ECLI:CZ:NSS:2020:10.AFS.171.2019:51
sp. zn. 10 Afs 171/2019 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje
Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: CASPER UNION s.r.o.,
se sídlem Olivova 948/6, Praha 1, zast. Mgr. et Bc. Janem Spáčilem, LL.M., advokátem
se sídlem Italská 2581/67, Praha 2 , proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2014,
čj. 33520/14/5200-11434-701858, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2019, čj. 10 Af 9/2015-73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4 114 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce
Mgr. et Bc. Jana Spáčila, LL.M., advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Předmětem nynější kauzy je otázka stanovení základu daně z příjmů v případě postoupení
pohledávky ze smluvních sankcí, která byla v minulém zdaňovacím období položkou snižující
základ daně. Mezi účastníky řízení je sporný zejména výklad §23 odst. 3 písm. a) bodů 2 a 6
zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.
[2] Žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně společnost CASPER Consumer Finance a.s.)
podala dne 28. 12. 2012 dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob
za zdaňovací období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009, ve kterém oproti řádnému daňovému přiznání
snížila daňový základ o částku 69 089 774 Kč a daň o částku 13 818 000 Kč. Snížení daňového
základu a daně zdůvodnila mimo jiné tím, že v řádném daňovém přiznání tvrdila nesprávně
základ daně u postoupených pohledávek ze smluvních sankcí, které byly položkou snižující
základ daně v předchozích obdobích. Konkrétně uvedla, že v období předcházejícím roku 2009
jí vznikly pohledávky ze smluvních sankcí v celkové hodnotě 39 944 155,92 Kč. Tyto pohledávky
zaúčtovala do výnosů a v souladu s §23 odst. 3 písm. b) bodem 1 zákona o daních z příjmů
o jejich hodnotu snížila základ daně. V roce 2009 tyto pohledávky postoupila za příjem
ve výši 7 707 727,52 Kč. V reakci na to v řádném daňovém přiznání za zdaňovací období
od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009 v souladu s §23 odst. 3 písm. a) bodem 2 ve spojení s §24 odst. 2
písm. s) zákona o daních z příjmů zvýšila základ daně na řádku 40 o částku 32 236 428,40 Kč,
která se rovnala ztrátě z postoupení pohledávek představující daňově neúčinný náklad.
Dále žalobkyně v souladu s §23 odst. 3 písm. a) bodem 6 téhož zákona zvýšila základ daně také
na řádku 30 řádného daňového přiznání, a to o celou částku nominální hodnoty postoupených
pohledávek, tedy o 39 944 155,52 Kč. Žalobkyně dodatečně shledala, že tento postup nebyl
správný. Byla přesvědčena, že základ daně na řádku 30 měla zvýšit pouze o částku
7 707 727,52 Kč představující příjem z postoupení pohledávek, neboť o zbývající částku
(ztrátu z postoupení pohledávek) již základ daně zvýšila na řádku 40 řádného daňového přiznání.
Tímto způsobem proto snížila základ daně z příjmů v dodatečném daňovém přiznání.
[3] Finanční úřad pro hlavní město Prahu nepovažoval snížení základu daně v dodatečném
daňovém přiznání žalobkyně za oprávněné. Podle jeho názoru žalobkyně v souladu s §23 odst. 3
písm. a) bodem 6 zákona o daních z příjmů v řádném daňovém přiznání správně zvýšila základ
daně na řádku 30 o celou nominální hodnotu postoupených pohledávek, tedy o částku
39 944 155,92 Kč. Proto dne 17. 6. 2013 vystavil dodatečný platební výměr v částce 0 Kč.
[4] Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 12. 2014 změnil dodatečný platební výměr finančního
úřadu ze dne 17. 6. 2013 tak, že doměřenou daň v částce 0 Kč snížil na částku
minus 1 620 800 Kč. Žalovaný snížil základ daně a daň, avšak z jiných než výše uvedených
důvodů, a to pouze v nepatrné části oproti tvrzení žalobkyně v dodatečném daňovém přiznání
(kde žalobkyně daň snížila o částku 13 818 000 Kč). Pokud jde o postoupené pohledávky
ze smluvních sankcí, kterými žalobkyně v minulosti snižovala základ daně, žalovaný stejně
jako finanční úřad dospěl k závěru, že žalobkyně měla podle §23 odst. 3 písm. a) bodu 6 zvýšit
základ daně na řádku 30 daňového přiznání o celou nominální hodnotu postoupených
pohledávek (39 944 155,92 Kč), nikoliv pouze o skutečně přijaté plnění z postoupení pohledávek
(7 707 727,52 Kč).
[5] Žalobkyně se proti rozhodnutí žalovaného bránila žalobou u městského soudu. Městský
soud na rozdíl od správních orgánů dospěl k závěru, že žalobkyně měla základ daně
dle §23 odst. 3 písm. a) bodu 6 zvýšit pouze o skutečně přijaté plnění z postoupení
(7 707 727,52 Kč), nikoliv o celkovou nominální hodnotu pohledávek (39 944 155,92 Kč).
Rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2014 proto zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
II. Shrnutí argumentů kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[6] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s. V ní trvá na tom, že žalobkyně byla povinna
dle §23 odst. 3 písm. a) bodu 6 zákona o daních z příjmů zvýšit základ daně na řádku
30 daňového přiznání o celou nominální hodnotu postoupených pohledávek, tedy o částku
39 944 155,92 Kč. Podotýká, že žalobkyně v předchozích zdaňovacích obdobích postoupené
pohledávky nejprve „oddanila“ postupem podle §23 odst. 3 písm. b) bodu 1 zákona o daních
z příjmů ve výši 39 944 155, 92 Kč. Pohledávky tedy nebyly předmětem zdanění. Při postoupení
pohledávek bylo proto třeba nejprve aplikovat §23 odst. 3 písm. a) bod 6 zákona o daních
z příjmů a tímto postupem „vrátit“ celou jmenovitou hodnotu pohledávek
ve výši 39 944 155,92 Kč do zdanění. Až po tomto kroku bylo možné postupovat
dle §23 odst. 3 písm. a) bodu 2 ve spojení s §24 odst. 2 písm. s) zákona o daních z příjmů,
tedy uznat jmenovitou hodnotu pohledávek do výše příjmu plynoucího z jejich postoupení
(7 707 727,52 Kč), a zvýšit základ daně na řádku 40 o ztrátu z postoupení pohledávek
(32 236 428 Kč) představující daňově neúčinný náklad.
[7] Stěžovatel konstatuje, že zvýšení základu daně podle §23 odst. 3 písm. a) bodu 6 je dle
zákona vyloučeno jen v případě, že již byl podle bodu 2 zvýšen o „stejnou částku“. Tato situace
však nemůže v případě úplatného postoupení pohledávky nikdy nastat. Základ daně podle
§23 odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o daních z příjmů nebude nikdy zvyšován o stejnou částku,
jako je celá jmenovitá hodnota postoupené pohledávky – náklad vzniklý při postoupení
se vylučuje v rozsahu převyšujícím výnos z postoupení. Tento výklad lze dovodit také
z důvodové zprávy k novele zákona o daních z příjmů provedené zákonem č. 545/2005 Sb.
[8] Stěžovatel je přesvědčen, že jeho výklad nezpůsobuje dvojí zdanění. Pokud si postupník
nakoupí pohledávku ze smluvních sankcí, bude tento nákup stejně jako u jiných pohledávek
účtován rozvahově, nikoliv výsledkově. Na rozdíl od postupitele se tedy v případě postupníka
neuplatní snížení základu daně dle §23 odst. 3 písm. b) bodu 1 zákona o daních z příjmů.
Pohledávka se u postupníka oceňuje pořizovací cenou. Pouze úhrada dlužníka nad tuto
pořizovací cenu je u postupníka dle účetních předpisů účtována do výnosů a jen tato částka
je zdaňována.
[9] V závěru kasační stížnosti stěžovatel napadá rozsudek městského soudu
pro nepřezkoumatelnost z důvodu nesrozumitelnosti. Podle stěžovatele je rozsudek vnitřně
nekonzistentní. Městský soud v případě postoupených pohledávek ze smluvních sankcí,
kterými žalobkyně v minulosti nesnižovala základ daně, schválil zaúčtování pohledávek
do výnosů v celkové jmenovité hodnotě (33 051 672,71 Kč) a současně též zvýšení výsledku
hospodaření dle §23 odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o daních z příjmů o ztrátu z postoupení
pohledávek (tj. o 27 312 020,34 Kč, neboť příjem z postoupení činil 5 739 652,37 Kč). Obdobně
stěžovatel postupoval také v případě postoupených pohledávek ze smluvních sankcí, kterými
žalobkyně v minulosti snižovala základ daně. V tomto případě však městský soud postup
stěžovatele správným neshledal. Neexistuje racionální důvod, aby se u těchto takřka totožných
případů postupovalo odlišně.
[10] Žalobkyně se v obsáhlém vyjádření ztotožňuje s rozsudkem městského soudu a navrhuje
kasační stížnost zamítnout.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] NSS při posuzování přípustné kasační stížnosti dospěl k závěru, že kasační stížnost
má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti
posoudil NSS v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal
přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Jádrem sporu je otázka stanovení základu daně z příjmů v případě postoupení pohledávek
ze smluvních sankcí, které byly v předchozích zdaňovacích obdobích položkami snižujícími
základ daně.
[14] Podle §23 odst. 10 zákona o daních z příjmů platí, že pro zjištění základu daně se vychází
z účetnictví vedeného podle zvláštního předpisu, pokud zvláštní předpis nebo tento zákon nestanoví jinak anebo
pokud nedochází ke krácení daňové povinnosti jiným způsobem. Současně podle §23 odst. 2 písm. a)
téhož zákona se pro zjištění základu daně vychází z výsledku hospodaření (zisk nebo ztráta), a to vždy
bez vlivu Mezinárodních účetních standardů, u poplatníků, kteří vedou účetnictví […].
[15] Pro zdanění pohledávek ze smluvních sankcí platí dle zákona o daních z příjmů specifický
režim. Výsledek hospodaření se dále upraví (sníží či zvýší) podle příslušných ustanovení
§23 zákona o daních z příjmů, čímž dochází k jeho transformaci na základ daně.
[16] Podle §23 odst. 3 písm. b) bodu 1 zákona o daních z příjmů se nejprve výsledek hospodaření
snižuje o rozdíl, o který smluvní pokuty a úroky z prodlení, poplatky z prodlení, penále a jiné sankce
ze závazkových vztahů zúčtované ve prospěch výnosů podle zvláštního právního předpisu u poplatníka,
který vede účetnictví, převyšují přijaté částky v tomto zdaňovacím období. Do tohoto rozdílu nelze zahrnout částky
pohledávek z těchto sankcí, které zanikly v průběhu nebo k poslednímu dni zdaňovacího období. Za zánik
pohledávky se pro účely tohoto ustanovení považuje i její postoupení. V souladu s §23 odst. 3 písm. a)
bodem 6 zákona o daních z příjmů se takto snížený výsledek hospodaření zvýší o přijaté úhrady
smluvních pokut, úroků z prodlení, poplatků z prodlení, penále a jiných sankcí ze závazkových vztahů u věřitele,
který vede účetnictví […].
[17] Jak správně uvedl městský soud, tato ustanovení zajišťují, že se smluvní sankce zdaňují
až při jejich úhradě. Zákon o daních z příjmů zde upřednostňuje skutečné příjmy
před zaúčtovanými výnosy (srov. rozsudek ze dne 14. 6. 2018, čj. 6 Afs 97/2018-24,
věc PS Slovácko, bod 25). Jedná se o odchylku od obecného pravidla, dle kterého se při zjištění
základu daně vychází z účetního zachycení transakcí (srov. §23 odst. 10 zákona o daních z příjmů
cit. v bodě [14]), při kterém se uplatní tzv. akruální princip. Náklady a výnosy jsou zachyceny
v momentě, kdy skutečně nastaly, a nikoli až v okamžiku, kdy jsou za ně přijaty či vydány peníze
či jejich ekvivalent (platba obvykle probíhá později) (viz rozsudek ze dne 25. 9. 2007,
čj. 8 Afs 36/2005-79).
[18] Žalobkyně v nynější kauze zaúčtovala pohledávky ze smluvních sankcí v době jejich
vzniku v souladu s příslušnými účetními předpisy do výnosů v celkové nominální hodnotě
39 944 155,92 Kč. Následně o celou hodnotu těchto pohledávek snížila výsledek hospodaření
v souladu s §23 odst. 3 písm. b) bodem 1 zákona o daních z příjmů. Mezi účastníky řízení
je sporné, jak měla žalobkyně dále postupovat v případě, že neuhrazené pohledávky ze smluvních
sankcí v mezidobí postoupila třetímu subjektu za částku 7 707 727,52 Kč.
[19] Žalobkyni vznikla v důsledku postoupení ztráta ve výši 32 236 428,40 Kč (částka,
o kterou jmenovitá hodnota postoupené pohledávky převyšuje příjem plynoucí z postoupení).
Žalobkyně i stěžovatel se shodují v tom, že ztráta z postoupení představuje podle §24 odst. 2
písm. s) ve spojení s §25 odst. 1 písm. z) zákona o daních z příjmů daňově neúčinný náklad,
o který se na řádku 40 daňového přiznání dle §23 odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o daních
z příjmů zvýší výsledek hospodaření. Výsledek hospodaření bylo třeba nadto zvýšit také na řádku
30 daňového přiznání dle §23 odst. 3 písm. a) bodu 6 zákona o daních z příjmů. Účastníci řízení
se však rozcházejí v tom, zda měla žalobkyně výsledek hospodaření podle tohoto ustanovení
zvýšit o celou jmenovitou hodnotu postoupených pohledávek (39 944 155,92 Kč), či pouze
o hodnotu příjmu plynoucího žalobkyni z postoupení (7 707 727,52 Kč).
[20] Odlišné postoje účastníků řízení žalobkyně přehledně graficky znázornila ve vyjádření
ke kasační stížnosti:
[21] Žalobkyně v závislosti na zvoleném výkladu při postoupení pohledávky ze smluvních
sankcí odvede daň z příjmů buď z celé jmenovité hodnoty postoupené pohledávky, nebo pouze
z příjmu plynoucího z postoupení pohledávky.
[22] Stěžovatel v kasační stížnosti upozorňuje na to, že žalobkyně postupem dle §23 odst. 3
písm. b) bodu 1 zákona o daních z příjmů (snížením hospodářského výsledku o celou jmenovitou
hodnotu pohledávek) „oddanila“ pohledávky ze smluvních sankcí. Podle jeho názoru proto bylo
nezbytné nejprve vrátit celou jmenovitou hodnotu pohledávek do zdanění zvýšením základu daně
podle §23 odst. 3 písm. a) bodu 6 zákona o daních z příjmů. Teprve poté bylo možné zvýšit
základ daně o ztrátu z postoupení (daňově neúčinný náklad) dle §23 odst. 3 písm. a) bodu 2
téhož zákona.
[23] NSS s argumentací stěžovatele nesouhlasí. Jak správně uvedly žalobkyně i městský soud,
tvrzení stěžovatele je v rozporu s jazykovým a systematickým výkladem příslušných ustanovení.
[24] Podle §23 odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o daních z příjmů konkrétně platí,
že se výsledek hospodaření zvyšuje o částky, které nelze podle tohoto zákona zahrnout do výdajů
(nákladů).
[25] Ustanovení §23 odst. 3 písm. a) bodu 6 zákona o daních z příjmů současně stanoví,
že se výsledek hospodaření zvyšuje o přijaté úhrady smluvních pokut, úroků z prodlení, poplatků
z prodlení, penále a jiných sankcí ze závazkových vztahů u věřitele, který vede účetnictví, pokud byly podle
písmene b) bodu 1 položkou snižující výsledek hospodaření v předchozích zdaňovacích obdobích; přitom za přijetí
úhrady se považuje i vzájemné započtení pohledávky a závazku podle zvláštního právního předpisu. Věřitel,
který vede účetnictví a postoupí pohledávku z těchto smluvních sankcí nebo u kterého
pohledávka z těchto sankcí zanikne jiným způsobem než jejím uhrazením nebo
splynutím práva s povinností u jedné osoby a její výše byla podle písmene b) bodu 1
položkou snižující výsledek hospodaření v předc hozích zdaňovacích obdobích,
je povinen o částku této pohledávky zvýšit výsledek hospodařen í, pokud již nebyl
o stejnou částku zvýšen podle bodu 2 . Obdobně to platí pro právního nástupce poplatníka zaniklého
bez provedení likvidace (pozn. zvýraznění doplnil NSS).
[26] Výsledek hospodaření podle doslovného jazykového znění §23 odst. 3 písm. a) bodu 6
zákona o daních z příjmů je možné zvýšit jen tehdy, pokud již nebyl zvýšen o stejnou částku
podle bodu 2. Zvýšení hospodářského výsledku podle §23 odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona
o daních z příjmů má tedy logicky přednost před jeho zvýšením podle §23 odst. 3 písm. a) bodu
6 téhož zákona. Také ze systematického hlediska lze na základě řazení těchto ustanovení dovodit,
že bod 2 má aplikační přednost před bodem 6. Zvýšení hospodářského výsledku podle bodu 6
je tedy vyloučeno v rozsahu, v jakém již byl hospodářský výsledek zvýšen podle bodu 2.
Teze stěžovatele, že je třeba nejprve „dodanit“ pohledávky, resp. zvýšit výsledek hospodaření
o celou jmenovitou hodnotu pohledávky podle bodu 6, a teprve poté lze přistoupit ke zvýšení
o neúčinný náklad podle bodu 2, nemá oporu v jazykovém znění zákona ani jeho systematickém
uspořádání.
[27] Stěžovatel namítá, že zvýšení hospodářského výsledku podle bodu 6 o celou jmenovitou
hodnotu pohledávky je vyloučeno jen tehdy, pokud již byl zvýšen podle bodu 2 o „stejnou
částku“. Podle stěžovatele nemůže tato situace v případě úplatného postoupení pohledávky nikdy
nastat. Základ daně podle §23 odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o daních z příjmů nebude nikdy
zvyšován o stejnou částku, jako je celá jmenovitá hodnota postoupené pohledávky – náklad
vzniklý při postoupení se vylučuje v rozsahu převyšujícím výnos z postoupení.
[28] Argumentace stěžovatele je podle NSS příliš formalistická a vede k absurdním důsledkům,
které žalobkyně trefně ilustrovala ve vyjádření ke kasační stížnosti na dvou praktických
příkladech. V případě, že postupitel pohledávky ze smluvních sankcí v hodnotě 100 000 Kč
postoupí bezúplatně, bude ztráta z postoupení činit 100 000 Kč. Ztráta tedy bude činit stejnou
částku, jako je jmenovitá hodnota pohledávky. Postupitel bude v takovém případě povinen zvýšit
hospodářský výsledek dle bodu 2 o částku 100 000 Kč. Současně však již nebude základ daně
znovu zvyšovat o jmenovitou hodnotu pohledávky (100 000 Kč) dle bodu 6. Základ daně
tak bude ve svém důsledku zvýšen o 100 000 Kč. Situace se diametrálně změní v případě,
že postupitel pohledávky ze smluvních pokut v hodnotě 100 000 Kč postoupí za úplatu
ve výši 1000 Kč. Ztráta z postoupení bude v tomto případě činit 99 000 Kč a o tuto částku
se zvýší základ daně podle bodu 2. Podle výkladu stěžovatele by měl dále postupitel zvýšit základ
daně o celou jmenovitou hodnotu pohledávky (100 000 Kč) dle bodu 6, jelikož výsledek
hospodaření dle bodu 2 nebyl zvýšen o stejnou částku, jako je jmenovitá hodnota pohledávky.
Základ daně bude v tomto případě zvýšen o 199 000 Kč. Základ daně u pohledávky ze smluvních
sankcí v hodnotě 100 000 Kč postoupené za 1000 Kč bude oproti bezúplatnému postoupení
takové pohledávky vyšší o 99 000 Kč. Výklad slovního spojení „o stejnou částku“ zastávaný
stěžovatelem tedy ve skutkově obdobných situacích vede ke značným, neodůvodněným
rozdílům.
[29] Závěry stěžovatele neodpovídají ani kontextu vývoje §23 odst. 3 písm. a) bodu 6 zákona
o daních z příjmů, který městský soud podrobně popsal v bodech 37 až 40 napadaného rozsudku
včetně citací důvodových zpráv k novelám tohoto ustanovení. Poukázat lze zejména na novelu
provedenou zákonem č. 669/2004 Sb., která do tohoto ustanovení dodala dovětek „pokud již nebyl
zvýšen podle bodu 2“. Dle důvodové zprávy k této novele „se jedná o legislativně technické zpřesnění,
které jednoznačně zajišťuje, aby sankce ze závazkových vztahů, pokud jsou uhrazeny, a to včetně započtení,
nebo zanikly jiným způsobem než jejich zaplacením (např. byly postoupeny, prominuty) zvyšovaly výsledek
hospodaření jen jednou “ (pozn. zvýraznění doplnil NSS). Záměrem této zpřesňující novely
bylo zabránit dvojímu zdanění téže postoupené pohledávky ze smluvních sankcí - jak podle bodu
2, tak také podle bodu 6. V souladu s touto novelou tedy bylo logicky možné zvýšit výsledek
hospodaření podle bodu 6 pouze o takovou část jmenovité hodnoty postoupené pohledávky,
v jaké nebyl zvýšen podle bodu 2. V opačném případě by byl výsledek hospodaření zvýšen
o částku vyšší, než je jmenovitá hodnota pohledávky, tedy více než jednou.
[30] Další zpřesnění učinila novela provedená zákonem č. 545/2005 Sb., která do daného
ustanovení doplnila slovní spojení „o stejnou částku“, celý dovětek poté zněl „pokud již nebyl o stejnou
částku zvýšen podle bodu 2“. Dle příslušné důvodové zprávy „se z důvodu odstranění pochybností výslovně
stanoví, že se v případě povinnosti zvýšení výsledku hospodaření jedná o částku ve stejné výši, o jakou
byl v předchozích zdaňovacích obdobích výsledek hospodaření snížen“. Smyslem tohoto zpřesnění bylo
zjevně postavit najisto, že výsledek hospodaření je třeba vždy zvýšit o stejnou částku, o kterou
byl dříve snížen, bez ohledu na to, zda v konkrétním případě ke zvýšení dojde dle bodu 2 či 6
(případně jejich vzájemnou kombinací). Z této novely nelze dovodit zužující právní názor
stěžovatele, podle kterého je možné vždy zvýšit výsledek hospodaření v bodě 6 o celou
jmenovitou hodnotu pohledávky, pokud nebyl přesně o stejnou částku zvýšen podle bodu 2.
Tento výklad je mimo jiné v rozporu s předchozí novelou, která se snažila zajistit,
aby byl výsledek hospodaření zvýšen jen jednou.
[31] NSS uzavírá, že stěžovatel neuvedl přesvědčivé důvody, proč je nezbytné
se při postoupení pohledávky ze smluvních sankcí odklonit od podstaty režimu smluvních sankcí,
která tkví v tom, že se zdaní jen skutečné příjmy ze smluvních sankcí (srov. bod [17]).
Výklad stěžovatele, dle kterého by se mělo zdanění týkat celé jmenovité pohledávky ze smluvních
sankcí, nemá oporu v doslovném znění zákona ani v jeho smyslu a účelu.
[32] K námitce stěžovatele týkající se údajné vnitřní nekonzistentnosti rozsudku městského
soudu NSS uvádí, že městský soud v bodech 52 až 59 napadeného rozsudku přesvědčivě
vysvětlil, proč je nezbytné přistupovat k pohledávkám ze smluvních sankcí, kterými žalobkyně
v minulosti nesnižovala základ daně, odlišně. Toto rozdílné zacházení dle městského soudu
vyplývá z jasného znění zákona. Ustanovení §23 odst. 3 písm. b) bod 1 zákona o daních z příjmů
dle městského soudu stanoví, že výsledek hospodaření nelze snížit, pokud pohledávky vznikly
a byly postoupeny v témže zdaňovacím období. Městský soud tedy podrobně zdůvodnil,
proč se hodnocení obou případů pohledávek liší. Námitka stěžovatele o nepřezkoumatelnosti
rozsudku městského soudu pro nesrozumitelnost proto není důvodná. NSS podotýká,
že se nezabýval důvodností argumentace městského soudu týkající se postoupených pohledávek
ze smluvních sankcí, kterými žalobkyně v minulosti nesnižovala základ daně. Městský soud v této
části rozsudku stěžovateli vyhověl a tato konkrétní část odůvodnění není podkladem
pro stěžovatelem napadený zrušující výrok rozsudku.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] S ohledem na vše výše uvedené proto NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
[34] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel
neměl ve věci úspěch, a proto je povinen nahradit úspěšné žalobkyni náklady zastoupení
ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby, tj. vyjádření ke kasační stížnosti [§7, §9 odst. 4
písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu], spolu s paušální
náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupce žalobkyně
je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna za zastupování se tak zvyšuje o tuto daň ve výši
21 %. Výsledná částka činí 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Zdeněk Kühn
předseda senátu