ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.37.2020:27
sp. zn. 1 As 37/2020 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: nejvyšší státní zástupce,
se sídlem Jezuitská 585/4, Brno, proti žalovanému: Magistrát města Plzně, se sídlem
nám. Republiky 1, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2017, č. j.
MMP/312045/17, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 20. 12. 2019, č. j. 17 A 190/2019 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobce n emá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu
[1] Žalovaný uznal v záhlaví popsaným rozhodnutím pana L. L. (dále též „přestupce“)
vinným mimo jiné přestupkem podle §125c odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), uložil
mu pokutu 18 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na
dobu jedenácti měsíců. Tohoto přestupku se měl přestupce dopustit tím, že dne 24. 8. 2017 řídil
v Plzni motorové vozidlo v takové době po předchozím užití návykové látky, kdy byl ještě pod
jejím vlivem, neboť znaleckým posudkem z oboru toxikologie byla v jeho krvi prokázána
přítomnost pervitinu o koncentraci 910 ng/ml.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Plzni. Namítal,
že nebyly splněny podmínky pro jeho vydání, protože správní orgán rozhodl v řízení o přestupku,
aniž by řádně a bezchybně zjistil skutkový stav věci. Tuto vadu žalobce spatřoval v tom,
že žalovaný kvalifikoval jednání jako přestupek, přestože měl k dispozici toliko znalecký posudek
z oboru toxikologie. Nařízením vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich
limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného
takovou návykovou látkou (dále jen „nařízení vlády“), je stanovena mezní hodnota 25 ng/ml
metamfetaminu, při jejímž dosažení se řidič považuje za ovlivněného touto návykovou látkou.
Sám správní orgán konstatoval, že mezní hodnota byla ve věci překročena šestatřicetinásobně,
hodnota považovaná za toxickou pak čtyřnásobně. V případech takové koncentrace návykové
látky v krvi je pravidelně vedeno trestní řízení, o čemž vypovídá i Pokyn obecné povahy
nejvyššího státního zástupce poř. č. 5/2019. Žalovaný neobstaral dostatek podkladů pro závěr
o tom, zda jednání řidiče naplňuje znaky přestupku podle §125c odst. 1 písm. b) zákona
o silničním provozu, nebo přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1
zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.
[3] Krajský soud žalobu zamítl. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018,
sp. zn. I. ÚS 946/16, podle kterého v případech čistě vertikálních vztahů, v nichž byly
nezákonným rozhodnutím založeny oprávnění nebo výhoda jednotlivce oproti stavu, který měl
podle objektivního práva nastat, avšak který v důsledku nezákonnosti nenastal, je nutno důvěru
v akty veřejné moci a právní jistotu nabytí práv pokládat za zásadní a ustoupit od její ochrany
pouze za situace ohrožení vskutku závažného veřejného zájmu. Je totiž věcí státu,
aby ve správních řízeních, která vede, nechyboval, a pokud k tomu přeci jenom dojde,
aby zásadně nesl následky svých pochybení. Nezbytnost ochrany důvěry v akty veřejné moci
a z nich nabytých práv však může být oslabena tam, kde není dána dobrá víra v jejich správnost
či zákonnost. Platí přitom, že dobrá víra se předpokládá a je na veřejné moci, aby její existenci
vyvrátila. Předpokládanou dobrou víru přestupce žalobce nemohl vyvrátit, protože k této otázce
nic neuvedl. Ohrožení závažného veřejného zájmu pak sice žalobce v základních obrysech tvrdil,
krajský soud ovšem nepřisvědčil, že by šlo o ohrožení v intenzitě odůvodňující zrušení
rozhodnutí žalovaného. Je zde totiž řada okolností, které závažnost veřejného zájmu snižují.
[4] Prvotní veřejný zájem na trestání deliktů byl ve věci naplněn již tím, že žalovaný
identifikoval skutek jako závažné ohrožující jednání na úseku dopravy, shledal přestupce vinným
a uložil v zásadě odpovídající trest. K závěru o akceptovatelné povaze trestu soud dospěl přesto,
že žalobce uvedl, že považuje za sporné, zda jsou tresty ukládané trestními soudy nezřídka nižší,
než tresty ukládané správními orgány. Pokud to totiž žalobce skutečně považoval za sporné
a nesouhlasil v této otázce s žalovaným, měl tomu přizpůsobit svůj procesní postup a sporným
to fakticky učinit tím, že by předložil důkazy o tom, jaké tresty zpravidla ukládají trestní soudy.
Ohrožením vskutku závažného veřejného zájmu pak není podle krajského soudu ani samotná
absence „výchovného“ účinku trestního řízení, tedy že přestupce nebyl vystaven jinému způsobu
uplatňování procesněprávních vztahů při obdobném výsledku řízení (trestu). Dostačujícím
důvodem pro ohrožení vskutku závažného veřejného zájmu není ani údajná nejednotnost
v uplatňování trestní represe. V poměrech konkrétní věci není zřejmé, v čem má údajná
nerovnost jednotlivců před zákonem spočívat: není sporné, že v obvodu působnosti žalovaného
byl postup policie i správních orgánů jednotný, ustálený a předvídatelný, tedy že žalovaný
posuzoval obdobné případy obdobně.
[5] Podle krajského soudu žalobci ve skutečnosti nejde o ochranu závažného veřejného
zájmu v jednotlivých žalovaných věcech. Tyto věci mu slouží jako pouhý prostředek k prosazení
obecné myšlenky. Snaha o takové sjednocení rozhodovací praxe ovšem naráží na dvě zásadní
překážky: 1) Žalobce mylně považuje za vhodný postup ke sjednocení údajně závadné
rozhodovací praxe orgánů činných v trestním řízení žalobu podle §66 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.), která ze své podstaty směřuje vůči správním
orgánům v pravomocně skončených konkrétních věcech. Jde o retrospektivní snahu zasahovat
do již uzavřených individuálních vztahů na úkor jednotlivců namísto včasného uplatnění
pravomoci v rámci soustavy státního zastupitelství či neformální spolupráce orgánů činných
v trestním řízení k plošnému sjednocení prospektivní povahy. 2) Takové sjednocování
rozhodovací praxe je nejen nevhodné, ale i problematické s ohledem na trestní povahu
rozhodnutí žalovaného a zákaz dvojího stíhání či potrestání podle čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.).
[6] Žaloba k ochraně veřejného zájmu je prostředkem k obnově řízení v autonomním smyslu
čl. 4 odst. 2 protokolu č. 7 Úmluvy. Podstatou podané žaloby není existence nových skutečností,
ale tvrzení o podstatné vadě předešlého řízení, která mohla ovlivnit rozhodnutí ve věci tak,
že přestupce byl shledán vinným méně závažným deliktem, než který stanovuje platné právo.
To může být důvodem pro obnovu (pokračování původního) řízení ve smyslu čl. 4 odst. 2
protokolu č. 7 Úmluvy, pokud je dáno těžké porušení procesních pravidel, které vážně podrývá
integritu předchozího řízení (srov. odst. 132–133 rozsudku velkého senátu ESLP ve věci
Mihalache proti Rumunsku č. 54012/10 ze dne 8. 8. 2019).
[7] Krajský soud uvedl, že v případech jednání spočívajícího v řízení automobilu pod vlivem
návykové látky přichází do úvahy v zásadě tři skutkové podstaty deliktů – podle §125c odst. 1
písm. b) zákona o silničním provozu, podle §125c odst. 1 písm. c) téhož zákona a podle §274
odst. 1 trestního zákoníku. Pro závěr správního orgánu o tom, zda se podezřelý dopustil
některého z výše uvedených deliktů, je tedy nezbytné, aby si učinil jasno o tom, zda podezřelý
řídil pod vlivem jiné návykové látky a jak výrazný vliv na jeho schopnosti tato látka měla (míru
ovlivnění řidiče). Skutkový stav zjištěný v projednávané věci správním orgánem vypovídal
jak o ovlivnění návykovou látkou, tak zčásti i o míře ovlivnění (ze záznamů policistů a lékaře
o jízdě a chování přestupce prima facie neplyne závěr o vyloučení způsobilosti přestupce k řízení).
Za toho stavu není zřejmé, proč by si žalovaný měl bez dalšího ujasňovat, zda se ve věci jedná
o přestupek, nebo trestný čin. Nelze totiž pominout konkrétní důvody, které policejní orgán
vedly k odevzdání věci ani ustálenost policejní praxe. Mezi žalobcem a žalovaným nebylo sporné,
že orgány policie setrvale posuzovaly řízení pod vlivem jiných návykových látek jako jednání
mající znaky přestupku, nikoliv trestného činu. O tom svědčí i obsah a množství žalob nejvyššího
státního zástupce, které v obdobných věcech podal u Krajského soudu v Plzni v průběhu roku
2019. Při konsistentní policejní praxi a prakticky nezměněném zjištění o skutkovém stavu v řízení
před správním orgánem není zřejmé, k jakému věcnému výsledku by měla sloužit snaha postoupit
věc zpět policii, která setrvale zastávala právní názor, že nejde o trestný čin. Dovozuje-li z toho
žalobce systematické selhání správního orgánu, zjevně se mýlí – pokud došlo k systematickému
selhání, tak na straně orgánů činných v trestním řízení.
[8] Krajský soud přesto žalobci přisvědčil, že řízení před žalovaným trpí procesní vadou.
Rozhodnutí žalovaného ani správní spis totiž neposkytují oporu pro závěr, že byl spáchán pouze
přestupek podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, tedy řízení pod vlivem, a ne
delikt závažnější. Zjednodušující je však tvrzení žalobce, který z této vady dovozuje právě
nejistotu o věcné příslušnosti žalovaného. Zjevně totiž pomíjí policejním orgánem správně
uvedenou skutkovou podstatu přestupku podle §125c odst. 1 písm. c) zákona o silničním
provozu, která taktéž předpokládá vyloučení způsobilosti řidiče kvůli vlivu návykové látky.
Žalovaný ve správním řízení nicméně možnost použití §125c odst. 1 písm. c) zákona o silničním
provozu nevyloučil, protože nedospěl k jasnému závěru o tom, zda byl řidič návykovými látkami
ovlivněn, nebo byla jeho způsobilost vyloučena. V řízení před žalovaným tedy došlo k vadě, která
by mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, což by za běžných okolností odůvodňovalo
zrušení napadeného rozhodnutí. Běžné okolnosti ovšem dány nejsou, protože nelze přehlédnout
povahu napadeného rozhodnutí ani důvody pro podání žaloby. Pochybení žalovaného nelze
hodnotit jako těžké porušení procesních pravidel vážně podrývající integritu předchozího řízení,
neboť postup žalovaného v zásadě odpovídal ustálené (byť nesprávné) praxi i konkrétním
okolnostem případu.
II. Kasační stížnost
[9] Žalobce (stěžovatel) brojí proti rozsudku krajského soudu obsáhlou kasační stížností.
Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Stěžovatel nesouhlasí s tezemi krajského soudu o dobré víře pachatele ve správnost
rozhodnutí správního orgánu a o nedostatečné intenzitě veřejného zájmu na jeho zrušení.
Je-li nezákonné rozhodnutí správního orgánu výlučně důsledkem nezákonného (deliktního)
jednání účastníka řízení, nelze o dobré víře vůbec mluvit a dovolávat se jí. Provinivší se osoba
totiž rozhodnutím přestupkového orgánu žádná práva nenabyla, natož pak v dobré víře. Dobrá
víra ve správnost rozhodnutí v rovině objektivní vycházející z principu presumpce správnosti
rozhodnutí pak trvá jen do doby, než je zákonem stanoveným způsobem rozhodnuto, že tomu
tak není. Dobrá víra ve správnost rozhodnutí logicky nemůže bránit nápravě nezákonného
rozhodnutí. Poukaz krajského soudu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 946/2016
je nepřípadný. Výklad krajského soudu by vedl k nezrušitelnosti rozhodnutí správního orgánu
o trestném činu jako o přestupku a deliktní jednání by nemohlo být projednáno jako trestný čin
pro překážku ne bis in idem.
[11] Nelze si snad představit závažnější veřejný zájem, než zájem na tom, aby o deliktech
občanů rozhodoval věcně a místně příslušný orgán veřejné moci, resp. aby jednání vykazující
znaky trestného činu nebylo posouzeno nepříslušným správním orgánem. Jeden skutek nelze
současně hodnotit jako přestupek a jako trestný čin. Trestní řízení má přitom přednost, neboť
z (negativní) definice přestupku vyplývá, že je jím pouze takový čin, který není trestným činem.
V důsledku neúplného zjištění skutkového stavu, na jehož základě bylo jednání postihnuto
jako přestupek, byla založena překážka ne bis in idem bránící posouzení trestněprávní
odpovědnosti. Zásadě ne bis in idem není na překážku obnova řízení podle zákona a trestního řádu
příslušného státu (čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě), tedy ani proces vyvolaný žalobou podle
§66 odst. 2 s. ř. s.
[12] Krajský soud nedocenil význam §64 odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb.,
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“). Daný případ
je specifický tím, že to byl právě policejní orgán, který, aniž by zahájil úkony v trestním řízení, věc
s úředním záznamem toliko oznámil správnímu orgánu. Nešlo ani o odevzdání věci z trestního
řízení. Správní orgán má povinnost posoudit povahu činu z hlediska, zda jde o přestupek,
či nikoli. Oznámení činu jako přestupku (byť policií), správní orgán nijak nezavazuje a nezakládá
pravomoc správního orgánu postihovat trestný čin jako přestupek. Rozhodne-li správní orgán
o jednání, které je trestným činem, je rozhodnutí vydáno absolutně věcně nepříslušným orgánem.
Pokud by byla přestupkovému orgánu věc z trestního řízení odevzdána [§159a odst. 1 písm. a),
§179c odst. 2 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu], nebo postoupena (§171 odst. 1
trestního řádu), byl by vázán v tom smyslu, že jednání není trestným činem. Oznámení se dělo
bez vědomí orgánů činných v trestním řízení, na jejichž „dohled“ žalovaný při posuzování
deliktního jednání odkazuje.
[13] Podle stěžovatele byl skutek, za nějž byl přestupce uznán vinným, na základě
nedostatečně zjištěného skutkového stavu nesprávně kvalifikován jako pouhý přestupek, ačkoli
okolnosti nasvědčují spáchání trestného činu, a to s ohledem na mimořádně vysokou koncentraci
návykové látky v krvi přestupce, který se v době řízení motorového vozidla nacházel ve stavu
vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo (hranice toxicity byla překročena více
než čtyřnásobně). Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že by v daném případě
postih pro trestný čin nebyl „vskutku v závažném veřejném zájmu“. Takový pohled by znamenal
rezignaci na společenskou a bezpodmínečnou ochranu života a zdraví lidí. Účelové a irelevantní
je z tohoto pohledu posuzování možných sankcí uložených ve správním a trestním řízení, jakkoli
se mohou zdát podobné. Úkolem správního soudu není hodnotit či předvídat výsledek trestního
řízení. V případě projednání věci v trestním řízení mají orgány činné v trestním řízení dostatek
zákonných institutů, jimiž mohou reagovat na tuto specifickou situaci a případnou míru postihu
upravit tak, aby dopady na přestupce byly minimalizovány.
[14] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, že spis poskytuje dostatečnou oporu pro závěr,
podle nějž byl řidič pouze ovlivněn a jeho způsobilost nebyla vyloučena. Naopak, od prvotních
poznatků policejního orgánu, přes zprávu vyšetřující lékařky, že přestupce nejevil známky užití
návykové látky, až k závěrům znaleckého zkoumání naměřené hladiny toxické koncentrace
metamfetaminu v krvi je zřejmé, že skutková situace byla od počátku rozporuplná a vyžadovala
zásadní skutková doplnění, což se nestalo.
[15] Stěžovatel poukazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 7
Tdo 979/2015. Správní soudy by neměly odhlížet od judikatury trestních soudů, ve které byla
řešena stejná problematika, byť soud touto judikaturou není vázán. V případě návykových látek
odlišných od alkoholu je třeba vždy provést individuální posouzení věci s ohledem na osobu
pachatele. V souzené věci není dosud postaveno najisto, zda přestupce „pouze“ řídil osobní
motorové vozidlo po užití návykové látky, nebo zda se tohoto jednání dopustil ve stavu
vylučujícím způsobilost k takové činnosti. Sám krajský soud konstatoval, že nelze rekonstruovat
úvahy žalovaného při volném hodnocení důkazů. Jestliže správní orgán neobjasnil,
zda posuzované jednání bylo přestupkem, nemohl tím spíše mít jasno ani o své věcné příslušnosti
k projednání věci. S ohledem na dosud zjištěné (posudek z oboru zdravotnictví, odvětví
toxikologie) lze důvodně pochybovat, zda lze skutek hodnotit pouze jako přestupek. Žádná
praxe, tím méně praxe sporná, nemůže vylučovat uplatňování zákonného postihu v případě tak
závažného jednání, jako je řízení motorového vozidla pod tak vysokým vlivem návykových látek,
jako tomu bylo v posuzované věci. Jednou z možností, jak prokázat, nakolik byl pachatel
návykovou látkou ovlivněn a jaký důsledek mělo toto ovlivnění na způsobilost řidiče k řízení
vozidla, je provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
[16] Krajský soud se mýlí, pokud tvrdí, že účelem podaných žalob bylo řešit rozdílnou
aplikační praxi, pokud jde o právní kvalifikaci řízení motorového vozidla pod vlivem
metamfetaminu. Žaloby měly naopak odstranit toliko individuální (regionální) vybočení z jinak
jednotné praxe, podle které se řízení motorového vozidla pod vlivem drog v intenzitě, která
přímo vylučuje způsobilost řídit motorová vozidla, jednoznačně posuzuje jako trestný čin.
Stěžovatel žalobami reagoval pouze v těch případech, ve kterých došlo k excesu ze zavedené
praxe a kde prostředky trestního práva již postupovat nelze, neboť dalšímu legálnímu postupu
brání zásada ne bis in idem. Podle stěžovatele je v souzené věci dán vysoký stupeň veřejného zájmu
na uplatnění prostředku k ochraně jednoty právního řádu, kterým je správní žaloba nejvyššího
státního zástupce.
III. Vyjádření žalovaného
[17] Žalovaný považuje kasační stížnost za absurdní, stejně jako desítky žalob podaných
krajskému soudu v údajném veřejném zájmu. Žalovaný se shoduje s posouzením krajského
soudu, vyjma otázky pochybení správního orgánu v hodnocení či vyloučení skutkové podstaty
podle §125c odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu. Spisová dokumentace obsahuje
dostatek podkladů pro závěr, že přestupce nebyl ve stavu vylučujícím způsobilost (lékař
se neprodleně po „záchytu“ vyjádřil, že přestupce nejeví známky užití návykové látky). Kasační
stížnost je vystavěna na tvrzení o „neprokázané“ věcné příslušnosti správního orgánu. Věcná
příslušnost je však dána zákonem a nijak speciálně se neprokazuje.
[18] Žalovaný nemá potřebu vyjadřovat se k polemikám stěžovatele nad hodnocením dobré
víry přestupce. Považuje však za nutné zopakovat své úvahy o úplné absenci tvrzeného veřejného
zájmu na zrušení rozhodnutí správního orgánu. Tvrzený zájem na potřebě „trestního“ postihu
byl bezpochyby adekvátně naplněn potrestáním protiprávního jednání. Stěžovatelova žaloba
je naopak v příkrém rozporu s tímto zájmem – snaha o nereálné přísnější postižení (proti
zásadám subsidiarity trestní represe) může vést k úplnému omilostnění přestupce. Je totiž
mnohem pravděpodobnější, že po případném zrušení rozhodnutí správního orgánu
by k odsouzení za trestný čin nedošlo a pak je téměř jisté, že k dalšímu (opětovnému) potrestání
v rámci správního řízení z důvodu promlčení nedojde. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti,
že v takovém případě bude po státu požadována náhrada škody s předpokládaným regresním
dopadem na správní orgán. Žalovaný dále zmiňuje, že tresty v rámci „trestního“ soudnictví
nejsou v obdobných kauzách přísnější, ba naopak.
[19] Žalovaný neměl v souzené věci žádné pochyby o projednání věci jako přestupku.
Vyloučení spáchání trestného činu je úkolem orgánů činných v trestním řízení, nikoli správních
orgánů. Zcela zásadně je třeba odmítnout stěžovatelův názor, že policejní orgán oznámil
žalovanému věc bez vědomí služby kriminální policie a vyšetřování. Útvary Policie ČR jsou
jedním celkem, a tedy orgánem činným v trestním řízení. Pokud se tento orgán činný v trestním
řízení nesporně domnívá, že o trestný čin nejde, není žádný důvod, aby správní orgán činil
jakékoli kroky k „prokázání“ své pravomoci. Stěžovatel uvádí jako jediný podklad pro jeho
domněnku o možném spáchání trestného činu vysokou koncentraci návykové látky, která sama
o sobě neříká nic o možném stavu vylučujícím způsobilost pachatele. Neexistuje žádná objektivně
daná hranice, která by znamenala stav vylučující způsobilost konkrétní osoby. Žalovaný považuje
za úsměvnou argumentaci o možném maření lidských životů účastníků silničního provozu,
ke kterému jen dílem náhody nedošlo. Takovou argumentaci lze použít u téměř všech porušení
právních předpisů při provozu na pozemních komunikacích. Stěžovatel konstatuje,
že v obdobných případech je pravidelně vedeno trestní řízení. K tomu žalovaný uvádí,
že mu nejsou známy žádné takové případy z působnosti jeho správního obvodu ani obvodu jemu
náležejících orgánů činných v trestním řízení.
[20] Žalovaný si je a byl vědom potřeby znaleckých posudků z oboru psychiatrie pro případ,
že je dáno rozumné podezření, že jde o stav vylučující způsobilost. To by však v dané věci mělo
vliv pouze na kvalifikaci přestupku, jinak by tuto proceduru měly znát a praktikovat orgány činné
v trestním řízení pro splnění jejich povinnosti vyloučení trestného činu. Žalovaný však v daném
případě takové podezření neměl.
[21] Žalovaný nesouhlasí se stěžovatelovým tvrzením, že zasahuje proti excesům z jednotné
praxe. Žalovaný obdobné (stejné) věci rozhoduje obdobně (stejně) již řadu let nejen s vědomím
orgánů činných v trestním řízení, ale právě na základu jejich názoru. Podle žalovaného
je zde závažný veřejný zájem na tom, aby „tato absurdní žaloba byla zamítnuta“.
IV. Posouzení věci
[22] Soud při posuzování kasační stížnosti dospěl k závěru, že je přípustná, má požadované
náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Neshledal přitom vady,
jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[23] Podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí
přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích v rozporu s §5 odst. 2 písm. b) řídí vozidlo nebo jede
na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky nebo v takové době
po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, po kterou je ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné
návykové látky.
[24] Podle §125c odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku
tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí vozidlo nebo jede na zvířeti ve stavu vylučujícím způsobilost,
který si přivodila požitím alkoholického nápoje nebo užitím jiné návykové látky.
[25] Podle §274 odst. 1 trestního zákoníku kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který
si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví
lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem
nebo zákazem činnosti.
[26] Podle §74 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích orgán policie učiní nezbytná šetření ke zjištění
osoby podezřelé ze spáchání přestupku a k zajištění důkazních prostředků nezbytných pro pozdější dokazování
před správním orgánem, nasvědčují-li okolnosti tomu, že byl spáchán přestupek podle zákona o silničním provozu.
[27] Podle §74 odst. 2 zákona o přestupcích o zjištěných skutečnostech sepíše orgán policie úřední
záznam, který přiloží k oznámení. Orgán policie učiní oznámení příslušnému správnímu orgánu nejpozději
do 30 dnů ode dne, kdy se o přestupku dozví.
[28] Podle §66 odst. 2 s. ř. s. je žalobu oprávněn podat nejvyšší státní zástupce, jestliže k jejímu
podání shledá závažný veřejný zájem. Judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že úvaha,
zda je v konkrétní věci dán závažný veřejný zájem, je vyhrazena nejvyššímu státnímu zástupci,
nepodléhá přezkumu správními soudy. Je tedy na žalobci, aby svého práva využíval pouze
v případech, kdy to vyžaduje závažný veřejný zájem (srov. rozsudek ze dne 5. 11. 2007,
č. j. 8 As 27/2006 - 70, č. 1455/2008 Sb. NSS). Soud se proto věcně zabývá každou žalobou
nejvyššího státního zástupce, která jinak splňuje obecné náležitosti a byla podána v tříleté žalobní
lhůtě (§72 odst. 2 s. ř. s.). Úvaha o existenci závažného veřejného zájmu je pak podstatná
při posuzování důvodnosti žaloby podle §66 odst. 2 s. ř s. Žaloba podaná nejvyšším státním
zástupcem je důvodná toliko v případech, kdy je nezákonnost správního rozhodnutí natolik
intenzivní, že narušuje závažný veřejný zájem (srov. rozsudek ze dne 28. 4. 2016, č. j.
4 Azs 33/2016 – 48).
[29] Ačkoli je kasační stížnost obsáhlá, lze argumentaci stěžovatele shrnout tak, že podle jeho
názoru v dané věci okolnosti nasvědčovaly tomu, že nešlo o přestupek, ale o trestný čin, žalovaný
proto měl věc podle §64 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích předat orgánu činnému v trestním
řízení. Neučinil-li tak, došlo k rozhodnutí věci věcně nepříslušným orgánem. Správní orgán
nedostatečně zjistil všechny skutkové okolnosti. Tato skutečnost podle stěžovatele nutně vede
ke zrušení rozhodnutí žalovaného, neboť je zde dán silný veřejný zájem na potrestání přestupce
„správným“ orgánem, tedy trestním soudem.
[30] Nejvyšší správní soud veden závěry vyslovenými v judikatuře Ústavního soudu vychází
z toho, že podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1
Ústavy) je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci
a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním
případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Důvěra
jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci
zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Princip dobré
víry pak působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana,
v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci (nálezy
ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01, ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 163/02, ze dne
10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07 aj.). Je proto stěží akceptovatelné, pokud orgán veřejné moci
při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá
v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, aby následně
konstatoval, že je třeba jej pro zjištěná pochybení odstranit či uplatnit jiné negativní následky
(nálezy ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, a ze dne 1. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 298/09).
Tyto závěry platí i pro uplatňování dozorčích procesních prostředků ochrany objektivního práva.
[31] Polemika stěžovatele, podle které v souzené věci nelze uvažovat o dobré víře přestupce,
neboť rozhodnutím žalovaného žádná práva v dobré víře nenabyl, se míjí s odůvodněním
napadeného rozsudku. Krajský soud svou argumentaci nezaložil na východisku spočívajícím
v nutnosti chránit práva přestupce nabytá v dobré víře na základě rozhodnutí žalovaného,
ale na potřebě chránit princip dobré víry v objektivní rovině, tedy poměřovat důvěru přestupce
ve správnost aktu veřejné moci oproti stěžovatelem tvrzenému závažnému veřejnému zájmu
na zrušení tohoto aktu. Jak krajský soud správně uvedl, je věcí státu, aby ve správních řízeních,
která vede, nechyboval, a pokud k tomu přeci jenom dojde, aby zásadně nesl následky svých
pochybení. Takové východisko pak plně odpovídá shora citované ústavní judikatuře (včetně
obecných závěrů citovaných krajským soudem z nálezu sp. zn. I. ÚS 946/16). Krajský soud tímto
svým závěrem nezpochybňuje možnost přezkoumání správních aktů, jak namítá stěžovatel. Zcela
správně však zdůrazňuje nutnost pečlivě vyvažovat důvěru adresáta veřejné správy ve vztahu
k veřejnému zájmu, který má být přezkumem, resp. zrušením rozhodnutí správního orgánu
chráněn, a to tím spíše, pokud jde o rozhodnutí pravomocné.
[32] Jak totiž uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16 (bod 61),
„[r]ozhodování o žalobě podané podle §66 odst. 2 soudního řádu správního tedy musí zohlednit okolnosti
konkrétní věci tak, aby bylo veřejnému zájmu na zachovávání zákonnosti učiněno zadost, ale zároveň
aby negativní následky do práv jednotlivců odpovídaly jejich podílu na vzniklé nezákonnosti (mezi prvky právního
státu totiž patří obé: jak zachování objektivní zákonnosti, tak zachování důvěry v zákonnost postupu orgánů
veřejné moci)“ a dále (bod 64): „Je-li správní rozhodnutí napadené žalobou k ochraně veřejného zájmu
v rozporu s objektivním právem (nebo vydáno na základě vad řízení), musí správní soudy při svém rozhodování
zohlednit, z jakých důvodů k přijetí takového rozhodnutí došlo, a jaké následky by jeho zrušení mělo. V mezích
výše nastíněných modelových skupin situací tedy budou jednotlivé případy hodnotit z hlediska dobré víry, důvěry
v zákonnost vydaných rozhodnutí, ale i podílu na důvodech jejich nezákonnosti.“ Je tedy zřejmé,
že při hodnocení důvodnosti žaloby podané nejvyšším státním zástupcem podle §66 odst. 2
s. ř. s. je nutno vážit na jedné straně zájem na zachování objektivní zákonnosti a na straně druhé
zachování důvěry v zákonnost postupu orgánů veřejné moci.
[33] Nejvyšší správní soud konstatuje, že shodně s krajským soudem v posuzované věci
neshledal narušení závažného veřejného zájmu, pro který by mělo být rozhodnutí žalovaného
zrušeno.
[34] Ze správního spisu se podává, že hlídka Policie ČR dne 24. 8. 2017 v 0:15 hod. v Plzni
kontrolovala vozidlo, jehož řidičem byl přestupce. Důvodem k zastavení vozidla bylo překročení
nejvyšší dovolené rychlosti (134 km/hod. v místě s nejvyšší povolenou rychlostí 110 km/hod.).
Řidič byl současně podroben dechové zkoušce (s negativním výsledkem) a testu na přítomnost
drog s pozitivním výsledkem na amfetamin/metamfetamin. K požití drog přestupce uvedl,
že v neděli 20. 8. 2017 naposledy užil pervitin. Z úředního záznamu o kontrole řidiče podezřelého
z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky vyhotoveného kontrolujícími policisty dne
24. 8. 2017 plyne, že přestupcovo chování během kontroly bylo nervózní, zmatečné, neklidné,
hovořil rychle. Jeho pohyby byly koordinované, orientace normální, postoj jistý/normální, řeč,
paměť, barva kůže a oči též normální. Policisté zaznamenali viditelné vpichy po nitrožilní aplikaci
jiné návykové látky. Následně (v 00:40 hod. téhož dne) se přestupce podrobil lékařskému
vyšetření spojenému s odběrem biologického materiálu pro zjištění, zda není ovlivněn drogami.
Z žádosti o lékařské a toxikologické vyšetření (zpráva o vyšetření z 24. 8. 2017) plyne, že lékařka
provádějící vyšetření hodnotila přestupcovo vědomí jako jasné, chování zdvořilé, náladu
normální, zornice střední (po osvětlení úzké), řeč normální, chůzi jistou, chůzi po čáře rovnou.
Pokus prst-nos byl proveden správně a při testu podle Romberga III nedošlo k třesu ani kolísání
(pouze u víček). Celkově přestupce nejevil známky užití návykové látky.
[35] Při takto zjištěném stavu Policie ČR oznámením ze dne 8. 9. 2017 postupem podle §74
odst. 2 zákona o přestupcích přestupek oznámila žalovanému.
[36] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje stěžovatelův názor, podle kterého oznámení
přestupku, byť učiněné orgánem policie, správní orgán v zásadě nezavazuje, pokud
jde o posouzení povahy činu. Postup podle §73, resp. §74 zákona o přestupcích slouží pouze
k předání informace správnímu orgánu o tom, že byl (podle názoru orgánu policie) spáchán
přestupek, v čem spočívá a kdo jej měl spáchat (obdobně viz rozsudek ze dne 6. 5. 2015,
č. j. 6 As 239/2014 – 39). Účelem povinnosti policie provést nezbytná šetření a o výsledku těchto
šetření sepsat úřední záznam je tak pouze napomáhat k zjednodušení výchozí pozice správního
orgánu, který přestupkové řízení vede a který rozhoduje o tom, zda byl či nebyl spáchán
přestupek, a kdo je za něj odpovědný (rozsudek ze dne 10. 6. 2015, č. j. 2 As 89/2015 - 33).
Povinností správního orgánu poté, co mu je oznámen přestupek, je tedy na základě dosud
získaných důkazních prostředků, případně doplněných o další důkazní prostředky nutné
pro posouzení věci, vyhodnotit, zda se v dané věci vůbec jedná o jednání splňující definici
přestupku (§5 zákona o přestupcích) a zda zde nejsou skutečnosti nasvědčující tomu, že byl
spáchán trestný čin. V případě, že by dospěl k závěru, podle kterého zjištěné skutečnosti
nasvědčují spáchání trestného činu, je povinností správního orgánu postupovat podle §64 odst. 1
písm. a) zákona o přestupcích a věc bezodkladně předat orgánu činnému v trestním řízení.
Otázku své příslušnosti k projednání věci řeší správní orgán jako otázku „předběžnou“,
týkající se splnění procesních podmínek pro vedení řízení. Není proto třeba,
aby se jí v odůvodnění rozhodnutí výslovně zabýval (samozřejmě za předpokladu, že v řízení
o přestupku nebyla relevantně zpochybněna). Je pravdou, že jeden skutek nelze současně
hodnotit jako přestupek a jako trestný čin a že postih v přestupkovém řízení vylučuje
pro překážku ne bis in idem trestní stíhání též osoby pro téže jednání, jak poukazuje stěžovatel.
V posuzované věci však k takovému hodnocení nedošlo.
[37] Žalovanému po oznámení přestupku na základě důkazních prostředků zajištěných
orgánem policie a na základě dalších důkazů obstaraných ve správním řízení (podrobněji viz níže)
nemohly vzniknout pochybnosti ohledně jeho věcné příslušnosti k projednání věci, resp. ohledně
povahy činu jako přestupku. Skutečnosti zjištěné na základě dokazování provedeného v průběhu
správního řízení nenasvědčovaly tomu, že by posuzované jednání přestupce mělo být trestným
činem.
[38] Podle stěžovatele takovou skutečnost (nasvědčující spáchání trestného činu) představuje
hodnota návykové látky zjištěná v krevním vzorku. Jak ale připomíná sám stěžovatel, pouze
na základě zjištění o množství návykové látky nelze učinit závěr o vyloučení způsobilosti k řízení
motorového vozidla. Pro jiné návykové látky než alkohol totiž není obecně stanoveno jejich
hraniční množství, při jehož dosažení by byla „automaticky“ vyloučena způsobilost řidiče
bezpečně řídit motorové vozidlo. Pokud jde o požití alkoholu, podle poznatků lékařské vědy
i judikatury není žádný ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla schopen
bezpečně řídit motorové vozidlo, jestliže hladina alkoholu v jeho krvi dosáhne nejméně
1,00 g/kg. U jiných návykových látek než alkoholu, je třeba zjišťovat konkrétní stav ovlivnění
takovou látkou a porovnat ho s ustáleným posuzováním stavu vylučujícím způsobilost, který byl
přivozen alkoholem, a to zpravidla za pomoci znalce (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II.
§140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 2549).
[39] Podle Nejvyššího správního soudu přesně tímto způsobem žalovaný v posuzované věci
postupoval. Po oznámení přestupku Policií ČR zahájil správní řízení. Usnesením ze dne
25. 9. 2017 přibral do řízení znalce a uložil mu, aby provedl chemicko-toxikologické vyšetření
krve odebrané přestupci dne 24. 8. 2017 ke zjištění přítomnosti návykových látek a stanovil jejich
množství v krevním vzorku. Ze znaleckého posudku vyplývá, že plynovou chromatografií
s hmotnostní spektrometrií byl ve vyšetřovaném vzorku prokázán metamfetamin v toxické
koncentraci 0,91 mg/l (=910 ng/ml) a jeho metabolit amfetamin. Podle nařízení vlády se řidič
považuje za ovlivněného při koncentraci metamfetaminu v krvi od 0,025 mg/l (=25 ng/ml).
[40] Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného plyne, že vycházel ze všech shora citovaných
podkladů obsažených ve správním spisu, zejména z oznámení o přestupku, záznamu o přestupku,
žádosti o lékařské a toxikologické vyšetření a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
toxikologie (srov. str. 3 rozhodnutí). Na s. 6 - 7 rozhodnutí žalovaný po zrekapitulování obsahu
uvedených podkladů uzavřel, že „s ohledem na provedené důkazy, zejména pak výsledek znaleckého
posudku, není pochyb o tom, že obviněný byl v inkriminované době při řízení vozidla pod vlivem metamfetaminu
(pervitinu), neboť tato látka byla v jeho těle bezpochyby prokázána, a to v množství nikoli nízkém, nýbrž
ve vysoké toxické koncentraci, neboť v krvi obviněného bylo prokázáno 910 ng/ml metamfetaminu. V daném
případě se tak jedná o koncentraci dané návykové látky více než 36krát přesahující limitní hodnotu, při jejímž
dosažení se řidič považuje za ovlivněného touto látkou. (…) [s]právní orgán dodává, že má za nepochybné,
že obviněný na sobě v průběhu řízení vozidla účinky návykové látky musel pociťovat, neboť účinky této návykové
látky v takto vysokém množství natolik ovlivní jinak standardní chování a jednání člověka, že je naprosto
nereálné, aby si obviněný neuvědomil změny svého chování“.
[41] Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tedy zřejmé, že žalovaný po zhodnocení všech
důkazů dospěl k závěru, že přestupce byl v době řízení motorového vozidla pod vlivem návykové
látky.
[42] Stěžovatel opakovaně namítá, že žalovaný měl za účelem řádného zjištění skutkového
stavu obstarat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Poukázal přitom
na související judikaturu Nejvyššího soudu, od které podle jeho názoru nemohou správní orgány,
potažmo krajský soud, odhlížet.
[43] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelovým názorem, podle kterého by správní
orgány a soudy ve správním soudnictví, neměly odhlížet od judikatury Nejvyššího soudu.
Je však přesvědčen, že postup žalovaného nebyl v rozporu se závěry vyslovenými v judikatuře
Nejvyššího soudu.
[44] V usnesení ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 979/2015, Nejvyšší soud uvedl (důraz
přidán), že „[j]udikatura tedy vychází z názoru, podle něhož jestliže pachatel řídil motorové vozidlo pod vlivem
jiné návykové látky než alkoholu, musí být zjištěno nejen o jakou návykovou látku a jaké její množství se jedná,
ale též míra ovlivnění řidiče touto látkou. Pouhé zjištění, že řidič motorového vozidla byl v době řízení pod vlivem
jiné návykové látky než alkoholu, samo o sobě nepostačuje pro závěr, že v důsledku toho byl ve stavu vylučujícím
způsobilost k výkonu této činnosti ve smyslu §201 odst. 1 tr. zák. (nyní jde o přečin podle §274 odst. 1
tr. zákoníku) o trestném činu ohrožení pod vlivem návykové látky. Nelze-li stanovit druh, množství a míru
ovlivnění takovou návykovou látkou v době řízení motorového vozidla jinak (k tomu srovnej např. rozhodnutí
č. 26/2008 Sb. rozh. tr.), zpravidla se nebude možno obejít bez odborného vyjádření či přibrání znalce
toxikologa, přičemž jejich zpracovatelé podle výsledků odběru krve, popř. moči, stanoví druh a množství návykové
látky v době řízení motorového vozidla. Na základě poznatků o množství a druhu návykové látky,
event. její koncentraci, době, po kterou ji měl pachatel v těle, zjištěných reakcí a jednání pachatele znalec z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, určí, zda a jak byl pachatel ovlivněn návykovou látkou v době řízení
(srov. č. 23/2011 Sb. rozh. tr.). Po stránce subjektivní se vyžaduje u tohoto přečinu úmysl.“
[45] V odkazovaném usnesení ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 874/2007, č. 26/2008 Sb.
rozh. tr., Nejvyšší soud k možnostem stanovení míry ovlivnění návykovou látkou „jinak“ (tedy
bez znaleckého posudku) výslovně uvedl, že „[d]ůkazem o míře ovlivnění obviněného alkoholem a snížení
jeho řidičských schopností mohou být kupř. svědecké výpovědi spolujezdců, zasahujících policistů a lékařů, kteří
prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi o chování obviněného, eventuelně o jeho způsobu jízdy
(shodně srovnej kupř. zhodnocení poznatků Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 12. 1984, sp. zn. Plsf 2/84,
publikované pod č. 12/1985 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě lze závěr o tom, zda ovlivnění obviněného
D. P. alkoholem znamenalo snížení jeho řidičských schopností natolik, že nebyl schopen bezpečně vozidlo řídit,
postavit mimo jiné na svědeckých výpovědích policistů, kteří ho kontrolovali a podrobili dechové zkoušce a předtím
i po jistou dobu sledovali způsob jeho jízdy ve svém vozidle, jelikož nereagoval na jejich signál k zastavení
a ujížděl jim. Významnou výpovědní hodnotu má i zpráva lékaře, který prováděl klinické vyšetření a jenž zjistil,
že obviněný D. P. byl nejistý při chůzi, a to i při chůzi po čáře, a také jinak vykazoval známky požití alkoholu.“
[46] Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1261/2018, „výsledek
zkoumání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, je podkladem, nikoliv však jediným, pro to, aby soud
posoudil, zda obviněný skutečně byl ve stavu vylučujícím způsobilost, anebo zda byl návykovou látkou ovlivněn
v menší míře, která případně zakládá odpovědnost za přestupek. Obdobně jako u alkoholu i u jiných návykových
látek platí, že důkazem o míře ovlivnění obviněného těmito látkami a snížení jeho řidičských schopností mohou být
např. svědecké výpovědi spolujezdců, policistů a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké
výpovědi o chování obviněného, eventuálně i o způsobu jeho jízdy apod. (srov. přiměřeně č 36/1984, č. 12/1985,
č. 26/2008 Sb. rozh. tr.)“.
[47] Lze tedy shrnout, že judikatura Nejvyššího soudu nevychází z nutnosti obstarat za účelem
posouzení míry ovlivnění řidiče v každém případě posudek z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie (tato potřeba v trestním řízení může vyvstat zpravidla). Připouští též možnost prokázat
míru ovlivnění řidiče „jinak“, a to např. na základě svědecké výpovědi spolujezdců, zasahujících
policistů a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi o chování
obviněného, eventuelně o jeho způsobu jízdy. V usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn.
6 Tz 10/2017, pak Nejvyšší soud vyslovil (bod 18), že údaje policistů o projevech obviněného
mohou vést k závěru o možnosti posouzení jednání obviněného jako přestupku podle §125c
odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu. I Nejvyšší soud tedy považuje zjištění učiněná
žalovaným (bez nutnosti obstarat znalecký posudek z odvětví psychiatrie) za postačující pro závěr
o naplnění znaků skutkové podstaty přestupku podle posledně citovaného ustanovení zákona
o silničním provozu.
[48] S ohledem na vše shora uvedené je Nejvyšší správní soud přesvědčen, že správní orgán
objasnil skutkový stav tak, že o něm nebyly důvodné pochybnosti. Na základě takto zjištěného
skutkového stavu pak nemohly vyvstat pochybnosti ani ohledně věcné příslušnosti žalovaného
k projednání věci.
[49] Krajskému soudu lze přisvědčit v závěru, že odůvodnění žalovaného postrádá
podrobnější úvahu ohledně toho, proč bylo přestupcovo jednání kvalifikováno právě
jako přestupek podle §125c odst. 1 písm. b) a nikoli jako přestupek podle §125c odst. 1 písm. c)
zákona o silničním provozu. Shodně s krajským soudem má Nejvyšší správní soud také za to,
že takové pochybení není důvodem pro zrušení rozhodnutí žalovaného. Soud nemá pochyb
o tom, že žalovaný dostál své povinnosti podle §3 správního řádu a zjistil skutkový stav, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, přičemž na základě takto zjištěného skutkového stavu bylo možno
uzavřít, že došlo ke spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu.
Pokud zjištěné skutkové okolnosti svědčí o naplnění znaků skutkové podstaty určitého
přestupku, není nutno (za situace, kdy takový závěr není ve správním řízení kvalifikovaně
zpochybněn) trvat na tom, aby správní orgán vyjevil v odůvodnění rozhodnutí o přestupku další
argumentaci, která by se vypořádávala s tím, proč se v posuzované věci nejedná o jiný přestupek.
Obecně by takový požadavek neměl valný význam.
[50] Nadto nelze opomenout praxi orgánů činných v trestním řízení v okresu Plzeň-město
v daném období, kterou účastníci řízení nezpochybňují. Jednání spočívající v řízení pod vlivem
návykové látky (pervitinu) nebylo systematicky řešeno v trestním řízení, orgány činné v trestním
řízení je oznamovaly žalovanému postupem podle §74 zákona o přestupcích (resp. předávaly
postupem podle trestního řádu). O tom svědčí též desítky žalob podaných u krajského soudu
v obdobných věcech stěžovatelem. Žalovaný proto vycházel z toho, že za daného stavu neměl
„žádný důvod pokoušet se předávat věci zpět Policii ČR. V kontextu všech dotčených případů žalobou žalobce je
naprosto zřejmé, že by to nevedlo k žádnému jinému výsledku“ (srov. s. 2 - 3 vyjádření žalovaného
k žalobě).
[51] Stěžovatel se snaží relativizovat úvahu krajského soudu, podle kterého bylo záměrem
podaných žalob řešit rozdílnou aplikační praxi. Podle stěžovatele žaloby měly řešit toliko
„individuální (regionální) vybočení z jinak jednotné praxe (…) V lokálním měřítku bylo zjištěno vybočení z této
aplikační praxe, kdy byly obdobné případy posuzovány jako přestupek“. Tímto tvrzením však stěžovatel
závěry krajského soudu nijak nevyvrací. Hovořil-li krajský soud o snaze řešit rozdílnou aplikační
praxi, měl tím, jak plyne z kontextu odůvodnění napadeného rozsudku, na mysli právě
stěžovatelem zmiňovanou snahu o nápravu onoho individuálního, regionálního vybočení,
tedy snahu o sjednocení postupu orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k určitému
typizovanému jednání (řízení motorových vozidel pod vlivem metamfetaminu) napříč celou
republikou. Krajský soud správně poznamenal, že ve vztahu k přestupcům v dané oblasti bylo
uplatňování práva předvídatelné a jednotné, nikoli v rozporu s principem rovnosti v právech
a povinnostech. Příhodnějším způsobem, jak ono „vybočení“ řešit, bylo v dané době cestou
dozorových pravomocí stěžovatele (což se s určitým časovým odstupem také stalo - srov. Pokyn
obecné povahy nejvyššího státního zástupce ze dne 29. 4. 2019 poř. č. 5/2019), nikoli snahou
o zpětnou revizi pravomocných rozhodnutí správních orgánů, které žádnou ze svých povinností
neporušily. Naopak, žalovaný svým postupem naplnil veřejný zájem na potrestání závažného
a životy ohrožujícího protiprávního jednání tím, že dotčené jednání projednal v přestupkovém
řízení a přestupci za jeho spáchání uložil adekvátní trest.
[52] Správní orgán se nedopustil žádného pochybení, které by bylo lze považovat
za nezákonnost, natož za nezákonnost natolik fatální, která by měla odůvodňovat zrušení jeho
rozhodnutí v řízení o žalobě podané podle §66 odst. 2 s. ř. s. ve veřejném zájmu.
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[53] Soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
zamítl.
[54] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení proto nemá.
Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho
běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu