ECLI:CZ:NSS:2020:10.AS.260.2018:27
sp. zn. 10 As 260/2018 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty,
soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: RENT & REAL
Finance, s. r. o., se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek – Místek, zast. Mgr. Lukášem Mokrým,
advokátem se sídlem Sokola Tůmy 743/16, Ostrava, proti žalované: Česká obchodní inspekce,
se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 1. 2015,
čj. ČOI 62082/14/O100/4000/14/15/Hy/Št, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2018, čj. 22 Ad 5/2015-76,
takto:
I. Kasační stížnost se o d m ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ředitele České obchodní inspekce, Inspektorátu Moravskoslezského
a Olomouckého kraje se sídlem v Ostravě (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 20. 5. 2014,
čj. ČOI 51852/14/4000, byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 50 000 Kč za porušení
§18 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), a tím naplnění skutkové podstaty
§20 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Správního deliktu se žalobkyně dopustila
tím, že v postavení věřitele v rozporu s §18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru
„užila jako instrumentu k zajištění úvěru blankosměnky u smluv klientů A. O. dne 16. 5. 2013, D. Š. dne
12. 8. 2013, K. J. dne 8. 10. 2013 a Z. H. dne 11. 9. 2013“. Proti tomuto rozhodnutí podala
žalobkyně odvolání, které žalovaná rozhodnutím ze dne 26. 1. 2015 zamítla a potvrdila
rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
[2] Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu ke krajskému soudu, který rozsudkem
ze dne 11. 5. 2017, čj. 22 Ad 5/2015-41, rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná kasační stížnost, o které NSS rozsudkem
ze dne 4. 7. 2018, čj. 5 As 155/2017-13, rozhodl tak, že rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. NSS uvedl, že závěry v tehdy napadeném rozsudku nejsou
správné, neboť krajský soud pominul akcesorickou povahu smluvní pokuty, v důsledku
čehož dospěl k nesprávnému závěru, že zákazu vyplývajícímu z §18 odst. 1 zákona
o spotřebitelském úvěru nepodléhá zajištění závazku zaplatit smluvní pokutu. NSS se přiklonil
k výkladu žalované, podle něhož k zaplacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru
(hlavního závazku) nelze použít směnku nebo šek, a to ani prostřednictvím zajištění závazku
akcesorického (smluvní pokuty).
[3] Krajský soud následně v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl.
[4] Proti posledně uvedenému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka)
kasační stížnost. Namítla nesprávné právní posouzení. Uvedla, že krajský soud včetně správních
orgánů extenzivně vykládají §18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Zákaz použít směnku
nebo šek podle tohoto ustanovení se vztahuje na splacení jistiny úvěru či zajištění splacení jistiny
úvěru, a to včetně příslušenství, jež sdílí právní osud hlavního závazku. Zajištění směnkou
či použití směnky a šeku ke splacení jiných závazků, které ze smlouvy o úvěru vyplývají,
však zakázáno nebylo. Dále konstatovala, že úmysl zákonodárce, jak jej uvedl krajský soud
i správní orgány, tedy zamezit poskytovateli úvěru v získání jakékoli směnky dlužníka, ze zákona
neplyne. Krajský soud i správní orgány rozhodly v rozporu s výslovným zněním zákona,
a proto překročily meze svých pravomocí.
[5] Výklad §18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru provedený krajským soudem
i správními orgány vede k rozšíření odpovědnosti nad rozsah výslovně stanovený právní normou.
Tento extenzivní výklad nebyl stěžovatelce v době uzavírání smluv zřejmý, a proto již z tohoto
důvodu bylo namístě upustit od uložení pokuty.
[6] Stěžovatelka navrhla, aby NSS napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[7] Žalovaná se ztotožnila se závěry uvedenými v rozsudku NSS ze dne 4. 7. 2018,
čj. 5 As 155/2017-13. Nedomnívá se, že její výklad, výklad NSS i krajského soudu
by byl extenzivní. Je logické a v souladu se smyslem právní úpravy, že se zákaz zajištění splacení
spotřebitelského úvěru směnkou či šekem vztahuje rovněž na situace, kdy by k zajištění splacení
úvěru sloužila smluvní pokuta, jejíž úhrada by byla zajištěna směnkou. V takovém případě
by směnkou bylo fakticky zajištěno přímo splacení spotřebitelského úvěru. Navrhla,
aby NSS kasační stížnost zamítl.
[8] Kasační stížnost je nepřípustná.
[9] Krajský soud byl v novém řízení o žalobě vázán právním názorem, který NSS zaujal
ve vztahu k výkladu §18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Jakékoli další úvahy k tomuto
tématu, které už NSS vypořádal v předchozím kasačním řízení, jsou neúčelnou polemikou,
neboť, jak stanovil zákonodárce, je nepřípustná kasační stížnost proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem;
to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu [§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.].
[10] Stěžovatelčina kasační stížnost z převážné části spočívá právě v nesouhlasu s právním
názorem krajského soudu k §18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a tedy v podstatě
i v nesouhlasu se závazným právním názorem NSS, který byl vysloven v předcházejícím
zrušujícím rozsudku. Zdejší soud je v této otázce vázán názorem, který vyslovil ve svém
předchozím rozsudku v této věci. Kasační stížnost je v tomto ohledu nepřípustná ve smyslu
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., protože v kasační stížnosti uvedená tvrzení již NSS jednou posoudil
a krajský soud se jeho závazným názorem řídil (srov. usnesení rozšířeného senátu
ze dne 8. 7. 2008, čj. 9 Afs 59/2007-56, č. 1723/2008 Sb. NSS, či rozsudek NSS
ze dne 5. 6. 2020, čj. 10 As 11/2019-93).
[11] Stěžovatelka v kasační stížnosti dále uvedla, že žalovaná měla nejméně upustit od uložení
pokuty. Uvedené lze posoudit jako návrh na moderaci sankce ve smyslu §78 odst. 2 s. ř. s.
Krajský soud k moderaci sankce může přistoupit pouze k návrhu žalobce. Stěžovatelka
však návrh na moderaci sankce v řízení o žalobě neuplatnila (srov. rozsudek NSS
ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 Afs 1/2012-36, č. 2671/2012 Sb. NSS), a proto krajský soud nebyl
povinen se zabývat přiměřeností uložené sankce. NSS není nadán moderačním oprávněním
jako krajský soud (viz rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2013, čj. 2 As 130/2012-20, č. 2992/2014 Sb.
NSS). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neuplatnila námitky týkající se přiměřenosti sankce
v řízení o žalobě, nemůže k nim NSS nyní přihlížet, neboť se jedná o novotu, která je podle
§104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
[12] Stěžovatelka tedy v kasační stížnosti uplatnila pouze námitky, které jsou nepřípustné
podle §104 s. ř. s., a proto NSS kasační stížnost odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení
s §120 s. ř. s.
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 a 5 ve spojení s §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. července 2020
Ondřej Mrákota
předseda senátu