ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.19.2020:17
sp. zn. 1 Azs 19/2020 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: K. H., zastoupena Mgr. Pavlem
Bednaříkem, advokátem se sídlem Bartolomějská 291/11, Praha 1, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti
rozhodnutím žalované ze dne 29. 10. 2019, č. j. CPR-16271-3/ČJ-2018-930310-V234 a ze dne
29. 10. 2019, č. j. CPR-16271-2/ČJ-2018-930310-V234, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2020, č. j. 32 A 77/2019 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje
(dále jen „správní orgán I. stupně“), v rozhodnutích ze dne 9. 4. 2018, č. j.
KRPB-113596-54/ČJ-2017-060028-SV, a č. j. KRPB-113596-55/ČJ-2017-060028-SV, žalobkyni
uložila podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní
vyhoštění s dobou, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států EU, v délce
6 měsíců, a dále jí uložila povinnost uhradit náklady řízení o správním vyhoštění ve výši 1.000 Kč.
[2] Důvodem pro uložení správního vyhoštění byla skutečnost, že v období nejméně
od 19. 12. 2016 do 11. 5. 2017 byla žalobkyně na území České republiky zaměstnána bez povolení
k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání.
[3] Žalovaná odvolání žalobkyně zamítla a potvrdila obě rozhodnutí správního orgánu
I. stupně. Všechny podklady shromážděné tímto správním orgánem totiž vyústily v jasný závěr
o tom, že žalobkyně nekonala na území Polska pro svého polského zaměstnavatele žádnou
pracovní činnost. Pracovní smlouva byla uzavřena výlučně s cílem, aby byla žalobkyně vyslána
k výkonu práce na území České republiky. Žalovaná dospěla k závěru, že žalobkyně institut
vyslání v rámci poskytování služeb dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES
o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „směrnice o vysílání pracovníků“)
pouze zneužívá k obcházení zákonné povinnosti mít k zaměstnání na území České republiky
potřebné povolení. Její zaměstnání ve společnosti TOS Znojmo, akciová společnost (dále
jen „TOS Znojmo“), v období od 19. 12. 2016 do 11. 5. 2017 lze zcela jednoznačně vyhodnotit
jako zaměstnání bez povolení k zaměstnání dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu
cizinců, neboť pro nedodržení podmínek daných směrnicí č. 96/71/ES nelze na cizince výjimku
plynoucí z §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, vztáhnout.
[4] Proti rozhodnutím žalované žalobkyně podala žalobu, kterou Krajský soud v Brně zamítl.
[5] V rozsudku shrnul, že žalobkyně v době kontroly nedisponovala vízem vydaným orgány
České republiky, byla držitelkou víza typu D vydaného Polskou republikou. Smlouvu s polskou
společností OVD-TEMYRTRANS SP.Z.OO. (dále jen „OVD-TEMYRTRANS“) podepsala dne
1. 1. 2017, ačkoli ve společnosti TOS Znojmo pracovala již od 19. 12. 2016. Dne 1. 1. 2017
ji společnost OVD-TEMYRTRANS vyslala k české společnosti ODRYDAS s.r.o. (dále
jen „ODRYDAS“). K práci pro TOS Znojmo nastoupila na základě smlouvy o dílo mezi touto
společností a ODRYDAS. Jednatel TOS Znojmo uvedl, že cizincům poskytují úplatné ubytování
a zvýhodněné stravování, které platí agentura. Práci cizincům přiděluje mistr. Práce agenturních
pracovníků je počítána v normohodinách. Cizinci od jejich společnosti dostávají pomůcky
a pracovní nářadí stejně jako kmenoví zaměstnanci. Agentura musí zajistit zdravotní prohlídky
a různá školení, a pokud tak neučiní, tak je provede jejich společnost, avšak náklady fakturuje
agentuře. K běžné práci cizinci používají stroje, které jsou pronajímány agentuře,
ale k přípravným pracím používají i jejich stroje např. jeřáb.
[6] Krajský soud poukázal na skutečnost, že výkladem §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti
se Nejvyšší správní soud zabýval již např. v rozsudcích ze dne 31. 1. 2018, č. j.
2 Azs 289/2017 - 31, č. 3713/2018 Sb. NSS, či ze dne 31. 5. 2018, č. j. 4 Azs 134/2018 – 18.
V rozsudku ze dne 30. 5. 2018, č. j. 2 Azs 142/2018 – 17, byly posuzovány i obdobné skutkové
okolnosti, na závěry v něm obsažené proto krajský soud odkázal. Doplnil, že na tuto judikaturu
navazují další rozsudky, např. ze dne 21. 11. 2018, č. j. 6 Azs 266/2018 – 14, či ze dne
13. 12. 2018, 2 Azs 243/2018 – 17, a ze dne 6. 6. 2019, č. j. 7 Azs 155/2019 – 14.
[7] Soud konstatoval, že vyslání žalobkyně do ČR polskou společností
OVD-TEMYRTRANS představovalo agenturní zprostředkování práce, na něž nelze aplikovat
výjimku z povinnosti získání pracovního povolení podle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.
Společnost OVD-TEMYRTRANS fakticky působila jako agentura práce vysílající pracovníky
na práci do ČR. Předložené smlouvy pouze zastíraly faktický stav. Žalobkyně svou hlavní činnost
neprovozovala ve státě sídla svého formálního zaměstnavatele, tedy v Polsku, ale v ČR. Polská
společnost vyslala žalobkyni ke společnosti ODRYDAS, se kterou měla uzavřenou smlouvu
o poskytování služeb. Společnost ODRYDAS pak měla uzavřenou smlouvu o dílo se společností
TOS Znojmo. V dokumentu ANEKS DO UMOWY O PRÁCE a formuláři A1 o sociálním
pojištění platným pro EU bylo uvedeno místo výkonu práce Družstevní 3, Znojmo, tj, sídlo TOS
Znojmo, ve kterých byla žalobkyně při kontrole zastižena. Ze smlouvy o dílo mezi TOS Znojmo
a společností ODRYDAS vyplynulo, že společnost ODRYDAS měla plně odpovídat za způsob
a výsledek provádění díla a dílo měla provádět prostřednictvím svých zaměstnanců. Nedocházelo
zde tedy k plnění závazku polské společnosti OVD-TEMYRTRANS vůči odběrateli
ODRYDAS. Soud k tomu uvedl, že zaměstnavatelé z jiných členských států mohou v rámci
volného pohybu služeb dočasně vyslat své zaměstnance na území ČR jako pracovní sílu coby
odlehčovací opatření v době dočasného úbytku zakázek. Nemohou však fungovat jako faktické
agentury práce, které bez jakékoli kontroly ze strany českých správních orgánů pouze vysílají
příslušníky třetích států do České republiky jako pracovní sílu, aniž by kdy tyto osoby využívaly
k vlastní činnosti.
[8] Vyjádření Evropské komise, na které odkazovala žalobkyně, nepovažoval krajský soud
s poukazem na závěry obsažené v rozsudcích ze dne 31. 5. 2018, č. j. 4 Azs 134/2018 - 18,
a ze dne 10. 1. 2019, č. j. 7 Azs 275/2018 - 19, za relevantní.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[9] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností. Požaduje
jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Stěžovatelka trvá na tom, že práci na území České republiky nevykonávala neoprávněně.
Nesouhlasí s názorem správních orgánů, že na je jí případ nelze aplikovat §98 písm. k) zákona
o zaměstnanosti (ve spojení se směrnicí o vysílání pracovníků). Stěžovatelka je zaměstnankyní
polské společnosti OVD-TEMYRTRANS. Do České republiky byla vyslána za účelem
poskytování služeb v rámci plnění zakázky pro společnost ODRYDAS, a to na základě smlouvy
o poskytování služeb uzavřené mezi zúčastněnými společnostmi. Soulad postupu zaměstnavatele
stěžovatelky s právem Evropské unie potvrdila i Evropská komise. Důkazy opakovaně
předkládané na podporu uvedeného tvrzení správní orgán neakceptoval.
[11] Podle stěžovatelky nelze pouze ze skutečnosti, že v Polsku nepobývala delší dobu,
dovodit, že si nevytvořila vztah se svým zaměstnavatelem; úmysl nevrátit se zpět do Polska
stěžovatelka nikdy nevyjádřila. V obchodních vztazích nelze vyloučit, že je zaměstnanec přijat
do zaměstnání a v důsledku následné nižší vytíženosti zaměstnavatele ihned vyslán k výkonu
práce v jiném členském státě, což je i stěžovatelčin případ.
[12] Žalovaná se ztotožnila se závěry rozsudku krajského soudu a odkázala na spisový
materiál.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána
včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti kterému je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§102 a násl. s. ř. s.). Důvodnost kasační
stížnosti posoudil v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými
stížnostními důvody. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Soud již rozhodnou právní otázku za obdobných skutkových okolností v minulosti
opakovaně posuzoval (např. rozsudky ze dne 16. 10. 2019, č. j. 7 Azs 311/2019 – 15, ze dne
17. 1. 2019, č. j. 7 Azs 549/2018 – 14, ze dne 24. 7. 2019, č. j. 6 Azs 17/2019 – 15, ze dne
21. 11. 2018, č. j. 6 Azs 266/2018 – 14, 13. 6. 2019, č. j. 7 Azs 156/2019 – 15, ze dne
30. 5. 2018, č. j. 2 Azs 142/2018 – 17, či ze dne 6. 9. 2019, č. j. 9 Azs 278/2018 – 19). Téměř
identickou věcí (cizinec vykonávající zaměstnání u TOS Znojmo a formálně zaměstnaný u polské
společnosti OVD-TEMYRTRANS) se pak soud zabýval v rozsudku ze dne 6. 2. 2020, č. j.
1 Azs 18/2020 – 20, ve kterém dospěl k závěru, že §98k zákona o zaměstnanosti nelze v dané
věci použít. Uvedená judikatura je plně aplikovatelná i v projednávané věci. Kasační soud proto
odkazuje na podrobnější vypořádání právní otázky v citovaných rozsudcích, ze kterých vycházel
krajský soud a které stěžovatelka nezpochybňuje, a níže pouze stručně předestře rozhodné
skutečnosti projednávané věci.
[16] Ze zjištěného skutkového stavu, zejména z okolností, za jakých došlo k uzavření a plnění
pracovně právního vztahu stěžovatelky (uzavření pracovní smlouvy téměř měsíc po nástupu
k TOS Znojmo, stěžovatelka nikdy pro svého polského „zaměstnavatele“, jeho jménem
ani pod jeho vedením nepracovala, pro českou společnost fakticky vykonávala stejnou práci
za téměř totožných podmínek jako její zaměstnanci), lze dospět k jednoznačnému závěru,
že způsob výkonu závislé práce krajský soud zcela správně posoudil jako agenturní
zprostředkovávání práce cizince, na nějž nelze aplikovat výjimku z povinnosti získat pracovní
povolení dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Ostatně to potvrdil kasační soud již v řadě
svých rozsudků (srov. judikaturu uvedenou výše). Oprávnění k výkonu pracovní činnosti
na území České republiky by stěžovatelka nepotřebovala pouze v případě, pokud by prováděla
svou hlavní činnost v členském státě, v němž má její zaměstnavatel sídlo. Z ničeho však
nevyplynulo, že by v Polsku jakoukoliv pracovní činnost v rámci pracovního poměru vykonávala,
a proto je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu závěr
o neoprávněném výkonu závislé práce stěžovatele na území České republiky. Námitka nesprávné
aplikace §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti je tak zcela nedůvodná.
[17] Ke zcela obecně formulované námitce neprovedení důkazů ve správním řízení kasační
soud uvádí, že správní orgány zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a to v nezbytném rozsahu (§3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu). Za tím účelem provedly
dostatečné množství důkazů, přičemž provádění dalších důkazů by bylo pro zjištění skutkového
stavu zcela nadbytečné.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Soud vzhledem ke shora uvedenému dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly, soud jí proto jejich
náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu