
způsobu jejího vyřízení lhůtu nestanoví. Takový výklad je zjevně neudržitelný, neboť popírá
smysl zákonem upravených žalobních lhůt.
[10] Z uvedeného je tedy zřejmé, že usnesení krajského soudu je správné a netrpí vytýkanou
vadou nezákonnosti. Proto Nejvyšší správní soud výrokem I. kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl v souladu s §110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.
[11] Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení se opírají o §60 odst. 1 větu první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému pak žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. května 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu