ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.18.2020:20
sp. zn. 1 Azs 18/2020 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: B. N., zastoupen Mgr.
Pavlem Bednaříkem, advokátem se sídlem Bartolomějská 291/11, Praha 1, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne 29. 10. 2019, č. j. CPR-16312-3/ČJ-2018-930310-
V234 a ze dne 29. 10. 2019, č. j. CPR-16312-2/ČJ-2018-930310-V234, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2020, č. j. 41 A 78/2019 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odbor cizinecké
policie, Oddělení pobytových agend (dále jen „správní orgán I. stupně“),
v rozhodnutích ze dne 9. 4. 2018, č. j. KRPB-113599-47/ČJ-2017-060028-SV, a č. j.
KRPB-113599-48/ČJ-2017-060028-SV, žalobci uložila podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
též „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění s dobou, po kterou mu nelze umožnit vstup
na území členských států EU, v délce 6 měsíců, a dále mu uložila uhradit náklady správního řízení
ve výši 1 000 Kč spojené s řízením o správním vyhoštění.
[2] Důvodem pro uložení správního vyhoštění byla skutečnost, že v období od 7. 3. 2017
do 11. 5. 2017 byl žalobce na území České republiky zaměstnán bez povolení k zaměstnání,
ačkoliv je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání.
[3] Žalovaná potvrdila obě rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Všechny podklady
shromážděné tímto správním orgánem totiž vyústily v jasný závěr o tom, že žalobce nekonal
na území Polska pro svého polského zaměstnavatele žádnou pracovní činnost
a pracovní smlouva byla uzavřena výlučně s cílem, aby byl žalobce vyslán k výkonu práce
na území České republiky. Žalovaná dospěla k závěru, že žalobce institut vyslání v rámci
poskytování služeb dle směrnice č. 96/71/ES pouze zneužívá k obcházení zákonné povinnosti
mít k zaměstnání na území České republiky potřebné povolení. Jeho zaměstnání ve společnosti
TOS Znojmo, a.s., IČ: 46347691, se sídlem Moravské náměstí 629/4, 602 00 Brno (dále
jen „TOS Znojmo“), v období od 7. 3. 2017 do 11. 5. 2017 lze zcela jednoznačně vyhodnotit jako
zaměstnání bez povolení k zaměstnání dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců,
neboť pro nedodržení podmínek daných směrnicí č. 96/71/ES nelze na cizince výjimku plynoucí
z §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, vztáhnout.
[4] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce správní žalobu, kterou však krajský soud zamítl.
[5] Krajský soud předně poukázal na skutečnost, že obdobnou skutkovou i právní
situací se Nejvyšší správní soud zabýval již např. v rozsudcích ze dne 31. 1. 2018, č. j.
2 Azs 289/2017 – 31, č. 3713/2018 Sb. NSS, ze dne 31. 5. 2018, č. j. 4 Azs 134/2018 – 18,
či ze dne 7. 2. 2018, č. j. 6 Azs 306/2017 – 25. Závěry prvně citovaného rozsudku zcela dopadají
i na věc žalobce, krajský soud na ně proto odkázal.
[6] Ve svém rozsudku shrnul skutkové okolnosti věci, ze kterých vyplývá, že žalobce uzavřel
pracovní smlouvu s polským zaměstnavatelem skoro měsíc po zahájení pracovní činnosti v areálu
TOS Znojmo; pracovní smlouva je uzavřena na dobu neurčitou a není v ní časově omezen
ani výkon práce v České republice; společnost OVD-TEMYRTANS, sp. z o. o. (polský
zaměstnavatel žalobce) fakticky působí jako agentura práce (viz např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 11. 2018, č. j. 6 Azs 266/2018 – 14, a ze dne 17. 1. 2019, č. j.
7 Azs 549/2018 – 14); žalobce vykonával závislou práci pro TOS Znojmo, nikoliv polského
zaměstnavatele; žalobce pro svého polského zaměstnavatele na území Polska nikdy nepracoval.
Ze skutkových okolností případu je proto zjevné, že výkon pracovní činnosti žalobce byl závislou
prací pro společnost TOS Znojmo a nenaplňoval znaky nadnárodního opatření dle čl. 1 odst. 3
písm. a) směrnice č. 96/71/ES, neboť žalobce svého polského zaměstnavatele vůbec neznal,
nikdy u něj nepracoval, a ten ani výkon jeho práce u společnosti TOS Znojmo nijak
nekontroloval. Z toho nelze usoudit, že by žalobce převážnou část své pracovní činnosti
vykonával v domovském státě svého zaměstnavatele, kam by se po dokončení práce v České
republice navracel, přestože se jedná o stěžejní podmínku, která odlišuje vyslání zaměstnance
za účelem plnění konkrétní zakázky od agenturního způsobu zaměstnávání. Krajský soud je tedy
toho názoru, že správní orgány zjistily skutkový stav věci, který byl potřebný pro vydání
rozhodnutí, přičemž v souladu se zákonem vyhodnotily jednání žalobce jako protiprávní,
splňující podmínky pro zahájení řízení a vydání rozhodnutí ve věci správního vyhoštění podle
§119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.
[7] K poukazu žalobce na vyjádření Evropské komise krajský soud konstatoval, že toto
vyjádření neobsahuje žádnou úvahu ani neoznačuje rozhodnutí Evropského soudního dvora,
na základě kterých je žalobce přesvědčen o správnosti svých závěrů. Z jeho obsahu ovšem není
vůbec zřejmé, na jaké dotazy Evropská komise reagovala, popř. zda reflektovala skutkové
okolnosti konkrétního případu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2019,
č. j. 7 Azs 156/2019 - 15).
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[8] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. V ní se domáhá zrušení
výše uvedeného rozsudku z důvodů, jež lze dle jeho názoru podřadit pod §103 odst. 1 písm. a),
b) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“). Tedy namítá nesprávné právní posouzení krajským soudem, nedostatečné zjištění
skutkového stavu a vady řízení před soudem, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé.
[9] Stěžovatel trvá na tom, že práci na území České republiky nevykonával neoprávněně,
a nesouhlasí s názorem krajského soudu, že na jeho případ nelze aplikovat §98 písm. k) zákona
o zaměstnanosti (ve spojení se směrnicí o vysílání pracovníků). Stěžovatel je zaměstnancem
společnosti OVD-TEMYRTANS a do České republiky byl vyslán za účelem poskytování služeb
v rámci plnění zakázky pro společnost ODRYDAS s. r. o., a to na základě smlouvy
o poskytování služeb uzavřené mezi zúčastněnými společnostmi. Důkazy opakovaně předkládané
stěžovatelem na podporu uvedeného tvrzení nebyly správním orgánem provedeny. Soulad
postupu zaměstnavatele stěžovatele s právem Evropské unie potvrdila i Evropská komise. Podle
názoru stěžovatele nelze pouze ze skutečnosti, že v Polsku nepobýval delší dobu, dovodit,
že si nevytvořil vztah se svým zaměstnavatelem; úmysl nevrátit se zpět do Polska stěžovatel nikdy
nevyjádřil. V obchodních vztazích nelze vyloučit, že je zaměstnanec přijat do zaměstnání
a v důsledku následné nižší vytíženosti zaměstnavatele ihned vyslán k výkonu práce v jiném
členském státě.
[10] Žalovaná se ztotožnila se závěry rozsudku krajského soudu a odkázala na spisový
materiál.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí,
proti kterému je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§102
a násl. s. ř. s.). Dále posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím
rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Jediným přípustným důvodem kasační stížnosti, pro který by mohl kasační soud
uvažovat o zrušení rozsudku městského soudu, je nesprávné posouzení právní otázky spočívající
v neaplikaci §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti na zjištěný skutkový stav. K případnému
zpochybnění zjištěného skutkového stavu směřuje druhá kasační námitka stran neprovedení
stěžovatelem navrhovaných důkazů ve správním řízení stejně jako opakování vlastního výslechu.
Tato druhá námitka je však dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, protože nebyla uplatněna v řízení
před krajským soudem, ač stěžovateli nic nebránilo ji uplatnit.
[14] Rozhodná právní otázka byla za obdobných skutkových zjištění již v minulosti opakovaně
Nejvyšším správním soudem posouzena (např. rozsudky ze dne 16. 10. 2019, č. j.
7 Azs 311/2019 – 15, ze dne 17. 1. 2019, č. j. 7 Azs 549/2018 – 14, ze dne 24. 7. 2019, č. j.
6 Azs 17/2019 – 15, ze dne 21. 11. 2018, č. j. 6 Azs 266/2018 – 14, 13. 6. 2019, č. j.
7 Azs 156/2019 – 15, ze dne 30. 5. 2018, č. j. 2 Azs 142/2018 – 17, či ze dne 6. 9. 2019, č. j.
9 Azs 278/2018 – 19). Uvedená judikatura je plně aplikovatelná i v projednávané věci
a stěžovatel toliko obecně brojí proti závěrům krajského soudu ji respektujícím. Kasační soud
proto odkazuje na podrobnější vypořádání právní otázky v citovaných rozsudcích, ze kterých
vycházel krajský soud a stěžovatel nezpochybnil, a níže pouze stručně předestře rozhodné
skutečnosti projednávané věci.
[15] Ze zjištěného skutkového stavu, zejména z okolností, za jakých došlo k uzavření a plnění
pracovně právního vztahu stěžovatele (uzavření pracovní smlouvy až skoro měsíc po nástupu
k TOS Znojmo; časově neohraničené vyslání na pracovní cestu do ČR; stěžovatel na území
Polska nikdy nepracoval a na území České republiky dojel téměř bezprostředně ze země původu),
lze dospět k jednoznačnému závěru, že způsob výkonu závislé práce krajský soud zcela správně
posoudil jako agenturní zprostředkovávání práce cizince, na nějž nelze aplikovat výjimku
z povinnosti získat pracovní povolení dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Ostatně
to potvrdil kasační soud již v řadě svých rozsudků (srov. judikaturu uvedenou v bodu [14]
rozsudku). Oprávnění k výkonu pracovní činnosti na území České republiky by stěžovatel
nepotřeboval pouze v případě, pokud by prováděl svou hlavní činnost v členském státě, v němž
má její zaměstnavatel sídlo. Z ničeho však nevyplynulo, že by v Polsku jakoukoliv pracovní
činnost v rámci pracovního poměru vykonával, a proto je zcela v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího správního soudu (zejména rozsudek č. j. 2 Azs 289/2017 – 31) závěr
o neoprávněném výkonu závislé práce stěžovatele na území České republiky. Námitka nesprávné
aplikace §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti je tak zcela nedůvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů kasační námitce nepřisvědčil
a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto
zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu