ECLI:CZ:NSS:2020:10.AS.64.2020:26
sp. zn. 10 As 64/2020 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: L. K., t zast.
JUDr. Radimem Hanákem, advokátem se sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2, proti žalovanému:
Finanční úřad pro kraj Vysočina, se sídlem Tolstého 2, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 31. 10. 2019, čj. 1746406/19/2910-00540-107861, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2020, čj. 62 Af 95/2019-36,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku II usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2020,
čj. 62 Af 95/2019-36, se o d mí t á.
II. Ve zbytku se kasační stížnost zamí t á .
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal žalobu proti shora označenému exekučnímu příkazu na prodej
spoluvlastnického podílu na nemovitých věcech k vymožení daňového nedoplatku včetně úroku
z prodlení. V žalobě dovozuje, že daňový nedoplatek nelze vymáhat ve smyslu §732 zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jelikož pohledávka má podklad v trestné činnosti
(související s kauzou tzv. „lihové mafie“). Žalobce též požádal o osvobození od soudních
poplatků s tím, že se od roku 2017 nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, kde vykonává
zaměstnání. Ze mzdy jsou mu strhávány splátky na dlužnou spotřební daň a výživné na dvě
nezletilé děti. K výzvě soudu doložil potvrzení věznice o vyplacené pracovní odměně (mzdě)
a provedených srážkách za období říjen až prosinec 2019. Jeho měsíční výdělek činil v říjnu
6 982 Kč, v listopadu 5 791 Kč a v prosinci 7 041 Kč. Z těchto částek mu po stržení výživného,
splátky dluhu a náhrady výkonu trestu každý měsíc zbývalo v průměru cca 1 800 Kč.
Soudní poplatek za žalobu činí částku 3 000 Kč. V záhlaví specifikovaným usnesením krajský
soud zamítl žádost o osvobození od soudních poplatků (výrok I) a žalobce vyzval k zaplacení
soudního poplatku (výrok II).
[2] Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost.
Má za to, že jeho poměry jsou nedostatečné. Krajský soud mu nemohl při rozhodování
o osvobození od soudních poplatků klást k tíži trestnou činnost, které se dopustil v minulosti.
[3] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
Podáním kasační stížnosti proti procesnímu rozhodnutí krajského soudu (s výjimkou procesního
rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí) nevzniká stěžovateli poplatková
povinnost (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 9. 6. 2015, čj. 1 As 196/2014-19,
č. 3271/2015 Sb. NSS). Usnesení ve věci žádosti o osvobození od soudních poplatků
nepochybně je takovým procesním rozhodnutím. Stěžovatele tedy netíží poplatková povinnost.
[4] Část kasační stížnosti, která napadá výrok II usnesení krajského soudu, je nepřípustná.
Tato výzva je jen konstatováním zákonné povinnosti [§4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích]. Upravuje se jí vedení řízení. Kasační stížnost v této části proto NSS
odmítl dle §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. ve spojení s §46 odst. 1 písm. d) a §120 s. ř. s.
(srov. rozsudek ze dne 16. 4. 2008, čj. 1 As 2/2008-47; nebo usnesení ze dne 27. 2. 2006,
čj. 5 As 15/2005-47).
[5] Důvodnost zbylé části kasační stížnosti NSS posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat
i bez návrhu. Ve zbytku kasační stížnost není důvodná.
[6] NSS předesílá, že řízení před soudem je zásadně zpoplatněno. S podáním návrhu
na zahájení řízení ve správním soudnictví je spjata povinnost zaplatit soudní poplatek.
Nezaplacený soudní poplatek může vést k zastavení řízení. Smyslem osvobození od soudních
poplatků je ochrana účastníka proti negativním dopadům do jeho ústavně zaručených práv,
v tomto případě do práva na soudní ochranu a na přístup k soudu zakotveným v čl. 36 Listiny
základních práv a svobod [např. nález ÚS ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08
(N 49/52 SbNU 491)].
[7] Právní řád rozlišuje dvě základní varianty osvobození od soudních poplatků – paušální
osvobození stanovené zákonem (podle typu věcí či osob obracejících se na soud; §11 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) a individuální osvobození závislé na posouzení soudu
v projednávané věci (§36 odst. 3 s. ř. s.). Nynějšího stěžovatele před placením soudních poplatků
nechrání §11 zákona o soudních poplatcích. Proto požádal o individuální osvobození.
[8] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky,
může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi
osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody,
a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
[9] Základní podmínkou pro individuální osvobození od soudních poplatků
je nedostatečnost prostředků žadatele. Osvobození má za cíl ochránit účastníky řízení, kteří jsou
v tíživé finanční situaci, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona o soudních poplatcích,
tzn. zajistit nemajetným osobám možnost uplatnit práva v řízení před soudem.
[10] Jádrem tohoto sporu není otázka, zda stěžovatel aktuálně disponuje finančními
prostředky k zaplacení soudního poplatku. S výší stěžovatelových příjmů krajský soud nijak
nepolemizoval. Klíčovou otázkou je, zda krajský soud při rozhodování o žádosti o osvobození
od soudních poplatků dle §36 odst. 3 s. ř. s. mohl zohlednit i příčiny stěžovatelovy špatné
finanční situace.
[11] Stěžovatel sám přiznává, že výjimečně lze při posuzování žádosti o osvobození
od soudních poplatků zvažovat i excesy v chování stěžovatele. V kasační stížnosti nezpochybňuje
závěry usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010, čj. 1 As 70/2008-74, č. 2099/2010 Sb.
NSS, Ateliér pro životní prostředí. Rozšířený senát v bodech 20 a 21 usnesení sice na jedné straně
uvedl, že příčiny nemajetnosti jsou pro rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků zpravidla
irelevantní, neboť zákonodárce je jako kritérium pro posouzení nestanoví. Přesto rozšířený senát
nevyloučil ve výjimečných situacích zohlednit chování jednotlivce v minulosti (což by mělo být
výjimkou, neboť příliš silný důraz na „subjektivní stránku“ jednání účastníka by vedl
„ke znemožnění přístupu k soudu lidem v životě či podnikání neúspěšným“, viz bod 20 tamtéž).
[12] Na právě citované závěry pamatoval krajský soud při rozhodování o stěžovatelově
žádosti. Navíc přímo navázal na rozsudek ze dne 1. 9. 2004, čj. 2 Afs 28/2004-40,
č. 423/2005 Sb. NSS, z něhož při formulovaní právě cit. úvah vycházel rozšířený senát.
NSS v rozsudku 2 Afs 28/2004 – navzdory tomu, co tvrdí stěžovatel – umožnil zohlednit důvody
nepříznivých poměrů žadatele o individuální osvobození od soudních poplatků, byť půjde
o situace výjimečné: „Příčiny, z jakých se žadatel dostal do situace znemožňující mu úhradu soudních
poplatků, lze v neprospěch žadatele vážit jen tam, kde se jeho podnikání zřejmě vymykalo řádnému podnikání
a nakládání s majetkem.“ Tyto závěry jsou stále aktuální, judikatura s nimi pracuje (srov. rozsudky
ze dne 27. 7. 2017, čj. 4 As 89/2017-39, bod 15; ze dne 17. 2. 2017, čj. 3 As 241/2016-34;
či ze dne 31. 5. 2017, čj. 7 As 109/2017-21, bod 11). Stěžovatele v této věci nelze např. srovnávat
s invalidním důchodcem, na jehož majetek je mj. pro neopatrné hospodaření vedena exekuce
(v rozsudku ze dne 19. 9. 2019, čj. 1 As 298/2019-18, body 10 a 11, odmítl NSS zohlednit příčiny
nemajetnosti takového účastníka řízení).
[13] Nynější spor patří mezi výjimečné případy. Daňový nedoplatek, na jehož úhradu
byl vydán žalobou napadený exekuční příkaz, totiž vznikl v souvislosti s pohledávkou,
která má původ v trestné činnosti stěžovatele, konkrétně souvisela s tzv. lihovou mafií.
Jelikož stěžovatel usiluje o zrušení exekučního příkazu, který přímo souvisí se závažnou trestnou
činností, bylo namístě, aby krajský soud zohlednil i příčiny stěžovatelovy majetkové
nedostatečnosti. Krajský soud tedy nepochybil, pokud nevycházel jen z prostých údajů o majetku
stěžovatele, výši jeho aktuálního příjmu a částky, která mu každý měsíc ve výkonu trestu odnětí
svobody „zůstává k dobru“.
[14] Lichá je výtka, že posuzování žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků
je řízení s jasně vymezenými limity, do něhož nelze promítat kriminální minulost účastníka řízení.
Posuzování žádosti dle §36 odst. 3 s. ř. s. není žádným „svébytným“ a plnohodnotným
řízením, ale jen rozhodováním o návrhu účastníka řízení, který se v rámci řízení o žalobě
domnívá, že splňuje podmínky osvobození dle §36 odst. 3 s. ř. s. NSS již výše vyložil,
že soud v naprosté většině případů nebude (a ani nemůže) přihlížet k příčinám špatných
majetkových poměrů navrhovatele. Avšak ve výjimečných případech tak učinit může,
pokud takové rozhodnutí řádně odůvodní (viz bod [11] shora). Krajský soud napadené usnesení
neopomněl pečlivě odůvodnit (viz body 6 a 7).
[15] Stěžovateli nepomůže jeho tvrzení, že se cítí dostatečně potrestán prostředky trestního
a daňového práva. Nezáleží na tom, že stěžovateli – dle jeho tvrzení – celní úřad stanovil
daňovou povinnost v řádu stovek milionů korun, v důsledku čehož byly prodány
jeho nemovitosti. Netřeba nutně přihlížet ani k tomu, že stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí
svobody ve výměře přes devět let, který nyní vykonává. Aktivace výjimečných kritérií
dle §36 odst. 3 s. ř. s., tzn. zohlednění příčin stěžovatelových poměrů, není žádnou „sankcí“
ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Individuální osvobození od soudních
poplatků totiž v konečném důsledku není bezbřehou povinností státu, ale dobrodiním ve vztahu
k těm, kteří si jej skutečně zaslouží. S ohledem na stěžovatelovu kriminální minulost
a bezprostřední vztah jeho trestné činnosti k předmětu řízení o žalobě nelze rozhodně říci,
že by si stěžovatel jakékoliv dobrodiní zasloužil.
[16] Stěžovatelova bývalá manželka – pokud měla za to, že ji exekuční příkaz zkrátil na jejích
právech – mohla také podat proti tomuto rozhodnutí žalobu. Pokud podala žalobu,
mohla rovněž požádat soud o osvobození od soudních poplatků. Jestli se jí stěžovatelova trestná
činnost netýká, jak tvrdí stěžovatel, krajský soud by jistě nemohl při posuzování její (eventuální)
žádosti vycházet z týchž premis, které mu posloužily v tomto případě.
[17] Nejde ani o překvapivé rozhodnutí. Stěžovatel nemůže spoléhat na to, že jej soud
od soudních poplatků osvobodí jen na základě toho, že v minulosti, v jiném řízení,
již na osvobození dle §36 odst. 3 s. ř. s. dosáhl. Vede-li účastník více řízení, musí si v každém
řízení o osvobození od soudních poplatků požádat zvlášť. A o samostatných žádostech soud
také rozhoduje zvlášť. Jakkoli soud může využít závěry, které předtím přijal v jiné stěžovatelově
věci, není jimi bez dalšího vázán. Nelze totiž nikdy rezignovat na „esenciální předpoklad soudcovského
rozhodování, totiž snahu každého jednotlivého soudce o nalezení správného výkladu práva“ (rozsudek
ze dne 26. 8. 2009, čj. 1 As 39/2009-88, bod 20).
[18] Pokud stěžovatel odkazuje na usnesení NS ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1940/2013,
a ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4993/2014, lze jen dodat, že Nejvyšší soud se v právě
cit. judikátech vůbec nevěnoval stěžejní otázce tohoto sporu (bod [10] shora), ale osvobození
od soudních poplatků řešil pouze z pohledu nepříznivé majetkové situace žadatele. Pro úplnost
lze poukázat, že v usnesení 23 Cdo 4993/2014 vyslovil názor, že u některých osob „lze vzít
v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost;
je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové
povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat,
zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody“. Tento závěr
se závěru NSS nijak nepříčí. Naopak, v obecné rovině podporuje myšlenku, že na majetkové
poměry žadatele nelze nahlížet jako na nic neříkající čísla, ale je třeba zohlednit, byť spíše
výjimečně, proč a jak se žadatel dostal do majetkově nepříznivé situace.
[19] Závěrem nad rámec nezbytného nutno dodat, že stěžovatel se domáhá osvobození
od soudního poplatku za situace, kdy jej v řízení zastupuje advokát. Jakkoli NSS nechce nijak
paušalizovat, že zastoupení účastníci nemají právo na osvobození od soudních poplatků
(srov. rozsudek ze dne 25. 3. 2009, čj. 1 As 15/2009-43, body 8 a násl.), v tomto specifickém
případě jde jen o další vedlejší okolnost, která podporuje závěr krajského soudu, že stěžovateli
nenáleží benefit individuálního osvobození od soudních poplatků.
[20] NSS proto zamítl kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. O náhradě nákladů řízení
NSS nerozhodoval, jelikož o nich přísluší rozhodnout krajskému soudu podle výsledku řízení
ve věci samé, tzn. v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§61 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. června 2020
Zdeněk Kühn
předseda senátu