ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.436.2019:32
sp. zn. 1 As 436/2019 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: P. J., proti žalovanému: Krajský
úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2017, č. j. 440/DS/2017, JID: 24458/2017/KUUK/Bal,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
6. 11. 2019, č. j. 75 A 11/2017 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá p rá v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu
[1] Magistrát města Děčín (dále jen „správní orgán I. stupně“) vydal dne 19. 5. 2016
rozhodnutí, kterým uznal žalobce vinným z přestupků podle §125c odst. 1 písm. e) bod 1
a §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (dále zákon o silničním provozu), kterých se dopustil porušením
§3 odst. 3 písm. a) a §18 odst. 4 zákona o silničním provozu tím, že dne 12. 1. 2016 v 9:26 hodin
v Děčíně na ulici Vítězství u domu č.p. 101 řídil motorové vozidlo tovární značky VW, registrační
značky X, ačkoliv nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, a dále při řízení vozidla
překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci o 19 km/h (naměřená rychlost 72 km/h, po
odečtu možné odchylky měřícího zařízení činila rychlost 69 km/h, nejvyšší dovolená rychlost 50
km/h). Za toto jednání správní orgán I. stupně žalobci uložil pokutu ve výši 35 000 Kč a zákaz
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců a povinnost uhradit
náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Žalovaný žalobcovo odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného žalobce brojil žalobou u krajského soudu, který ji neshledal
důvodnou a zamítl ji.
[4] Krajský soud konstatoval, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně zabýval
otázkou materiální stránky přestupku a jeho závěry jsou rovněž věcně správné. Podle soudu
je třeba vyjít z předpokladu, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem
za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť
porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Tento předpoklad by však nenastal za situace,
kdy se k jednání, jež naplnilo formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží další
významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem
chráněný zájem společnosti (srov. rozsudky NSS ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45,
či ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 137/2011-52). Soud uvedl, že žalobci bylo sankčně odebráno
řidičské oprávnění pro porušování právních norem silničního provozu, žalobce se navíc
evidentně nepoučil z předchozích pochybení, neboť mu bylo řidičské oprávnění odebráno
podruhé. Žalobce přitom neuvedl žádnou zvláštní okolnost, která by snižovala škodlivost jeho
jednání naplňujícího formální znaky uvedených přestupků. Naopak škodlivost jeho jednání
zvyšuje to, že se řízení bez řidičského oprávnění dopustil v souběhu s dalším přestupkem,
a to překročením nejvyšší dovolené rychlosti. Uvedené svědčí pro to, že žalobce dlouhodobě
nerespektuje pravidla silničního provozu a nehodlá od svého přístupu i přes předchozí sankce
upustit. Argumentaci žalobce o značných zkušenostech tak soud nepřikládal žádnou váhu.
[5] Soud rovněž nepřisvědčil žalobní námitce týkající se neprokázání zavinění. Žalobce si měl
být vědom právních důsledků spojených s odebráním řidičského oprávnění. Soud zdůraznil,
že dosažení nejvyššího stanoveného počtu bodů v evidenci řidičů dle §123c odst. 3 zákona
o silničním provozu, tak jako tomu bylo v případě žalobce, má za následek nejen pozbytí
řidičského oprávnění, ale rovněž i pozbytí odborné způsobilost k řízení motorových vozidel.
Podle §123d zákona o silničním provozu může řidič žádat o opětovné získání řidičského
oprávnění po uplynutí jednoho roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění, nicméně až poté,
co absolvuje přezkoušení z odborné způsobilosti podle zvláštního právního přepisu a předloží
posudek o zdravotním vyšetření a výsledek z dopravně psychologického vyšetření, čímž prokáže
svojí zdravotní a psychickou způsobilost (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 5. 2011,
č. j. 8 As 23/2010-89). Žalobce na základě oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení
a výzvy k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění osobně
odevzdal řidičský průkaz příslušnému správnímu orgánu, a byl poučen o skutečnosti, že ztrácí
řidičské oprávnění, nikde však nebylo uvedeno, že po uplynutí jednoho roku smí znovu začít
řídit. Toho si žalobce byl evidentně vědom, neboť při silniční kontrole předložil již neplatný
řidičský průkaz, který v rozporu se svou povinností správnímu orgánu v případě první blokace
řidičského oprávnění neodevzdal.
II. Kasační stížnost a její posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, ve které
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu
k dalšímu řízení. Zároveň navrhl, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. Stěžovatel
nejprve zrekapituloval své žalobní námitky, zejména opětovně popsal, proč nebyl naplněn
materiální znak přestupku, a proč mohl porušit pouze povinnost stanovenou v §6 odst. 8 písm.
a) zákona o silničním provozu (tj. neměl u sebe při řízení motorového vozidla řidičský průkaz).
Stěžovatel poté uvedl, že v nedostatečném posuzování materiálního aspektu přestupku spatřuje
stížnostní důvod dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[7] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti dospěl k závěru, že kasační
stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační
stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.);
neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu. Návrhem na přiznání odkladného
účinku se soud nezabýval, protože o samotné kasační stížnosti rozhodl ihned po provedení
nutných procesních úkonů.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Je třeba uvést, že obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčuje nejen rozsah
přezkumné činnosti soudu, ale i obsah jeho rozsudku. Je proto odpovědností stěžovatele,
aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí
krajského soudu. Stěžovatel pouze zopakoval tutéž argumentaci jako v žalobě a nijak nereagoval
na to, jak se s ní vypořádal krajský soud. Už z tohoto důvodu nepokládá soud za účelné,
aby stěžovatele obšírně přesvědčoval o nesprávnosti jeho argumentů; místo toho bude stručně
konstatovat své postoje (které se shodují s postoji správních orgánů i krajského soudu) a zaměří
se na přípustné kasační námitky.
[10] Argumentace, kterou stěžovatel vznesl v kasační stížnosti, se téměř zcela míjí
s rozhodovacími důvody krajského soudu. V kasační stížnosti lze totiž s úspěchem uplatnit
jen takové námitky, které se vztahují právě k napadenému rozhodnutí krajského soudu
(viz usnesení ze dne 3. 6. 2003, čj. 6 Ads 3/2003-73). Z odůvodnění napadeného rozsudku
je zřejmé, že stěžovatel obdržel dostatečnou odpověď na jím vznesené argumenty proti
rozhodnutí žalovaného. Krajský soud se zabýval tím, zda byla v posuzované věci naplněna
materiální stránka přestupku a rovněž se věnoval otázce zavinění (viz rekapitulace napadeného
rozsudku výše). Argumentaci stěžovatele ve vztahu k této části odůvodnění napadeného
rozsudku nelze ve smyslu výše citované judikatury považovat za kasační námitky podle
§103 odst. 1 s. ř. s.
[11] Jediná pasáž, kterou lze označit za řádnou polemiku (alespoň v obecné rovině) se závěry
krajského soudu, je obsažena na konci části II. kasační stížnosti, kde stěžovatel uvedl:
„V nedostatečném posuzování materiálního aspektu přestupku spatřuje žalobce stížnostní důvod podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.“
[12] K této jediné námitce Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem uvádí,
že se žalovaný dostatečně zabýval materiální stránkou přestupku a správně zkonstatoval,
že v posuzovaném případě byla naplněna. Jak poznamenal krajský soud, dle ustálené judikatury
platí, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně
se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem
společnosti. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ve věci nebylo sporu, že stěžovatel řídil
vozidlo, aniž by disponoval platným řidičským oprávněním (jak uvedl s odkazem na relevantní
právní úpravu krajský soud, platnost řidičského oprávnění se automaticky neobnovuje), a při tom
ještě překročil nejvyšší dovolenou rychlost. Nelze přitom přisvědčit argumentaci stěžovatele,
že porušil pouze povinnost mít řidičské oprávnění u sebe, neboť v době spáchání přestupku
platným řidičským oprávněním vůbec nedisponoval. Toho si byl zjevně vědom, pokud policejní
hlídce předložil již neplatný průkaz, který v rozporu se svou povinností po prvním odebrání
oprávnění neodevzdal.
[13] Lze tedy uzavřít, že krajský soud otázku naplnění materiálního znaku přestupku
dostatečně a srozumitelně vypořádal, jeho rozhodnutí je v tomto ohledu přezkoumatelné
a zákonné.
[14] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta
poslední s. ř. s.).
[15] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch. Žalovanému náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, soud mu proto
jejich náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu