ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.355.2020:39
sp. zn. 1 As 355/2020 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudkyň
Mgr. Sylvy Šiškeové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: Bc. Š. K., zastoupena Mgr.
Martinem Drápalem, advokátem se sídlem nám. Jiřího z Poděbrad 1382/2, Praha 2,
proti žalované: Univerzita Karlova, se sídlem Ovocný trh 560/5, Praha 1, o žalobě proti
rozhodnutí rektora žalované ze dne 28. 2. 2019, č. j. POP/UKRUK/12/146349/2018-3, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020, č. j.
10 A 81/2019 – 66,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ít á .
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná je povinn a zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti 3 400 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího
zástupce Mgr. Martina Drápala, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rektor žalované rozhodnutím ze dne 10. 12. 2018, č. j. POP/UKRUK/12/146349/2018- 1,
stanovil žalobkyni poplatek spojený se studiem ve výši 16 000 Kč za započatých 6 měsíců studia
od 3. 10. 2018 do 3. 4. 2019. Žalobkyně totiž byla od 6. 9. 2017 studentkou navazujícího
magisterského studijního programu Informační studia a knihovnictví na Filosofické fakultě
žalované. Bakalářský studijní program Mediální a komunikační studia žalobkyně na Fakultě
sociálních věd téže univerzity absolvovala dne 23. 1. 2017. Žalobkyně ovšem byla také
od 3. 9. 2013 do 11. 9. 2017 studentkou bakalářského studijního programu Politologie na stejné
fakultě, který ukončila jinak než řádně. Rektor žalované proto dle §58 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách),
do doby studia magisterského studijního programu započetl dobu předchozího studia, které bylo
ukončeno jinak než řádně. K překročení standardní doby studia navazujícího magisterského
studijního programu došlo tudíž již k okamžiku zahájení tohoto studia dne 1. 10. 2017.
[2] Odvolání žalobkyně rektor žalované napadeným rozhodnutím zamítl a stanovený
poplatek neprominul ani nesnížil. S odůvodněním prvostupňového rozhodnutí se ztotožnil.
K možnosti prominutí či snížení uloženého poplatku z důvodu tíživé sociální situace žalobkyně
rektor uvedl, že podle přílohy č. 1 Opatření rektora Univerzity Karlovy č. 45/2017, Postup
při posuzování žádostí o prominutí či snížení poplatku spojeného se studiem (dále jen „opatření
rektora“) představuje tíživá sociální situace (k jejímuž doložení se vyžaduje potvrzení z Úřadu
práce o příjmech posuzované společné domácnosti do 1,5 násobku životního minima nebo
o pobírání dávek v hmotné nouzi) důvod ke snížení poplatku za studium při prvním vyměřeném
poplatku v daném studijním programu, a to o 75–100 %. Žalobkyně však nedoložila žádné
z vyžadovaných potvrzení, a proto nemohl být poplatek prominut ani snížen z důvodu tíživé
sociální situace.
[3] Proti rozhodnutí o odvolání se žalobkyně bránila žalobou u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“). Městský soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl, napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Při posuzování věci přitom vycházel
ze závěrů, k nimž dospěl odlišný senát téhož soudu v rozsudku ze dne 22. 1. 2020, č. j.
14 A 93/2018 – 61. V citovaném rozhodnutí se městský soud zabýval obdobnými námitkami
ve skutkově i právně velmi podobném sporu mezi týmiž účastníky; spor se však týkal poplatku
za odlišné období studia (od 1. 10. 2017 do 1. 4. 2018).
[4] Městský soud se nejprve zabýval právní úpravou účinnou do 31. 8. 2016, podle které bylo
možné absolventovi, který řádně ukončil bakalářské či magisterské studium, uložit poplatek
za delší studium dle §58 odst. 3 zákona o vysokých školách pouze za předpokladu, že délka jeho
dalšího studia přesáhla standardní dobu studia. Tato specifická úprava byla s účinností
od 1. 9. 2016 zrušena a nově pro všechny studenty dle §58 odst. 3 zákona o vysokých školách
platí, že do doby studia jsou započítány též doby všech předchozích studií, které byly ukončeny
jinak než řádně, nejde-li o předchozí studium, po jehož ukončení student řádně ukončil studijní
program stejného typu. Zakotvením podmínky dle předchozí věty zákonodárce udělil beneficium
těm studentům, kteří osvědčili, že i přes původně neúspěšné studium byli schopni vystudovat
studijní program stejného typu. Městský soud souhlasil s žalovanou v tom, že bylo plně věcí
žalobkyně, zdali své studium ve studijním programu Politologie ukončí ještě před získáním
prvého bakalářského titulu tak, aby se doba tohoto studia v souladu s §58 odst. 3 zákona
o vysokých školách v novém znění do doby navazujícího magisterského studia nezapočítala.
Obě bakalářská studia totiž žalobkyně ukončila po 1. 9. 2016 a musela tak být srozuměna
s novými zákonnými podmínkami.
[5] Žalovaná však dle městského soudu pochybila tím, že do doby studia žalobkyně
započítala i dobu neúspěšného studia před účinností nových pravidel. Novela zákona č. 137/2016 Sb., kterou ke změně došlo, přitom neobsahuje žádné přechodné ustanovení, které by stanovilo
způsob posouzení neúspěšně ukončených studií absolventů v době před účinností novely.
Nejvyšší správní soud však již v rozsudku ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 46/2013 – 34, formuloval
závěr, že nová právní úprava má působit na aktuální chování studentů po okamžiku
své účinnosti, a nikoli znevýhodnit určité studenty za chování před účinností zpřísňující úpravy,
které je sice z pohledu platného práva nežádoucí, avšak na něž staré dříve platné právo pohlíželo
jako na jednání, které není třeba poplatkově postihovat. Tyto závěry jsou přiměřeně použitelné
i na nyní projednávanou věc. Dle pravidla uvedeného v §58 odst. 3 zákona o vysokých školách,
ve znění účinném od 1. 9. 2016, lze absolventům do doby studia započíst dobu dřívějšího řádně
neukončeného studia nejvýše od doby účinnosti nových pravidel. Zpětné působení práva
tím způsobem, že právo minulé události nově kvalifikuje nevýhodnějším způsobem, jsou možné
pouze výjimečně, v případě intenzivní potřeby změny a nového (přísnějšího) obsahu právní
regulace vůči jednotlivci. Taková intenzivní potřeba však nyní chybí.
[6] Městský soud shledal důvodnou i námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí
v části, v níž nebyl žalobkyni uložený poplatek snížen ani prominut z důvodu tíživé sociální
situace. Dle městského soudu není vyloučeno, aby faktory, jež budou při posuzování tíživé
sociální situace zohledněny, stanovilo opatření rektora. Rektor žalované však v odůvodnění
napadeného rozhodnutí vůbec nereagoval na argumentaci žalobkyně a konkrétně neodůvodnil,
proč žalobkyně podmínek pro prominutí či snížení poplatku nedosahuje. Opatření rektora
nevylučuje, že by sociální situace mohla být prokázána též jinými důkazními prostředky,
než potvrzením Úřadu práce o příjmech či dávkách v hmotné nouzi. Dle městského soudu bylo
též povinností žalované poučit žalobkyni o tom, jaké dokumenty má předložit k prokázání
tvrzené tíživé sociální situace, pokud žalovaná doložené skutečnosti nepovažovala za dostačující.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně
[7] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností.
Stěžovatelka nesouhlasí s výkladem, že novelizovaná právní úprava poplatků za studium nemohla
být aplikována na celou dobu neúspěšného studia žalobkyně. Má za to, že závěry Nejvyššího
správního soudu v rozsudku ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 46/2013 – 34, se v nynější věci
neuplatní. Situace řešená v tomto rozsudku byla odlišná, neboť před rokem 2001 se doba
předchozího neúspěšného studia vůbec poplatkově nepostihovala. Od této doby však nelze
tvrdit, že se na jednání žalobkyně pohlíží tak, že je není třeba poplatkově postihovat. Před
novelou zákona o vysokých školách povedenou zákonem č. 137/2016 Sb. platilo, že pokud
byl student jednou absolventem, nebylo rozhodné, jakým způsobem ukončil další studium.
Po novelizaci se zohledňuje pouze absolvování studia po neúspěšném studiu, tzn. toto
absolvování „maže“ neúspěšné studium ve studijním programu stejného typu. Rozhodnou
skutečností je tedy způsob a pořadí ukončení studia. Vzhledem k tomu, že žalobkyně
obě svá bakalářská studia ukončila v době (leden 2017 a září 2017), ve které již byla účinná změna
týkající se započítání doby neúspěšného studia, mohla tomu své chování přizpůsobit. Pokud
by žalobkyně studium ve studijním programu Politologie ukončila ještě před získáním
bakalářského titulu ve studijním programu Mediální a komunikační studia, nezapočítala
by se jí doba neúspěšného studia do celkové doby studia a sporný poplatek by jí nevznikl. Jiná
situace by byla, pokud by celá doba řádně neukončeného studia žalobkyně probíhala ještě před
nabytím účinnosti novely č. 137/2016 Sb., tzn. do 1. 9. 2016. Pak by dle stěžovatelky zřejmě
nebylo možné negativně zohledňovat jednání, kterého se v okamžiku nabytí účinnosti nové
právní úpravy již nebylo možné zdržet.
[8] Stěžovatelka se neztotožnila ani s dílčím závěrem městského soudu o poučovací
povinnosti ve vztahu k posuzování tvrzené tíživé sociální situace. Zdůraznila, že shodný závěr
akceptovala ve věci prvního žalobkyni vyměřeného poplatku a v tomto smyslu již dříve
pozměnila svou rozhodovací praxi. V době, kdy žalobkyně podávala odvolání do rozhodnutí
o třetím vyměřeném poplatku, který je předmětem nyní řešené věci, již věděla o skutečnosti,
že stěžovatelka vyžaduje předložení jednoho z dokladů uvedených v opatření rektora, tj. „potvrzení
z ÚP o příjmech posuzované společné domácnosti do 1,5 násobku životního minima, dávky v hmotné nouzi“.
I vzhledem k probíhajícím soudním řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
14 A 93/2018 a 9 A 196/2018 si žalobkyně musela být vědoma, jakým způsobem měla tvrzenou
tíživou sociální situaci doložit.
[9] Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s důvody zrušujícího výroku
rozsudku městského soudu. Námitky stěžovatelky, že žalobkyně v době podání odvolání věděla
o požadavku na předložení jednoho z výše uvedených dokladů, označila žalobkyně za nepřípadné
a zavádějící. Stěžovatelka nemůže zcela rezignovat na své správní uvážení tím, že bude požadovat
pouze uváděné dva dokumenty. Poučovací povinnost stěžovatelky nic nemění na nutnosti uvážit
veškeré okolnosti a komplexně posoudit sociální situaci žalobkyně. Nad rámec vyjádření
žalobkyně polemizovala s dílčími částmi odůvodnění napadeného rozsudku. Podle žalobkyně
nemá žádný význam formalisticky rozlišovat, zda v rámci téhož akademického roku bylo
neúspěšné studium ukončeno o několik dnů, týdnů či měsíců před či po absolvování jiného
studia. Doba předchozího neúspěšného bakalářského studia by se v části, po kterou žalobkyně
současně studovala bakalářský program, který řádně dokončila, neměla do doby navazujícího
magisterského studia dle žalobkyně vůbec započítat. Žalobkyně zároveň vyjádřila nesouhlas
s dílčím závěrem městského soudu, že úpravu zásad pro rozhodování o snížení či prominutí
poplatku za studium lze statutem veřejné vysoké školy delegovat na opatření rektora.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud předně poznamenává, že v nedávné době posuzoval skutkově
i právně obdobný případ, který se lišil toliko obdobím, za které stěžovatelka téže žalobkyni
poplatek za studium vyměřila. V odkazované věci rozhodl rozsudkem ze dne 4. 11. 2020, č. j.
1 As 69/2020 – 34; posouzení nyní řešené věci proto kasační soud založil na závěrech, k nimž
dospěl v citovaném rozhodnutí.
[13] Podle §58 odst. 3 zákona o vysokých školách ve znění do 31. 8. 2016 studuje-li student
ve studijním programu déle, než je standardní doba studia zvětšená o jeden rok v bakalářském nebo magisterském
studijním programu, stanoví mu veřejná vysoká škola poplatek za studium, který činí za každých dalších
započatých šest měsíců studia nejméně jedenapůlnásobek základu; do doby studia se započtou též doby všech
předchozích studií v bakalářských a magisterských studijních programech, které byly ukončeny jinak než řádně
podle §45 odst. 3 nebo §46 odst. 3, přičemž období, ve kterém student studoval v takovýchto studijních
programech a v aktuálním studijním programu souběžně, se do doby studia započítávají pouze jednou.
[14] Podle §58 odst. 4 zákona o vysokých školách ve znění do 31. 8. 2016 studuje-li absolvent
bakalářského nebo magisterského studijního programu v dalším bakalářském nebo magisterském studijním
programu, stanoví mu veřejná vysoká škola poplatek za studium, který činí za každý další započatý jeden rok
studia nejvýše základ podle odstavce 2; to neplatí, studuje-li absolvent bakalářského studijního programu
v navazujícím magisterském studijním programu či jde-li o souběh řádných studijních programů nepřesahující
standardní dobu studia programu jednoho. Pokud celková doba dalšího studia překročí standardní dobu studia,
stanoví veřejná vysoká škola poplatek za studium podle odstavce 3.
[15] Uvedenou právní úpravu vyložil Nejvyšší správní soud v již zmiňovaném rozsudku
ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 46/2013 – 34. Vyplývá z něj, že vyměřuje-li veřejná vysoká škola
poplatek za studium absolventovi, musí mu vyměřit poplatek za další studium dle §58 odst. 4
zákona o vysokých školách, bez ohledu na to, že existuje v matrice studenta záznam
o předchozích studiích ukončených jinak než řádně. Až v případě, kdy celková doba studia
absolventa v dalším studiu přesáhne standardní dobu studia, lze absolventovi vyměřit poplatek
za delší studium dle §58 odst. 3 zákona o vysokých školách (srov. též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 6. 2017, č. j. 9 As 160/2016 – 49).
[16] Vztaženo na nynější případ lze zjednodušeně uzavřít, že žalobkyni coby absolventce
bakalářského studia a studentce navazujícího magisterského studia by bylo dle právní úpravy
účinné do 31. 8. 2016 možné vyměřit poplatek za toto navazující magisterské studium pouze
v případě překročení jeho standardní doby.
[17] Podle §58 odst. 3 zákona o vysokých školách ve znění novely provedené zákonem
č. 137/2016 Sb. s účinností od 1. 9. 2016 studuje-li student ve studijním programu déle, než je standardní
doba studia zvětšená o jeden rok v bakalářském nebo magisterském studijním programu, stanoví mu veřejná
vysoká škola poplatek za studium, který činí za každých dalších započatých šest měsíců studia nejméně
jedenapůlnásobek základu; do doby studia se započtou též doby všech předchozích studií v bakalářských
a magisterských studijních programech, které byly ukončeny jinak než řádně podle §45 odst. 3 nebo §46 odst. 3,
nejde-li o předchozí studium, po jehož ukončení student řádně ukončil studijní program stejného typu. Období,
ve kterém student studoval v takovýchto studijních programech, nebo v takovýchto studijních programech
a v aktuálním studijním programu souběžně, se do doby studia započítávají pouze jednou.
[18] Uvedená novela zákona zcela zrušila dosavadní rozlišení poplatku za delší studium
a poplatku za další studium absolventa, přičemž §58 odst. 4 byl ze zákona odstraněn. Úprava
poplatku za studium nyní nerozlišuje mezi absolventy a ostatními studenty a stanoví pro všechny
jednotná pravidla. Obecně platí, že do doby studia se započtou též doby všech předchozích studií
v bakalářských a magisterských studijních programech, které byly ukončeny jinak než řádně. Tyto
doby se nezapočtou pouze tehdy, pokud student následně řádně ukončil studijní program
stejného typu. Toto pravidlo je odrazem úmyslu zákonodárce vyjádřeného v důvodové zprávě,
kde se výslovně uvádí: „V §58 odst. 3 se vylučuje započítávání neúspěšného studia v bakalářském nebo
magisterském studijním programu pro účely stanovení poplatků za studium, pokud následně student úspěšně
ukončí studium ve stejném typu studijního programu.“
[19] Z uvedeného v prvé řadě vyplývá nesprávnost názoru žalobkyně, že doba předchozího
neúspěšného bakalářského studia by se v části, po kterou žalobkyně současně studovala
bakalářský program, který řádně dokončila, neměla do doby navazujícího magisterského studia
vůbec započítat. Tak by tomu bylo pouze v případě, pokud by žalobkyně neúspěšné bakalářské
studium ve studijním programu Politologie ukončila dříve, než řádně absolvovala bakalářské
studium ve studijním programu Mediální a komunikační studia. Takový výklad může žalobkyně
považovat za formalistický, nicméně odpovídá jednoznačnému jazykovému znění zákona
i úmyslu zákonodárce, jak uvedl již městský soud.
[20] Druhou podstatnou skutečností je, že žalobkyni se v důsledku změny právní úpravy nyní
pro účely poplatku za studium do doby studia v navazujícím magisterském programu započítává
také doba předchozího bakalářského studia, které bylo ukončeno jinak než řádně, třebaže
dle právní úpravy účinné do 31. 8. 2016 by se jí tato doba nezapočítala.
[21] V tomto ohledu je pak nutné opět vyjít z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 8. 2013, č. j. 7 As 46/2013 – 34. Kasační soud zde formuloval následující obecný závěr:
„Zájem zákonodárce na racionálnějším chování studentů vysokých škol je jistě zcela legitimní, ale právní úprava
motivující zavedením poplatkové povinnosti k takovému jednání má působit na aktuální chování studentů po
okamžiku své účinnosti, a nikoli znevýhodnit určité studenty za chování před účinností zpřísňující úpravy, které
je sice z pohledu platného práva nežádoucí, avšak na něž staré dříve platné právo pohlíželo jako na jednání, které
není třeba poplatkově postihovat.“ (zvýrazněno Nejvyšším správním soudem). To také znamená,
že pokud se určitá doba do celkové doby studia dle předchozí právní úpravy nezapočítala
a nebyla tudíž poplatkově postižena, lze ji pro účely poplatku za studium započítat až od doby
účinnosti nových pravidel.
[22] Od 1. 9. 2016 mohla žalobkyně předpokládat, že doba předchozího bakalářského studia,
které bylo ukončeno jinak než řádně, se jí za určitých podmínek započte do doby magisterského
studia, navazujícího na jiné absolvované bakalářské studium. Tomu mohla přizpůsobit
své jednání tím, že by např. již k 1. 9. 2016 nebo nejpozději před absolvováním bakalářského
studia své druhé bakalářské studium ukončila, a tím by zcela vyloučila jeho zohlednění v rámci
stanovení poplatku za navazující magisterské studium. Pokud tak neučinila, lze v souladu
s předvídatelnými zákonnými pravidly dobu po 1. 9. 2016 poplatkově zohlednit. V době před
účinností nových pravidel však žalobkyně nemohla předvídat, že v budoucnu dojde ke změně
právní úpravy a doba neúspěšného bakalářského studia se jí do doby navazujícího magisterského
studia započítá. Pravidla byla v té době nastavena tak, že v případě řádného ukončení alespoň
jednoho ze souběžně studovaných bakalářských studií se doba druhého studia do doby
navazujícího magisterského studia nezapočítá.
[23] Podstatné je srovnání toho, jak se změna právní úpravy objektivně projevila v konkrétní
skutkové situaci. Pro její posouzení nemůže být rozhodné, že žalobkyně by se mohla zcela
vyhnout započítání sporné doby, a tudíž i negativnímu důsledku v podobě vyměření poplatku
za studium, pokud by jednala určitým způsobem i po 1. 9. 2016 (tj. ukončila druhé studium před
úspěšným absolvováním bakalářského studia). Ostatně sama stěžovatelka v závěru kasační
stížnosti připouští, že pokud by celá doba řádně neukončeného studia žalobkyně probíhala před
účinností nových pravidel, nebylo by zřejmě možné toto studium pro účely vyměření poplatku
zohlednit. Stejně tak ale platí, že se žalobkyně k okamžiku nabytí účinnosti novely již nemohla
zdržet jednání (studium, které následně neukončila řádně), k němuž došlo před účinností novely.
Lze proto uzavřít, že pro účely vyměření poplatku lze zohlednit pouze tu část řádně
neukončeného studia, která následovala až po účinnosti novely zákona, tj. od 1. 9. 2016
do 11. 9. 2017.
[24] Stěžovatelka nesouhlasila ani se závěry městského soudu týkající se její poučovací
povinnosti. V době podání odvolání, kterým se žalobkyně bránila již proti třetímu jí vyměřenému
poplatku, si musela být vědoma způsobu, jímž měla tíživou sociální situaci doložit, resp.
skutečnosti, že stěžovatelka vyžaduje předložení určitých dokladů prokazujících tíživou sociální
situaci. Městský soud dospěl k závěru, že ačkoliv byl obsah opatření rektora pro žalobkyni lehce
dostupný a ta se proto mohla (a měla) s podmínkami jím stanovenými seznámit, stěžovatelka byla
povinna posoudit tvrzení žalobkyně o tíživé sociální situaci. Pokud stěžovatelka trvala
na předložení uvedených dokumentů jakožto jediných důkazů prokazujících tíživost sociální
situace, měla žalobkyni vyzvat k jejich předložení. S ohledem na specifika řízení o vyměření
poplatku spojeného se studiem i na skutečnost, že v řízení byla hodnocena sociální situace
žalobkyně, městský soud zdůraznil význam poučovací povinnosti a potřebu zvýšené ochrany práv
účastníků řízení.
[25] Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že v nyní řešeném případě se jednalo o v pořadí již třetí
odvolání žalobkyně v typově shodném případě. Přesto se kasační soud ztotožnil s názorem
městského soudu, který zdůraznil specifickou povahu řízení o vyměření poplatku spojeného
se studiem a charakter řešené věci. Každé řízení o prominutí poplatku za studium je samostatné
a nelze se v něm dovolávat splnění povinnosti s odkazem na poučení, kterého se žalobkyni, která
navíc ve správním řízení nebyla zastoupena, dostalo v jiném dřívějším řízení. Stěžovatelka tudíž
měla žalobkyni vyzvat k doplnění podaného odvolání a případně ji rovněž poučit o následcích
neodstranění vad podaného odvolání ve smyslu obecné poučovací povinnosti podle §4 odst. 2
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Toto ustanovení správního řádu stanoví podmínky, za nichž
je nezbytné dostát poučovací povinnosti, a to, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním
poměrům dotčené osoby potřebné (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 8. 2017, č. j. 5 As 204/2016 – 27).
[26] Nejvyšší správní soud proto přisvědčil městskému soudu i v tom, že bylo povinností
stěžovatelky věcně posoudit tvrzení žalobkyně o tíživé sociální situaci. Trvala-li stěžovatelka
na předložení požadovaných dokumentů i přesto, že žalobkyně k odvolání doložila usnesení
městského soudu, jímž jí soud přiznal částečné osvobození od soudních poplatků ve výši 90 %,
a související vyplněný formulář „Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“, měla
žalobkyni k takovému postupu vyzvat, nikoliv žádost o prominutí poplatku bez dalšího
zamítnout.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů namítaných
v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle
§110 odst. 1 s. ř. s.
[28] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů
nenáleží. Procesně úspěšné žalobkyni soud přiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 3 400 Kč. Tato částka představuje odměnu zástupce ve výši 3 100 Kč za jeden úkon
právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) podle §7 bodu 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d)
a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a náhradu za hotové výdaje zástupce ve výši
300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu