ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.363.2019:35
sp. zn. 1 As 363/2019 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: T. C., zastoupený
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2017, č. j. JMK 40631/2017, sp. zn. S-JMK
31148/2017/OD/Př, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 26. 9. 2019, č. j. 62 A 117/2017 – 47,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2019, č. j. 62 A 117/2017 – 47,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice,
odboru dopravy, ze dne 1. 12. 2016, č. j. OD/57286/2015, kterým bylo rozhodnuto o správním
deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl žalobce
dopustit tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu
nezajistil, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu.
[2] Podle správního orgánu I. stupně byla dne 8. 6. 2015 v 13:05 hodin v Židlochovicích
na ulici Žerotínovo nábřeží, sil. II/425 na 7,6 km automatizovaným technickým prostředkem
používaným bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích
zadokumentována jízda motorového vozidla RZ X, jehož je žalobce provozovatelem. Nezjištěný
řidič řídil vozidlo rychlostí 63 km/h (60km/h po odečtu tolerance 3 km/h) v místě, kde je
nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, čímž byl porušen §18 odst. 4 zákona o silničním provozu a
byly naplněny znaky přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu.
Za uvedené jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč, společně s povinností uhradit
náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
[3] Žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu. V ní zejména uvedl, že správní orgán
I. stupně neučinil nezbytné kroky k odhalení pachatele přestupku; nevedl společné řízení;
skutková podstata deliktu provozovatele je protiústavní; rozhodnutí správního orgánu I. stupně
je nepřezkoumatelné; chybí ověření rychloměru a není jasné, zda jde o automatizovaný technický
prostředek dle §125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu; správní orgán I. stupně
se nezabýval splněním podmínek stanovených v §79a zákona o silničním provozu a §24b odst. 2
zákona o obecní policii; není jasné, zda rychlostní limit vyplýval z dopravní značky nebo z obecné
právní úpravy; správní orgány postupovaly mechanicky na základě šablon; správní orgány
se nezabývaly otázkou příznivější právní úpravy. Závěrem žalobce nesouhlasil s publikováním
rozhodnutí vydaných v jeho věci v neanonymizované podobě (včetně anonymizace údajů
o právním zástupci) na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu. Pro výše uvedené
žalobce navrhl, aby krajský soud obě rozhodnutí správních orgánů zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud žalobu zamítl. Poukázal na snahu správního orgánu I. stupně kontaktovat
údajného pachatele přestupku. Odkázal na závěry rozsudku ze dne 4. 10. 2018, č. j.
7 As 312/2018 - 47, ze kterých vyplývá, že nevedení společného řízení bylo vyústěním procesní
taktiky stěžovatele, není ovšem vadou mající bez dalšího vliv na zákonnost rozhodnutí
žalovaného. Zmínil též nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16, který
neshledal objektivní odpovědnost provozovatele vozidla protiústavní. Rozhodnutí správních
orgánů jsou přezkoumatelná. Je zcela zjevné, že záznam měření byl proveden automatizovaným
technickým prostředkem. Policie ČR ve smyslu §79a zákona o silničním provozu určila úsek,
k čemuž krajský soud poukázal na dokument označený jako „Schválení úseků pro měření
rychlosti MP Židlochovice“ ze dne 15. 11. 2013, č. j. KRPB-283057/ČJ-2013-060306,
vyhotovený Policií České republiky, podle kterého úsek „Město Židlochovice, Žerotínovo
nábřeží – sil. II/425 od křižovatky Náměstí Míru po konec obce ve směru Nosislav –
obousměrně“ byl určen jako místo pro měření rychlosti Městskou policií Židlochovice.
Informace o stacionárních radarech v Židlochovicích dle §24b odst. 2 zákona o silničním
provozu jsou zveřejněny na webových stránkách města. Používání šablon rozhodnutí není
zákonem zakázáno, není-li jejich důsledkem nepřezkoumatelnost rozhodnutí či jiná vada mající
vliv na zákonnost rozhodnutí. Právní kvalifikace ani základní ustanovení o uložení sankce
nedoznaly změny, nelze tak hovořit o tom, že správní orgán I. stupně měl použít příznivější
právní úpravu. Otázka anonymizace náleží do působnosti Nejvyššího správního soudu.
Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012 - 29 údaje
o advokátovi neanonymizují.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. V ní vznáší
dvě kasační námitky a jedno „upozornění“.
[6] Předně poukazuje na to, že společné řízení se má vést z úřední povinnosti; je tedy chybou
správních orgánů, pokud ho nevedly. Citovaný rozsudek č. j. 7 As 312/2018 – 47 nezohledňuje
usnesení rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 – 71. Nelze totiž klást k tíži
stěžovateli, že námitku nevedení společného řízení uplatnil poprvé až v žalobě.
[7] Dále stěžovatel uvádí, že krajský soud prováděl dokazování obsahem internetových
stránek mimo ústní jednání dle §77 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), k čemuž odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu.
[8] Závěrem stěžovatel upozornil soud na to, že nesouhlasí se zveřejněním svých osobních
údajů, jakož i osobních údajů svého právního zástupce. Nesouhlasil ani se zveřejněním rozsudku
Nejvyššího správního soudu na internetových stránkách tohoto soudu.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s rozsudkem krajského
soudu a odkazuje na své vyjádření k žalobě a odůvodnění svého rozhodnutí.
III.Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo ke splnění podmínek
řízení o kasační stížnosti. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti
(§102 s. ř. s.). V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné
důvody a v řízení je řádně zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Soud proto posoudil
kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými
stížnostními důvody. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[11] Kasační stížnost je důvodná, byť jen zčásti.
[12] Dle §24b zákona o obecní polici odst. 1 „[o]becní policie je oprávněna, je-li to potřebné pro plnění
jejích úkolů podle tohoto nebo jiného zákona, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z míst veřejně
přístupných, popřípadě též zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu zákroku nebo úkonu.“
[13] Dle odst. 2 téhož ustanovení „[j]sou-li k pořizování záznamů podle odstavce 1 zřízeny stálé
automatické technické systémy, je obecní policie povinna informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem
uveřejnit.“
[14] Zákonnou povinností stanovenou v §24b odst. 2 zákona o obecní policii se podrobně
zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 12. 2019, č. j. 9 As 280/2019 – 39.
[15] V projednávané věci krajský soud důkaz, který měl a mohl osvědčit skutečnost, že zřízení
stálého automatizovaného technického systému bylo vhodným způsobem uveřejněno, prováděl
mimo jednání, ačkoliv se na tento důkazní prostředek nehledí jako na notorietu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 30/2009 – 70). Obsah určité
internetové stránky vzhledem k povaze internetu může být - a obvykle též je - proměnlivý v čase,
je proto nutné jej provést v rámci ústního jednání (shodně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 164/2006).
[16] Krajský soud tak v soudním řízení postupoval v rozporu s §77 odst. 1 s. ř. s.,
neboť dokazování neprovedl při jednání. Dokazování při jednání má svůj smysl. Účastníci řízení
se mohou k důkazům vyjádřit, ať už z hlediska zákonnosti, závažnosti či pravdivosti
(věrohodnosti), případně navrhnout provedení důkazů dalších. Ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. tímto postupem soud zatížil řízení vadou mající vliv na zákonnost vydaného rozsudku,
neboť důkazy provedené v rozporu se zákonem představovaly ve vztahu k posouzení otázky
naplnění podmínky dle §24b odst. 2 zákona o obecní policii klíčový (jediný) skutkový podklad,
o který krajský soud opřel své závěry. Částečná důvodnost kasační stížnosti však Nejvyššímu
správnímu soudu nebrání vypořádat ostatní uplatněné námitky stěžovatele, neboť podle
judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že obsahuje-li napadené rozhodnutí více námitek,
které jsou skutkové či právně oddělitelné, správní soud je vždy přezkoumá, má-li jejich řešení
význam pro další řízení a rozhodnutí ve věci (srovnej již usnesení rozšířeného senátu ze dne
19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, č. 1566/2008 Sb. NSS).
[17] Podle §125g odst. 2 zákona o silničním provozu, dopustí-li se provozovatel vozidla více
správních deliktů podle §125f téhož zákona, o kterých je příslušný vést řízení týž obecní úřad
obce s rozšířenou působností, vede se o těchto deliktech společné řízení. Na rozdíl od §140
odst. 1 správního řádu, dle kterého správní orgán může za určitých podmínek vést společné řízení,
avšak není to jeho povinností, je společné řízení upravené v ustanovení §125g odst. 2 zákona
o silničním provozu koncipováno jako obligatorní.
[18] V projednávané věci stěžovatel správnímu soudu zaslal jiné rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, a to ze dne 29. 6. 2016. Z něho vyplývá, že jako provozovatel vozidla v rozporu
s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemních
komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích
stanovená zákonem o silničním provozu. Dne 9. 3. 2015 v Židlochovicích na ulici Žerotínovo
nábřeží, sil. II/425 v km 7,6 byla automatizovaným technickým prostředkem používaným
bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích zadokumentována
jízda motorového vozidla RZ X, jehož je žalobce provozovatelem, přičemž nezjištěný řidič řídil
vozidlo rychlostí 73 km/h (70km/h po odečtu tolerance 3 km/h) v místě, kde je nejvyšší
dovolená rychlost 50 km/h, čímž byl porušen §18 odst. 4 zákona o silničním provozu a byly
naplněny znaky přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o silničním provozu.
Za uvedené jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 2.500 Kč, společně s povinností uhradit
náklady řízení ve výši 1.000 Kč. O správním deliktu spáchaném dne 9. 3. 2015 a správním deliktu
spáchaném v souzené věci se nevedlo společné řízení, ač se jejich projednávání ve správním
řízení odehrávalo u stejného správního orgánu a v podstatné části řízení se časově překrývaly.
Byly proto splněny podmínky pro projednání obou správních deliktů ve společném řízení dle §
125g odst. 2 zákona o silničním provozu.
[19] Tato skutečnost sama o sobě však nepředstavuje takovou vadu řízení, která by mohla
mít vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu (viz rozsudek ze dne 18. 6. 2009, č. j.
1 As 28/2009 - 62, č. 2248/2011 Sb. NSS). Vedení společného řízení o více deliktech téhož
pachatele je sice pravidlem, které procesní řády upravují (srov. např. §20 a násl. zákona
č. 141/1961 Sb., trestní řád), ale činí tak proto, aby řízení probíhalo rychle a hospodárně a mohly
být naplněny hmotněprávní zásady ukládání sankcí za více skutků. Je tedy žádoucí, není však
podmínkou sine qua non spravedlivého procesu. Trvání na jejím zachování „za každou cenu“
by naopak mohlo v konkrétních případech přinést procesní komplikace, které by zabránily
skončení procesu a vydání rozhodnutí (různý stav objasnění věci, dostupnost důkazů, apod.).
I proto jsou v procesních řádech tato pravidla formulována „pružně“ a mohlo tak být reagováno
na konkrétní situaci buďto spojením věcí ke společnému řízení nebo naopak vyloučením
oddělitelné části věci k samostatnému projednání a rozhodnutí. Ve všech případech musí orgán,
který proces vede, přihlížet k tomu, aby byl rychlý a hospodárný, co nejméně zatěžoval jeho
účastníky a dospěl ke svému výsledku, tedy zákonnému a spravedlivému rozhodnutí. V případě
správního trestání bude důležité, aby pachatel neměl ani prospěch, ani újmu z toho, že se o jeho
více deliktech vedlo či nevedlo řízení společně.
[20] K nezákonnosti může dojít pouze tehdy, jsou-li správní delikty projednány
v samostatných řízeních a u druhého (či dalšího) rozhodnutí v pořadí by nebyla dodržena
absorpční zásada zakotvená v §12 odst. 2 zákona o přestupcích pro ukládání trestu za souběh
přestupků. Ustanovení o vedení společného řízení je pravidelnou procesní cestou k naplnění §12
odst. 2 zákona o přestupcích, zakotvujícího pro účely trestání sbíhajících se přestupků princip
absorpce, jehož podstata tkví v absorpci sazeb (poena maior absorbet minorem, tedy přísnější trest
pohlcuje mírnější; viz např. rozsudek ze dne 22. 9. 2005, č. j. 6 As 57/2004 – 54, č. 772/2006 Sb.
NSS). Uložení sankce za správní delikt v jednom řízení však nebrání pozdějšímu samostatnému
projednání souběžně spáchaných deliktů. Při ukládání sankce za ně však musí být v souladu
se zásadou absorpce přihlédnuto k již uložené pokutě.
[21] V projednávané věci stěžovatel krajskému soudu zaslal toliko rozhodnutí správního
orgánu I. stupně, bez doložky právní moci. Stěžovatel nijak nedoložil, že by mu za správní delikt
spáchaný dne 9. 3. 2015 byla uložena sankce a povinnost zaplatit náklady řízení, ani to, že řízení
o správním deliktu ze dne 9. 3. 2015 pravomocně skončilo dříve než řízení o správním deliktu
ze dne 8. 6. 2015 (k tomu srov. závěry rozsudku ze dne 5. 12. 2019, č. j. 9 As 164/2018 – 36).
Krajský soud proto nepochybil, pokud s ohledem na další okolnosti věci shledal námitku
nedůvodnou.
[22] Soud se polemikou stěžovatele již opakovaně zabýval, proto ve stručnosti odkazuje
na svá předchozí rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2019,
č. j. 9 As 429/2018 – 35, usnesení ze dne 25. 5. 2017, Nao 175/2017 – 161, či rozsudek ze dne
23. 10. 2019, č. j. 6 As 106/2019 – 33, a v něm uváděná judikatura). Znovu se opakuje, že nejde
o kasační námitku.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první, část věty před středníkem s. ř. s.).
Krajský soud v následujícím řízení v souladu se shora uvedenými závěry provede dokazování
v rámci ústního jednání dle §77 s. ř. s. a znovu rozhodne.
[24] Krajský soud posléze rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110
odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. února 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu