ECLI:CZ:NSS:2020:1.AFS.47.2020:37
sp. zn. 1 Afs 47/2020 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce
JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: BigBoard Praha,
a.s., se sídlem Na strži 2097/63, Praha 4, zastoupen JUDr. Vladimírou Glatzovou, advokátkou
se sídlem Husova 5, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem
Mariánské náměstí 2, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 8. 2015, č. j.
441036/2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 18. 12. 2019, č. j. 8 Af 73/2015 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ít á .
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Úřad městské části Praha 7 platebním výměrem č. 279 ze dne 15. 4. 2013, č. j.
MČ P7 010796/2013/OFI 2-D/Na, vyměřil žalobci místní poplatek dle §4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích (dále jen „zákon o místních poplatcích“), za užívání veřejného
prostranství – umístění reklamního zařízení v období od 1. 10. 2012 do 31. 12. 2012
na prostranství v ul. U Výstaviště, p. č. 1850/12 v k. ú. Bubeneč, ve výši 165.600 Kč. Odvolání
žalobce žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl a uvedený platební výměr potvrdil.
[2] Žalobu proti napadenému rozhodnutí Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“)
napadeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že dle obecně závazné vyhlášky hl. m. Prahy
č. 5/2011, o místním poplatku za užívání veřejného prostranství, je pozemek p. č. 1850/12
v k. ú. Bubeneč v příloze č. 2 bodě 6 uveden jako veřejné prostranství, jehož užívání podléhá
poplatku – další prostor přístupný každému bez omezení. Na tom nic nemění skutečnost,
že je zde zřízeno hlídané parkoviště, neboť se jedná o zvláštní užívání, kterým pozemek charakter
veřejného prostranství neztrácí (s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
19. 8. 2015, č. j. 30 Af 59/2013 – 48). Obdobně i oplocení reklamního zařízení je součástí
zvláštního užívání veřejného prostranství. Žalobce umístil na veřejném prostranství stavbu
pro reklamu, jejímž účelem je šíření reklamních sdělení, kterou navíc oplotil. Žalovaný tudíž
nevyložil ustanovení zákona o místních poplatcích v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listina“) extenzivně v neprospěch žalobce. Z hlediska zákona
o místních poplatcích je nerozhodné, zda je reklamní zařízení zároveň stavbou pro reklamu
dle stavebních předpisů či nikoliv. Zásadní je, že je toto zařízení s to šířit reklamu obrazem
či textem, je umístěno na veřejném prostranství, které je označeno v obecně závazné vyhlášce,
a omezuje obecné užívání tohoto veřejného prostranství.
[3] Námitkou, že obecně závazná vyhláška je vadná, neboť nestanoví, že na pozemku
p. č. 1850/12 se nachází parkoviště, námitkou nesprávného určení výměry záboru a námitkou
neurčitosti výroku platebního výměru se městský soud nezabýval, neboť tyto námitky žalobce
vznesl až ve svém podání ze dne 17. 12. 2019 po lhůtě k podání žaloby.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Rozsudek městského soudu napadl žalobce kasační stížností. Namítá, že pozemek,
na němž je umístěno reklamní zařízení, není veřejným prostranstvím, neboť není přístupný
každému bez omezení. Je totiž zcela obklopen veřejným hlídaným parkovištěm. Městský soud
tuto otázku posoudil pouze formálně. V příslušné obecně závazné vyhlášce je u vymezení území,
které podléhá poplatkové povinnosti, uvedeno pouze „prostranství v ul. U výstaviště, č. parc. 1850/4,
1850/12 v k. ú. Bubeneč“. Na parkoviště tedy poplatková povinnost vztažena není. Městský soud
se touto argumentací s poukazem na koncentraci řízení vůbec nezabýval. Tím se dopustil
procesního pochybení, neboť se jednalo o rozvedení včas uplatněného žalobního bodu.
[5] Městský soud se nesprávně odmítl zabývat také argumentací týkající se oplocení. Jediným
účelem oplocení je ochrana reklamního zařízení před poškozením. Městský soud se s námitkami
stěžovatele vypořádal zcela nedostatečně pouze odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně.
[6] Městský soud se dle stěžovatele v podrobnostech nezabýval ani námitkou spočívající
v nemožnosti aplikovat zákon o místních poplatcích na stavby pro reklamu.
[7] Zákon o místních poplatcích je třeba vykládat tak, aby co nejméně zasahoval do práva
konkrétní osoby. Předmět poplatkové povinnosti je vymezen nejednoznačně, neboť zákon
nedefinuje pojem „reklamní zařízení“. I s touto argumentací se městský soud vypořádal zcela
nedostatečně.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že na pozemku, na němž je umístěno
reklamní zařízení stěžovatele, se nachází místní komunikace, která má ze zákona charakter
veřejného prostranství. Ten neztrácí ani případným provozováním placeného parkoviště,
ani umístěním reklamního zařízení včetně oplocení. Námitku, že stěžovatelem užívané veřejné
prostranství není uvedeno v příslušné vyhlášce jako veřejné prostranství, jehož zvláštní užívání
podléhá místnímu poplatku, městský soud vyhodnotil správně jako nepřípustnou. I věcně je však
nedůvodná, neboť příslušný pozemek je ve vyhlášce dostatečně identifikován. Instalace oplocení
na charakteru daného prostranství nic nemění. Je zcela nepochybné, že stěžovatel umístil
na daném pozemku reklamní zařízení ve smyslu zákona o místních poplatcích, o čemž svědčí
i text nájemní smlouvy, kterou s hlavním městem Prahou uzavřel. Výklad pojmu „reklamní
zařízení“ provedený žalovaným je přiměřený a vycházející z účelu právní úpravy. Naopak výklad
stěžovatele je založen na formalistických technických hlediscích stavebních předpisů.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[10] Po posouzení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud na úvod připomíná, že jak plyne z jeho setrvalé judikatury
(viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 – 70), řízení o kasační stížnosti
je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčuje
nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. Je proto odpovědností stěžovatele,
aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí
krajského soudu.
[12] Stěžovatel v kasační stížnosti převážně buďto opakuje argumentaci uvedenou v žalobě,
aniž by reagoval na věcné vypořádání žalobních námitek městským soudem, případně toto
vypořádání pouze obecným způsobem označuje jako nedostatečné či nesprávné.
[13] Z tohoto důvodu je možné k jednotlivým žalobním námitkám uvést následující. V bodech
40 – 41 napadeného rozsudku městský soud srozumitelně s odkazem na rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 19. 8. 2015, č. j. 30 Af 59/2013 – 48, č. 3338/2016 Sb. NSS, dovodil,
že zvláštním užíváním veřejného prostranství jako veřejného placeného parkoviště či prostoru
pro umístění oploceného reklamního zařízení dotčený pozemek neztrácí charakter veřejného
prostranství, a účel oplocení reklamního zařízení shledal irelevantním. K tomu lze obecně
doplnit, že ani uzavřením nájemní smlouvy pronajatý prostor neztrácí charakter veřejného
prostranství, a je-li užíván zvláštním způsobem, s nímž zákon o místních poplatcích spojuje
vybírání místního poplatku, je možné poplatek vyměřit. Jak již Nejvyšší správní soud
ve své judikatuře konstatoval, nájemní vztah zakládá nájemci toliko v soukromoprávní rovině
oprávnění pozemky užívat namísto vlastníka, povinnost platit nájemné však nenahrazuje
veřejnoprávní povinnost platit místní poplatek za užívání veřejného prostranství (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, č. j. 9 Afs 86/2008 – 89, č. 1934/2009 Sb. NSS;
srov. obdobný závěr Ústavního soudu v usnesení ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 3364/10).
To se nepochybně týká právě i části pozemku pronajímané hl. m. Prahou stěžovateli pro umístění
reklamního zařízení.
[14] V bodě 46 napadeného rozsudku městský soud s odkazem na odbornou literaturu uvedl,
že z hlediska účelu zákona o místních poplatcích je lhostejné, zda dotčené reklamní zařízení
zároveň představuje ve smyslu stavebního zákona stavbu pro reklamu či nikoliv. Zásadní
je, že je zařízení způsobilé šířit reklamu a omezuje obecné užívání veřejného prostranství,
na němž je umístěno. Tento závěr, podpořený logickými argumenty, stěžovatel jinak než prostým
nesouhlasem nevyvrací.
[15] Dle §4 odst. 1 zákona o místních poplatcích se poplatek za užívání veřejného
prostranství vybírá za zvláštní užívání veřejného prostranství, kterým se rozumí mimo jiné
umístění stavebních nebo reklamních zařízení. Stěžovatel dané veřejné prostranství, vymezené
v příslušné obecně závazné vyhlášce jednoznačně parcelním číslem pozemku, užíval
tak, že na něm umístil reklamní zařízení. Městský soud proto dospěl k závěru, že žalovaný a před
ním správce poplatku nevybočili ze zákonného zmocnění, ani v neprospěch žalobce nevyložili
zákonné ustanovení extenzivně, pokud žalobci poplatek vyměřili. Ani tuto argumentaci
městského soudu stěžovatel v kasační stížnosti konkrétním způsobem nezpochybňuje.
[16] Námitku nezákonnosti napadeného rozhodnutí z důvodu, že v obecně závazné vyhlášce
je veřejné prostranství vymezeno jako „prostranství v ul. U výstaviště, č. parc. 1850/4, 1850/12 v k. ú.
Bubeneč“, aniž by vyhláška specifikovala, že se na pozemku nachází parkoviště, stěžovatel v žalobě
nevznesl. Kvalitativně se přitom jedná o novou námitku, nikoliv rozšíření včas uplatněných
námitek, že pozemek není veřejně přístupný a je oplocený, stavba pro reklamu nepodléhá
poplatkové povinnosti a správní orgány vyložily zákon extenzivně. Ani v tomto ohledu proto
městský soud nepochybil tím, že se uvedenou námitkou v souladu s §71 odst. 2 s. ř. s. věcně
nezabýval.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Napadený rozsudek tedy není nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti
a Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu