ECLI:CZ:NSS:2018:3.AZS.133.2017:27
sp. zn. 3 Azs 133/2017 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Q. M., zast. Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha,
o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 14. 4. 2016, č. j. MV-34919-4/SO-2016, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne
4. 4. 2017, č. j. 65 A 37/2016 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádnému z účastníků se n e p ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek, jímž Krajský
soud v Ostravě – pobočka v Olomouci zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne
14. 4. 2016, č. j. MV-34919-4/SO-2016.
[2] Krajský soud při posuzování věci vycházel z následujícího skutkového stavu. Dne
15. 6. 2015 požádal žalobce o povolení k trvalému pobytu v České republice z důvodu „sloučení
s dcerou“. Nezletilá dcera žalobce přitom byla rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne
22. 5. 2013 svěřena do výchovy své babičce. Žalobce je povinen platit na dceru výživné ve výši
1.000 Kč měsíčně, jiné děti nemá. S dcerou se žalobce momentálně nestýká a nemá vytvořeny
podmínky pro její převzetí do výchovy. Ve spise je založena lékařská zpráva o ambulantním
komplexním kardiologickém vyšetření žalobce ze dne 6. 10. 2014, potvrzení o placení výživného
a nájemní smlouva. Z výsledku pobytové kontroly ze dne 24. 9. 2015 vyplynulo, že žalobce bydlí
v přízemním bytě na adrese X, žádné dítě s ním nebydlí. Šetření bylo provedeno i na adrese, kde
měla bydlet dcera žalobce se svou babičkou, nicméně podle sdělení obyvatel domu se
odstěhovaly v srpnu 2015 pravděpodobně do Moravského Berouna.
[3] Z výslechu žalobce uskutečněného dne 18. 12. 2015 vyplynulo, že se v prosinci 2007
oženil a přibližně po jednom roce se rozvedl. Nyní obývá se svou družkou byt 3+1,
kde má volný pokoj, kdyby dcera chtěla přijít na návštěvu. Dcera u něj ještě na návštěvě nebyla,
byla se jen několikrát podívat v obchodě družky. V rozhodnutí okresního soudu styk s dcerou
upraven nebyl. Možnost navštívit dceru žalobce nyní nemá z důvodu zdravotní indispozice.
V květnu 2013 si najal byt blízko bydliště dcery a do srpna 2015 se viděli skoro každý den.
Žalobce bydlel společně s dcerou a babičkou asi rok. Babička s dcerou chodí za žalobcem jednou
až dvakrát měsíčně pro výživné. Když dcera potřebuje oblečení a žalobce ho má v obchodě,
dostane ho darem. Naposled ji viděl 5. 12. 2015, když s babičkou přijela do obchodu pro dárek,
který jí koupil. V září dcera začala chodit do školy, tak jí koupil obuv a oblečení. S matkou dítěte
není v kontaktu asi 2 roky, než se podruhé vdala, chodila s dcerou k žalobci. Žalobce žádá
o povolení k pobytu, aby se mohl lépe o dceru starat; pokud by jej dostal, chtěl by ji získat
do péče.
[4] Rozhodnutím ze dne 13. 1. 2016 Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační
politiky, oddělení pobytového správního řízení Moravskoslezský kraj, pracoviště Ostrava (dále
jen „správní orgán I. stupně“), zamítlo žádost žalobce z důvodu uvedeného v §87k odst. 1 písm. g)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť v řízení nebyly potvrzeny důvody
udělení povolení k pobytu podle §87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V řízení
o žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu podle §87h odst. 1 zákona o pobytu cizinců
je totiž nezbytnou podmínkou prokázání skutečnosti, že žadatel je rodinným příslušníkem občana
EU podle §15a odst. 1 nebo 3 zákona o pobytu cizinců. Tuto podmínku však žalobce nesplnil.
Žalovaná se následně v rozhodnutí o odvolání ztotožnila se závěrem správního orgánu I. stupně,
a to včetně jeho odůvodnění.
[5] Po posouzení věci samé dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná. Soud dal
správním orgánům za pravdu, že žalobce nesplnil jednu ze zákonných podmínek pro udělení
povolení k trvalému pobytu, kterou je sdílení společné domácnosti s dcerou. Břemeno tvrzení
a břemeno důkazní v posuzovaném případě spočívá na cizinci, neboť jde o řízení
na žádost. Proto bylo na žalobci, aby prokázal existenci společné domácnosti s dcerou ve smyslu
§15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Krajský soud také shledal, že rozhodnutí obou
správních orgánů jsou zcela přezkoumatelná, srozumitelná a obsahují dostatek důvodů,
a že žalovaná se vypořádala se všemi odvolacími námitkami žalobce. Odůvodnění napadených
rozhodnutí obsahuje v souladu s §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu důvody
výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil a informace
o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením
k podkladům rozhodnutí. Žalobce se do protokolu vyjádřil, uvedl vše, co chtěl k věci uvést
a po seznámení s podklady rozhodnutí se již k věci nechtěl vyjádřit, což stvrdil svým podpisem.
[6] Dále krajský soud doplnil, že podle §51 odst. 3 správního řádu ve znění účinném
ke dni vydání napadeného rozhodnutí, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost
zamítne, je-li v souladu s požadavky uvedenými v §3 správního řádu zjištěna skutečnost,
která znemožňuje žádosti vyhovět. V posuzované věci byla touto skutečností neexistence
společné domácnosti. Lékařská zpráva, kterou žalobce dokládal do spisu, neprokázala souvislost
se soužitím a péčí o dceru, proto nebyl důvod se touto zprávou více zabývat. Soud se ztotožnil
i s úvahou, že žalobce nemá k dceři jiný vztah než jako její otec, tzn. vztah ve smyslu §15a odst. 2
a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Na žalobce se tedy může vztahovat pouze §15a odst. 2 písm.
c) a odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců, jelikož je mu 56 let, nezletilá dcera jej nemůže
vyživovat a nežije s ním ve společné domácnosti. Podle výpovědi žalobce ani jeho zdravotní stav
není takový, aby odpovídal §15a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žádné jiné doklady,
kromě uvedené lékařské zprávy, žalobce ke svému stavu nedoložil. Ve správním řízení se dostalo
žalobci všech potřebných poučení a u jednání byl přítomen tlumočník.
[7] Nedůvodná je podle krajského soudu také žalobní námitka, že správní orgány nedbaly,
aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu a nešetřily oprávněné zájmy žalobce.
Správní orgány nemohly přijmout jiné rozhodnutí, jelikož žalobce nesplnil podmínku společného
soužití s dcerou a tato skutečnost byla ve správním řízení postavena najisto. Dále soud uvedl,
že zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí se v takovém případě neprovádí a odkázal k tomu
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016 – 30. Za daného
stavu byl správní orgán I. stupně povinen žádost zamítnout. K námitce vadného posouzení
přiměřenosti rozhodnutí soud konstatoval, že zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí
se v daném případě neprovádí podle §87h, podle §174a zákona o pobytu cizinců, ani podle
čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Správní orgány podle názoru
soudu dodržely zásady své činnosti a nedopustily se v řízení žádného žalobcem namítaného
pochybení.
[8] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Jeho námitky
byly ve své podstatě totožné, jako námitky uvedené v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí
a v žalobě. Namítal zejména, že krajský soud nesprávně posoudil námitku týkající se odvolacího
přezkumu prvostupňového rozhodnutí, neboť správní orgán I. stupně nedostál požadavkům
uvedeným v §68 odst. 3 správního řádu a porušil §3 správního řádu.
[9] Podle názoru stěžovatele nelze také akceptovat názor krajského soudu, že se správní
orgány nemusí zabývat přiměřeností dopadu rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného
života, neboť tak zákon výslovně nestanoví přímo u jednotlivého důvodu pro zamítnutí
žádosti. Povinnost posuzovat přiměřenost vyplývá ze základních zásad správního řízení
a z ústavněprávních norem. Jak uvádí Ústavní soud ve své konstantní judikatuře, obecný soud
není absolutně vázán doslovným zněním zákona. Formalistický přístup správních orgánů
a obecných soudů nelze tolerovat, neboť při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet
jejich účel a smysl. K uvedenému odkázal také na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 10. 2014, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu podané v kasační
stížnosti (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.) a dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[12] Ve věci rozhodl Nejvyšší správní soud za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2 věty
první s. ř. s., tedy bez jednání. Učinil tak i přesto, že podáním ze dne 22. 5. 2017 právní zástupce
stěžovatele soudu sdělil, že na nařízení jednání trvá. V řízení o kasační stížnosti totiž neplatí
obecné pravidlo, že soud má povinnost nařídit jednání, požaduje-li to alespoň jeden z účastníků
řízení, neboť §109 odst. 2 s. ř. s. představuje speciální úpravu vůči §51 s. ř. s. Nařízení jednání
v řízení o kasační stížnosti je možné pouze v případě, že Nejvyšší správní soud provádí
dokazování, anebo to považuje za vhodné. K uvedenému zdejší soud konstatuje, že v této věci
nepovažuje nařízení jednání za potřebné, jelikož další dokazování není třeba. Skutkový stav byl
dostatečně zjištěn již v řízení před správními orgány a účastníci řízení ostatně ani další důkazní
návrhy v řízení o kasační stížnosti neučinili. Otázka podmínek řízení byla objasněna na základě
skutečností zřejmých ze spisu. Soud neshledal ani žádný zvláštní důvod k nařízení jednání.
Ze samotné žádosti účastníka řízení o nařízení jednání a provedení dokazování v řízení o kasační
stížnosti pak neplyne povinnost zdejšího soudu jednání nařídit (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 11. 2005, č. j. 8 Aps 1/2005 - 82, publ. pod č. 932/2006 Sb. NSS).
[13] Pokud jde o stížnostní námitky, Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
neboť nepřezkoumatelnost je vadou svojí povahou tak závažnou, že se jí musí zabývat z úřední
povinnosti i bez návrhu stěžovatele (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.). Teprve dospěje-li
soud k závěru, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, může se zabývat dalšími stížnostními
námitkami (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105,
publ. pod č. 617/2005 Sb. NSS).
[14] Stěžovatel sice v úvodu kasační stížnosti formálně namítá nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, nicméně následně fakticky hovoří pouze
o nesprávném právním posouzení vybraných otázek krajským soudem, aniž by své tvrzení
o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku jakkoli konkretizoval. Nepřezkoumatelnost dále
namítá pouze ve vztahu k rozhodnutím obou správních orgánů. K tomu je však nutno uvést,
že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu
a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tedy musí upínat právě k tomuto rozhodnutí,
nikoli k rozhodnutí správního orgánu (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003 - 73).
[15] Na tomto místě je také potřebné připomenout, že v souladu s konstantní judikaturou
Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudky ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 – 19
či ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 130) nemají správní soudy povinnost reagovat
na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem
a smyslem žalobní argumentace.
[16] Obecně lze uvést, že z odůvodnění napadeného rozsudku je jednoznačně zřejmé,
z jakých důvodů krajský soud žalobu zamítl a jaké skutečnosti považoval za rozhodné.
O přezkoumatelnosti napadeného rozsudku svědčí též skutečnost, že stěžovatel v kasační
stížnosti se závěry krajského soudu polemizuje (k tomu viz např. rozsudek NSS ze dne 6. 4. 2017,
č. j. 3 As 95/2016 – 64). Z napadeného rozsudku dále vyplývá, že na základě námitek stěžovatele
přezkoumal krajský soud postup a správnost závěrů žalovaného. Podrobně se přitom vyjádřil
jak k základní sporné otázce v projednávané věci [splnění podmínek k udělení povolení
k trvalému pobytu uvedených v §15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců],
tak i ke všem souvisejícím žalobním námitkám stěžovatele (shoda napadeného rozhodnutí
s §68 odst. 3 správního řádu, porušení §3 správního řádu správními orgány, relevantnost
lékařské zprávy předložené stěžovatelem, soulad přijatého řešení s okolnostmi daného případu,
šetření oprávněných zájmů stěžovatele a přiměřenost rozhodnutí). Nejvyšší správní soud tedy
v tomto směru žádné pochybení na straně krajského soudu neshledal. Námitka
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] proto není důvodná.
[17] Následně se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou, že se krajský soud nesprávně
vypořádal s otázkou týkající se splnění požadavků uvedených v §68 odst. 3 správního řádu
a porušení §3 správního řádu. Stěžovatel v kasační stížnosti ani v žalobě neuvedl, jaké konkrétní
náležitosti uvedené v §68 odst. 3 správního řádu mají v odůvodnění rozhodnutí správního
orgánu I. stupně absentovat. Do obou podání pouze doslovně opsal větu první tohoto
ustanovení. Pokud jde o porušení §3 správního řádu, stěžovatel v žalobě pouze uvedl, že správní
orgán I. stupně „nezjistil stav věci bez důvodných pochybností“, aniž by toto své tvrzení v žalobě
či kasační stížnosti jakkoli upřesnil. I přes tyto vágní formulace se krajský soud oběma uvedenými
žalobními námitkami zabýval a z jeho rozhodnutí vyplývá, že je vyhodnotil jako nedůvodné.
[18] K námitce týkající se §68 odst. 3 s. ř. s. se krajský soud konkrétně vyjádřil
v odst. [26] napadeného rozsudku, a to tak, že všechny náležitosti stanovené v citovaném
ustanovení se v rozhodnutí obou správních orgánů nacházejí, tato rozhodnutí jsou zcela
přezkoumatelná, srozumitelná a obsahují dostatek důvodů pro rozhodnutí. Požadavky
na odůvodnění správního rozhodnutí ve smyslu §68 odst. 3 správního řádu se Nejvyšší správní
soud zabýval již mnohokrát: „Odůvodnění je shrnutím všech zjištěných skutečností odůvodňujících výrok
rozhodnutí. Musí proto plně odpovídat skutečným výsledkům provedeného řízení. Správní řád výslovně určuje,
že v odůvodnění se uvedou skutečnosti, které byly podkladem rozhodnutí, způsob, jakým byly hodnoceny provedené
důkazy a ostatní podklady, a konečně i úvahy, které vedly k aplikaci konkrétního právního předpisu
na projednávanou věc“ (viz např. rozsudky ze dne 26. 1. 2006, č. j. 4 Ads 23/2004 - 49, či ze dne
25. 7. 2017, č. j. 2 Azs 253/2017 - 37). Správní orgány těmto požadavkům dostály. Nejvyššímu
správnímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že se ztotožňuje s hodnocením krajského soudu
a uvedenou námitku stěžovatele považuje za nedůvodnou.
[19] Totéž lze uvést i k námitce týkající se porušení §3 správního řádu. Konkrétní vyjádření
krajského soudu k této námitce se nachází v odst. [23] napadeného rozsudku, na který Nejvyšší
správní soud pro stručnost odkazuje. Nadto zdejší soud dodává, že povinnost správního orgánu
řádně objasnit stav věci zakotvená v §3 správního řádu není absolutní a je významně korigována
zásadou procesní ekonomie. V souladu s touto zásadou je dostačující, pokud správní orgán zjistí
tolik informací, kolik jich potřebuje k tomu, aby učinil rozhodnutí. Nebylo tak povinností
správního orgánu I. stupně zjišťovat spolehlivě úplný stav věci. Naopak, pokud byla postavena
na jisto skutečnost, která objektivně znemožňovala vyhovění žádosti (neexistence společné
domácnosti stěžovatele a jeho dcery), bylo v souladu s požadavky §3 správního řádu a se zásadou
procesní ekonomie, že objasňování dalších skutečností již nebylo správními orgány prováděno.
Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že ani tato námitka stěžovatele není důvodná.
[20] Nutno také dodat, že správnímu orgánu musí být při zjišťování stavu věci nezbytného
pro rozhodnutí nápomocni rovněž účastníci řízení. Podle §52 správního řádu jsou totiž účastníci
řízení povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Tuto povinnost je nutno vykládat v tom
smyslu, že na účastníkovi řízení leží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečností,
které sám tvrdí, pokud má správní orgán právě z jeho tvrzení vycházet (k tomu viz
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 5 As 64//2011 – 66).
Žalobce v tomto směru však netvrdil žádné významné skutečnosti ani neoznačil žádný relevantní
důkaz, který by byl s to zpochybnit zjištěný skutkový stav.
[21] Pokud jde o samotnou otázku soužití stěžovatele ve společné domácnosti s dcerou, zdejší
soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu a obou správních orgánů o neexistenci takovéto
společné domácnosti. Pojem „společná domácnost“ vykládá Nejvyšší správní soud v ustálené
judikatuře jako domácnost tvořenou fyzickými osobami, které spolu trvale žijí a společně
uhrazují náklady na své potřeby. (srov. rozsudky ze dne 3. 3. 2010, č. j. 9 As 6/2010 - 73, ze dne
31. 5. 2016, č. j. 6 Azs 58/2016 - 40, či ze dne 6. 10. 2016, č. j. 7 Azs 75/2016 -37). Občasné
vypomáhání s úhradou nákladů (např. za šaty či obuv) nebo vzájemné navštěvování však samo
o sobě za vedení společné domácnosti považovat nelze (obdobně např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 3. 2014, č. j. 9 Azs 49/2014 - 27). V projednávané věci bylo
prokázáno, že stěžovatel se svojí dcerou ve společné domácnosti nežije. Nesplnil tedy jednu
z podmínek k udělení povolení k trvalému pobytu stanovenou v §15a odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců.
[22] Nakonec se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou týkající se povinnosti správního
orgánu posoudit přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele.
Obecně lze souhlasit se závěrem krajského soudu, že zákon o pobytu cizinců, ve znění účinném
v době rozhodování správních orgánů, explicitně nestanovil u zamítnutí žádosti o trvalý pobyt
povinnost správních orgánů zkoumat přiměřenost dopadů správních rozhodnutí do soukromého
a rodinného života stěžovatele (na rozdíl od zrušení povolení k pobytu či u správního vyhoštění,
kde zákon výslovně ve většině případů požaduje, aby správní orgán zkoumal přiměřenost dopadu
rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince). Stejně tak lze přisvědčit krajskému soudu
v tom, že tuto povinnost nelze dovodit ani z §174a zákona o pobytu cizinců. Uvedené
ustanovení totiž pouze upřesňuje hlediska, jimiž se má správní orgán při posuzování přiměřenosti
zásahu do soukromého a rodinného života zabývat (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016 – 30).
[23] Nelze nicméně přehlížet, že Česká republika je vázána Úmluvou o ochraně lidských práv
a základních svobod a jejím článkem 8, který garantuje právo na respektování rodinného
a soukromého života. Dle druhého odstavce tohoto článku platí, že „[s]tátní orgán nemůže do výkonu
tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti
v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům
a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“ Veřejná moc tedy může
do osobní sféry jednotlivce zasáhnout pouze, pokud tím sleduje legitimní cíl, a v rozsahu
nezbytném a přiměřeném tomuto cíli (srov. např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 25. 8. 2015,
č. j. 6 Azs 96/2015 – 30, či ze dne 22. 11. 2017, č. j. 6 Azs 348/2017 - 26).
[24] Rozhodnutím o zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu však není samo o sobě
dotčeno právo cizince pobývat na území České republiky. Dochází pouze k odepření výhod
plynoucích ze statutu cizince pobývajícího na území České republiky v rámci trvalého pobytu.
Na základě tohoto rozhodnutí mu není znemožněno svůj pobyt na území České republiky
legalizovat jiným způsobem, který nabízí zákon o pobytu cizinců. Předmětné rozhodnutí tedy
představuje daleko méně závažný zásah do práv jednotlivce než např. rozhodnutí o zrušení
povolení k pobytu či rozhodnutí o správním vyhoštění. Proto se na hodnocení dopadů
rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince pro případ neudělení povolení k pobytu
nekladou tak vysoké nároky jako při rozhodování o jeho zrušení.
[25] Výše uvedenému pak odpovídá i intenzita přezkumu jednotlivých rozhodnutí ze strany
nadřízených správních orgánů a správních soudů. Jak uvedl Nejvyšší správní soud již v rozsudku
ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 – 39, „přezkum rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu (či rozhodnutí
o správním vyhoštění) je z povahy věci intenzivnější než přezkum rozhodnutí o neudělení povolení k pobytu
(či rozhodnutí o neudělení vstupu na území), neboť v prvním případě jde o daleko závažnější zásah
do práv jednotlivce (k tomu srov. blíže rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011,
č. j. 7 As 112/2011 - 65 ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 71/2010 – 112, či ze dne 6. 8. 2013,
č. j. 8 As 68/2012 – 39; či nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11).
[26] Je však nutno dodat, že ačkoli nejsou obecně dopady rozhodnutí, jímž se neuděluje
pobytové oprávnění, tak intenzivní, jako v případě správního vyhoštění či zrušení pobytového
oprávnění, je vždy třeba ve světle závazku plynoucího z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod přiměřenost těchto (byť méně závažných) následků zkoumat s ohledem
na konkrétní dopady do sféry cizince a jeho rodiny (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015 – 30). Přestože tedy právní úprava
výslovně nestanoví povinnost zkoumat dopady rozhodnutí do sféry účastníka řízení, je vždy
nutné, aby správní orgány přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života zkoumaly.
Závěr krajského soudu, že se správní orgány nemusely dopady napadeného rozhodnutí
do soukromé a rodinné sféry stěžovatele zabývat, je tedy nesprávný.
[27] Žalovaná tedy tím, že se dopadům rozhodnutí do soukromého a rodinného života
stěžovatele vůbec nevěnovala, zatížila své rozhodnutí vadou. Tato vada nicméně nemohla mít
vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Respektování a ochrana rodinného života ve smyslu
čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod totiž spočívá v ochraně skutečných
a trvalých rodinných vazeb, které má cizinec na území České republiky, přičemž zásahem
do těchto vazeb by mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu, který by právě svou
délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu. K tomu však nemůže dojít na základě
rozhodnutí o neudělení povolení k trvalému pobytu (viz výše odst. [24] tohoto rozsudku).
Smyslem přímé aplikace Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je zabránit
nepřiměřeným zásahům do soukromého či rodinného života cizince, nikoli rušit
správní rozhodnutí jen proto, aby do nich přibylo několik vět o tom, že žádné důvody,
které by zakládaly nepřiměřenost rozhodnutí, nebyly shledány (srov. již zmiňovaný rozsudek
č. j. 6 Azs 348/2017 - 26). Uvedenou námitku tedy Nejvyšší správní soud nepovažuje
za důvodnou.
[28] Pro úplnost je také na místě znovu připomenout, že v posuzované věci jde o řízení
zahájené na žádost, a v takovém případě nelze po správním orgánu požadovat, aby pouze
z vlastní iniciativy vyhledával všechny relevantní důkazy, které by případně prokazovaly
skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, a to i pokud jde o nepřiměřenost tvrzeného zásahu
do soukromého a rodinného života, pokud sám stěžovatel takové skutečnosti ani neoznačí. Bylo
tedy na něm, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, resp. nabídl důkazy o tom, že v jeho případě
existuje překážka bránící vydání správního rozhodnutí (obdobně viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 12. 2011, č. j. 8 As 32/2011 – 60).
[29] Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek krajského soudu je zákonný.
Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jenž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti měl, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
jelikož mu podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. června 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu