ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.190.2020:43
sp. zn. 1 As 190/2020 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: T. D., zastoupen Mgr. Václavem
Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 449/3, Brno, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 18. 7. 2018, č. j. JMK 105113/2018, sp. zn. S-JMK 165293/2017/OD/Bo,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2020, č.
j. 33 A 55/2018 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce byl rozhodnutím Městského úřadu Boskovice (dále jen „správní orgán
I. stupně“) ze dne 22. 8. 2017, č. j. DOP/DP-306/2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“),
shledán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zák. č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož
se měl dopustit tím, že dne 18. 4. 2017 v 5.50 hodin v obci Skalice nad Svitavou jako řidič
osobního motorového vozidla nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem a dále nejel
s vozidlem vpravo při pravém okraji pozemní komunikace. Za to mu byla uložena pokuta ve výši
1.700 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal
žalobce odvolání, které žalovaný shora specifikovaným rozhodnutím zamítl.
[2] Žalobce se dále bránil žalobou ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“),
který ji shledal nedůvodnou a rozsudkem ze dne 14. 4. 2020, č. j. 33 A 55/2018 – 49, ji zamítl.
[3] V odůvodnění napadeného rozsudku se krajský soud postupně vypořádal se všemi
žalobními body. Předně připustil, že výrok prvostupňového rozhodnutí není v rozčlenění otázky
viny ze spáchání přestupků a v otázce jejich kvalifikace zcela přehledný. Přesto však obsahuje
všechny zákonem vyžadované náležitosti a je dostatečně srozumitelný i přezkoumatelný. Žalobce
dle mínění soudu nepochybně věděl, z čeho je obviněn, ze spáchání kterých přestupků
byl shledán prvostupňovým rozhodnutím vinným a za co mu byla uložena sankce. O tom svědčí
rovněž námitky a návrhy důkazů, které v průběhu správního řízení uplatňoval. Za zásah do práv
žalobce soud nepovažoval ani nedostatečné rozlišení typu souběhu dvou přestupkových jednání.
[4] K žalobnímu bodu týkajícímu se otázky zavinění soud uvedl, že správní orgán I. stupně
řádně odůvodnil, proč se dle jeho mínění žalobce přestupku dopustil ve formě vědomé
nedbalosti. K tomu odkázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017, č. j.
10 As 318/2016 - 46. Nadto zdůraznil, že žalobci byla za spáchání dvou přestupků uložena
sankce při spodní hranici sazby.
[5] K tvrzení žalobce ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu krajský soud uvedl,
že námitky zpochybňující poznatky policistů učiněné při silniční kontrole měly být primárně
vzneseny při vyšetřování přestupkového jednání, případně v řízení před správním orgánem
I. stupně. Žalovaný řádně odůvodnil, proč k důkazním návrhům vzneseným v odvolacím řízení
nepřihlédl, a krajský soud se s ním v jeho hodnocení ztotožnil. Žalobce policistům nepředložil
žádné lékařské potvrzení, z něhož by vyplývala výjimka z povinnosti být připoután. Tvrzení
žalobce, že takovým potvrzením disponuje, je ničím nepodložené a nevěrohodné. Totéž platí
o tvrzení, že žalobce nemohl jet u pravého okraje vozovky, jelikož se vyhýbal mrtvole zvířete.
Tuto skutkovou verzi žalobce předestřel až v odvolacím řízení, byť mu nic nebránilo
v tom, aby ji sdělil přímo zasahujícím policistům. Za irelevantní označil soud argumentaci absencí
vodorovného značení. Celkově soud shrnul, že výpovědi obou zasahujících policistů byly
v podstatné míře shodné, a proto neměly správní orgány důvodnou pochybnost
o tom, že se skutky staly a spáchal je obviněný. Nově navrhované důkazy byly nadbytečné
a žalovaný se s tvrzeními stěžovatele v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal.
[6] K pátému žalobnímu bodu soud uvedl, že správní rozhodnutí skutečně odkazují k otázce
paušální výše náhrady nákladů správního řízení na chybný právní předpis. Jedná se nicméně
o nedostatek, který neměl vliv na správnost stanovení náhrady nákladů ve výši 1.000 Kč.
Napadené rozhodnutí tedy není nezákonné, ale jedná se o pouhé mechanické přehlédnutí změny
prováděcího předpisu, a to pravděpodobně v důsledku užití starých vzorů.
[7] Do práv žalobce nebylo dle mínění krajského soudu zasaženo ani tím, že správní orgán
uložil uhradit stanovenou částku (včetně pokuty) bezhotovostním převodem. Jedná se pouze
o běžný způsob úhrady, což žalobci nebránilo v tom, aby platbu provedl jiným způsobem
(např. složením hotovosti na pokladně).
[8] K nesouhlasu ohledně zveřejnění osobních údajů žalobce a jeho právního zástupce
na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu krajský soud odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 8 As 64/2018 – 44.
II. Obsah kasační stížnosti
[9] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (stěžovatel) kasační stížností, kterou
odůvodnil následujícím způsobem.
[10] Stěžovatel předně namítl, že výrok prvostupňového rozhodnutí je nepřezkoumatelný,
neboť v něm není rozčleněno, kterým jednáním měl stěžovatel porušit kterou právní normu.
Současně je ve výroku uveden pojem „přestupek“, z čehož je zřejmé, že správní orgán I. stupně
hleděl na obě jednání jako na jeden přestupek, avšak krajský soud dovodil, že se jednalo
o přestupky dva. Totéž platí o uvedení formy zavinění, která je vztažena pouze k jednomu
přestupku, nikoliv zvlášť ke každému jednotlivému porušení právní povinnosti. Je tedy zjevné,
že výrok rozhodnutí trpí zásadními nedostatky, které nejsou jen formálního charakteru,
jak chybně dovodil krajský soud. Z výroku rozhodnutí není totiž ani zřejmé, kolika přestupků
se stěžovatel dopustil, což je základní náležitostí správního rozhodnutí.
[11] Stěžovatel dále již v řízení před krajským soudem namítal, že náhrada nákladů řízení
mu byla uložena podle zrušené vyhlášky č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka
nákladů řízení o přestupcích. Stěžovateli byla tedy uložena povinnost na základě neexistujícího
právního předpisu a nebylo na místě, aby krajský soud zvažoval, zda bylo možné tutéž povinnost
uložit podle jiného právního předpisu. Uvedení právních ustanovení, dle kterých správní orgán
postupuje, je obligatorní náležitostí rozhodnutí. Jen tak se může účastník řízení s právním
předpisem seznámit a účinně se v řízení bránit. V daném případě stěžovatel kupříkladu nemohl
argumentovat tím, že existovaly důvody pro upuštění od povinnosti k náhradě nákladů řízení,
neboť správní orgán o nákladech řízení rozhodoval podle jiného předpisu a argumentace
stěžovatele platnými právním předpisem by se míjela s obsahem prvostupňového rozhodnutí.
Stěžovatel uzavřel, že krajský soud uznal vadnost výroku prvostupňového rozhodnutí, správní
úvahu nahradil svou vlastní a fakticky uložil stěžovateli nově tutéž povinnost podle jiného
právního předpisu. Přitom se stěžovatel ani nemůže proti „novému rozhodnutí“ krajského soudu
o nákladech řízení odvolat.
[12] Pokud se jedná o otázku zavinění, stěžovatel se vymezil vůči úvaze krajského soudu,
že „není možné, aby řidič nevěděl, že není připoután“. Dle mínění stěžovatele vždy existuje možnost,
že se řidič opomněl připoutat a nevšiml si toho. Tato úvaha navíc nijak nedopadá na přestupek
jízdy mimo pravý jízdní pruh. K tomuto přestupku se krajský soud vůbec nevyjádřil a správní
orgán I. stupně pouze konstatoval, že vzhledem ke svému věku stěžovatel věděl, že svým
jednáním může porušit bezpečnost silničního provozu.
[13] Stěžovatel rovněž trvá na tom, že správní orgány vycházely z nedostatečně zjištěného
skutkového stavu. V průběhu správního řízení stěžovatel poukázal na to, že nemohl
jet při pravém okraji vozovky, neboť tam leželo mrtvé zvíře. Objíždění překážky je přitom
výjimkou, která ospravedlňuje jízdu v protisměru. Stěžovatel považuje za logické, že tuto
argumentaci přednesl až v odvolacím řízení, neboť teprve v tuto chvíli zjistil, ž čeho byl shledán
vinným a že správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav. Stěžovatel se ohradil vůči závěru,
že se jedná z jeho strany o účelové tvrzení. Za účelovou lze argumentaci účastníka řízení označit
pouze tehdy, je-li v rozporu s jinými důkazy. O takový případ se však v posuzované věci nejedná
a žalovaný měl proto povinnost stěžovatelovo tvrzení reflektovat.
[14] Na dalších více než jedenácti stranách kasační stížnosti stěžovatel uvedl a obšírně
odůvodnil nesouhlas s vyvěšením osobních údajů na internetových stránkách Nejvyššího
správního soudu a požadoval předložení stížnosti správě soudu.
[15] Kasační stížnost zaslal soud žalovanému, který se však k věci ve stanovené lhůtě žádným
způsobem nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval splnění podmínek řízení, přičemž shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která
je ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, současně
zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by byl nucen přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Stěžovatel předně namítl nepřezkoumatelnost výroku prvostupňového rozhodnutí
v důsledku jeho nedostatečného rozčlenění. V zásadě tutéž námitku již uplatnil i v žalobě,
přičemž krajský soud mu dal za pravdu v tom směru, že výrok prvostupňového rozhodnutí trpí
určitými nedostatky. Dle mínění krajského soudu se však nejednalo o tak zásadní vady, aby mohly
mít vliv na zákonnost dotčeného rozhodnutí. S tímto právním hodnocením se Nejvyšší správní
soud ztotožňuje.
[19] Nelze přehlédnout, že správní orgán skutečně užil ve výroku prvostupňového rozhodnutí
pojem „přestupek“ (v jednotném čísle), byť stěžovateli jsou kladena za vinu dvě přestupková
jednání, a to řízení motorového vozidla, aniž by byl připoután bezpečnostním pásem [§6 odst. 1
písm. a) zákona o silničním provozu] a jízda v levém jízdním pruhu, tj. porušení povinnosti jezdit
vpravo, při pravém okraji vozovky (§11 odst. 1 zákona o silničním provozu). Z tohoto důvodu
je i vyslovení viny, jakož i formy zavinění ve výroku rozhodnutí formulováno toliko ve vztahu
k jednomu přestupku. Lze tedy souhlasit s tím, že výrok rozhodnutí není naformulován zcela
vyhovujícím způsobem, neboť ve skutečnosti se stěžovatel dopustil dvou přestupků spáchaných
v jednočinném souběhu. Vzhledem k tomu, že však stěžovatel oběma svými protiprávními
jednáními naplnil tutéž skutkovou podstatu přestupku [tzv. sběrná skutková podstata zakotvená
v §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu], jeví se způsob formulace výroku
prvostupňového rozhodnutí do jisté míry pochopitelným. Jakkoliv navíc není striktně vzato
výrok rozhodnutí naformulován zcela správně, není pravdou, že by byl nepřezkoumatelný
či nesrozumitelný, jak tvrdí stěžovatel. Výrok obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti
a je z něj zcela patrné, jakých protiprávních jednání se stěžovatel dopustil, jaké právní povinnosti
porušil, jakou skutkovou podstatu přestupku svými jednáními naplnil a jaká sankce mu byla
uložena. Ve zbytku Nejvyšší správní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku
(zejména body 45 – 48), v nichž krajský soud námitku stěžovatele vypořádal zcela vyčerpávajícím
způsobem, a jeví se tedy nadbytečným tutéž argumentaci podrobně opakovat.
[20] Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že výrok rozhodnutí o nákladech řízení odkazuje
na již neexistující předpis, vyhlášku č. 231/1996 Sb. Není sporu o tom, že prvostupňové
rozhodnutí skutečně z této již zrušené vyhlášky vychází, což připustil i krajský soud. V takovém
případě je třeba posuzovat, zda se jedná o vadu, která mohla negativně zasáhnout do sféry
stěžovatele a mohla mít vliv na zákonnost dotčeného rozhodnutí (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2004, č. j. 7 As 3/2004 – 71, či ze dne 31. 10. 2017, č. j.
4 As 165/2016 – 46).
[21] V posuzované věci stěžovatel namítá, že pochybení správního orgánu I. stupně
se jej citelně dotklo, neboť mu znemožnilo, aby se proti chybnému výroku účinně bránil.
S takovou argumentací stěžovatele se však nelze ztotožnit. Jak správně uvedl krajský soud,
náklady řízení byly stěžovateli stanoveny částkou 1.000 Kč, tj. ve stejné výši, jakou předpokládá
§6 vyhlášky č. 520/2005 Sb., která měla být ve věci aplikována. Tvrzení ohledně nemožnosti
namítat existenci důvodů pro upuštění od uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení je čirou
spekulací, neboť v takovém postupu by stěžovateli jen stěží mohla bránit skutečnost, že správní
orgán v rozhodnutí citoval chybný předpis. Nadto stěžovatel ani nikdy proti samotnému uložení
povinnosti k náhradě nákladů řízení nebrojil a jeho nynější argumentace se tak jeví být poněkud
účelová. Přisvědčit nelze ani tvrzení stěžovatele, že krajský soud nahradil úvahu správních orgánů
a nově mu uložil tutéž povinnost podle nového předpisu. Krajský soud se pouze zabýval
otázkou, zda mohlo stěžovateli pochybení správních orgánů nějak uškodit, přičemž dospěl
k závěru, že nikoliv, protože i podle platné právní úpravy činí náhrada nákladů řízení stejnou
částku. Nejvyšší správní soud rovněž poukazuje na své rozsudky ze dne 21. 3. 2018, č. j.
4 As 277/2017 – 38, či ze dne 28. 8. 2020, č. j. 8 As 66/2019 – 33, v nichž vyslovil,
že neobsahuje-li výrok rozhodnutí odkaz na ustanovení, podle nichž správní orgán stanovil výši
nákladů řízení, není takové pochybení samo o sobě důvodem k zrušení rozhodnutí.
Byť se v posuzované věci jedná částečně o odlišnou situaci, má Nejvyšší správní soud
za to, že obdobně jako ve shora citovaných rozhodnutích, ani zde nedosahuje pochybení
správních orgánů takové intenzity, aby vedlo k nezákonnosti rozhodnutí. Rozhodující
je, že právní povinnost stěžovatele coby pachatele uhradit náklady řízení po celou dobu
(od spáchání přestupků do rozhodování o nich) nepřetržitě existovala, jak co do obsahu
a rozsahu, tak co do důvodu.
[22] Pokud se jedná o třetí kasační námitku, stěžovatel se v ní vymezil vůči úvaze krajského
soudu (vycházející z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017, č. j.
10 As 318/2016 – 46), že přestupek spočívající v nepřipoutání za jízdy automobilem nelze
spáchat ve formě nevědomé nedbalosti. Nejvyšší správní soud nemá důvod se od svých dřívějších
závěrů odchýlit ani v této věci, přičemž pouze doplňuje, že stěžovatel, jakožto osoba odborně
způsobilá, si musí být vědom své povinnosti užít při jízdě automobilem bezpečnostní pás [§6
odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu], jakož i případných následků, které v případě
nedodržení této povinnosti hrozí (např. zvýšené riziko zranění při autonehodě). Znalost těchto
skutečností podmiňuje již samotné udělení řidičského oprávnění, a proto se jeho držitel může
jen stěží dovolávat nevědomosti, či případné roztržitosti, v jejímž důsledku se připoutat opomněl.
Argumentace stěžovatele se však i na tomto místě pohybuje v rovině dohadů, neboť ani v řízení
před správními orgány, ani v řízení soudním netvrdil, že by se opomněl připoutat, ale naopak
uvedl, že připoután byl, a to dvoubodovým pásem.
[23] K dalším výhradám stěžovatele ohledně vypořádání otázky zavinění již Nejvyšší správní
soud pouze stručně dodává, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je v tomto ohledu zcela
dostačující. Správní orgán I. stupně zohlednil všechny známé okolnosti a logicky dospěl k závěru
o spáchání přestupků ve formě vědomé nedbalosti. Pokud se přitom jedná o jízdu v levém
jízdním pruhu, zde pak ještě silněji než u jednání spočívajícího v nepřipoutání za jízdy platí
argument, že si lze jen obtížně představit spáchání tohoto přestupku ve formě nevědomé
nedbalosti. Pro úplnost soud dodává, že stěžovateli byla uložena sankce při spodní hranici sazby,
a to i přesto, že se dopustil hned dvou přestupků podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním
provozu. Závěry o zavinění ve formě vědomé nedbalosti tedy stěžovateli nikterak významně
nepřitížily a z prvostupňového rozhodnutí je naopak zřejmé, že správní orgán I. stupně zohlednil
ve prospěch stěžovatele množství polehčujících okolností.
[24] Stěžovatel rovněž namítl, že správní orgány vycházely z nedostatečně zjištěného
skutkového stavu. K tomu uvedl, že povinnost stanovenou v §6 odst. 1 písm. a) zákona
o silničním provozu neporušil, neboť měl poraněná žebra a disponoval lékařským potvrzením,
které jej povinnosti být za jízdy připoután zprošťovalo. Dle jeho tvrzení se nedopustil
ani druhého přestupkového jednání (§11 odst. 1 zákona o silničním provozu), neboť se vyhýbal
mrtvole zvířete ležící při pravém okraji vozovky. Tuto argumentaci stěžovatel poprvé uplatnil
až v odvolacím řízení, přestože mu nic nebránilo v tom, aby tak učinil již dříve. Nejvyšší správní
soud nezpochybňuje právo stěžovatele uplatňovat nové skutečnosti, jakož i navrhovat nové
důkazy též v odvolacím řízení (viz rozsudek ze dne 27. 11. 2012, č. j. 1 As 136/2012 – 23).
V posuzované věci má nicméně stejně jako žalovaný a krajský soud za to, že stěžovatelem
uplatněná tvrzení jsou zcela nevěrohodná.
[25] Pokud by stěžovatel disponoval lékařským potvrzením o nemožnosti připoutat
se bezpečnostním pásem, bezpochyby by jej předložil zasahujícím policistům při silniční kontrole
provedené dne 18. 4. 2017, přinejmenším by je mohl informovat o jeho existenci, byť by je neměl
u sebe. Takto však neučinil a potvrzení nedoložil ani v řízení před správním orgánem I. stupně,
přestože byl v tomto řízení zastoupen zmocněnkyní, která se správním orgánem komunikovala,
podala k věci písemné vyjádření a osobně se účastnila i svědeckých výpovědí zasahujících
policistů prováděných dne 1. 8. 2017. Za těchto okolností tedy nelze přijmout tvrzení stěžovatele,
že až na základě prvostupňového rozhodnutí zjistil, jaké jednání mu je přičítáno a z jakých
důkazů správní orgán vycházel.
[26] Nejpodstatnější je však v posuzované věci skutečnost, že stěžovatel lékařské potvrzení
nedoložil ani později (tj. ani v odvolacím řízení či v průběhu soudního řízení), pročež je jeho
tvrzení ničím nepodložené a zcela nevěrohodné. Obdobně, pokud se jedná o tvrzení ohledně
vyhýbání se mrtvole zvířete, i tuto skutkovou verzi stěžovatel nastínil až v odvolacím řízení.
Přitom pokud by tuto skutečnost sdělil zasahujícím policistům, bezpochyby by bylo možné
situaci ověřit a vyřešit přímo na místě. Je třeba zdůraznit, že jakkoliv nelze stěžovateli bránit
v tom, aby svou argumentaci a důkazní návrhy předložil až v odvolacím řízení, nese v takovém
případě negativní následky spojené s tím, že důkazní hodnota určitých skutečností plynutím času
slábne, či dokonce zcela vymizí (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 11. 2016, č. j. 1 As 300/2015 – 35). Je jistě věcí stěžovatele, jaký způsob své obhajoby
v jednotlivých stádiích řízení zvolí či jakou procesní taktiku použije. Správní orgány mají
bez ohledu na postoj stěžovatele (včetně jeho případné pasivity) povinnost zjistit skutkový stav
věci bez důvodných pochybností v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. To však neznamená,
že správní orgán má povinnost „domýšlet“ za obviněného z přestupku všechny možné uvěřitelné
i neuvěřitelné verze objasňovaného skutkového děje. O takovou situaci se jedná i v posuzované
věci, neboť není možné zpětně ověřit, zda na silnici v době spáchání přestupku ležela mrtvola
zvířete či nikoliv.
[27] Nejvyšší správní soud také nepřehlédl vyjádření stěžovatele (doručené správnímu orgánu
I. stupně dne 14. 6. 2017), v němž popřel zjištění, že nebyl připoután a že jel v levém jízdním
pruhu. Tato tvrzení jsou v příkrém rozporu s pozdější argumentací uplatněnou v odvolání, která
naopak staví na tom, že stěžovatel se těchto jednání dopustil, ale ze zcela ospravedlnitelných
důvodů. Zde uvedené skutečnosti, ve spojení s důkazy, které správní orgán obstaral (zejména
svědecké výpovědi zasahujících policistů), tedy svědčí o tom, že ze strany stěžovatele se jedná
toliko o změnu procesní strategie a jeho argumentace je veskrze účelová. Přitom není pravdou,
že by argumentace stěžovatele nebyla v rozporu s žádnými získanými důkazy, protože svědecké
výpovědi zasahujících policistů ji zcela vyvracejí.
[28] Pro úplnost pak považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné krátce zareagovat
též na nesouhlas stěžovatele a jeho advokáta se zveřejněním jejich osobních údajů. Řešení tohoto
požadavku spadá do kompetence předsedy Nejvyššího správního soudu, který již na obdobnou
žádost opakovaně reagoval. Naposledy tak učinil vůči témuž advokátovi přípisem ze dne
25. 11. 2019, č. j. S 139/2019 - 7, v němž uvedl, že dalším žádostem téhož advokáta a stejného
obsahu již odmítne bez dalšího vyhovět. Za této situace tedy soudní senát neshledal důvody
pro opětovně předložení věci předsedovi soudu.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud tedy neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
[30] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. září 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu