ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.83.2020:44
sp. zn. 1 Azs 83/2020 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: A. K., zastoupen Mgr.
Janem Blažkem, advokátem se sídlem Riegrova 223/20, Plzeň, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 9. 2019, č. j. MV-109977-4/SO-2019, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 2020,
č. j. 30 A 105/2019 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaná nemá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná je po v i n na nahradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši
4.114 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Jana Blažka, advokáta, do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 10. 6. 2019, č. j. OAM-13905-14/ZM-2019,
zamítlo podle §44a odst. 11 ve spojení s §46e odst. 1 a s §37 odst. 2 písm. a) a v návaznosti
na §56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žalobcovu žádost
o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka
pobytu cizince na území. Touto překážkou měl být výkon závislé práce mimo pracovněprávní
vztah v období od 1. 6. 2017 minimálně do 22. 6. 2017 a výkon práce v rozporu s vydanou
zaměstnaneckou kartou a rozhodnutím o povolení k zaměstnání.
[2] Žalovaná žalobcovo odvolání zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.
II. Rozsudek krajského soudu
[3] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Plzni, který
na jejím základu rozhodnutí žalované i prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované
k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud shledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek
důvodů. Podle judikatury je pojem „závažná překážka“ obsažený v §56 zákona o pobytu cizinců
neurčitým pojmem, který je správní orgán povinen vymezit ve svém rozhodnutí a na podkladu
zjištěného skutkového stavu náležitě odůvodnit jeho naplnění. Výkon nelegální práce cizincem,
resp. výkon práce v rozporu s povolením k zaměstnání nebo zcela bez takového povolení,
je obcházením, resp. porušováním zákona. Dopouští-li se cizinec takového jednání, obecně vzato
není vyloučeno, aby takové jednání bylo považováno za závažnou překážku jeho pobytu
na území. Správní orgány svůj závěr o výkonu nelegální práce plně založily na protokolu
o kontrole provedené Oblastním inspektorátem práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj (dále
též „inspektorát práce“) č. j. 2124/6.71/17-9, sp. zn. I6/2017-182 (dále též „protokol
o kontrole“). Protokol o kontrole je možné využít k důkazu i v jiných správních řízeních.
Je však nutno jej v nich řádně provést k důkazu a rovněž jej jako důkaz také hodnotit,
tj. v souvislosti s ostatními důkazy. Na základě samotného protokolu o kontrole nelze závěry,
ke kterým správní orgány dospěly, odůvodnit.
[5] Správní orgány se měly ve svých rozhodnutích zabývat otázkou možné pracovní cesty
žalobce. Poukazy žalované na to, že pracovní cestou nelze zastřít výkon nelegální práce jsou
obecně sice správné, ale ve vztahu k případu žalobce neodůvodněné, neboť není postaveno
najisto, že se žalobce tímto způsobem skutečně pokoušel výkon nelegální práce zastírat. K této
otázce nebylo vůbec provedeno dokazování, a tento závěr správního orgánu prvního stupně
ani žalované tak není vůbec odůvodněn. Bylo proto namístě se ve správním řízení vypořádat
s otázkou cestovního příkazu, kterým se žalobce dle protokolu o kontrole prokázal příslušnému
inspektorovi a popřípadě provést dokazování ke zjištění, zda se v daném případě jednalo
skutečně o pracovní cestu, nebo zda šlo jen o fiktivní pracovní cestu zastírající výkon nelegální
práce.
[6] Tytéž závěry je pak podle krajského soudu nutno uvést i ve vztahu k tvrzenému výkonu
jiného druhu práce, než měl žalobce povolen. Správní orgány vůbec neprovedly úvahu ve vztahu
k tomu druhu práce, který měl žalobce povolen u svého zaměstnavatele v době, kdy byl zastižen
kontrolou inspektorátu práce, a jeho porovnáním s druhem práce, který v provozovně WEILER
Holoubkov s.r.o. (dále jen „WEILER“) v Holoubkově fakticky vykonával. K závěru o odlišnosti
dvou druhů zaměstnání (rozuměj povoleného a fakticky vykonávaného) přitom v některých
případech nelze dospět pouze na základě názvu určité pracovní pozice nebo názvu tohoto druhu
práce. Platí to i v tomto případě, kdy se činnosti představitelně podřaditelné pod druh práce,
jenž měl žalobce povolen („manipulační dělníci ve výrobě“), v zásadě může překrývat s činností,
kterou žalobce v provozovně WEILER v době kontroly fakticky vykonával („technologické
úkony přímo související s výrobou obráběcích strojů“). I v tomto směru krajský soud postrádal
v napadeném rozhodnutí, ale i jemu předcházejícím rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
příslušnou úvahu, na základě které by bylo možno závěry správních orgánů obou stupňů,
že se v daném případě jedná o jiný druh práce, přezkoumat.
[7] Objevuje-li se pak v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně závěr, že žalobce
vykonával v období od 1. 6. 2017 minimálně do 22. 6. 2017 závislou práci zcela mimo
pracovněprávní vztah, krajský soud žalobci rovněž přisvědčil, že ani pro ten nelze ve spise nalézt
oporu, ani není dostatečně odůvodněn.
[8] Další žalobní námitky krajský soud neshledal důvodnými.
III. Kasační stížnost
[9] Žalovaná (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
[10] Považuje za absurdní názor krajského soudu, podle kterého se správní orgány měly
v odůvodnění svých rozhodnutí vyrovnat se skutečnostmi uvedenými v protokolu o kontrole,
tedy pracovní cestou, cestovním příkazem a druhem vykonávané práce. Těmito skutečnostmi
se zabýval inspektorát práce, tj. správní orgán k tomu věcně příslušný, který konstatoval,
že žalobce vykonával nelegální práci. Tato skutečnost je podle stěžovatelky plně dostačující
k zamítnutí žádosti z důvodu existence závažné překážky podle §56 odst. 1 písm. j) zákona
o pobytu cizinců. Krajský soud nespecifikoval, jak by měly správní orgány uvedené skutečnosti
více zjišťovat. Z protokolu o kontrole (viz citace ze stran 13 a 20 protokolu) je evidentní,
že se v případě žalobce nemohlo jednat o pracovní cestu, jak uvádí krajský soud. Žalobce
pracoval pro zaměstnavatele ALMAX WORK-Holding, družstvo (dále jen „ALMAX“)
na pracovišti v areálu společnosti WEILER pouze na základě uzavřené rámcové smlouvy o dílo
mezi těmito společnostmi. Vykonával zde i jiný druh práce. Krajský soud zmíněnou rámcovou
smlouvu nezohlednil, ačkoli je podle stěžovatelky podstatná. Na rozdíl od krajského soudu
je stěžovatel toho názoru, že bylo na žalobci, aby prokázal své tvrzení, podle kterého se výkonu
nelegální práce nedopustil. Stěžovatelka je přesvědčena, že její rozhodnutí je dostatečně
a srozumitelně odůvodněné a vypořádává všechny relevantní námitky. Stěžovatelka nesouhlasí
se závěrem soudu, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav.
[11] Rozsudek krajského soudu je nesrozumitelný, neboť v bodu 32 v souvislosti s pracovní
cestou odkazuje na §93 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Toto ustanovení se však týká
práce přesčas, nikoli pracovní cesty. Rozsudek je též vnitřně rozporný. Krajský soud vytýká
správním orgánům, že své závěry opřely o protokol o kontrole, v bodech 28 a 34 rozsudku
však krajský soud označil protokol o kontrole za použitelný a způsobilý podklad, ze kterého
lze vycházet. Dále, samotnému krajskému soudu bylo z protokolu o kontrole zřejmé,
že se žalobce nacházel na jiném místě výkonu práce, než jaké měl povoleno. Následně
však polemizoval o pracovní cestě a cestovním příkazu a o druhu práce vykonávané žalobcem,
aniž by vzal v úvahu, že se touto otázkou zabýval inspektorát práce.
[12] Stěžovatelka navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu
k dalšímu řízení.
IV. Vyjádření žalobce
[13] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka nevysvětlila, v čem přesně
spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Neuvádí ani, jakou konkrétní právní otázku
soud posoudil nesprávně. Kasační stížnost by tedy měla být odmítnuta, případně zamítnuta.
[14] Stěžovatelka rozhodla pouze na základě protokolu o kontrole. Kontrolní zjištění obsažená
v protokolu však nelze zaměňovat s výroky případného rozhodnutí inspekce práce. Skutková
zjištění zachycená v protokolu jsou podkladem pro navazující správní řízení, nejsou
jím však případná hodnocení kontrolorů, která se v protokolu mohou rovněž nacházet.
Na základě protokolu nelze dovozovat vznik jakýchkoli práv či povinností. Protokol o kontrole
tak nemůže být v souzené věci dostatečným podkladem, a to tím spíše, že závěry v něm obsažené
a převzaté do rozhodnutí inspekce práce odvolací orgán fakticky odmítl pro jejich neprokázání
(rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. S6-2018-47). Do dnešního
dne nebylo na základě protokolu vydáno pravomocné rozhodnutí.
[15] Žalobce se zcela ztotožňuje se závěrem krajského soudu o nedostatečném odůvodnění
rozhodnutí. Stěžovatelka se nijak nezabývala tím, že podle protokolu o kontrole žalobce
při kontrole předložil cestovní příkaz, který legitimizoval jeho přítomnost na daném místě.
Nelze přitom bez dalšího konstatovat výkon nelegální práce z důvodu odlišného místa výkonu
práce. Správní orgány platnost cestovního příkazu nezpochybnily. Stěžovatelka pochybila rovněž
při odůvodnění výroku o výkonu odlišné práce od druhu povolené práce. Žalobce na pracovišti
v Holoubkově fakticky vykonával práci podřaditelnou pod jemu povolený druh práce
„manipulační dělník ve výrobě“. K námitce týkající se rámcové smlouvy žalobce uvádí,
že na pracovišti v Holoubkově byl na základě cestovního příkazu, nikoli na základě rámcové
smlouvy. Žalobce předložil dostatek důkazů, které výkon nelegální práce jasně vyvracejí.
[16] V doplnění vyjádření ze dne 23. 3. 2020 žalobce poukázal na usnesení inspektorátu práce
ze dne 16. 3. 2020, kterým bylo zastaveno přestupkové řízení vedené na základě protokolu
o kontrole proti žalobcovu bývalému zaměstnavateli ALMAX, neboť odpovědnost bývalého
zaměstnavatele zanikla.
V. Posouzení kasační stížnosti
[17] Soud konstatuje, že kasační stížnost má všechny zákonem požadované formální
náležitosti a je projednatelná. Důvodnost kasační stížnosti soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Soud se neztotožnil s výtkou
žalobce obsaženou v jeho vyjádření, podle které kasační stížnost neobsahuje konkrétní důvody,
a měla by proto být odmítnuta. Soud považuje kasační tvrzení za dostatečně konkrétní
a podřaditelná pod důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s. Přistoupil proto k věcnému
projednání kasační stížnosti.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud předesílá, že rozsudek krajského soudu netrpí namítanou vadou
nesrozumitelnosti, resp. nepřezkoumatelnosti.
[20] Poukázal-li krajský soud v bodu 32 rozsudku v souvislosti s úvahami o možné pracovní
cestě žalobce na §93 zákoníku práce, jde o zjevnou nepřesnost. Z kontextu celého rozsudku totiž
vyplývá, že krajský soud měl na mysli §93 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Například
v bodu 30 rozsudku uved, že „v současné době je možnost vyslání cizinců na pracovní cesty zakotvena v §93
zákona o zaměstnanosti“ a následně toto ustanovení přesně citoval. Dále v tomtéž bodu poukázal
na „§93 zákona o zaměstnanosti“. Z dalšího odůvodnění pak bezpochyby plyne, že krajský soud
pracoval právě s §93 zákona o zaměstnanosti, nikoli s §93 zákoníku práce. Popsaná chyba
tak v žádném případě nemohla mít vliv na srozumitelnost rozsudku.
[21] Soud neshledal ani tvrzený vnitřní rozpor v odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský
soud nezpochybnil, že protokol o kontrole lze využít jako důkazní prostředek. V projednávané
věci však dospěl k závěru, že ze samotného protokolu o kontrole nelze dovodit závěry, ke kterým
správní orgány dospěly. Jinými slovy, podle krajského soudu nebyla zjištění vyplývající
z protokolu o kontrole dostatečná pro náležité objasnění skutkového stavu věci ve smyslu §3
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.
[22] Stejně tak krajský soud nezpochybnil, že se žalobce v okamžiku kontroly prováděné
inspektorátem práce nacházel na jiném místě výkonu práce, než jaké měl povoleno. Konstatoval
však, že se stěžovatelka (potažmo ministerstvo) měla za účelem dostatečného objasnění
skutkového stavu zabývat tvrzením žalobce ohledně pracovní cesty a též povahou jím fakticky
vykonávané práce. Bez objasnění těchto skutečností neměl závěr, že žalobce vykonával v daném
období práci v rozporu s vydanou zaměstnaneckou kartou a rozhodnutím o povolení
k zaměstnání, resp. mimo pracovněprávní vztah, dostatečnou oporu ve správním spisu.
[23] Nejvyšší správní soud na výše předestřených úvahách krajského soudu neshledává
nic rozporného. Naopak, tyto úvahy jsou srozumitelné, logické a nadto (a zde již jde o věcné
posouzení, které soud provádí níže) též správné.
[24] Podle §44a odst. 1 zákona o pobytu cizinců ministerstvo platnost zaměstnanecké karty
neprodlouží, nesplňuje-li cizinec podmínky uvedené v §42g odst. 2 písm. a), b) a c), §42g odst. 3
větě první nebo v §42g odst. 4 anebo je-li důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti
zaměstnanecké karty (§46e), a dále, jestliže Úřad práce České republiky - krajská pobočka
nebo pobočka pro hlavní město Prahu vydal závazné stanovisko, že další zaměstnávání cizince
nelze vzhledem k situaci na trhu práce povolit. Ustanovení §42g odst. 3 věta druhá a §46 odst. 6
písm. d), e) a f) se použije obdobně. Jestliže bylo v průběhu řízení o žádosti o prodloužení
zaměstnanecké karty učiněno oznámení podle §42g odst. 7, 8 nebo 10, má se za to, že cizinec
žádá o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty z důvodu zaměstnávání na posledně
oznámenou pracovní pozici.
[25] Podle §46e odst. 1 ministerstvo zruší platnost zaměstnanecké karty z důvodů uvedených
v §37, z důvodu uvedeného v §46 odst. 6 písm. b), d) nebo e) a dále, jestliže cizinci nebyla
uznána odborná kvalifikace příslušným uznávacím orgánem.
[26] Podle §37 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost víza
k pobytu nad 90 dnů, jestliže nastal některý z důvodů uvedených v §56 odst. 1 písm. a), c), d), g),
h) a j) až l) nebo v §56 odst. 2.
[27] Podle §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum, s výjimkou víza
k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle §33 odst. 3,
ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky
nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.
[28] Podle §5 písm. e) bod 2. zákona o zaměstnanosti se pro účely tohoto zákona nelegální
prací rozumí práce vykonávaná cizincem v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání
nebo bez tohoto povolení, je-li podle tohoto zákona vyžadováno, nebo v rozporu
se zaměstnaneckou kartou, kartou vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modrou
kartou vydanými podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky nebo bez některé
z těchto karet; to neplatí v případě výkonu jiné práce podle §41 odst. 1 písm. c) zákoníku práce.
[29] Ze správního spisu se podává, že žalobci byla vydána zaměstnanecká karta s dobou
platnosti od 15. 3. 2017 do 14. 3. 2019 na pracovní pozici montážní dělník výrobků a zařízení
u zaměstnavatele ALMAX. Žalobci bylo dále vydáno rozhodnutí o povolení k zaměstnání
k zaměstnavateli ALMAX na pracovní pozici „manipulační dělníci ve výrobě“ s místem výkonu
práce Tylova 57, Plzeň a U Sl évárny 207, Dýšina. Žalobce dne 11. 3. 2019 podal žádost
o prodloužení zaměstnanecké karty.
[30] Ministerstvo žalobcově žádosti nevyhovělo z důvodu existence jiné závažné překážky
ve smyslu §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Tato jiná závažná překážka měla spočívat
ve výkonu závislé práce mimo pracovněprávní vztah v období od 1. 6. 2017 minimálně
do 22. 6. 2017 a výkonu práce v rozporu s vydanou zaměstnaneckou kartou a rozhodnutím
o povolení k zaměstnání. Uvedený závěr ministerstvo založilo na skutečnostech vyplývajících
z protokolu o kontrole (a souvisejícího vyřízení námitek proti tomuto protokolu), který
je součástí správního spisu.
[31] Z protokolu o kontrole vyplývá, že v průběhu kontroly prováděné vůči společnosti
ALMAX (žalobcův zaměstnavatel) byli dne 22. 6. 2017 ve výrobní hale společnosti WEILER
v Holoubkově zastiženi zaměstnanci společnosti ALMAX (mezi nimi též žalobce), kteří
zde společně s kmenovými zaměstnanci společnosti WEILER v halách „montáž“ a „lakovna“
zajišťovali „výrobu výrobního programu“ společnosti WEILER. Žalobce při této kontrole
inspektorovi sdělil, že byl do lakovny vyslán svým zaměstnavatelem od 1. 6. 2017 na základě
cestovního příkazu. Současně inspektorovi předložil cestovní příkaz vydaný zaměstnavatelem,
kterým byl vyslán z místa bydliště na pracovní cestu do Holoubkova. Z protokolu dále plyne,
že žalobce v době kontroly prováděl „technologické úkony přímo související s výrobou obráběcích strojů“.
[32] Nejvyšší správní soud nemá (shodně s krajským soudem) pochyb o tom, že protokol
o kontrole (byť prováděné vůči osobě odlišné od účastníka řízení) může být způsobilým
důkazním prostředkem. Podle §51 odst. 1 správního řádu lze totiž k provedení důkazů užít všech
důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány
nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Protokol o kontrole je v dané věci nutno
považovat za standardní listinný důkaz ve smyslu §53 správního řádu.
[33] Podle §3 správního řádu, nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán
tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který
je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2 správního řádu. Zásada
materiální pravdy vyjádřená v citovaném ustanovení správního řádu správním orgánům ukládá
činit vše potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu. Je-li skutkový stav nejasný nebo
mezerovitý, musí se správní orgán postarat o odstranění nejasností a mezer dokazováním. Správní
orgány hodnotí podklady, zejména důkazy, podle své úvahy. Pečlivě přitom musí přihlédnout
ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§50 odst. 4 správního řádu).
[34] Shora uvedené pro nyní souzenou věc znamená, že učinily-li správní orgány závěr
o existenci jiné závažné překážky pobytu žalobce na území, bylo jejich povinností v řízení
shromáždit a provést důkazy v takovém rozsahu a obsahu, které by takový závěr odůvodňovaly.
Současně bylo povinností správních orgánů přihlédnout ke všemu, co v řízení vyšlo najevo,
a řádně se vypořádat též s tvrzeními žalobce, kterými zpochybňoval závěry správního orgánu.
[35] V nyní projednávané věci správní orgány však svým povinnostem při zjišťování
skutkového stavu nedostály.
[36] Jak již soud zdůraznil shora, správní orgány své závěry plně založily na protokolu
o kontrole. Z něj je však v zásadě možno dovodit jen tolik, že žalobce fakticky vykonával práci
na jiném místě a jím vykonávaná činnost byla formálně označena jinak, než práce, kterou měl
úřadem práce povolenu. Skutečnosti obsažené v protokolu o kontrole tak jistě mohly poskytnout
dobré východisko pro další úvahy správních orgánů. Pokud ovšem správní orgány hodlaly
vycházet ze závěru, že se žalobce dopustil výkonu nelegální práce, musely tuto skutečnost v řízení
dostatečně prokázat. Sám protokol o kontrole tuto skutečnost neprokazuje, resp. obsahuje
tvrzení, která bylo nutno za účelem správného zjištění skutkového stavu v nynější věci dále řádně
prověřit.
[37] Přitom žalobce již v průběhu kontroly předložil cestovní příkaz a jasně tvrdil, že nejde
o výkon nelegální práce, neboť je vyslán na pracovní cestu. Stejně tak v odvolání žalobce namítal,
že „z jednorázového pobytu zaměstnance na adrese odlišné od místa výkonu práce ovšem nelze v žádném případě
usoudit, že došlo ke změně místa výkonu práce a tedy k porušení jakéhokoli předpisu“. Správní orgány toto
žalobcovo tvrzení (které se snažil doložit cestovním příkazem) nijak nekonfrontovaly
se zjištěními vyplývajícími z protokolu o kontrole. Nedostály tak své povinnosti přihlédnout
ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§50 odst. 4 správního řádu), v důsledku čehož nedostatečně
zjistily skutkový stav.
[38] Stěžovatelčino kasační tvrzení, podle kterého je „evidentní, že se v případě žalobce nemůže
jednat o pracovní cestu“, je proto přinejmenším předčasné, neboť pro takový závěr správní
spis neposkytuje žádnou oporu. Argumentuje-li stěžovatelka v kasační stížnosti existencí
rámcové smlouvy, na jejímž základu měl žalobce vykonávat práci u společnosti WEILER,
je k tomu jednak třeba uvést, že jde o argumentaci neobsaženou v rozhodnutí stěžovatelky
(ani v prvostupňovém rozhodnutí). Na správnosti shora uvedených závěrů tak nemůže
nic změnit, neboť, jak již soud mnohokrát uvedl, nedostatek odůvodnění rozhodnutí správních
orgánů nelze napravovat prostřednictvím vyjádření k žalobě či jiným návrhům, resp.
prostřednictvím kasační stížnosti (srov. rozsudky ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003 - 58,
či ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 80/2008 - 68, č. 1787/2009 Sb. NSS). Současně soud zdůrazňuje,
že stěžovatelkou zmiňovaná rámcová smlouva o dílo (kterou podle jejího názoru krajský soud
nezohlednil) není součástí správního spisu a správní orgány z ní v nyní souzené věci nevycházely.
Nejvyššímu správnímu soudu proto není zřejmé, jakým způsobem ji měl krajský soud při svém
rozhodování zohlednit.
[39] Kasační soud pak plně přisvědčuje závěru krajského soudu, že skutkový stav byl zcela
nedostatečně zjištěn též ve vztahu k tvrzenému výkonu jiného druhu práce. Stěžovatelka tento
závěr krajského soudu v kasační stížnosti nijak konkrétně nezpochybnila, namítá pouze obecně,
že skutkový stav byl prokázán dostatečně. Nejvyšší správní soud proto v téže míře obecnosti
konstatuje, že ani ve vztahu k závěru o výkonu jiného druhu práce neposkytuje správní spis
dostatek podkladů.
[40] Nejvyšší správní soud souhlasí s obecnými východisky týkajícími se objasňování
skutkového stavu správním orgánem, která vyplývají ze stěžovatelkou citované judikatury (např.
rozsudky ze dne 20. 6. 2018, č. j. 3 Azs 133/2017 – 27, či ze dne 7. 3. 2007, č. j. 3 As 32/2006 - 52).
Není pochyb o tom, že správní orgán může odmítnout provedení určitého důkazu, je-li
nadbytečný, a že povinnost řádného objasnění skutkového stavu je korigována zásadou procesní
ekonomie. Obecně tedy není nutno trvat na natolik podrobném objasnění skutkového stavu,
které by nemělo pro rozhodnutí ve věci své opodstatnění. V nyní posuzované věci, jak vyplývá
ze shora uvedeného, však správní orgány na objasnění skutečností podstatných pro rozhodnutí
ve věci téměř rezignovaly. Spokojily se pouze se skutečnostmi zachycenými v protokolu
o kontrole, které ovšem nejsou způsobilé skutkově podepřít jimi vyslovené závěry. Nadto nelze
pominout, že správní orgány ani adekvátně nereagovaly na vše, co v řízení vyšlo najevo (otázka
předložení cestovního příkazu) ani na tvrzení vnesená do řízení žalobcem (že se nelegální práce
nedopustil, neboť byl na pracovní cestě). Některé závěry (zejména týkající se povahy žalobcem
vykonávané práce) pak oporu ve správním spisu nenacházejí vůbec.
[41] Krajský soud tedy správně uzavřel, že skutkový stav nebyl doposud dostatečně zjištěn tak,
aby mohl odůvodňovat rozhodnutí o neprodloužení žalobcovy zaměstnanecké karty z důvodu
existence jiné závažné překážky pobytu žalobce na území.
VI. Závěr a náklady řízení
[42] Soud dospěl s ohledem na shora uvedené k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
proto ji podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[43] Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 ve spojení s §120 s. ř. s.). Úspěšnému žalobci soud přiznal náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, kterou představuje odměna advokáta (§35 odst. 2 s. ř. s.)
za jeden úkon právní služby ve výši 3.100 Kč, tj. za vyjádření ke kasační stížnosti, podle §11
odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 4
advokátního tarifu), tedy 3.400 Kč, které je třeba navýšit o DPH ve výši 21 %, tedy celkem
4.114 Kč, které je žalobci povinen v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. uhradit neúspěšný účastník,
tedy stěžovatelka, a to k rukám jeho zástupce ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku. Za doplnění vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 23. 3. 2020 soud žalobcovu zástupci
odměnu nepřiznal, neboť v tomto vyjádření byla pouze doplněna argumentace již obsažená
ve vyjádření prvním. Stejně tak soud zástupci žalobce nepřiznal odměnu za převzetí a přípravu
zastoupení, neboť tento úkon zástupce učinil již v řízení před krajským soudem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu