ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.146.2020:31
sp. zn. 1 Azs 146/2020 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: T. B., proti žalovanému:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 9. 2018, č. j. MV-99566-15/SO-2015, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2020, č. j.
31 A 134/2018 – 149,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2020, č. j. 31 A 134/2018 – 149,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 9. 10. 2014 žádost o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu uděleného dle §42 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
za účelem podnikání jako osobě samostatně výdělečně činné.
[2] Ministerstvo vnitra České republiky, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán I. stupně“) vydalo dne 17. 4. 2015 rozhodnutí č. j. OAM-41108-14/DP-2014, jehož
výrokem I. tuto žádost zamítlo a dle §44a odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3 a §37 odst. 1 písm. b)
zákona o pobytu cizinců platnost povolení k dlouhodobému pobytu neprodloužilo, neboť
žalobce neplnil účel povoleného dlouhodobého pobytu, a výrokem II. žádost zamítlo dle §44a
odst. 3, ve spojení s §35 odst. 3, §37 odst. 2 písm. b) a v návaznosti na §56 odst. 1 písm. j)
zákona o pobytu cizinců, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu žalobce na území.
[3] K odvolání žalobce žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnila výrok rozhodnutí
správního orgánu I. stupně tak, že se žádost žalobce zamítá a povolení k dlouhodobému pobytu
se podle §44a odst. 3 v návaznosti na §35 odst. 3, §37 odst. 2 písm. b) a §56 odst. 1 písm. j)
zákona o pobytu cizinců neprodlužuje, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu
účastníka řízení na území. Správní orgány totiž dospěly k závěru, že žalobce vykonával namísto
podnikání závislou práci bez příslušného pracovního povolení.
II. Rozsudek krajského soudu
[4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu, kterou krajský soud shledal
jako důvodnou, a proto rozhodnutí žalované zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení.
[5] Přisvědčil tak námitce žalobce, že správní orgány nedostatečně prokázaly, že žalobce
neplnil účel v minulosti povoleného dlouhodobého pobytu, tj. nedostatečně zjistily jinou
závažnou překážku pobytu žalobce na území ČR dle §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu
cizinců. Skutková zjištění správních orgánů proto vyžadují zásadní doplnění v tom smyslu,
že je třeba postavit najisto, zda činnost žalobce je podnikáním či nikoliv, a to zejména ve vztahu
ke znaku samostatnosti podnikání.
[6] Dle názoru krajského soudu totiž nelze uzavřít (jak to učinily správní orgány), že činnost
žalobce v rámci společnosti Servis Group vykazovala znaky závislé práce. Krajský soud shrnul,
že žalobce věděl, že je členem společnosti Servis Group, věděl, za jakých podmínek může z dané
společnosti vystoupit. Věděl rovněž, že sdružení (resp. všichni společníci) mělo mít v roce 2013
dobrý finanční výsledek, jen si nepamatoval přesnou částku. Soud dále zdůraznil, že žalobce
věděl, že jedním ze zákazníků společníků společnosti Servis Group je společnost Vodňanská
drůbež, a.s. Není přitom natolik významné, že o dalších zákaznících společnosti Servis Group
nevěděl, pokud vykonával svou činnost především vůči jmenované společnosti. Žalobce znal
přibližný obsah smlouvy o společnosti. Věděl, že družstvo EPIMA, družstvo služeb, je pověřeno
vedením účetnictví společníků společnosti Servis Group a dalšími administrativními činnostmi
(např. i dojednáváním nových zákazníků). Ač by se žalobce měl zajímat o to, kolik společníci
společnosti Servis Group platí družstvu EPIMA, družstvo služeb, nemá absence této vědomosti
dle názoru soudu takový význam, jaký mu přisoudily správní orgány. Z obsahu výslechu žalobce
rovněž vyplynulo, že věděl, že společnost Servis Group nemá bankovní účet, nýbrž že ho mají
samotní společníci. Krajský soud upozornil, že v rámci společnosti dle §2716 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, není vyloučeno, že někteří společníci budou dojednávat zakázky,
a další budou tyto zakázky provádět. Nadto se žalobce neřídil primárně pokyny dalších
společníků společnosti Servis Group, avšak pokyny zaměstnance jeho klienta, společnosti
Vodňanská drůbež, a.s.
[7] Krajský soud uvedl, že ze své úřední činnosti je seznámen s dalšími případy i jiných
cizinců (zejména vietnamské státní příslušnosti), kteří jsou či byli také společníky společnosti
Servis Group a žádost o prodloužení jejich povolení k dlouhodobého pobytu na území ČR
jim byla zamítnuta, neboť neplnili účel tohoto povolení (srov. např. rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 26. 3. 2019, č. j. 31 A 83/2017-58, příp. ze dne 15. 5. 2019, č. j. 29 A 78/2018-63,
nebo ze dne 30. 10. 2019, č. j. 30 A 27/2018-41). V daných případech však bylo pobytovými
orgány postaveno na jisto, že daní cizinci vykonávali namísto podnikání činnost, která vykazovala
známky závislé práce dle definice obsažené v zákoníku práce. Z jejich výpovědí jasně vyplývalo,
že absolutně rezignovali na jakékoliv povědomí o činnosti společnosti Servis Group a jejich cílem
bylo ve většině případů pouze „mít práci“. Někteří z nich ani neznali jméno „Servis Group“. Byli
odměňování na základě odpracovaných hodin či množství vykonané práce, práce jim byla
zadávána jinou osobou v rámci společnosti, případně si práci mezi sebou rozdělovala pracovní
skupina sama.
III. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[8] Žalovaná (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), a navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Stěžovatelka zásadně nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že správní orgány v případě
žalobce nedostatečně prokázaly nenaplnění jednoho ze znaků podnikání, a to znak samostatnosti.
[10] Ze spisového materiálu přitom vyplývá, že žalobce po dobu více než jednoho roku
vykonával práci spočívající v úklidu, čištění a desinfekci prostor a zařízení v drůbežárně –
společnosti Vodňanská drůbež, a.s. v Modřicích. Sám tuto činnost popsal jako úkolovou, neboť
mu byla určena kontaktní osoba, která mu určila úsek úklidu. Ke své práci používal pracovní
pomůcky, které mu měla zajišťovat nějaká „firma“, a to na základě smlouvy, její název ani další
bližší podrobnosti nebyl schopen uvést. Příchod a odchod pracovníka byl evidován pomocí
čipové karty. Odměňován byl podle počtu odpracovaných směn, přičemž ani nebyl schopen
uvést, jakou částku si za rok 2014 vydělal. Účetnictví mu dle jeho vyjádření vedla „EPIMA“,
žalobce však nevěděl, jakou odměnu za to zprostředkovateli poskytuje, pověřená společnost
za něj podávala i daňové přiznání, žalobce přitom nebyl schopen sdělit výši daně. Během
provedeného výslechu vyšlo najevo, že si žalobce nesháněl nové zákazníky, pouze věděl,
že sdružení podnikatelů obstarává nové zákazníky firma „EPIMA“. Kromě toho žalobce uvedl,
že během posuzovaného období vykonával výdělečnou činnost pouze ve vztahu ke společnosti
Servis Group.
[11] Krajský soud nesprávně posoudil znak samostatnosti podnikání především na základě
znalosti žalobce ohledně obsahu smlouvy o sdružení podnikatelů ve společnosti Servis Group,
aniž by se však zabýval otázkou, zda měl žalobce reálně možnost rozhodovat o tom, jakou práci
bude vykonávat, na jakém místě a ve vztahu k jaké skupině zákazníků. Stěžovatelka nesouhlasí
s tvrzením soudu, že pro posouzení případu není významné, že žalobce neměl povědomí
o dalších zákaznících společnosti Servis Group, ani o tom, kolik platí společníci společnosti
Servis Group družstvu EPIMA.
[12] Podle stěžovatelky se krajský soud svým hodnocením odchýlil od rozhodovací
praxe jiných správních soudů (viz rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2018,
č. j. 30 A 36/2017 - 46, a ze dne 19. 4. 2017, č. j. 30 A 116/2016 - 64), potažmo i praxe jeho
samotného, které v obdobných případech přisvědčily závěru správních orgánů o neplnění účelu
dlouhodobého pobytu z důvodu, že cizinec nevykonával samostatně výdělečnou činnost,
přestože byl členem určitého sdružení podnikatelů, jenž mu mělo shánět práci, obstarávat
a zajišťovat pracovní pomůcky, rozdělovat práci a odměnu a zařizovat další organizační
záležitosti spojené s činností cizince. Stěžovatelka připouští, že v rámci sdružení podnikatelů
mohly být jednotlivé činnosti rozděleny mezi jeho členy dle jejich svobodné vůle, nicméně
fungování takového sdružení by nemělo nahrazovat, resp. přesněji zastírat vztah závislosti
mezi jedněmi členy sdružení, kteří se vlastní činností podílejí na faktické realizaci zakázek
sdružení, a druhými, kteří tyto zakázky sjednávají či jinak chod sdružení zajišťují.
Podle stěžovatelky bylo uzavření smlouvy o sdružení prostředkem pro obcházení zákona,
kdy závislá práce byla vykonávána místo v pracovněprávním vztahu v rámci vztahů
obchodněprávních. Činnost žalobce tak byla fakticky závislou činností, ke které bylo potřeba
povolení k zaměstnání dle §89 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti.
[13] Stěžovatelka tedy nesouhlasí se závěrem soudu, že by ve věci nebyl dostatečně zjištěn
skutkový stav. Soud navíc nijak nespecifikoval, jak by měla stěžovatelka v rámci nového
projednání více zjišťovat okolnosti posuzovaného případu. Během provedeného výslechu
s žalobcem byla zjištěna zásadní skutečnost celého případu, a to že v popsaném jednání absentuje
jeden ze znaků samostatné výdělečné činnosti, tj. samostatnost.
[14] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal
přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost je důvodná.
[17] Žalobce disponoval v období od 14. 2. 2012 do 31. 10. 2014 povolením k dlouhodobému
pobytu za účelem podnikání; toto povolení mu bylo vydáno jako osobě podnikající na základě
živnostenského oprávnění. Předmětem sporu je posouzení otázky, zda žalobce plnil účel
povoleného pobytu, a tedy zda jeho činnost naplňovala znaky podnikání, konkrétně znak
samostatnosti. Stěžovatelka se domnívá, že nikoliv, neboť je přesvědčena, že žalobce fakticky
vykonával závislou práci.
[18] Nejvyšší správní soud v právní větě rozsudku ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 - 81,
konstatoval: „Plněním účelu, pro který bylo vízum uděleno, je (…) nutno v případě, že vízum bylo uděleno
za účelem podnikání, rozumět faktické vykonávání podnikatelské činnosti; nestačí mít pouhé oprávnění podnikat
(např. mít živnostenské oprávnění), není-li podnikatelská činnost fakticky vykonávána.“ Uvedené lze
analogicky vztáhnout i na povolení k dlouhodobému pobytu. Při posuzování plnění účelu
povolení k pobytu je tedy nutno zkoumat, zda cizinec skutečně (fakticky) vykonává
podnikatelskou činnost, nebo jestli dochází k zastírání závislé práce.
[19] Podle §420 občanského zákoníku je podnikáním samostatná výdělečná činnost
vykonávaná živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně
za účelem dosažení zisku. Jak zdůraznila stěžovatelka v kasační stížnosti, samostatnost podnikání
lze definovat jako schopnost či možnost rozhodovat o tom, jakou výdělečnou činnost bude
podnikatel vykonávat, v jaké době a po jakou dobu bude tato činnost realizována, na jakém místě,
ve vztahu k jaké skupině zákazníků a za jakou cenu.
[20] Naopak závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele
a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec
ji pro zaměstnavatele vykonává osobně (viz §2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce).
V rozsudku ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 - 35, č. 3027/2014 Sb. NSS, Nejvyšší správní
soud shrnul, že znaky závislé práce jsou: 1. soustavnost, 2. osobní výkon práce a 3. vztah
nadřízenosti a podřízenosti mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (kdy je práce vykonávána
jménem zaměstnavatele a dle jeho pokynů). Zároveň zde soud konstatoval, že „společným rysem
a jakýmsi leitmotivem všech znaků závislé práce vymezených (nově) v §2 odst. 1 zákoníku práce, je osobní
či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli. Tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od jiných
ekonomických aktivit (zejména samostatného podnikání), ale také od aktivit jiného charakteru (zejména
mezilidské výpomoci).“
[21] Podpůrně lze odkázat i na judikaturu v daňové oblasti, která se zabývala definicí „závislé
činnosti“ ve smyslu §6 odst. 1 písm. a) zákona 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Například
v rozsudku ze dne 15. 1. 2009, č. j. 7 Afs 72/2008 - 97, Nejvyšší správní soud vyzdvihnul
následující znaky závislé činnosti: „Důležitým znakem je, že je tento poměr zakládán jako vztah trvající
povahy, který se vyznačuje tím, že není konzumován jednorázově, splněním určité věcně a žádoucím výsledkem
definované povinnosti tím, kdo má poskytovat specifické plnění. Důležitým znakem je také to, že ten,
kdo poskytuje určitou pracovní činnost, je zásadně povinen řídit se pokyny osoby, k níž ji pracovní, služební
či členský poměr váže. V neposlední řadě je důležitým znakem pracovněprávního, služebního a členského poměru
také to, že se jedná o vztah úplatný a z hlediska ekonomického vzájemný.“
[22] Na základě uvedených judikaturních závěrů Nejvyšší správní soud přisvědčuje
stěžovatelce, že z e zjištěného skutkového stavu, zejména z výpovědi žalobce ve správním řízení,
je nutno dovodit, že znak samostatnosti podnikání v posuzovaném případě nebyl naplněn.
[23] Pro posouzení věci bylo rozhodné, že charakter činnosti žalobce jednoznačně vykazoval
znaky závislé práce. Žalobce pracoval soustavně, více než jeden rok, pouze u jednoho zákazníka
– v areálu drůbežárny Vodňanská drůbež, a.s. v Modřicích. Jeho každodenní práce spočívající
v úklidu areálu byla v podstatě jednotvárná a rutinní. Žalobce byl v postavení podřízenosti
ke společnosti Servis Group, resp. společnosti Vodňanská drůbež, neboť vždy pracoval podle
zadaného úkolu, odměňován byl podle odpracovaných směn, přičemž směna trvala zpravidla
osm hodin. Žalobce nepoužíval vlastní pracovní pomůcky, nýbrž pomůcky, které měl zajištěny
přes společnost Vodňanská drůbež, a.s. Kontaktní osoba z této společnosti mu také zadávala
pokyny, dle kterých měl práci vykonávat. Příchody na pracoviště a odchody z něj byly
elektronicky evidovány. Se stěžovatelkou tak lze souhlasit, že žalobce de facto o ničem
nerozhodoval, neurčoval si, u jakých zákazníků bude pracovat, jaký bude rozsah jeho práce,
jak si práci rozvrhne či jaké pomůcky k ní bude používat. Naopak zcela akceptoval stanovené
podmínky, jeho jediným zájmem a povinností bylo docházet soustavně na pracoviště do areálu
drůbežárny a provádět zde činnost podle zadaných úkolů. Žalobce tedy činnost vykonával
osobně, avšak nikoliv na základě vlastní vůle. Jeho odpovědnost byla v podstatě omezena pouze
na odpovědnost za vykonanou práci.
[24] Na rozdíl od krajského soudu je Nejvyšší správní soud přesvědčen, že žalobce měl
při výkonu své činnosti obdobné postavení jako cizinci v případech posuzovaných
v rozhodnutích orgánů inspekce práce a na ně navazujících potvrzujících rozhodnutí Krajského
soudu v Brně ze dne 13. 9. 2016, č. j. 36 Ad 39/2014-73, č. 3553/2017 Sb. NSS., a rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Ads 272/2016-53, na něž správní orgány
v posuzované věci odkazovaly. Zde se jednalo o cizince, kteří byli rovněž členy sdružení
podnikatelů Servis Group, fakticky však vykonávali závislou práci, jež spočívala v rutinní práci
u linky v souvislosti se zpracováním drůbeže. Charakter jimi vykonávané práce přitom byl
obdobný jako v případě žalobce - měli stanovenou osmihodinovou pracovní dobu od pondělí
do pátku, jejich příchody na pracoviště a odchody z něj byly elektronicky evidovány,
za odpracovanou dobu byli placeni. Práci vykonávali podle pokynů jiných osob, za pomoci
nástrojů, které jim tyto osoby opatřily. Správní orgány proto postupovaly v nyní posuzované věci
správně, pokud i případ žalobce zhodnotily tak, že se jednalo o faktický výkon závislé práce.
[25] Na posouzení charakteru práce žalobce přitom nemá rozhodný vliv skutečnost,
že žalobce měl určité povědomí o fungování společnosti Servis Group, jejímž byl členem, o tom,
že tato společnost nemá dluhy a že dosahovala zisku. Uvedené totiž nic nemění na tom,
že činnost žalobce fakticky nevykazovala znak samostatnosti podnikání. Krajský soud
správně uvedl, že v rámci sdružení mohli někteří společníci dojednávat zakázky a jiní tyto zakázky
provádět, nicméně v posuzované věci zjištěné skutečnosti jednoznačně nasvědčovaly
tomu, že žalobce toliko prováděl práci tak, jak mu byla určena, a to pouze vůči jedinému
zákazníkovi. Z jeho výpovědi nelze dovodit, že by si například sám mohl zvolit jiného
zákazníka, kterému bude své služby poskytovat. Nevyplynulo, že by se například sám podílel
na rozhodování v rámci společnosti, z provedeného výslechu je zřejmé, že měl pouze povšechné
představy o hospodářských výsledcích i fungování společnosti. O závislosti žalobcovy činnosti
by sice nemusel vypovídat fakt, že mu vedlo účetnictví a podávalo za něj daňové přiznání
družstvo EPIMA, od podnikatele (resp. člena sdružení podnikatelů) vykonávajícího svou činnost
samostatně by se však běžně očekávalo, že bude mít alespoň zhruba povědomí o tom, jakou
odměnu za to uvedenému družstvu poskytuje, nebo že bude znát alespoň přibližnou výši
své daně z příjmů. I tyto skutečnosti tak nasvědčují tomu, že žalobcovu činnost nelze považovat
za podnikání, resp. že se nejedná o samostatnou činnost. V souhrnu tak uvedené skutečnosti
jednoznačně nasvědčují závěru stěžovatelky, že žalobce, byť v postavení člena sdružení
podnikatelů, ve skutečnosti vykonával závislou práci.
[26] Nejvyšší správní soud tedy dal stěžovatelce za pravdu, že ve správním řízení byl
dostatečně zjištěn skutkový stav, neboť ze skutečností uvedených žalobcem během provedeného
výslechu lze jednoznačně dovodit, že žalobcem vykonávaná práce nevykazovala znaky podnikání.
Správní orgány přitom dostatečně odůvodnily a vysvětlily, že nebyl naplněn znak samostatnosti
podnikání. Navíc je třeba připomenout, že obecná povinnost správních orgánů opatřovat
podklady pro rozhodnutí a postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, je doplňována povinností účastníků řízení poskytnout potřebnou součinnost,
případně označit důkazy na podporu jejich tvrzení (§50 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu a §52 v návaznosti na §3 tohoto zákona; viz např. rozsudek NSS ze dne
14. 3. 2019, č. j. 1 Azs 367/2018 - 34). V posuzované věci se nadto jednalo o řízení o žádosti,
v němž je tato povinnost ještě silnější, neboť nelze po správním orgánu požadovat,
aby za účastníka řízení obstarával podklady a skutečnosti, které povedou ke kladnému
rozhodnutí, tedy k vyhovění jeho žádosti (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 11. 2017,
č. j. 8 Azs 111/2017 - 36). Bylo tedy rovněž na žalobci (žadateli o prodloužení platnosti
pobytového oprávnění), aby prokázal, že plní účel předchozího povolení k pobytu, tedy že jeho
činnost naplňuje znaky podnikání.
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[27] Nejvyšší správní soud z výše uvedeného důvodu dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto rozsudek krajského soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110
odst. 1 s. ř. s.), v němž bude vázán shora vysloveným právním názorem (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[28] Krajský soud v souladu s §110 odst. 3 s. ř. s. v dalším řízení rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu