ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.321.2020:29
sp. zn. 1 Azs 321/2020 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: B. A., zastoupen Mgr. Umarem
Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
20. 12. 2018, č. j. OAM-105/LE-LE05-HA12-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2020, č. j. 31 Az 3/2019 – 69,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2020, č. j. 31 Az 3/2019 – 69, s e
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 23. 6. 2017 u Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky
(dále jen „žalovaný“) žádost o udělení mezinárodní ochrany. Tvrzeným důvodem žádosti byla
obava o jeho bezpečnost v zemi původu, tj. Pákistánu. Žalobce uvedl, že je stoupencem hnutí
Ahmadíja a pro své náboženské vyznání byl opakovaně vystaven útokům ze strany muslimů.
S násilím se setkal jak žalobce, tak jiní členové jeho rodiny, přičemž pákistánská policie jednotlivé
incidenty nikdy nevyšetřila. Žalobce poukázal na všeobecnou nevraživost muslimů vůči osobám
ahmadíjského vyznání s tím, že diskriminace a násilnosti vůči ahmadíjům jsou všudypřítomné.
Pákistánské státní orgány přitom nedokáží poskytnout ahmadíjskému obyvatelstvu proti tomuto
jednání účinnou ochranu.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 12. 2018, č. j. OAM-105/LE-LE05-HA12-2017, (dále
jen „napadené rozhodnutí“), žalobci mezinárodní ochranu podle §12 až §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, neudělil. Připustil, že situace ahmadíjského obyvatelstva v Pákistánu
je nepříznivá. Shledal však, že výpovědi žalobce se vyznačují zásadními nesrovnalostmi, které činí
jeho azylový příběh nevěrohodným.
II. Rozsudek krajského soudu
[3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ke Krajskému soudu v Hradci
Králové, který ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl.
[4] Krajský soud se postupně zabýval splněním podmínek pro udělení jednotlivých forem
mezinárodní ochrany zakotvených v zákoně o azylu.
[5] Nejprve konstatoval, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §12
písm. a) zákona o azylu, neboť nic nenasvědčuje tomu, že by byl pronásledován z důvodu
uplatňování politických práv a svobod.
[6] Pokud se jedná o důvody pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, odkázal
soud na definici pojmu pronásledování a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82, ze dne 30. 6. 2005, č. j. 4 Azs 440/2004 – 53, a ze dne
31. 7. 2008, č. j. 7 Azs 43/2008 – 47. Uvedl, že žalobce měl v Pákistánu problémy se soukromými
osobami a svou situaci se pokusil řešit se státními orgány (policií) pouze jednou. Ve světle těchto
skutečností nelze dle mínění krajského soudu dovodit, že by byl žalobce pronásledován ve smyslu
§12 písm. b) zákona o azylu.
[7] Soud se dále vyjádřil k podmínkám pro udělení humanitárního azylu. Upozornil
na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že na udělení azylu
z humanitárních důvodů nevzniká právní nárok a je toliko na správním uvážení žalovaného,
zda jej udělí či nikoliv. Žalovaný se dle mínění soudu situací žalobce podrobně zabýval
a zohlednil všechny okolnosti relevantní pro udělení mezinárodní ochrany ve formě
humanitárního azylu.
[8] K možnostem udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu soud uvedl,
že žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážná újma v důsledku uložení nebo vykonání
trestu smrti. Rovněž neshledal, že by mu hrozilo mučení nebo nelidské či ponižující zacházení
nebo trestání. Poukázal na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z něhož
vyplývá, že aby byl případný trest ponižující, muselo by doprovodné ponížení a pokoření
dosáhnout mimořádného stupně úrovně. Ze skutečnosti, že v určité zemi panuje problematická
situace v oblasti ochrany lidských práv, pak nelze dle krajského soudu dovodit, že jsou všichni její
obyvatelé vystaveni pronásledování či jinému jednání naplňujícímu důvody pro udělení
mezinárodní ochrany. Žalobce přitom neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo,
že byl v Pákistánu ze strany státních orgánů vystaven jakémukoliv nelidskému či ponižujícímu
zacházení. Krajský soud doplnil, že v Pákistánu neprobíhá ozbrojený konflikt a vycestování
žalobce není v rozporu s mezinárodními závazky ČR. V případě žalobce tedy neshledal žádný
z důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
[9] Krajský soud se v neposlední řadě zabýval též možností udělení azylu, potažmo
doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny. Ze správního spisu však nevyplynulo,
že by některý z rodinných příslušníků žalobce požíval mezinárodní ochrany.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[10] Žalobce (stěžovatel) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Napadené rozhodnutí žalovaného považuje za nezákonné a nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost. K tomu uvádí, že žalovaný nevycházel z náležitě zjištěného skutkového
stavu a podklady, které si obstaral, byly neúplné a neaktuální.
[11] Stěžovatel zdůraznil, že žalovaný se nezabýval podstatou věci. Je obecně známou
skutečností, že politická a humanitární situace v Pákistánu je dlouhodobě napjatá. Hlavním
problémem je neschopnost policejního aparátu zajistit bezpečnost stěžovatele, který
se v minulosti potýkal s útoky z důvodu jeho náboženského vyznání (opakované bití, rozstřílení
domovních dveří apod.). Po označení viníků policejní orgány nekonaly a ochranu stěžovateli
neposkytly. Útoky byly přitom projevem nenávisti skupiny osob vyznávající většinové
náboženství, nejednalo se tedy o potíže se soukromými osobami, jak nesprávně dovodil krajský
soud.
[12] Stoupenci hnutí Ahmadíja (mezi něž se stěžovatel řadí) jsou v Pákistánu běžně
podrobování šikaně, nelidskému zacházení a mučení. Stěžovatel se v případě návratu do vlasti
obává pronásledování z důvodu jeho náboženského vyznání. V Pákistánu neexistuje svoboda
projevu, veřejné projevy menšinového náboženského vyznání jsou tvrdě trestány. Ve správním
řízení stěžovatel doložil aktuální zprávy k situaci v zemi původu, jimiž se žalovaný náležitě
nezabýval, pročež nemohl ani učinit závěr, že se nevztahují k osobě stěžovatele.
[13] Stěžovatel dále uvádí, že pokud by snad jím uváděné důvody nepostačovaly k udělení
azylu podle §12 zákona o azylu, měl mu žalovaný udělit azyl z humanitárních důvodů
či doplňkovou ochranu podle §14a zákona o azylu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozsudek krajského soudu dostatečně
reflektuje jak konkrétní okolnosti případu stěžovatele, tak všeobecné poměry panující
v Pákistánu. Žalovaný rovněž trvá na tom, že si ve správním řízení obstaral dostatek podkladů
a stěžovateli poskytl možnost uvést důvody, pro něž žádá udělení mezinárodní ochrany.
S azylovým příběhem stěžovatele se vypořádal v kontextu shromážděných informací o zemi
původu a objasnil, proč jeho žádost nepovažuje za důvodnou. Navrhuje proto, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl, popřípadě z důvodu podle §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která
je ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti
ve věcech mezinárodní ochrany je ovšem také její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a
s. ř. s. přijatelná tehdy, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Podrobněji se podstatou institutu přijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ.
pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž dovodil, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat
v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká
právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
[16] Stěžovatel v kasační stížnosti žádné důvody přijatelnosti výslovně nesdělil. Jak ovšem
vyplývá i ze shora citovaného usnesení, je sice v zájmu stěžovatele, aby uvedl, v čem spatřuje
přesah svých zájmů, pokud tak ovšem neučiní, neznamená to, že by Nejvyšší správní soud
bez dalšího přikročil k odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost.
[17] V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud shledal, že rozsudek krajského soudu trpí
zásadní vadou, která mohla mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Kasační
stížnost je tedy přijatelná.
[18] Kasační stížnost je důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil, že stěžovatel za důvod podání
žádosti o udělení mezinárodní ochrany označil především problémy s muslimským obyvatelstvem
v Pákistánu. V průběhu správního řízení provedl žalovaný se stěžovatelem několik pohovorů,
během nichž hovořil o útocích na jeho osobu, popřípadě na jiné členy jeho rodiny. Žalovaný
si k situaci v Pákistánu obstaral množství podkladů, a to především Informaci Úřadu Vysokého
komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), leden 2017, Informaci Ministerstva vnitra Velké
Británie, červen 2018 – Pákistán: Ahmadíjové, zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených
států amerických ze dne 20. 4. 2018 a ze dne 29. 5. 2018, zprávu Rakouského centra pro výzkum
a dokumentaci ze dne 23. 1. 2018, výroční zprávu Human Rights Watch ze dne 18. 1. 2018,
výroční zprávu Amnesty International ze dne 22. 2. 2018, či zprávu Freedom House, leden 2018.
Ze spisu dále vyplývá, že dne 24. 9. 2018 stěžovatel žalovanému předložil USB disk obsahující
další podklady dokumentující situaci ahmadíjského obyvatelstva v Pákistánu – konkrétně
16 videozáznamů a 6 písemností, především novinových článků. Žalovaný nepřikročil k úplnému
překladu těchto podkladů, ale jejich obsah si nechal v průběhu správního řízení přetlumočit
ustanoveným tlumočníkem.
[20] Podklady shromážděné žalovaným (jakož i důkazy předložené samotným stěžovatelem)
svědčí o veskrze neuspokojivé situaci ahmadíjského obyvatelstva v Pákistánu. Z jejich obsahu
vyplývá, že se osoby ahmadíjského náboženského vyznání potýkají s diskriminací a předsudky
jak ze strany většinového obyvatelstva, tak ze strany státních orgánů, přičemž násilnosti vůči
členům ahmadíjské komunity nejsou ničím výjimečným. Shromážděné zprávy mimo jiné hovoří
o tom, že státní orgány nejsou schopny ochranu této menšiny zajistit, respektive schází jim vůle
tak činit. Informace UNHCR z ledna 2017 uvádí, že „trestné činy a násilí spáchané na ahmadíjích nejsou
údajně systematicky vyšetřovány a pachatelé takových činů jsou údajně jen zřídka pohnáni ke spravedlnosti.“
Pákistánský trestní zákoník obsahuje skutkovou podstatu „rouhačství“ a dále také ustanovení,
které je cíleno přímo proti ahmadíjskému obyvatelstvu – tzv. protiahmadíjské zákony. Zpráva
Rakouského centra pro výzkum a dokumentaci v této souvislosti mimo jiné uvádí, že „zákon
o rouhačství a protiahmadíjské zákony jsou často využívány jak ze strany státních orgánů, tak i ze strany členů
společnosti k akcím namířeným proti stoupencům ahmadíjské víry nebo proti konvertitům, resp. k jejich
šikanování.“ Obdobné závěry vyplývají i z dalších podkladů obsažených ve správním spise. Zpráva
Human Rights Watch ze dne 18. 1. 2018 upozorňuje, že příslušná ustanovení trestního zákoníku
osobám ahmadíjského vyznání výslovně zakazují hlásit se ke své víře, stavět mešity či veřejně
svolávat věřící k modlitbě. Rovněž upozorňuje na skutečnost, že nenávist vůči příslušníkům
náboženských menšin je hluboce zakořeněná a je podněcována i veřejnou rétorikou politických
představitelů. Skutečnosti, že do akcí namířených proti ahmadíjům se zapojovali i oficiální
představitelé vlády a státní správy, si všímá též zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA ze dne
29. 5. 2018. V neposlední řadě vypovídají shromážděné podklady o ovlivňování soudů nižších
instancí, jejichž rozhodnutí, zejména pod vlivem vnějších tlaků, často vyznívají v neprospěch
náboženských menšin, aniž by pro jejich odsouzení existovaly důkazy (viz kupříkladu zpráva
Ministerstva zahraničních věcí USA ze dne 29. 5. 2018).
[21] Problematického postavení členů ahmadíjské komunity v pákistánské společnosti
si byl vědom i žalovaný, který v napadeném rozhodnutí poukazuje na obtíže, s nimiž se tyto
osoby potýkají. Na s. 12 napadeného rozhodnutí pak žalovaný uvedl: „Správní orgán nepopírá,
že stoupenci hnutí Ahmadíja se obecně mohou stát terčem negativního jednání ze strany soukromých osob,
extrémistických skupin i pákistánských státních orgánů či bezpečnostních složek a odkazuje v této souvislosti
i na doporučení UNHCR (…) že členové ahmadíjské komunity, včetně osob, které se stávají terčem útoků
militantních skupin nebo které jsou obviněny z trestného činu na základě zákonů o rouhačství nebo
protiahmadíjských zákonů, budou s největší pravděpodobností potřebovat mezinárodní ochranu uprchlíka.“ (…)
Po podrobném prozkoumání všech podkladů pro rozhodnutí jím shromážděných je však nucen konstatovat,
že ve výpovědích žadatele shledal natolik závažné rozpory, že nemohl dospět k jinému závěru, nežli
o nevěrohodnosti jeho sdělení ohledně jím tvrzených potíží ve vlasti a tím i o jeho příslušnosti k jím tvrzené
náboženské menšině.“
[22] Stěžejní část odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak věnována právě rozboru
výpovědí stěžovatele a jejich vzájemnému porovnání, na němž žalovaný demonstruje rozpornost
a nevěrohodnost stěžovatelova azylového příběhu. Žalovaný tak činí zejména na s. 13 – 15
napadeného rozhodnutí, a to ve vztahu k posuzování podmínek pro udělení azylu podle §12
písm. b) zákona o azylu. Na tytéž závěry poté odkazuje při hodnocení podmínek pro udělení
doplňkové ochrany (s. 23 napadeného rozhodnutí).
[23] Je tedy zcela zřejmé, že důvodem pro neudělení mezinárodní ochrany byla
v posuzovaném případě nevěrohodnost stěžovatelova azylového příběhu, konkrétně existence
zásadních rozporů v jeho výpovědích, nikoliv snad skutečnost, že by stěžovatelem uváděné
důvody nebyly v kontextu situace ahmadíjského obyvatelstva v Pákistánu azylově relevantní.
[24] Krajský soud však tuto skutečnost zcela pominul a v řízení přikročil k samostatnému
posuzování podmínek pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Přitom dovodil,
že stěžovatelem uváděné důvody pro udělení mezinárodní ochrany nesvědčí. Takto učinil
navzdory obsahu spisového materiálu, který dokumentuje naprosto nevyhovující situaci
ahmadíjského obyvatelstva v Pákistánu, přičemž azylový příběh žalobce je založen
na tom, že také on byl opakovaně nucen čelit násilí ze strany většinového muslimského
obyvatelstva.
[25] Typově podobnou procesní situací se Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudku ze dne
26. 6. 2014, č. j. 5 As 73/2013 – 79, v němž dovodil, že „[r]ozsudek krajského soudu, jehož závěry
nemají oporu v obsahu správního (resp. i soudního) spisu, je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.“
Problematikou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů se Nejvyšší správní soud podrobněji
zabýval též v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS, v němž
zdůraznil, že tento typ nepřezkoumatelnosti je založen „na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv
na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“.
[26] V posuzované věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozsudek krajského soudu
je stižen právě vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Jak vyplývá z již uvedeného,
žalovaný založil své rozhodnutí na tvrzení, že azylový příběh stěžovatele je nevěrohodný, přičemž
poukázal na v něm obsažené rozpory a zpochybnil jeho pravdivost. Touto skutečností se však
krajský soud vůbec nezabýval. Je sice pravdou, že žalobce v žalobě proti rozhodnutí žalovaného
především rekapituloval svůj azylový příběh a poukazoval na příkoří, jemuž je ahmadíjské
obyvatelstvo v Pákistánu vystaveno, současně se však ohradil proti tvrzení žalovaného ohledně
rozporů v jeho výpovědích. Uvedl, že „rozpory jsou drobné a nepodstatné, vyplývají z nervozity a strachu
žalobce, který cítí skutečnou obavu z pronásledování z důvodů v zákoně uvedených a bojí se o svůj život vzhledem
k trvající situaci v zemi původ.“ Právě otázkou žalovaným tvrzených rozporů ve výpovědích
stěžovatele se byl krajský soud povinen zabývat, neboť tato skutečnost představovala důvod
pro vydání negativního rozhodnutí (neudělení mezinárodní ochrany). Na to ostatně upozornil
i žalovaný ve vyjádření k žalobě, v němž mimo jiné uvedl, že žalobcova sdělení „jsou natolik
nesourodá a protichůdná, že neskýtají dostatečné vysvětlení rozporů, na něž byl žalobce správním orgánem
upozorněn. (…) Individuálními okolnostmi případu se žalovaný zabýval podrobně, byl nicméně nucen konstatovat
nevěrohodnost žalobcových tvrzení jak stran jím předkládaných potíží, tak ve vztahu k jím uváděné příslušnosti
k náboženské menšině Ahmadíjců.“
[27] Odůvodnění rozsudku krajského soudu se tedy zcela míjí s rozhodovacími důvody
žalovaného a naopak je nahrazuje odlišnou právní úvahou, která však nenalézá oporu v obsahu
správního spisu. Argumentace krajského soudu je povšechná a nereflektuje konkrétní okolnosti
posuzovaného případu. Z odůvodnění rozsudku nadto ani nevyplývá, že by soud jakkoliv blíže
pracoval s podklady o situaci v zemi původu a zohlednil je v kontextu azylového příběhu
stěžovatele. Ve světle informací o poměrech ahmadíjského obyvatelstva shromážděných
ve správním spise by totiž skutečnosti uváděné stěžovatelem (v případě jejich pravdivosti)
nepochybně svědčily pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Toho si byl zjevně
vědom i žalovaný, který v odůvodnění napadeného rozhodnutí věnoval rozsáhlé pasáže
problematice diskriminace a porušování základních lidských práv a svobod osob ahmadíjského
vyznání v Pákistánu; své závěry o neudělení mezinárodní ochrany však založil na nevěrohodnosti
azylového příběhu stěžovatele.
[28] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů, tedy trpí vadou, k níž je soud povinen přihlédnout i z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.). Za těchto okolností Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než rozsudek
krajského soudu zrušit. V dalším řízení bude na krajském soudu, aby se zabýval otázkou
žalovaným tvrzených rozporů ve výpovědích stěžovatele, tj. aby zejména vyhodnotil, zda se jedná
o tak zásadní nesrovnalosti, že činí azylový příběh stěžovatele nevěrohodným (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2009, č. j. 2 Azs 18/2009 – 79).
V. Závěr a náklady řízení
[29] Kasační stížnost je důvodná, a proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle
§110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení
bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). Současně pak v souladu s §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne
o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu