ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.66.2019:71
sp. zn. 1 As 66/2019 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: JUDr. Milena
Bódiová, insolvenční správkyně, se sídlem Jurečkova 1860/4, Ostrava, zastoupena
Mgr. Adriánem Čechem, advokátem se sídlem Vinohradská 34/30, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo spravedlnosti, Vyšehradská 427/16, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí ministra
spravedlnosti ze dne 23. 11. 2017, č. j. MSP-46/2017-ORA-ROZ/3, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2019, č. j. 11 A 48/2018-64,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2019, č. j. 11 A 48/2018-64,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 23. 11. 2017, č. j. MSP-46/2017-ORA-ROZ/3,
a rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 24. 7. 2017,
č. j. MSP-47/2017-OINS-SRIS/12, se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě
částku 9.800 Kč a o kasační stížnosti částku 8.400 Kč, vše k rukám zástupce žalobkyně
Mgr. Adriánu Čechovi do 30 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ministerstvo spravedlnosti České republiky rozhodnutím ze dne 24. 7. 2017,
č. j. MSP-47/2017-OINS-SRIS/12, rozhodlo, že se žalobkyně dopustila správního deliktu podle
§36b odst. 1 písm. d) bodu 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění
účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o insolvenčních správcích“) tím, že v rozporu s §19
odst. 2 zákona o insolvenčních správcích neuvedla jako svou provozovnu místo, ve kterém
skutečně vykonává činnost ve vymezených úředních hodinách. Žalobkyně v žádosti o zápis
provozovny uvedla adresu provozovny Kurta Konráda 19, Praha 9, s úředními hodinami,
ve kterých bude vykonávat činnost, a to každý pátek od 8:00 do 14:00 hod. Dne 9. 12. 2016
v úředních hodinách, konkrétně nejméně v době od 10:25 do 10:50 hodin, však prostory
provozovny nebyly veřejně přístupné a provozovnu nebylo možné nalézt ani při vynaložení
veškerého nezbytného úsilí, které lze spravedlivě po subjektu insolvenčního řízení nebo třetích
osobách požadovat. Za tento správní delikt byla žalobkyni podle §36b odst. 3 písm. b) téhož
zákona uložena pokuta ve výši 55 000 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení paušální
částkou ve výši 1 000 Kč.
[2] Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala rozklad, který ministr spravedlnosti v záhlaví
označeným rozhodnutím zamítl a potvrdil rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti.
II. Posouzení věci městským soudem
[3] Proti rozhodnutí ministra spravedlnosti žalobkyně podala žalobu, kterou Městský soud
v Praze v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
[4] Městský soud shledal, že bez ohledu na případnou přítomnost pověřené osoby
v provozovně, pokud se při vstupu do budovy nenachází žádná informace o provozovně
a zároveň budova, vzhledem k tomu, že je uzamčena, není veřejně přístupná, je zřejmé,
že provozovna insolvenční správkyně není veřejně přístupná a dohledatelná, což je v rozporu
se základním účelem výkonu dané činnosti v provozovně. Městský soud neshledal důvodnou
ani žalobní námitku, že je žalobkyně trestána za správní delikt, který nemá oporu v zákoně. Lze
sice souhlasit s tím, že v zákoně o insolvenčních správcích účinném od 1. 7. 2017 (novela
provedená zákonem č. 64/2017 Sb.) je skutková podstata přestupku formulována precizněji.
Z toho však nelze dovodit, že nebylo možno vyvozovat odpovědnost za správní delikt
(přestupek) při zjištění, že k faktickému výkonu činnosti na ohlášené provozovně před novelou
nedochází. Tento výklad je podle názoru soudu výkladem jedině možným. Ze znění obou zákonů
vyplývá, že správního deliktu (přestupku) se dopustí insolvenční správce tím, že porušuje §19
odst. 2 zákona o insolvenčních správcích. Z hlediska věcného tedy ke změně nedošlo. Podle
městského soudu tak i z hlediska právní úpravy platné a účinné do 30. 6. 2017 se insolvenční
správce dopustil správního deliktu podle §36b odst. 1 bodu 2 insolvenčního zákona nejen tím, že
uvedl do seznamu jako svou provozovnu místo, kde činnost insolvenčního správce fakticky
nevykonává, ale i tím, že nevykonával řádně činnost insolvenčního správce v úředních hodinách
provozovny zapsané v seznamu.
III. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“) a domáhá se jeho zrušení, včetně zrušení rozhodnutí správního orgánu.
[6] Stěžovatelka předně uvádí, že řízení před městským soudem bylo zatíženo zásadní
procesní vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci. Městský soud
rozhodl bez jednání, přestože pro tento procesní postup nebyly splněny zákonné podmínky.
Městský soud stěžovatelku nevyzval podle §51 s. ř. s. Pokud by stěžovatelka takovou výzvu
obdržela, nesouhlasila by s projednáním žaloby bez nařízení jednání, neboť sama v žalobě
navrhovala provedení důkazů. Stěžovatelka dále upozorňuje, že mezi výrokem I. rozsudku,
kterým byla žaloba zamítnuta, a odůvodněním městského soudu v bodě 28 rozsudku je zjevný
a zásadní rozpor. Městský soud v tomto bodě uvádí, že „rozhodl bez nařízeného jednání podle §76
odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť při vydání napadeného rozhodnutí došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení
před správním orgánem, což mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“ Podle bodu 28
odůvodnění rozsudku tak mělo být žalobě plně vyhověno. Tento nelogický právní rozpor nebyl
v rozsudku městského soudu zdůvodněn. Rozsudek je proto nepřezkoumatelný.
[7] Řízení před městským soudem bylo rovněž stiženo zmatečností spočívající v nesprávném
obsazení soudu. V řízení u městského soudu byla věc přidělena do senátu 11 A, předsedkyní
senátu byla JUDr. Hana Veberová. Napadený rozsudek však vydal senát, jehož předsedou byl
Mgr. Marek Bedřich. Změna předsedy senátu nebyla stěžovatelce nikdy oznámena a není
ani zjistitelná z rozvrhu práce městského soudu na rok 2018 či 2019. V rozvrhu práce na rok
2019 se sice obecně v bodě VI.3 uvádí, že u části věcí senátu 11A bude nově jako předseda
senátu Mgr. Marek Bedřich, avšak výčet věcí, kterých se to týká, má být uveden v příloze rozvrhu
práce. Bod 9 rozvrhu práce na straně 232 však uvádí, že je bez příloh.
[8] Městský soud rovněž vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu a nesprávně
posoudil, že byla naplněna skutková podstata uvedená v §36b odst. 1 písm. d) bod 2 zákona
o insolvenčních správcích. Stěžovatelka již ve správním řízení uváděla a dokládala dokumentaci,
ze které bylo jednoznačně patrno, že v úředních hodinách na provozovně byla přítomna
pověřená osoba. Stěžovatelka sama pak měla na den, kdy proběhla kontrola ze strany
Ministerstva spravedlnosti, nařízeno jednání u soudu v jiné insolvenční věci a její osobní účast
v době kontroly tedy nebyla možná. Stěžovatelka sice připouští své pochybení, že nedostatečně
zkontrolovala, že došlo ke stržení cedulky s označením provozovny, avšak ihned po tomto
zjištění, již dne 13. 12. 2016, zjednala nápravu a provozovnu opětovně označila. Jak správní
orgány, tak městský soud vyšly ze zjištění, že provozovna nebyla dne 9. 12. 2016 v době od 10:25
do 10:50 hod. při vstupu do budovy označena informační cedulí. Stěžovatelka nesouhlasí s tím,
že pojem „vykonává činnost insolvenčního správce“ byl zredukován na krátkodobou absenci
označení u vstupu v jeden den. Již ze samotného gramatického výkladu tohoto pojmu je zřejmé,
že jde o činnost dlouhodobou a soustavnou. Jedná se tak o delikt trvající, který je třeba odlišovat
od jednorázových deliktů. Tato trvalost je pak jedním ze znaků skutkové podstaty správního
deliktu. Z uvedeného je zřejmé, že aby mohla být naplněna předmětná skutková podstata, muselo
by se jednat o jednání nebo protiprávní stav trvající po určitou dobu a nikoliv o jednorázové
jednání. Stěžovatelka navíc ihned přijala opatření směřující k nápravě.
[9] Rozsudek městského soudu je podle stěžovatelky nezákonný rovněž z důvodu, že soud
nesprávně neaplikoval ve prospěch stěžovatelky základní zásady správního trestání, zejména
zásady in dubio pro reo, nullum crimen, nulla poena sine lege a rovněž nesprávně neaplikoval liberační
důvod podle §36c odst. 1 zákona o insolvenčních správcích. Ze skutkových zjištění předně nijak
nevyplývá, že by vina stěžovatelky byla prokázána. Sám správní orgán prvního stupně ve svém
rozhodnutí uvedl, že nezpochybňuje tvrzení, že v den kontroly pověřená osoba mohla být
na provozovně. Jednání, za které byla stěžovatelka správními orgány potrestána, se stalo
dne 9. 12. 2016. Proto je na toto jednání třeba aplikovat zákon o insolvenčních správcích
ve znění do 30. 6. 2017. Tehdy platné znění tohoto zákona však neoznačení provozovny jako
správní delikt nestanovilo. Teprve novelou č. 64/2017 Sb., která nabyla účinnosti od 1. 7. 2017,
byl do zákona o insolvenčních správcích zařazen nový přestupek v §36b odst. 1 písm. a), kterého
se insolvenční správce dopustí tím, že nezajistí řádné označení svého sídla nebo své provozovny.
Nejedná se přitom o nějaké upřesnění či formulační vyjasnění, ale o změnu dosavadní právní
úpravy a zavedení zcela nové skutkové podstaty. Stěžovatelka konečně namítá rovněž
nezákonnost a nepřiměřenost sankce. V neposlední řadě poukazuje rovněž na skutečnost,
že městský soud shledal důvodnou její námitku, že součástí správního spisu není doporučení
rozhodnutí rozkladové komise, ačkoliv se jedná o povinnou součást správního spisu. Městský
soud však nesprávně shledal, že tato vada nezasáhla do práv a právem chráněných zájmů
stěžovatelky.
IV. Vyjádření žalovaného
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nelze přijmout tvrzení stěžovatelky
o nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci. Podle žalovaného byla provedena veškerá potřebná
zjištění stran existence rozhodných skutkových okolností, zjištěný skutek byl správně právně
kvalifikován a rozhodnutí o spáchání správního deliktu bylo v souladu s podklady
přezkoumatelně a logicky odůvodněno, včetně řádného vypořádání všech námitek
a navrhovaných důkazů stěžovatelky. Skutečnost, že stěžovatelka neměla přístup k doporučení
rozhodnutí rozkladové komise, nezaklá nezákonnost druhoinstančního rozhodnutí, neboť
doporučením rozhodnutí komise nebylo s ohledem na jeho nezávaznost nijak zasaženo do práv
a povinností stěžovatelky.
[11] K tvrzenému porušení základních zásad správního trestání žalovaný odkázal na rozsudek
městského soudu. Z hlediska odpovědnosti stěžovatelky za předmětný správní delikt
je irelevantní, že se v době provedení kontroly v provozovně nacházela pověřená osoba
zajišťující činnost insolvenčního správce. V posuzované věci je totiž relevantní, že budova,
v níž se provozovna nachází, byla v době kontroly uzamčena, u jejího vchodu absentovala
informační tabule a provozovna tak nebyla veřejnosti přístupna, ba dokonce veřejností vůbec
dohledatelná. Z odkazu na §19 odst. 2 v §36b odst. 1 písm. d) bodu 2 zákona o insolvenčních
správcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017, vyplývá, že skutková podstata předmětného
správního deliktu je naplněna nejen v případě, že insolvenční správce nevykonává v provozovně
svoji činnost fakticky, ale i v případě, že tuto činnost zde nevykonává řádně.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Kasační stížnost je včasná, podaná osobou oprávněnou a přípustná. Důvodnost kasační
stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Stěžejní námitkou stěžovatelky je nesprávné posouzení právní otázky spočívající
v posouzení jednání stěžovatelky podle ustanovení, podle něhož toto jednání nebylo možné
postihnout. Spornou je konkrétně otázka, zda jednání stěžovatelky bylo možné za právní úpravy
účinné do 30. 6. 2017 podřadit pod ustanovení §36b odst. 1 písm. d) bod 2 zákona
o insolvenčních správcích, či nikoli. Tato námitka je důvodná. Touto otázkou se Nejvyšší správní
soud ve skutkově obdobném případu již zabýval, konkrétně v rozsudku ze dne 16. 4. 2020, č. j.
2 As 431/2018-47, ze kterého kasační soud vycházel i při posouzení této věci.
[15] Jedním z aplikovaných ustanovení je §19 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích, které
novelou provedenou zákonem č. 64/2017 Sb. s účinností od 1. 7. 2017 nedoznalo změny. Jeho
znění je následující (zvýraznění dodáno): Na základě písemné žádosti insolvenčního správce se do seznamu
zapíše adresa provozovny insolvenčního správce a úřední hodiny, ve kterých bude činnost vykonávat. Ve své žádosti
insolvenční správce uvede datum zahájení výkonu činnosti v provozovně. K žádosti musí být připojen doklad
prokazující právní důvod pro užívání místa, v němž má insolvenční správce provozovnu; k doložení právního
důvodu pro užívání místa postačí písemné prohlášení vlastníka nemovitosti, ve které jsou prostory umístěny,
že s umístěním souhlasí.“
[16] V době kontroly prováděné žalovaným se insolvenční správce mohl dopustit správního
deliktu podle §36b odst. 1 písm. d) bod 2 zákona o insolvenčních správcích tím, že „v rozporu
s §19 odst. 2 neuvede jako svou provozovnu místo, ve kterém skutečně vykonává činnost ve vymezených úředních
hodinách“.
[17] Dne 1. 7. 2017 nabyla účinnosti novela zákona č. 64/2017 Sb. (terminologicky dotčená
zákonem č. 183/2017 Sb.), dle níž se materie naposledy citovaná přesunula do §36b odst. 1
písm. g) zákona o insolvenčních správcích, podle něhož se insolvenční správce dopustí přestupku
tím, že „v rozporu s §19 odst. 2 a §5a odst. 4 neuvede jako svou provozovnu místo, ve kterém skutečně
vykonává činnost v úředních hodinách“. Zároveň došlo ke vložení nového ustanovení §36b odst. 2
zákona o insolvenčních správcích, jež od 1. 7. 2017 zní: „Insolvenční správce nebo ohlášený společník
insolvenčního správce, je-li insolvenčním správcem veřejná obchodní společnost, se dopustí přestupku tím,
že nevykonává činnost v úředních hodinách sídla nebo provozovny insolvenčního správce“. V ustanovení §36b
odst. 1 písm. a) pak bylo oproti původní právní úpravě, která obdobný správní delikt výslovně
neupravovala, nově stanoveno, že insolvenční správce se dopustí přestupku tím, že „v rozporu
s §5a odst. 7 nezajistí řádné označení svého sídla nebo své provozovny“.
[18] Žalovaný se domnívá, že již dřívější právní úprava umožnila postihnout takový výkon
činnosti insolvenčního správce, kdy se v provozovně zapsané do seznamu v úředních hodinách
nevyskytoval buď insolvenční správce, nebo jím pověřená osoba. Nejvyšší správní soud
je přesvědčen, že takovou interpretaci do 30. 6. 2017 účinná právní úprava neumožňovala.
[19] Mezi znaky tvořící součást skutkové podstaty správního deliktu (po 1. 7. 2017 přestupku)
je vždy objektivní stránka, objekt a subjekt, u přestupku fyzické osoby je pak třeba zkoumat ještě
stránku subjektivní, jež však pro účely nyní posuzovaného správního deliktu není podstatná.
Klíčové je pro posouzení nyní vznesené otázky vymezení objektivní stránky. Ta může být
naplněna buď konáním, nebo opomenutím. To, jaká forma přichází v ten který případ do úvahy,
lze dovodit primárně gramatickým výkladem normy. V nyní aplikované skutkové podstatě
správního deliktu je objektivní stránka vyjádřena pomocí výrazu „neuvede“. Z použitého výrazu
je pak možné případně výkladem dovodit určitý význam, tím však dle soudu nemůže být
pro účely právní úpravy účinné do 30. 6. 2017 význam dovozovaný žalovaným a reprezentovaný
výrazem „nevykonává“.
[20] Především je k tomu třeba vzít v úvahu i normu, na niž §36b odst. 1 písm. d) bod 2
zákona o insolvenčních správcích odkazuje, tedy §19 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích,
na jehož porušení je uplatnění skutkové podstaty vázáno. Uvedené ustanovení definuje povinnost
insolvenčního správce uvést adresu provozovny insolvenčního správce a úřední hodiny,
ve kterých bude činnost vykonávat. V žádosti insolvenční správce rovněž uvede datum zahájení
výkonu činnosti v provozovně. Žádnou jinou povinnost dané ustanovení nestanoví, porušit lze
tedy pouze povinnost „uvést“. Insolvenční správce se pak správního deliktu dopustí tehdy, kdy
neuvede v žádosti místo provozovny, v níž skutečně vykonává činnost ve vymezených úředních
hodinách, nikoli tehdy, kdy jako místo v žádosti uvede takové, v němž činnost skutečně
nevykonává. Jakkoli by možná z pohledu žalovaného bylo logické postihnout i podle právní
úpravy účinné do 30. 6. 2017 jak neuvedení místa provozovny, v níž je činnost vykonávána,
tak i jednání, je-li sice místo nahlášeno, ale nejsou dodržovány úřední hodiny pro ně stanovené,
muselo by to být jasně vyjádřeno. To však v tomto případě nebylo. Možná analogie či hledání
smyslu právní normy znamenající rozšíření věcné působnosti nad rámec doslovného výkladu
a v konečném důsledku i rozšíření správně trestní odpovědnosti v neprospěch obviněného
je pak v příkrém rozporu se zásadou vyjádřenou v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, resp. čl. 40 odst. 6
Listiny základních práv a svobod a zásadou nullum crimen sine lege (mimo jiné rozsudek Nejvyššího
správního soudu z 25. 2. 2015, č. j. 1 As 236/2014 - 22. Argumentace městského soudu
v napadeném rozsudku, že výklad zvolený žalovaným je jediný možný, je pak ve světle právě
uvedeného zcela chybná, naopak žalovaný měl užít takovou formu výkladu, která šetří práva
adresátů právní normy a jejich legitimní očekávání. Skutková podstata nejen trestného činu,
ale i správního deliktu by měla být dostatečně určitá, konkrétní a jednoznačná, aby adresáti právní
normy (v době, kdy jednají) mohli svoje jednání právní normě přizpůsobit (rozsudek Nejvyššího
správního soudu z 19. 4. 2007, č. j. 2 Afs 176/2006 - 96, publ. pod č. 1258/2007 Sb. NSS).
[21] To, že výklad zvolený jak městským soudem, tak i žalovaným je zcela chybný a ve snaze
postihnout i jednání, jež podle dříve účinné úpravy postihnout nebylo možné, zcela účelový
a se shora citovanou judikaturou zdejšího soudu rozporný, pak zřetelně vyvstane především
ve srovnání s právní úpravou účinnou od 1. 7. 2017. Lze sice souhlasit s názorem městského
soudu i žalovaného, že došlo (také) k precizaci znaků skutkové podstaty, ale i k zakotvení
do té doby v zákoně neobsažených skutkových podstat správních deliktů. Skutečnosti,
že před 1. 7. 2017 nebylo možné postihnout jednání, jež u stěžovatelky postiženo bylo,
nasvědčuje nově zakotvené ustanovení §36b odst. 2 zákona o insolvenčních správcích, jež zcela
explicitně dopadá právě na projednávanou věc. Stejně jako nová skutková podstata v §36b
odst. 1 písm. a) zákona o insolvenčních správních, podle níž se insolvenční správce dopustí
přestupku tím, že nezajistí řádné označení svého sídla nebo své provozovny. Z toho lze dovodit,
že podle dříve formulované skutkové podstaty užité žalovaným takové jednání postihnutelné
nebylo. Nasvědčuje tomu ale rovněž (prakticky z hlediska významu nezměněná) skutková
podstata správního deliktu (ve smyslu zákona č. 64/2017 Sb.) podle §36b odst. 1 písm. g) zákona
o insolvenčních správcích pracující opět pouze s objektivní stránkou v podobě výrazu „neuvede“.
Stěží by bylo možné najít smysl nové právní úpravy podle §36b odst. 2 zákona o insolvenčních
správcích, kdyby stejné jednání již bylo možné postihnout podle dosavadní úpravy §36b odst. 1
písm. d) bod 2 zákona o insolvenčních správcích.
[22] K tomu, že přijetí nové úpravy bylo vedeno mimo jiné účelem zaplnění určitých mezer
v dohledové činnosti žalovaného nad výkonem činnosti insolvenčních správců, se ostatně hrdě
hlásí i důvodová zpráva, jež mimo jiné v obecné části uvádí v bodech 1.5.2 [„Současná kontrolní
a správně-právní pravomoc ministerstva vyplývající z §36 a 36b ZIS se totiž nevztahuje k povinnostem
při výkonu funkce insolvenčního správce, nýbrž toliko k povinnostem, které výkonu funkce insolvenčního správce
nutně předcházejí (např. informační povinnosti insolvenčního správce o změnách v podmínkách pro vstup do profese
insolvenčního správce nebo povinnosti uvést za provozovnu místo, ve kterém insolvenční správce skutečně vykonává
činnost)“ ], nebo v bodu 1.6.2 [„V případě nepřijetí navrhované právní úpravy hrozí pro případ obcházení
a porušování zákona ze strany insolvenčních správců a porušování povinností při výkonu jejich funkce absence
reálné možnosti ministerstva spravedlnosti na tuto závadnou činnost insolvenčních správců dohlížet a sankcionovat
ji“], případně bodu 2.2.2 [„Dohledový orgán (při přijetí navrhovaného řešení, které počítá s rozšířením
jeho pravomocí, resp. s možností dohledu a sankcionování neplnění povinností i tam, kde toto dle stávající úpravy
možné není) tak může bezprostředně, a tedy účinně a efektivně, dohlížet a případně sankcionovat pochybení
jednotlivých insolvenčních správců“] argumenty svědčící stanovisku stěžovatelky.
[23] Bylo-li smyslem novely posílení dohledových kompetencí žalovaného nad výkonem
činnosti insolvenčních správců nejen pro dobu při vstupu do systému, ale i poté při běžném
výkonu jejich činnosti, a umožnit postih dříve nepostižitelných jednání mimo jiné zakotvením
nových skutkových podstat správního deliktu podle §36 odst. 1 písm. a) a §36b odst. 2 zákona
o insolvenčních správcích, jediným možným rozumným výkladem je, že do 30. 6. 2017 jednání
stěžovatelky, jež je popsáno ve skutkové větě, postižitelné nebylo, resp. nebylo možné postihnout
jako delikt nevykonávání činnosti insolvenčního správce v provozovně v úředních hodinách
této provozovny či neoznačení této provozovny.
[24] Vzhledem k závěrům uvedeným v bodech [14] až [23] tohoto rozsudku nebylo třeba
se dále podrobněji zabývat zbývajícími námitkami stěžovatelky, neboť samotný závěr, že jednání,
které bylo stěžovatelce kladeno za vinu, nebylo nožné podle tehdejší právní úpravy (aplikovaného
ustanovení) vůbec postihnout, je dostačující pro zrušení rozsudku městského soudu i správních
rozhodnutí vydaných v obou stupních pro nezákonnost.
[25] Nejvyšší správní soud pouze pro úplnost uvádí, že městský soud v bodu 28 odůvodnění
svého rozsudku skutečně chybně a zmatečně uvá.dí, že „rozhodl bez nařízení jednání podle §76 odst. 1
písm. c) s. ř. s., neboť při vydání napadeného rozhodnutí došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení
před správním orgánem, což mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé“. Ze zamítavého
výroku o žalobě a zbývajících částí odůvodnění rozsudku je přitom patrné, že městský soud
podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem neshledal. Naopak důvodné není
tvrzení stěžovatelky, že jí ze strany městského soudu nebyla adresována výzva k vyjádření podle
§51 s. ř. s. ve věci souhlasu s rozhodováním ve věci bez nařízení jednání. Nejvyšší správní soud
odeslání této výzvy ověřil jak spisem městského soudu, tak dotazem na předsedu senátu
městského soudu ohledně konkrétního obsahu předmětné datové zprávy adresované zástupci
stěžovatelky. Stěžovatelka výzvu podle §51 s. ř. s. prostřednictvím svého zástupce obdržela.
VI. Závěr a náklady řízení
[26] Jelikož napadený rozsudek spočívá na nesprávném posouzení právní otázky, Nejvyšší
správní soud jej zrušil. Důvody, pro něž tak učinil, zde byly již v průběhu řízení před městským
soudem, proto současně zrušil i rozhodnutí žalovaného a ministra spravedlnosti a vyslovil,
že se věc vrací žalovanému [§110 odst. 1 a 2 písm. a) s. ř. s.]. Ten je vázán vysloveným právním
názorem Nejvyššího správního soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.).
[27] S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který se věcí
zabýval, rozhodl o náhradě nákladů řízení o žalobě i o kasační stížnosti, a to ve shodě
s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. podle zásady procesního úspěchu ve věci, který
je třeba připsat žalobkyni (stěžovatelce). Náklady žalobkyně jsou tvořeny soudním poplatkem
za žalobu ve výši 3.000 Kč a za kasační stížnost 5.000 Kč; dále odměnou za 2 úkony právní
služby v řízení o žalobě v podobě přípravy a převzetí zastoupení a podání žaloby a za 1 úkon
v podobě podání kasační stížnosti v řízení o kasační stížnosti, ve výši 3.100 Kč za každý z úkonů
podle §9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Součástí náhrady nákladů
je rovněž paušální odměna za úkony právní služby podle §11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního
tarifu ve výši 300 Kč/úkon podle §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu v celkové výši 600 Kč
za řízení o žalobě a 300 Kč za řízení o kasační stížnosti. Celková výše náhrady, již je žalovaný
povinen žalobci k rukám jeho zástupkyně podle §149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, zaplatit, činí 18.200 Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozsudku, když částka
9.800 Kč tvoří náklady řízení o žalobě a částka 8.400 Kč náklady řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu