ECLI:CZ:NSS:2020:10.AZS.281.2019:37
sp. zn. 10 Azs 281/2019 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně
Zuzany Břízové a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: M. D. T.,
zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému:
Velvyslanectví České republiky v Hanoji, se sídlem 13 Chu Van An, Hanoj, Vietnamská
socialistická republika, zast. obecným zmocněncem JUDr. Michalem Koukalem, Ph.D.,
pracovníkem vízového odboru Ministerstva zahraničních věcí, se sídlem Hradčanské náměstí 5,
Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 8. 2017, čj. 2968/2017-HANOI-II, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 22. 7. 2019, čj. 15 A 218/2017-43,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2019, čj. 15 A 218/2017-43,
se ruší.
II. Usnesení žalovaného ze dne 30. 8. 2017, čj. 2968/2017-HANOI-II, se ruší a věc
se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši
24 456 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
Mgr. Marka Sedláka, advokáta.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný usnesením ze dne 30. 8. 2017 rozhodl, že žádost žalobce o udělení
dlouhodobého pobytu za účelem zaměstnání (žádost o zaměstnaneckou kartu) je nepřijatelná
podle §169h odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR,
neboť si žalobce předem nesjednal termín podání žádosti způsobem, který byl stanoven
zastupitelským úřadem, a žádost nebyla podána osobně (§169h odst. 3 téhož zákona).
[2] Proti usnesení žalovaného se žalobce bránil žalobou u krajského soudu. Krajský soud
žalobu zamítl rozsudkem specifikovaným v záhlaví. Za stěžejní považoval, že žalobce nejprve
pověřenému pracovníkovi žalovaného předložil žádost o zaměstnaneckou kartu v termínu,
který si sjednal pro podání žádosti o udělení dlouhodobého víza za účelem podnikání.
O této žádosti žalovaný rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím, kterým ve smyslu
§169h odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona o pobytu cizinců shledal žalobcem uplatněnou žádost
nepřijatelnou. Dle krajského soudu bylo tímto řízení o této žádosti uzavřeno. Teprve po předání
tohoto žalobou napadeného usnesení žalobce prostřednictvím zástupce předal pracovníkovi
žalovaného žádost o upuštění od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu společně
s opětovně uplatněnou žádostí o zaměstnaneckou kartu. O této opakované žádosti,
u které žalobce žádal též o upuštění od podmínky osobního podání, bylo zahájeno nové řízení
o žádosti, o které žalovaný usnesením ze dne 29. 9. 2017 rozhodl tak, že žádost o upuštění
od povinnosti osobního podání žádosti zamítl a řízení o udělení zaměstnanecké karty v téže věci
zastavil (bod 24 napadeného rozsudku). V bodu 25 rozsudku pak krajský soud dovodil, že pokud
žalobce s prvně podanou žádostí o zaměstnaneckou kartu nepožádal o upuštění od povinnosti
jejího osobního podání, musel žalovaný jeho žádost vyhodnotit jako nepřijatelnou
podle §169h odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Na základě toho krajský soud
uzavřel, že tedy na žalobcem podanou žádost nelze hledět jako na „nouzově“ podanou
(bod 27 tamtéž).
[3] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu
dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítl, že žádost podal nouzovým způsobem. Přitom poukázal
na řadu rozhodnutí, v nichž NSS řešil různé aspekty bariér, které žalovaný, resp.
Ministerstvo zahraničních věcí, vytvořilo proti přehlcení zastupitelských orgánů žádostmi
o pobytové oprávnění.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nabídl rozbor judikatury vztahující se
k jeho činnosti. Navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl. Žalovaný má za to, že nelze za nouzově
podané považovat takové žádosti, které nejsou doprovázené žádostí o upuštění od osobního
podání, neboť správní orgán si nemůže domýšlet, proč byla žádost podána v rozporu
s objednáním termínu a jaké důvody k tomu žadatele vedly.
[5] NSS při posuzování přípustné kasační stížnosti dospěl k závěru, že má požadované
náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost je důvodná.
[7] Ze spisového materiálu plyne, že si stěžovatel v systému Visapoint zaregistroval termín
pro podání žádosti o dlouhodobé vízum za účelem podnikání. Dne 30. 8. 2017 se dostavil
k žalovanému a podal žádost o zaměstnaneckou kartu. Tuto žádost žalovaný prohlásil
za nepřijatelnou (napadené usnesení ze dne 30. 8. 2017), neboť si stěžovatel předem nesjednal
termín k podání žádosti a žádost nebyla podána osobně. K žádosti o zaměstnaneckou kartu
byla přiložena také žádost o upuštění od osobního podání žádosti. Ze spisového materiálu nelze
seznat, zda průběh podávání žádostí proběhl tak, jak popisoval žalovaný v usnesení
ze dne 29. 9. 2017, tedy že nejprve stěžovatel podal samotnou žádost o zaměstnaneckou kartu
a až ve chvíli, kdy mu byla vrácena, ji obratem podal znovu spolu se žádostí o upuštění
od osobního podání žádosti, anebo stěžovatel rovnou podal žádost o zaměstnaneckou kartu
spolu s žádostí o upuštění od osobního podání žádosti. Ze správního spisu ovšem vyplývá,
že se stěžovatel v rámci různých dnů šestkrát pokusil o registraci termínu k podání žádosti
o dlouhodobý pobyt, která ovšem skončila vždy neúspěšně.
[8] NSS předesílá, že ve skutkově téměř totožných kauzách již rozhodoval rozsudky
ze dne 15. 8. 2019, čj. 10 Azs 104/2019-36 a ze dne 22. 10. 2019, č.j. 10 Azs 280/2019-39,
v nichž jiní cizinci podávali u žalovaného žádost o pobytové oprávnění dne 1. 9. 2017 a byli
zastoupeni i stejným zástupcem. NSS z těchto rozsudků vychází i ve věci nynější.
[9] NSS nijak nezpochybňuje povinnost podat žádost o vybrané pobytové tituly osobně
(§169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Je si také vědom „změkčující“ úpravy v §169d odst. 3
zákona o pobytu cizinců, dle něhož zastupitelský úřad může v odůvodněných případech
od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec
doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. V posuzované kauze
žalovaný považoval stěžovatelovu žádost za nepřijatelnou, jelikož stěžovatel si (dle něj) předem
nesjednal termín podání žádosti o udělení dlouhodobého víza nebo žádosti o vydání povolení
k dlouhodobému pobytu nebo trvalému pobytu způsobem stanoveným tímto zákonem
[§169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců] a současně žádost nepodal osobně
(§169h odst. 3 téhož zákona). Současně platí, že pokud je žádost nepřijatelná, řízení není zahájeno
a na žádost se hledí, jako by nebyla podána; tuto skutečnost ministerstvo nebo zastupitelský úřad cizinci písemně
sdělí včetně důvodu nepřijatelnosti, učiní o ní usnesení do spisu a vrátí tiskopis žádosti, veškeré předložené doklady
(§169h odst. 3 cit. zákona ve znění do 30. 7. 2019).
[10] Pro NSS je klíčovým aspektem tohoto případu, že stěžovatel si nebyl schopen
v přiměřeně dlouhé době sjednat termín pro podání žádosti o dlouhodobý pobyt a potažmo
zaměstnaneckou kartu v systému Visapoint, který byl judikaturou NSS označen za nefunkční.
[11] V situaci dlouhodobě prakticky nefunkčního systému Visapoint totiž třeba považovat
za řádně podané i takové žádosti, které se do dispozice zastupitelského úřadu dostaly
nestandardním postupem (např. jako příloha stížnosti proti postupu jeho pracovníka).
Podání žádosti nouzovým způsobem je totiž v podstatě jedinou účinnou obranou žadatele
před nezákonným jednáním veřejné správy spočívajícím v tom, že mu žalovaný neposkytne
v přiměřené lhůtě možnost podat žádost postupem zákonem standardně předpokládaným.
Za takových okolností pak není rozhodné, zda žadatel současně s nouzově podanou žádostí
podal také žádost o upuštění od osobního podání žádosti (v podrobnostech viz rozsudky
rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS,
a ze dne 30. 5. 2017, čj. 7 Azs 227/2016-36, č. 3603/2017 Sb. NSS a zejména již cit. rozsudek
10 Azs 104/2019, bod 18). NSS z vlastní rozhodovací činnosti dobře ví, jaké podmínky ještě
na podzim 2017, tj. po tom, co rozšířený senát vydal právě cit. rozsudky, panovaly
u zastupitelského úřadu v Hanoji. Nefunkčnost tamního registračního systému Visapoint
přetrvávala navzdory důrazné kritice nadále, a to zejména ohledně podávání žádostí
o zaměstnanecké karty. Žadatelé proto sahali po nouzových způsobech jejich podávání,
což je i případ nynějšího stěžovatele. Jeho marné pokusy o registraci příslušného termínu
žalovaný nijak nezpochybňoval, naopak v nich spatřoval potvrzení jím kýžené „funkčnosti“
systému Visapoint.
[12] S ohledem na shora uvedené měl žalovaný hledět na stěžovatelovu žádost
o zaměstnaneckou kartu jako na účinně podanou, neboť využil nouzový způsob podání žádosti,
Nebylo mu totiž umožněno, aby si v přiměřené době lidsky důstojným způsobem sjednal termín
pro podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Otázka, zda byly či nebyly splněny podmínky
pro upuštění od jejího osobního podání, tedy již není podstatná.
[13] Proto je v nyní projednávané věci nerozhodné, zda žádost o upuštění od osobního podání
žádosti o zaměstnaneckou kartu byla podána následně po tom, co žalovaný prvně podanou žádost
o vydání zaměstnanecké karty zamítl, či zda tato žádost byla podána již na počátku společně
s „prvotní“ žádostí o vydání zaměstnanecké karty.
[14] NSS tedy shledal kasační stížnost důvodnou, a proto napadený rozsudek
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. S ohledem na důvody zrušení rozsudku krajského soudu
přistoupil také ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného [§110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 1 s. ř. s.]. Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení
s §78 odst. 4 s. ř. s. pak vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[15] O náhradě nákladů řízení rozhodl NSS v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Žalovaný ve věci úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel
měl úspěch, má tedy právo na náhradu nákladů řízení o žalobě i kasační stížnosti.
NSS je posledním soudem, který o věci rozhodl. Proto musí určit náhradu nákladů celého
soudního řízení.
[16] V řízení o žalobě představovaly náklady řízení stěžovatele soudní poplatek, odměnu
a hotové výdaje zástupce, který učinil tři úkony právní služby [příprava a převzetí zastoupení,
podání žaloby ze dne 28. 9. 2017 a replika k vyjádření žalovaného ze dne 20. 12. 2017;
§1 odst. 1, §7 bod 3, §9 odst. 2, §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní
tarif], a to v hodnotě 3 100 Kč za každý úkon právní služby, celkem tedy částku 9 300 Kč.
Náhrada hotových výdajů sestává z paušální částky 900 Kč (3 × 300 Kč dle §13 odst. 4
advokátního tarifu). Zástupce je plátcem DPH, proto se náklady řízení zvyšují o částku 2 142 Kč.
Odměna a hotové výdaje zástupce činí 12 342 Kč, soudní poplatek za žalobu 3 000Kč; celkem
tedy náklady řízení o žalobě činí částku ve výši 15 342 Kč.
[17] V řízení o kasační stížnosti pak zástupce stěžovatele učinil jeden úkon právní služby
(doplnění důvodů kasační stížnosti) v hodnotě částky 3 100 Kč. Náhrada hotových výdajů sestává
z paušální částky 300 Kč. Tyto náklady se dále zvyšují o částku 714 Kč odpovídající DPH.
Odměna a hotové výdaje zástupce v řízení o kasační stížnosti tedy činí 4 114 Kč, soudní poplatek
za kasační stížnost činí 5 000 Kč. Náklady stěžovatele v řízení o kasační stížnosti činí částku
ve výši 9 114 Kč.
[18] Žalovaný je proto povinen stěžovateli k rukám jeho zástupce uhradit náhradu nákladů
soudních řízení ve výši 24 456 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Ondřej Mrákota
předseda senátu