ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.208.2020:40
sp. zn. 1 Azs 208/2020 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: V. I., zastoupen JUDr. Matějem
Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra České republiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2019, č. j. OAM-361/ZA-ZA11-LE24-2019, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020, č. j.
16 Az 68/2019 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah kasační stížnosti
[1] Žalovaný v záhlaví popsaným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Žalobce
napadl uvedené rozhodnutí žalobou, ve které namítl, že politická a bezpečnostní situace
na Ukrajině je natolik závažná, že mu neumožňuje vrátit se na Krym, odkud jeho rodina pochází.
[2] Městský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. Nezpochybnil sice, že ve východní
části Ukrajiny dlouhodobě probíhá ozbrojený konflikt, zároveň se však ztotožnil se závěrem
žalovaného, že žalobci nic nebrání využít vnitřního přesídlení, ačkoliv s sebou přináší určité
obtíže jako možné zhoršení ekonomické a sociální situace rodiny. Relevantním důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany není skutečnost, že žalobce již pobývá na území České
republiky delší dobu. Svůj další pobyt si měl žalobce řešit cestou zákona 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Rovněž obavy žalobce z výkonu
vojenské služby nejsou podle městského soudu důvodné. Žalobce si v zemi původu nepřevzal
povolávací rozkaz, a nehrozí mu tedy trest odnětí svobody za nenastoupení vojenské služby.
[3] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů,
které podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(s. ř. s.). Navrhl zrušení rozsudku městského soudu, případně též rozhodnutí žalovaného.
[4] Stěžovatel namítá, že v řízení došlo k porušení §14 a §14a zákona o azylu,
neboť jím tvrzené důvody žádosti lze podřadit pod kategorii humanitárního azylu, potažmo
doplňkové ochrany. Žalovaný měl posoudit, zda stěžovateli hrozí v případě návratu do země
původu nebezpečí vážné újmy, která spočívá v bezvýchodnosti stěžovatelovy životní situace
na Ukrajině a ve všech negativních důsledcích dopadajících nejen na něho samotného,
ale i na členy jeho rodiny. S ohledem na podklady založené ve správním spisu stran bezpečnosti
a ekonomické situace na Ukrajině dle stěžovatele nelze vyloučit, že mu po návratu do vlasti vážná
újma hrozí. Pokud má stěžovatel jediné funkční zázemí právě na Krymu, tak již pouhé slovní
spojení „vycestování do domovského státu“ postrádá opodstatnění, neboť toto území bylo
zabráno jiným státem, a to včetně nemovitosti patřící rodině stěžovatele. Pokud by se chtěl
stěžovatel uchýlit do jiné části Ukrajiny, ocitl by se v roli bezdomovce, protože v jiných částech
tohoto státu nemá zázemí, a nemá se tak kam vrátit. Stěžovatel takřka polovinu svého života
pobývá v České republice, kde má veškeré své zázemí, a bylo by proto nehumánní trvat na jeho
vycestování na Ukrajinu.
[5] Dále stěžovatel poukázal na své pacifistické postoje a namítl nedostatečné posouzení
možnosti udělení mezinárodní ochrany dle §14a zákona o azylu. Odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, a zpochybnil,
že by se na straně ukrajinské armády zapojovali do konfliktu toliko dobrovolně souhlasící vojáci.
Stěžovatel odmítá vojenskou účast v jakékoliv fázi konfliktu. Je přesvědčen, že vzhledem
k existenci ozbrojeného konfliktu mu hrozí azylově relevantní újma, a to ať již z pozice pouhého
civilisty, tak i z pozice brance.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že nepovažuje kasační stížnost za důvodnou.
Odkázal na závěry soudu, se kterými se plně ztotožňuje a přílohou ke svému vyjádření soudu
zaslal Informaci OAMP ze dne 20. 4. 2020 k vnitřně vysídleným osobám na Ukrajině. Navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřijatelnou odmítl, případně zamítl
pro její nedůvodnost.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Kasační stížnost je přípustná. Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti
ve věcech mezinárodní ochrany je také její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a
s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem
institutu přijatelnosti a výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud zabýval
např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
na jehož odůvodnění pro stručnost odkazuje.
[8] S ohledem na obsah spisu a z něj vyplývající skutková zjištění soud konstatuje, že kasační
stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Posuzovaná věc se netýká otázek, které dosud
nebyly řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou řešeny rozdílně, stejně
tak nebyl shledán důvod k judikaturnímu odklonu. Kasační soud rovněž neshledal žádné zásadní
pochybení městského soudu.
[9] Napadený rozsudek splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Městský soud se dostatečně
zabýval žalobními námitkami a přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů stěžovatel nesplňuje
podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu dle §14 zákona o azylu či ve formě
doplňkové ochrany dle §14a tohoto zákona.
[10] Městský soud správně vycházel z toho, že na Ukrajině je vnitřní přesídlení možné.
Dle ustálené judikatury přitom platí, že je-li vnitřní přesídlení možné, má přednost
před uplatněním institutu mezinárodní ochrany (srov. usnesení NSS ze dne 2. 7. 2019, č. j.
5 Azs 27/2019 – 40 a v něm citovaná rozhodnutí). Z novějších rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu podporují závěr o možnosti vnitřního přesídlení na Ukrajině např. usnesení ze dne
5. 1. 2017, č. j. 10 Azs 222/2016 - 48, ze dne 24. 5. 2017, č. j. 2 Azs 59/2017 - 27, ze dne
14. 6. 2017, č. j. 9 Azs 75/2017 - 41, ze dne 10. 7. 2018, č. j. 6 Azs 50/2018 - 31, či ze dne
15. 11. 2018, č. j. 1 Azs 188/2018 - 29. V posledně zmíněném usnesení pocházel žadatel
o mezinárodní ochranu také z Krymu a byl etnickým Rusem.
[11] Jde-li tedy o poukaz stěžovatele na prokázání ozbrojeného konfliktu na Ukrajině
v souvislosti s jeho bydlištěm (zázemím) na Krymu, je nutno ho odkázat na možnost vnitřního
přesídlení. Vyhoštění, resp. vycestování do země původu, není spjato s příkazem vycestovat
do konkrétního místa, ale toliko do země původu. Je-li pak možnost vnitřního přesídlení v zemi
původu možná, přičemž stěžovatel závěry městského soudu o této možnosti relevantně
nezpochybnil, nelze hovořit o hrozbě azylově relevantní újmy. Městský soud správně uvedl,
že stěžovatel je dospělý, zdravý a může se přestěhovat do jiné části Ukrajiny společně s matkou,
která společně s ním žádala o udělení mezinárodní ochrany.
[12] Důvody, pro které stěžovatel shledává nehumánním jeho návrat do země původu, mají
spočívat zejména ve zhoršení jeho ekonomické a sociální situace. Institut mezinárodní ochrany
však není a nikdy nebyl nástrojem k řešení nepříznivé osobní či ekonomické situace žadatele
(srov. usnesení NSS ze dne 16. 5. 2018, č. j. 5 Azs 37/2018 – 33). Právo na mezinárodní ochranu
založené na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo osoby vybrat si zemi,
kde se pokusí začít nový život odpovídající jejím představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí
nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel (popřípadě též jeho rodinný příslušník) ve vlastní
zemi vystaven pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují-li jiné,
zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo „nehumánní“ mezinárodní ochranu neudělit (srov.
rozsudek NSS ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005 - 60). Tyto okolnosti neshledal
u stěžovatele ani žalovaný, ani městský soud. Stěžovatel navíc se závěry městského soudu
k žalobním bodům totožným s kasačními námitkami v kasační stížnosti výslovně nepolemizuje.
Nejvyšší správní soud pak těmto závěrům městského soudu následujícím jeho ustálenou
judikaturu nemá co vytknout.
[13] Důvodem pro udělení mezinárodní ochrany nejsou ani stěžovatelovy obavy z nástupu
do armády, resp. z výkonu vojenské služby. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již opakovaně
vyslovil, že odmítání výkonu vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího
považovat za akt pronásledování nebo hrozbu vážné újmy (tedy za důvod pro udělení azylu
nebo doplňkové ochrany), zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným
přesvědčením, ať už politickým, náboženským či morálním (viz např. rozsudky ze dne
29. 3. 2004, čj. 5 Azs 4/2004 - 49, či ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44). Stěžovatel
dle podkladů obsažených ve správním spisu nečinil v rámci tvrzeného pacifistického přesvědčení
nic, co by bylo možno zahrnout pod uplatňování politických svobod dle §12 písm. a) zákona
o azylu, resp. zastávání politického názoru ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu.
Ze shromážděných podkladů je navíc zřejmé, že pokud stěžovateli jeho přesvědčení brání
ve výkonu vojenské služby, má na Ukrajině zákonnou možnost vykonat náhradní vojenskou
službu. Městský soud uvedenou otázku posoudil zcela v souladu se zmíněnými judikaturními
závěry.
[14] Otázkou vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu (za vážnou újmu
se podle tohoto ustanovení považuje „vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu
svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu“), se Nejvyšší správní soud
zabýval v rozsudku čj. 5 Azs 28/2008 – 68, který citoval také stěžovatel. Z podkladů obsažených
ve správním řízení lze jednoznačně dovodit, že situaci východní části Ukrajiny nelze považovat
za svévolné násilí, v jehož důsledku by byl každý civilista na Ukrajině ohrožen na životě.
[15] Nejvyšší správní soud tedy neshledal důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání, proto ji odmítl pro nepřijatelnost podle §104a s. ř. s.
[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle §60 odst. 3 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu