ECLI:CZ:NSS:2020:10.AS.197.2019:46
sp. zn. 10 As 197/2019 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka
Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci navrhovatele: Ing. J. N., CSc., zastoupen
Mgr. Janem Horkým, advokátem se sídlem Matějská 2357/22, Praha 6, proti odpůrci: město
Špindlerův Mlýn, se sídlem Svatopetrská 173, Špindlerův Mlýn, zast. Mgr. Vojtěchem Metelkou,
advokátem se sídlem Martinská 608/8, Plzeň, ve věci návrhu na zrušení opatření obecné povahy,
v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 12. 4. 2019, čj. 30 A 153/2018-73,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2019, čj. 30 A 153/2018-73,
se ruší.
II. Opatření obecné povahy – změna č. 1 územního plánu Špindlerův Mlýn,
schválená usnesením zastupitelstva města Špindlerův Mlýn č. 9/18/2016-Z,
ze dne 11. 4. 2016, se ruší v čás t i t ýk aj í cí se p o zemk u
p. č. X v k. ú. Š. M., a to dnem právní moci tohoto rozsudku.
III. Odpůrce je po v i ne n zaplatit navrhovateli náhradu nákladů řízení o návrhu
a o kasační stížnosti ve výši 26 932 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
k rukám jeho zástupce Mgr. Jana Horkého, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V úvodu návrhu navrhovatel konstatoval, že usnesením zastupitelstva města Špindlerův
Mlýn č. 9/18/2016-Z ze dne 11. 4. 2016 byla formou opatření obecné povahy
podle §171 až §174 správního řádu vydána Změna č. 1 územního plánu Šindlerův Mlýn,
která nabyla účinnosti dne 27. 4. 2016 (dále také jen „změna č. 1 ÚP“).
[2] Navrhovatel podal ke krajskému soudu návrh na zrušení opatření obecné povahy - změny
č. 1 ÚP. Krajský soud návrh zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření odpůrce
[3] Navrhovatel (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Stěžovatel uvedl, že se krajský soud přezkoumatelně nevypořádal s jeho návrhem a jeho závěry
nemají oporu v dostatečně zjištěném skutkovém stavu.
[4] Stěžovatel namítl, že krajský soud reagoval nedostatečně na návrhové body vytýkající,
že změna č. 1 ÚP nebyla provedena ve veřejném zájmu, jedná se o opatření nepřiměřené
a neodůvodněné a nepřiměřená je i újma, která tím stěžovateli vznikla. Opřel je pouze o obsah
vyjádření odpůrce, aniž tvrzené skutečnosti sám ověřil a přesvědčivě a přezkoumatelně
odůvodnil. Krajský soud nerozhodl v souladu s pravidly územního plánování, že zásahy
do vlastnického práva musí mít zásadně výjimečnou povahu, musí být prováděny na základě
zákona, z ústavně legitimních důvodů, jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů atd.
[5] Podle stěžovatele se krajský soud nezabýval ani argumentací a předloženými důkazy
vztahujícími se k omezení vlastnického práva stěžovatele. Krajský soud v napadeném rozsudku
vymezuje, za jakých podmínek lze opatřením obecné povahy omezit vlastnická práva.
Krajský soud považoval zrušení určení stěžovatelova pozemku k zastavění za proporcionální
a spravedlivé a důvod toho považuje za legitimní, ačkoli jediným důvodem proto tento závěr
je, že odpůrce neshledal důvod pro vymezení dalších zastavitelných ploch. Podle názoru
stěžovatele se ovšem nejednalo o vymezení dalších zastavitelných ploch, neboť stěžovatelův
pozemek byl již dříve určen k zastavění (stěžovatel odkázal na rozsudek krajského soudu
ze dne 30. 5. 2013, čj. 30 A 130/2012-141). Ve změně č. 1 ÚP byly nadto nově vymezeny určité
zastavitelné plochy.
[6] Stěžovatel dále vytkl nepřezkoumatelnost rozhodnutí o jeho námitkách proti změně
č. 1 ÚP.
[7] Stěžovatel navrhl, aby NSS napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[8] Odpůrce uvedl, že změna č. 1 ÚP nevytváří nárůst ani úbytek kapacity plochy bydlení
oproti platnému územnímu plánu. Nové zastavitelné plochy bydlení byly vymezeny
jen pro ty lokality, u kterých nebylo vydáno záporné stanovisko dotčených orgánů k tomu,
aby byly zastavěny. Tyto lokality byly vymezeny také tak, aby nenarušovaly urbanistickou
koncepci původního územního plánu, tedy pouze v rozsahu nutném k vytvoření přiměřené
rezervy zastavitelných ploch s tímto funkčním využitím, aby byl zajištěn rozumný a postupný
rozvoj sídelního celku.
[9] Odpůrce nepovažoval za vhodné zařadit stěžovatelův pozemek do zastavitelné plochy
s ohledem na vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území a stanoviska dotčených orgánů.
[10] Podle odpůrce má rozhodnutí o námitkách všechny náležitosti podle správního řádu
a všechny námitky stěžovatele byly dostatečně vypořádány. Odpůrce dodal, že na jednotlivé
námitky stěžovatele a dalších vlastníků pozemků reagoval v samotném územním plánu,
ve kterém pro celé řešené území vymezil veřejný zájem a cíl územního plánování, jejž chce
aplikovat a dodržovat prostřednictvím napadeného opatření obecné povahy u všech dotčených
pozemků. Jednalo by se o nepřiměřený formalismus, pokud by soudy po obcích chtěly,
aby v každém rozhodnutí o námitkách vlastníka opětovně opisovaly všechny části opatření
obecné povahy, které obsahují důvody neprovedení změny požadované v námitce. Zvláště
pak v případě, kdy není dán nárok na vymezení konkrétního pozemku jako nové zastavitelné
plochy (odkázal na rozsudek krajského soudu ve věci sp. zn. 30 A 44/2016). Odpůrce podotkl,
že stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech, neboť funkční využití pozemku odpovídá
dosavadnímu faktickému způsobu jeho užívání. Rovněž popsal, jakým způsobem mohou soudy
rozhodovat o územním plánování.
[11] Odpůrce nesouhlasí s námitkou stěžovatele, že se krajský soud dostatečně nevypořádal
se všemi návrhovými body. Odpůrce popsal, jakým konkrétním způsobem se krajský soud
vypořádal se stěžovatelovými námitkami.
[12] Odpůrce navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl.
[13] V replice stěžovatel k vyjádření odpůrce, že fakticky nebyl změněn reálný stav užívání
pozemku, uvedl, že odpůrce přehlíží, že stěžovatel již v roce 2008 podal návrh na vydání
územního rozhodnutí pro stavbu rodinného domu. Toto řízení skončilo až v roce 2017,
kdy územní rozhodnutí nebylo vydáno. V průběhu těchto let dal soud za pravdu stěžovateli,
že daný pozemek se nenachází v nezastavěném území. Navrhl, aby NSS provedl důkaz spisem
ve věci řízení o vydání územního rozhodnutí.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Stěžovatelovy námitky lze shrnout tak, že změna č. 1 ÚP ve vztahu ke stěžovateli
a jeho pozemku byla nepřiměřená a bylo jí zasaženo do vlastnického práva stěžovatele.
Nadto se stěžovatel domnívá, že rozhodnutí o jeho námitkách proti návrhu změny č. 1 ÚP
je nedostatečně odůvodněno. NSS k tomu konstatuje, že všechny tyto námitky spolu velmi úzce
souvisí. Zásahy do vlastnického práva v procesu územního plánování je třeba hodnotit s ohledem
na přiměřenost takového zásahu ve vztahu k veřejnému zájmu, který je územním plánem
sledován. Pro posouzení, zda je takový zásah přiměřený k určitému jednotlivci, je stěžejní
rozhodnutí o námitkách, které vznesl tento jednotlivec.
[16] NSS úvodem předesílá, že přijetí konkrétního územního plánu je politickou diskrecí
konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy a projevem práva na samosprávu
územního celku. Nepřiměřené zásahy soudní moci do konkrétních odůvodněných a zákonných
věcných rozhodnutí územní samosprávy by byly porušením ústavních zásad o dělbě moci
(rozsudek NSS ze dne 2. 2. 2011, čj. 6 Ao 6/2010-103, č. 2552/2012 Sb. NSS).
Soudy se při hodnocení zákonnosti územně plánovací dokumentace řídí zásadou zdrženlivosti
a principem proporcionality. Ke zrušení územního plánu soud přistoupí pouze tehdy, byl-li zákon
porušen v nezanedbatelné míře, tj. v intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného řízení
a vydaného opatření obecné povahy. Soud může podle okolností zrušit i část územního plánu,
pokud to umožňuje charakter napadeného aktu. Úlohou soudu je bránit jednotlivce před excesy
v územním plánování, nikoliv územní plány dotvářet či věcně regulovat (rozsudek NSS
ze dne 24. 10. 2007, čj. 2 Ao 2/2007-73, č. 1462/2008 Sb. NSS). Soudům proto nepřísluší
přezkoumávat, zda byl pro určitý pozemek zvolen nejvhodnější způsob funkčního využití
či regulace. Soud pouze zkoumá, zda příslušný orgán postupoval při pořizování územního plánu
a v řízení o jeho vydání v souladu se zákonem (rozsudek NSS ze dne 18. 7. 2006,
čj. 1 Ao 1/2006-74, č. 968/2006 Sb. NSS). Vzhledem k tomu, že je územním plánem určováno
využití konkrétního území, může jím být zasaženo do vlastnických práv či jiných věcných práv.
NSS k tomu již dříve upřesnil, že zásahy do těchto práv musí být ústavně legitimní, odůvodněné
zákonnými cíli, musí být co nejvíce šetrné a nezbytné, vést rozumně k zamýšlenému cíli,
a to nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle. Při vytváření územního plánu jsou
proto správní orgány povinny řídit se zásadou subsidiarity a minimalizace zásahu (usnesení
rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, čj. 1 Ao 1/2009-120, č. 1910/2009 Sb. NSS).
[17] Jak již bylo uvedeno, pro posouzení, zda zásah do konkrétního věcného práva
byl v souladu se zásadami územního plánování, je stěžejní rozhodnutí o námitkách proti návrhu
územního plánu [§53 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), §172 odst. 5 správního řádu]. Odůvodnění rozhodnutí o námitkách je zpravidla
tou částí územního plánu, která obsahuje podrobné důvody určení funkčního využití konkrétního
pozemku, neboť tyto důvody zpravidla míří nad rámec podrobnosti textové části územního
plánu (rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2019, čj. 9 As 65/2019-29). Odůvodnění územního plánu
totiž nemůže zdůvodňovat příslušnou regulaci z pohledu každého dotčeného pozemku,
neboť už jen z hlediska nároků na rozsah odůvodnění by byl takový požadavek
většinou neproveditelný (srov. rozsudky NSS ze dne 26. 6. 2014, čj. 5 Aos 3/2013-33,
nebo ze dne 2. 8. 2018, čj. 10 As 33/2018-39).
[18] Na odůvodnění rozhodnutí o námitkách je třeba klást stejné požadavky jako na typická
správní rozhodnutí. Musí z něj být seznatelné, z jakého důvodu považuje obec námitky uplatněné
oprávněnou osobou za liché, mylné nebo vyvrácené nebo proč považuje předestírané skutečnosti
za nerozhodné, nesprávné nebo jinými provedenými důkazy za vyvrácené (rozsudek NSS
ze dne 24. 11. 2010, čj. 1 Ao 5/2010-169, č. 2266/2011 Sb. NSS). Tyto závěry upřesnil Ústavní
soud v nálezu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11, v němž uvedl, že „[p]ožadavky (…) vůči
zastupitelstvu obce, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami vlastníka pozemku uplatněnými
proti územnímu plánu, nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky jsou výrazem přepjatého formalismu“.
Míra konkrétnosti odůvodnění rozhodnutí o námitkách je závislá i na velikosti dané obce
(rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2014, čj. 6 Aos 2/2013-95).
[19] Pokud dotčená osoba dle §52 odst. 2 stavebního zákona podá proti návrhu územního
plánu konkrétní námitky, v nichž zpochybňuje navrhované řešení s poukazem na zásah
do konkrétních práv či chráněných zájmů, je na odpůrci, aby zásah do těchto práv v rozhodnutí
o námitkách odůvodnil. Tyto důvody musí být samy o sobě přiměřené (proporcionální) zásahu
do práv oprávněné osoby (rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2019, čj. 9 As 65/2019-29). S ohledem
na dělbu moci ve státě, která byla ve vztahu k územnímu plánování nastíněna výše,
mohou soudy zkoumat proporcionalitu řešení zakotveného v územním plánu pouze v případě,
že se k ní již vyjádřil odpůrce v procesu přípravy územního plánu na základě podané námitky
či připomínky.
[20] Stěžovatel je vlastníkem pozemku parc. č. v k. ú. Š. M., na kterém chtěl postavit rodinný
dům. Již v roce 2008 požádal o vydání územního rozhodnutí. Vydání územního rozhodnutí se
však stěžovatel domáhal neúspěšně, věc se řešila mnoho let. Územní plán z roku 2011 zařadil
stěžovatelův pozemek do funkční plochy KO - ostatní krajinná zeleň a současně byl pozemek
zařazen do nezastavěného území obce. Dřívější územní plán Špindlerova Mlýna řadil stěžovatelův
pozemek do funkční plochy II - komerční zóna nižší intenzity, ve které bylo možné realizovat
celou řadu staveb při splnění dalších předpokladů, a to včetně stavby rodinného domu. Stěžovatel
se návrhy na zrušení obecné povahy domáhal zrušení části územního plánu, která se týkala jeho
pozemku. Rozsudky krajského soudu ze dne 30. 5. 2013, čj. 30 A 130/2012-141, a ze dne 28. 4.
2015, čj. 30 A 34/2014-99, byl zrušen územní plán Špindlerova Mlýna z roku 2011 ve vztahu
k pozemku stěžovatele v části, ve které byl tento pozemek zařazen do funkční plochy KO -
ostatní krajinná zeleň a do nezastavěného území. Změnou č. 1 ÚP, která mj. nahrazovala
zrušenou část územního plánu Špindlerova Mlýna z roku 2011 ve vztahu ke stěžovateli,
byl pozemek stěžovatele zařazen do funkční plochy ZS. 1 - ostatní zeleň s podílem vysoké zeleně.
Ze změny č. 1 ÚP rovněž vyplývá, že se jedná o pozemek mimo zastavěné území obce.
[21] Proti návrhu změny č. 1 ÚP podal stěžovatel námitky. Namítl, že jeho pozemek má být
zařazen do zastavěného území. Stěžovatel dále nesouhlasil s funkčním zařazením pozemku.
Podle stěžovatele se odpůrce účelově snaží zamezit tomu, aby na stěžovatelově pozemku
bylo možné postavit rodinný dům. Podotkl, že na sousedním pozemku byla stavba rodinného
domu povolena. Stěžovateli bylo zabráněno na jeho pozemku postavit rodinný dům, ačkoli
potřebné podklady pro územní rozhodnutí předložil již v roce 2008. Stěžovatel požadoval,
aby jeho pozemek byl zařazen do funkční plochy BI - bydlení individuální - RD.
Podle stěžovatele by také případná plánovaná (vzrostlá) zeleň byla překážkou v přehlednosti
na křižovatce v sousedství jeho pozemku. Podotkl také, že na jeho pozemku momentálně žádná
zeleň není.
[22] Odpůrce vyhověl stěžovatelově námitce týkající se toho, že jeho pozemek má být zařazen
do zastavěného území. K funkčnímu zařazení pozemku odpůrce uvedl, že odpovídá způsobu
užívání daného pozemku a jeho současnému stavu na místě samotném. Dodal, že změnou
č. 1 ÚP byly vymezeny zastavitelné plochy BI - bydlení individuální, které byly nutné k vytvoření
přiměřené rezervy zastavitelných ploch s tímto funkčním využitím, aby byl zajištěn rozumný
a postupný rozvoj sídelního celku i v oblasti bydlení. Tento nárůst zastavitelných ploch
s funkčním využitím BI - bydlení individuální považuje odpůrce za dostatečný k vytvoření
předpokladů pro výstavbu a udržitelný rozvoj území, další zvýšení ploch by bylo v rozporu
s urbanistickou koncepcí stanovenou v části C. 1 výrokové části územního plánu Špindlerova
Mlýna z roku 2011, podle které by se měl výrazně omezit nárůst ubytovacích kapacit města.
Zařazení stěžovatelova pozemku do funkčního využití BI - bydlení individuální odpůrce
nepovažuje za vhodné také s ohledem na závěr SEA a Správy Krkonošského národního parku.
Odkázal na rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2010, čj. 8 Ao 1/2010-89.
[23] V rozhodnutí o námitkách jsou citovány závěry z vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj
území a stanovisko Správy Krkonošského národního parku, podle kterých návrh zařazení
stěžovatelova pozemku do funkčního využití ZS. 1 - ostatní zeleň s podílem vysoké zeleně
odpovídá současnému stavu a s tímto zařazením posuzující orgány souhlasí, neboť nepřinese
negativní vlivy na životní prostředí, a naopak může přispět ke kultivaci centra města.
[24] Podle změny č. 1 ÚP je jedním z požadavků urbanistické koncepce současného územního
plánu požadavek na nezahušťování území, nezvyšování podílu zastavěných ploch, zachování
udržitelné kapacity území a zachování historického charakteru zástavby města jako ochrany
základních stávajících hodnot území centra města.
[25] NSS konstatuje, že změna funkčního využití pozemku je bezpochyby zásahem
do vlastnického práva stěžovatele (rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2019, čj. 9 As 65/2019-29).
V projednávané věci je proto nutné posoudit, zda tento zásah do stěžovatelova vlastnického
práva byl přiměřený ve vztahu ke sledovanému veřejnému zájmu. Proporcionalita v tomto smyslu
představuje vážení přiměřenosti územní regulace vůči právům dotčených subjektů. Vzhledem
k tomu, že při posuzování této otázky vychází soud především z rozhodnutí o námitkách, zaměřil
se NSS na vypořádání stěžovatelových námitek k návrhu změny č. 1 ÚP odpůrcem. V tomto
směru nelze odhlédnout od toho, že z námitek stěžovatele vyplývá, že se změnou funkčního
zařazení pozemku cítí být dotčen na svém vlastnickém právu, neboť jej kupoval za účelem,
aby si na něm mohl postavit rodinný dům, což v dané době odpovídalo i možnostem
vyplývajícím z tehdejšího územního plánu.
[26] Podstatné změny územního plánu určité obce je možné činit pouze kontinuálně,
a nikoli nahodile. Veřejný zájem na nezastavování území je jistě legitimní sledovaný cíl.
[27] Odpůrce se však nevypořádal s tím, proč je přiměřený zásah do vlastnického práva
stěžovatele s ohledem na sledovaný veřejný zájem, ačkoli stěžovateli dříve vzniklo
za již popsaných specifických okolností (významná je zejména skutečnost, že stěžovatel ještě
před změnou územního plánu činil kroky k získání povolení ke stavbě rodinného domu),
kterými se tato věc liší od jiných případů, legitimní očekávání, že na svém pozemku bude moci
postavit rodinný dům. NSS nevylučuje, že tento zásah může být přiměřený. V projednávané věci
tuto otázku ale nemůže posoudit, neboť ji musí dostatečně posoudit odpůrce a teprve následně
je možné, aby věc v tomto ohledu přezkoumaly soudy. V posuzovaném případě nedostatečné
vypořádání stěžovatelovy námitky činí rozhodnutí o námitkách nepřezkoumatelným a není proto
momentálně možné posoudit, zda zásah do vlastnického práva stěžovatele byl přiměřený.
NSS dále podotýká, že za dostatečné vypořádání námitky nelze považovat shrnutí, že nově
funkční využití území odpovídá faktickému stavu využití pozemku. Takový závěr by bylo možné
přijmout pouze v případě, že by stěžovatel pozemek nijak nevyužíval a ani by neučinil žádné
kroky k tomu, aby ho mohl využívat určitým způsobem. Stěžovatel však po mnoho let podnikal
kroky k tomu, aby na tomto pozemku mohl postavit rodinný dům (rozsudek NSS
ze dne 8. 2. 2012, čj. 6 Ao 8/2011-74). Tuto okolnost odpůrce zřejmě přehlédl a nijak
ji nezohlednil. Nadto stěžovatel již ve svých připomínkách uváděl, že nelze hovořit ani o tom,
že by na jeho pozemku byla vzrostlá zeleň. K tomu se odpůrce také nevyjádřil. Odpůrce tedy
vypořádal námitky stěžovatele jen povšechně s odkazy na sledovaný veřejný zájem,
aniž se vypořádal s konkrétními námitkami stěžovatele.
[28] Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odpůrce je nepřezkoumatelné, neboť NSS nemohl
přezkoumat, zda zásah do stěžovatelova vlastnického práva je přiměřený, zrušil NSS část změny
č. 1 ÚP týkající se stěžovatelova pozemku. Nebylo namístě, aby NSS vracel věc krajskému soudu,
který by na základě závazného právního názoru NSS nemohl učinit nic jiného než změnu č. 1 ÚP
v části týkající se stěžovatelova pozemku zrušit. Rozsudek krajského soudu proto NSS jen zrušil.
[29] NSS dále pro úplnost poznamenává, že se krajský soud konkrétními návrhovými body
stěžovatele zabýval také poměrně obecně. Konstatoval (stručně řečeno), že zásah do vlastnického
práva stěžovatele byl přiměřený vzhledem ke sledovanému veřejnému zájmu, jak byl popsán výše.
Nevzal však dostatečně v úvahu (stejně jako odpůrce) specifické skutkové okolnosti této věci,
a to původní funkční zařazení stěžovatelova pozemku a kroky, které stěžovatel učinil za účelem
stavby rodinného domu na svém pozemku.
[30] Stěžovatel navrhl, aby NSS provedl důkaz správními spisy stavebního úřadu týkajícími
se jeho žádosti o vydání územního rozhodnutí. NSS provedení tohoto důkazu považuje
za nadbytečné. Skutečnosti vyplývající z tohoto spisu mohou být podstatné pro posouzení,
zda byl přiměřený zásah do stěžovatelova vlastnického práva provedený změnou č. 1 ÚP.
NSS ovšem proporcionalitu přijatého řešení změnou č. 1 ÚP ve vztahu ke stěžovatelově
vlastnickému právu nemohl z výše uvedených důvodů posoudit.
IV. Závěr a náklady řízení
[31] NSS shledal kasační stížnost důvodnou, proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
Vzhledem k tomu, že již v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení části
napadeného územního plánu odpůrce, zrušil NSS současně tuto část územního plánu
[§110 odst. 2 písm. b) s. ř. s.].
[32] Jelikož NSS zrušil jak rozhodnutí krajského soudu, tak část opatření obecné povahy,
je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení,
které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.).
Náklady řízení o návrhu a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek
a NSS rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s.
[33] Odpůrce ve věci neměl úspěch, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží. Stěžovateli
přísluší celková náhrada nákladů řízení spočívající v částce 10 000 Kč za soudní poplatky
(5 000 Kč za návrh na zrušení opatření obecné povahy a 5 000 Kč za kasační stížnost) a v částce
16 932 Kč představující náhradu nákladů řízení stěžovatele a jeho obecného zmocněnce v řízení
před krajským soudem a odměnu advokátovi za řízení o kasační stížnosti.
[34] V řízení před krajským soudem vynaložil stěžovatel se svým obecným zmocněncem
náklady na jízdné z Prahy do Hradce Králové. Doložili, že zpáteční jízdenka z Prahy do Hradce
Králové činí 355 Kč. Celkem stěžovatel se zmocněncem uskutečnili tři takové jízdy
(účast stěžovatele a zmocněnce na ústním jednání, účast zmocněnce na vyhlášení rozsudku),
tj. celkem 1 065 Kč. Dále tyto náklady sestávají z doloženého nocležného pro dvě osoby v hotelu
Okresní dvůr, které činily 2 325 Kč. Dále zmocněnec stěžovatele uplatnil paušální náhradu
nákladů za čtyři úkony podle §1 odst. 3 písm. a), b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. (písemný návrh
ve věci samé, příprava na ústní jednání, 2x účast na jednání před soudem) ve výši 4 x 300 Kč
[§1 odst. 1, 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb., §13 odst. 3 advokátního tarifu], tj. celkem 1 200 Kč.
Vše stěžovatel v řízení před krajským soudem náležitě doložil a vyčíslil. Celkem náhrada nákladů
za řízení před krajským soudem (mimo soudní poplatek) činí 4 590 Kč.
[35] Odměna advokáta v řízení o kasační stížnosti náleží podle §11 advokátního tarifu
za tři úkony právní služby podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu) – převzetí věci,
podání kasační stížnosti, replika k vyjádření odpůrce. Za tyto úkony patří advokátovi
mimosmluvní odměna ve výši 3 x 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5
advokátního tarifu]. Ke každému úkonu právní služby je pak třeba připočíst 300 Kč paušální
náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Za úkony právní služby
tedy advokátovi náleží (3 x 3 100 + 3 x 300 =) 10 200 Kč a dále částka odpovídající DPH
ve výši 21 %, celkem tedy 12 342 Kč.
[36] Celkem tak náklady řízení činí 26 932 Kč. Uvedenou částku je odpůrce povinen zaplatit
stěžovateli k rukám jeho zástupce ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne n í opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2020
Ondřej Mrákota
předseda senátu