ECLI:CZ:NSS:2020:10.AZS.73.2020:32
sp. zn. 10 Azs 73/2020 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty a soudců Zuzany
Břízové a Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: S. I., (alias K. S., zastoupena JUDr. Marošem
Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému: Krajské
ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2019, č.j. KRPA-250355-81/ČJ-2019-000022,v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2020,
čj. 4 A 2/2020 - 68,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2020, čj. 4 A 2/2020-68, se r uší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2019, čj. KRPA-250355-81/ČJ-2019-000022,
se r uší .
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Odměna ustanoveného advokáta JUDr. Maroše Matiaška, LL.M. se u rču j e
částkou 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím ze dne 7. 7. 2019 čj. KRPA-250355-21/ČJ-2019-000022-SV, žalovaný
uložil žalobkyni správní vyhoštění spojené se zákazem vstupu na území členských států Evropské
unie po dobu jednoho roku. Řízení o správním vyhoštění bylo zahájeno poté, co byla žalobkyně
dne 6. 7. 2019 ve večerních hodinách zadržena ochrankou prodejny potravin po pokusu odcizit
zboží a přivolané hlídce policie nebyla schopna prokázat svou totožnost, neboť u sebe neměla
žádný doklad. Při podání vysvětlení uvedla, že se jmenuje K. S., nar. X, pochází z J., do ČR přijela
z Belgie jako turistka a byl jí odcizen cestovní pas. Japonský konzul sdělil, že žalobkyně se za
osobu jménem K. S. s odpovídajícím datem narození pravděpodobně jen vydává. Žalobkyně poté
uvedla, že se jmenuje S. I., nar. X. Totožnost žalobkyně byla následně potvrzena na základě
mezinárodní policejní spolupráce, přičemž bylo zjištěno, že na žalobkyni byl vydán zatýkací
rozkaz pro podezření z porušení pasového zákona, neboť dne 15. 7. 2016 měla nelegálně získat
další pasy osob z japonské ambasády v Koreji.
[2] Rozhodnutím ze dne 7. 7. 2019, čj. KRPA-250355-23/ČJ-2019-000022-ZSV,
žalovaný zajistil žalobkyni na 90 dnů za účelem správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále též „zákon o pobytu cizinců“), protože shledal nebezpečí, že by žalobkyně mohla mařit
nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. V podrobnostech Nejvyšší správní soud
odkazuje na rozsudek ze dne 13. 11. 2019, čj. 6 Azs 170/2019-50, jehož předmětem byl přezkum
posledně uvedeného rozhodnutí.
[3] Rozhodnutím ze dne 3. 10. 2019, čj. KRPA-250355-53/ČJ-2019-000022, žalovaný podle
§124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců prodloužil dobu zajištění žalobkyně za účelem správního
vyhoštění o 60 dnů. Rozhodnutí žalovaného bylo potvrzeno rozsudkem městského soudu
ze dne 29. 10. 2019, čj. 4 A 65/2019-77. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2020,
čj. 7 Azs 417/2019-60 zrušil výše uvedené rozhodnutí jak městského soudu, tak žalované.
[4] Rozhodnutím ze dne 1. 12. 2019, čj. KRPA-250355-81/ČJ-2019-000022 žalovaný podle
§124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců prodloužil dobu zajištění žalobkyně o 30 dnů. Žalobkyně
rozhodnutí žalované napadla žalobou, kterou městský soud rozsudkem ze dne 21. 1. 2020,
čj. 4 A 2/2020-68, zamítl. Městský soud dospěl k závěru, že správní orgán se nedopustil porušení
zákona nebo nesprávného hodnocení podkladů, na základě kterých ve věci prodloužení zajištění
žalobkyně rozhodl. Městský soud potvrdil, že lékařskými zprávami bylo prokázáno, že zdravotní
stav žalobkyně je ovlivněn přechodnou psychotickou poruchou a poruchou příjmu potravy
a že u ní v důsledku toho došlo k váhovému úbytku. Dále odkázal na závěry Nejvyššího
správního soudu uvedené v rozsudku čj. 6 Azs 170/2019-50 ve vztahu k posouzení postavení
zranitelných osob a jejich zajištění. Uvedl, že z návratové směrnice (směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech
v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí)
nevyplývá, že by zdravotní stav sám o sobě měl být překážkou zajištění cizince.
Žalobkyně nedoložila, že by došlo ke zhoršení jejího zdravotního stavu a že by mohlo dojít
k porušení její psychické nebo fyzické integrity. Dále městský soud uvedl, že tvrzení
o nedostatečném ověření zdravotního stavu žalobkyně není ničím podložené. Je věcí rozhodnutí
lékařů v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová (dále též „ZZC“), aby v případě zhoršení
zdravotního stavu žalobkyně a nemožnosti další realizace zajištění na tuto skutečnost upozornili
a navrhli její hospitalizaci. Ze správního spisu taková skutečnost nevyplývá.
Žalobkyni byla v ZZC poskytována lékařská péče v souladu s požadavky vyplývajícími
z článku 16 odst. 3 návratové směrnice.
[5] K námitce žalobkyně, že je zranitelnou osobou, neboť byla obětí obchodování s lidmi,
odkázal městský soud na pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění, v němž se správní orgán
otázkou realizovatelnosti správního vyhoštění žalobkyně do země jejího původu a jejím
postavením jako osoby zranitelné, zabýval. Z tohoto důvodu neshledal městský soud důvod
pro další přezkoumávání tvrzení žalobkyně o tom, že je osobou zranitelnou z důvodu
obchodování s lidmi. Samo postavení zranitelné osoby nevylučuje možnost jejího zajištění
za účelem správního vyhoštění. Podle městského soudu tak správní orgán postupoval v souladu
se zákonem o pobytu cizinců i správním řádem a nedošlo k porušení mezinárodních smluv,
na něž žalobkyně obecně poukazovala.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[6] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatelka především namítala, že závažnost jejího zdravotního stavu sama o sobě
vylučovala další trvání jejího zajištění v ZZC. Zdravotní stav stěžovatelky se zhoršoval,
a to prokazatelně z důvodů dlouhodobého pobytu v ZZC. Stěžovatelka trpěla značnými
zdravotními komplikacemi, včetně psychických problémů a vážnou poruchou příjmu potravy.
V době vydání druhého prodloužení zajištění byl její zdravotní stav natolik závažný, že přímo
ohrožoval její život a zdraví. Závažnost zdravotního stavu stěžovatelky nebyla ze strany
správního orgánu ani městského soudu náležitě zohledněna a byla opakovaně zpochybňována.
Žalovaný měl přistoupit k ukončení zajištění, popřípadě zvážit aplikaci alternativ k zajištění.
Stěžovatelka citovala závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu
čj. 6 Azs 170/2019-55 v bodech [39] a [50]. Poukázala na to, že přestože Nejvyšší správní soud
v bodě [50] ve vztahu k nutnosti zdůraznil potřebu zkoumání možné újmy na zdraví stěžovatelky,
správní orgán ani městský soud nekonaly a možnou újmu na zdraví stěžovatelky v dalším řízení
o prodloužení zajištění nezohlednily.
[8] Stěžovatelka uvedla, že již při první hospitalizaci krátce po zajištění u ní byla
diagnostikována výrazná paranoia se značnou labilitou, bludné zpracování reality, dále trpí
Aspergerovým syndromem a závažnými poruchami příjmu potravy, zejména v situacích zvýšené
stresové zátěže. Zajištění v ZZC bylo pro stěžovatelku od začátku velmi stresující, zejména
z důvodu cizího prostředí, nedostatku adekvátní zdravotní (zejména psychiatrické) péče,
nedostatku kontaktu s vnějším světem a kontaktu s osobami jazykově nebo kulturně blízkými,
nejistoty ohledně budoucnosti. Zajištění tak bylo pro její zdraví devastující. Již dne 28. 8. 2019
MUDr. Š. z Psychiatrické nemocnice Kosmonosy konstatovala, že by bylo vhodné propuštění
stěžovatelky. Dne 16. 10. 2019 doc. MUDr. N., Ph.D., varoval, že v případě další progrese ztráty
váhy hrozí závažné komplikace až smrt. U stěžovatelky přitom došlo k alarmujícímu snížení
tělesné hmotnosti. Ke dni 16. 10. 2019 vážila dle lékařské zprávy 37 kilogramů, BMI index činil
13,76, což představuje vážnou podvýživu. Od začátku srpna se její váha snížila minimálně o 6
kilogramů. Žalovaný ve svém rozhodnutí argumentoval tím, že pro propuštění je podstatný názor
lékaře ZZC, čímž vyjádřil nedůvěru v jakékoliv jiné lékařské zprávy. V rozhodnutí uvedl: „Váš
zdravotní stav je dobrý (do dnešního dne nebyla správnímu orgánu doručena žádná zpráva, že by tomu bylo
jinak), a Vašemu vyhoštění nijak nebrání“. To je však v příkrém rozporu s výše uvedeným závěrem
MUDr. N. i doporučením MUDr. Š. Závěry správního orgánu akceptoval i městský soud.
V řízení však bylo prokázáno, že se zdravotní stav stěžovatelky v průběhu času zhoršuje a dospěl
až do takového bodu, kdy je závažně ohroženo její zdraví a život. Jako vážný, ne však
bezprostředně život ohrožující, označil zdravotní stav stěžovatelky ve své zprávě ze dne 25. 10.
2019 rovněž MUDr. Š., vedoucí zdravotnického odboru ZZC, ale ani tento závěr nevedl
k propuštění. Je však absurdní, aby mohlo dojít k propuštění ze zajištění ze zdravotních důvodů
pouze v případech bezprostředně hrozící smrti zajištěné osoby. Možnost dalšího pobytu
stěžovatelky v ZZC pak nelze zakládat jen na lékařské zprávě lékaře tohoto zařízení. Je třeba
zohlednit i ostatní doložené zprávy.
[9] Stěžovatelka dále poukázala na to, že ZZC není vybaveno a přizpůsobeno pro pobyt osob
trpících těmito specifickými problémy. Ve zprávě MUDr. Š. ze dne 25. 10. 2019 je konstatováno,
že zařízení poskytuje pouze ambulantní péči v odbornosti všeobecného praktického lékaře. Vedle
toho je navíc třeba posoudit i to, zda samotné umístění stěžovatelky v zařízení typu ZZC
nevyvolává závažné zdravotní obtíže, jak stěžovatelka tvrdí. Podle stěžovatelky prostředí, ve
kterém je zajištěná osoba se zdravotními problémy umístěna, musí působit terapeuticky, je nutné
směřování ke zlepšení zdravotního stavu zajištěné osoby. Tento požadavek je o to závažnější u
osob, které trpí psychickým onemocněním. Stěžovatelka odkázala na závěry ESLP vyjádřené
např. ve věcech Claes proti Belgii, Aden Ahmed proti Maltě. Ve vztahu k možnému porušení čl. 3
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“) stěžovatelka odkázala na
rozsudek ESLP ve věci Cara-Damiani proti Itálii, Dybeku proti Itálii a Raffray Taddei proti Francii.
Přestože tedy správní orgán v době rozhodování o druhém prodloužení zajištění disponoval
všemi potřebnými podklady, aby závažné zhoršení zdravotního stavu stěžovatelky reflektoval a
rozhodl o jejím bezodkladném propuštění ze zařízení, neučinil tak. Městský soud jeho pochybení
svým rozsudkem aproboval.
[10] Stěžovatelka rovněž namítla nedostatečné posouzení své osoby jako osoby zranitelné.
Zdůraznila, že mezi zajištěním a jeho druhým prodloužením uváděla tvrzení, z nichž bylo možné
učinit kvalifikovaný závěr, zda je zranitelnou osobou i jako oběť obchodování s lidmi.
Přestože zajištění ke dni jeho druhého prodloužení trvalo 5 měsíců, žalovaný nepodnikl nutné
kroky k důkladnému a odbornému šetření vedenému školeným personálem za účelem ověření
tvrzených skutečností. V souladu s příručkou k navracení osob mělo dojít před druhým
prodloužením zajištění ke zkoumání její individuální situace. Žalovaný však vydal napadené
rozhodnutí bez ohledu na to, jakým příkořím byla stěžovatelka v zemi původu a v zahraničí
vystavena. Nebyl tedy zjištěn stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.
[11] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Převážná část námitek stěžovatelky se vztahuje k posouzení jejího zdravotního stavu,
a to zejména k hodnocení vhodnosti realizace jejího dalšího zajištění, možnosti propuštění
ze zajištění či aplikace zvláštních opatření dle zákona o pobytu cizinců, to vše s poukazem
na nedostatečnou identifikaci stěžovatelky jako osoby zranitelné. Další část námitek stěžovatelky
směřuje k nedostatečné identifikaci její osoby jako osoby zranitelné s ohledem na obchodování
s lidmi. Žalované i městskému soudu stěžovatelka v tomto ohledu vytýká nedostatečné
hodnocení podkladů a nesprávné právní posouzení.
[16] V posuzované věci z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatelka byla dne 7. 7. 2019
zajištěna na 90 dní za účelem správního vyhoštění poté, co byla přistižena v obchodním domě
při krádeži zboží v hodnotě 630 Kč, nedisponovala dokladem totožnosti a tvrdila, že jí peněženka
společně s doklady byla odcizena v metru. V průběhu zajištění vyšlo najevo, že stěžovatelka
při podání vysvětlení dne 7. 7. 2019 uvedla nepravdivé informace a falešné jméno.
Již v den zajištění nicméně přiznala své skutečné jméno. Po umístění do ZZC se u stěžovatelky
projevily psychické problémy spočívající ve výrazné paranoiditě, kverulantství, brachiální agresi
vůči personálu zařízení, poruchách příjmu potravy a chování. Proto byla dne 25. 7. 2019
hospitalizována v Psychiatrické léčebně Kosmonosy, kde mimo jiné uvedla, že je obětí sexuálního
násilí a obchodování s lidmi. Stěžovatelka byla první dny hospitalizace omezena pásy z důvodu
nespolupráce, agresivity. Odmítala potravu i tekutiny. V průběhu hospitalizace po nasazení
medikace došlo ke zlepšení stavu. Stěžovatelka začala spolupracovat, přijímala potravu,
nezvracela, došlo k ústupu paranoidity a celkovému zklidnění. Hospitalizace byla z tohoto
důvodu ukončena dne 31. 7. 2019. Dle výstupní zprávy byla u stěžovatelky diagnostikována
akutní polymorfní psychotická porucha se symptomy schizofrenie, atypická mentální bulimie,
hypalbuminémie, sinusová bradykardie a hypokalémie. Krom citovaného je dále vhodné uvést,
že v části týkající se osobní anamnézy předmětná zpráva uvádí následující: „PPP (poruchy příjmu
potravy, pozn. soudu) od 18 let - někdy bulimie jindy anorexie vždy vlivem exogenní zátěže, před rokem
epizoda anorexie - vážila 35 kg.“
[17] Touto zprávou se zdejší soud zabýval již v rozsudku čj. 6 Azs 170/2019-50, v němž
konstatoval, že ze zprávy nelze dovodit, že by zajištění mělo na stěžovatelku „dopady dosahující
úrovně krutého, nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy. Propouštěcí zpráva se nezmiňuje
o tom, že by výlučným důvodem zdravotních potíží stěžovatelky bylo její zajištění, lékaři se nijak nevyjádřili
o nevhodnosti jeho dalšího trvání.“ Tyto závěry nyní rozhodující senát pro posuzovanou věc plně
přebírá.
[18] Následně byla stěžovatelka vyšetřena ve dnech 28. 8. 2019 a 30. 9. 2019. Podle lékařské
zprávy z nemocnice Kosmonosy ze dne 28. 8. 2019 si schůzku v nemocnici vyžádala sama,
a to kvůli průjmu způsobenému stresovou zátěží. Stěžovatelka při vyšetření uvedla, že ztrácí
na váze, slábne, zadýchá se i po vyjití schodů, pobyt v zařízení ji ničí. Dále uvedla problémy
s živými sny, negativní vztah ke dvěma novým klientům zařízení atd. Lékařská zpráva pak v rámci
shrnutí uvádí: „Pacientka zjevně velmi strádající pobytem v uprchlickém táboře v rámci své osobnostní
charakteristiky se sníženou frustrační tolerancí. Vhodné by bylo její propuštění, pokud by to bylo
možné“ (důraz přidán). Dle této zprávy je aktuální tělesná hmotnost stěžovatelky 41 kg, váhový
úbytek od počátku srpna je 2 kg, je tedy objektivní. Nelze vyloučit poruchy příjmu potravy,
chronický průjem, vše souvisí s exogenní zátěží. Dále byl zjištěn nedostatek magnesia.
Lékař předepsal léky na uklidnění s jinou účinnou látkou.
[19] Rovněž další lékařská zpráva z nemocnice Kosmonosy ze dne 30. 9. 2019 byla sepsána
po návštěvě realizované na žádost stěžovatelky. Součástí zprávy je subjektivní popis problémů
tak, jak je popsala ošetřující lékařce sama stěžovatelka: „Má deprese, má i sebevražedné myšlenky.
Nechce to udělat, neudělá to, ale má tam k dispozici provaz, ale neudělala by to. Pobyt v táboře má vážný dopad
na její zdraví. To tam chce napsat. Ví, že jsem jí to posledně už napsala, ale policie to odmítla. Bude to 90 dní,
co je tam, bude se rozhodovat, jestli to potrvá dál, nebo ne. Taky zase zhubla, váží 37 Kg (…) Chce diagnózu
pro svého právníka, právník jí řekl, aby sem jezdila na kontroly častěji. Asi by chtěla zkusit antidepresiva,
v minulosti je brala, ale nedělaly jí dobře, tak je brala jenom chvilku.“ Ošetřující lékařka pak stěžovatelku
hodnotila následovně: „Lucidní, orientovaná všemi kvalitami správně, v popředí manipulativní projev - působí
účelově, udává suicidální myšlenky aktuálně bez tendence k realizaci, přetrvávající průjem, hyporhexii s váhovým
úbytkem, myšlení koherentní, psychotická, psychomot. tempo v normě, odpovědi bez latencí, adekvátní,
akt. Bez projevů jakékoliv agrese.“ V rámci doporučení se lékařka k nemožnosti pokračování zajištění
nijak nevyjádřila. Doporučila podávat bílkovinné přípravky a hospitalizaci v případě dalších
suicidálních proklamací, předepsala antidepresiva. Tělesná hmotnost stěžovatelky zjištěná
při vyšetření byla oproti předchozímu vyšetření opět o 1 kg nižší, tedy 40 kg.
[20] Další vyšetření stěžovatelky proběhlo dne 16. 10. 2019 na specializovaném pracovišti
Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice, 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
v Praze dne 16. 10. 2019. Z lékařské zprávy doc. MUDr. N., PhD., vyplývá, že stěžovatelka „trpěla
přechodně psychotickou poruchou popsanou v PN Kosmonosy a chronické psychiatrické obtíže mohou být
výsledkem komorbidní poruchy osobnosti dekompenzované zvýšeným stresem. Pacientka v důsledku dlouhodobých
obtíží a malnutrice má sníženou frustrační toleranci, je i kognitivně oslabena, proměnlivá anamnéza
traumatických událostí může být výsledkem paranoidně persekuční symptomatiky (k tomu je nutná další
objektivizace údajů).“ Ze zprávy dále vyplývá, že stěžovatelka odmítla převážení, proto lékař vyšel
z její zdravotnické dokumentace, podle níž váha stěžovatelky činila 37 kg, což při její výšce 164
cm znamená index BMI 13,76. Lékař dále uvedl:„V případě další progrese malnutrice hrozí závažné
komplikace až smrt. Negativní vliv detenčního zařízení na dekompenzaci poruchy příjmu potravy je velmi
pravděpodobný.“ Ke zdravotnímu stavu stěžovatelky se dále vyjádřil ve své zprávě
ze dne 25. 10. 2019 lékaře ZZC MUDr. Š., jenž uvedl, že „zdravotní stav stěžovatelky je vážný, ne však
bezprostředně život ohrožující.“
[21] Výše uvedené zprávy tak hodnotí zdravotní stav stěžovatelky jako vážný, konstatují
vážnou podvýživu, dlouhodobou poruchu příjmu potravy a psychické problémy projevující
se sníženou frustrační tolerancí. Některé zprávy se pak vyjadřují k tomu, že tento zdravotní stav
stěžovatelky s velkou pravděpodobností souvisí s jejím zajištěním. Hodnocení zdravotního stavu
stěžovatelky je tedy v průběhu celého zajištění konzistentní. Stěžovatelka pak neuvádí,
že by od doby jejího posledního vyšetření lékařem došlo k výraznější změně jejího stavu.
[22] Vzhledem k výše uvedenému dospěl zdejší soud k závěru, že zdravotní stav stěžovatelky
byl ve správním i soudním řízení zjištěn dostatečně, přičemž z provedených důkazů je zřejmé,
že její zdravotní stav byl vážný a její zdravotní problémy velmi pravděpodobně úzce souvisely
se zajištěním, a to zejména s ohledem na její dlouhodobou (od 18 let věku) psychiatrickou
diagnózu.
[23] Přestože byl zdravotní stav stěžovatelky zjištěn dostatečně, žalovaný při rozhodování
o dalším prodloužení zajištění stěžovatelky dostatečně nezohlednil její zranitelnost danou
vážností jejího zdravotního stavu (viz výše) a adekvátně nereagoval ani na její tvrzení, že je obětí
obchodování s lidmi. Bylo tak na místě jeho rozhodnutí zrušit, což městský soud neučinil.
[24] Městský soud uvedl, že neměl důvod přezkoumávat tvrzení žalobkyně o tom,
že je osobou zranitelnou z důvodu obchodování s lidmi, neboť tímto tvrzením se zabýval správní
orgán v řízení o správním vyhoštění. Dále pak v této souvislosti odkázal na odůvodnění rozsudku
čj. 6 Azs 170/2019-55, v němž Nejvyšší správní soud uvedl: „NSS též připomíná, že samotné postavení
stěžovatelky coby zranitelné osoby nevylučuje možnost jejího zajištění za účelem správního vyhoštění (na rozdíl
od rozhodnutí o odepření vstupu, jak tomu bylo ve věci sp. zn. 9 Azs 193/2019).“
[25] Nejvyšší správní soud se však otázkou postavení stěžovatelky jako osoby zranitelné
zabýval v rozsudku ze dne 21. 5. 2020, čj. 7 Azs 417/2019-62, v němž odkázal na čl. 16 odst. 3
návratové směrnice, jenž požaduje, aby byla postavení zranitelných osob věnována zvláštní
pozornost a dále uvedl: “V případě stěžovatelky je dále nutné zohlednit i požadavky plynoucí z Úmluvy
Rady Evropy o opatřeních proti obchodování s lidmi (publ. pod č. 33/2017 Sb.m.s.), kterou je Česká republika
vázána, a která v čl. 10 ukládá státním orgánům aktivně identifikovat oběti obchodování s lidmi. I v řízení
o zajištění má tedy posouzení otázky, zda je zajišťovaný cizinec zranitelnou osobou, nepochybně své místo,
a to zejména s ohledem na podmínky, za jakých je tato osoba zajištěna. Touto otázkou je třeba se zabývat
zejména tehdy, jedná-li se o zbavení osobní svobody cizince za situace, kdy má správní orgán k dispozici relevantní
informace.“ Jinými slovy, je třeba odlišit situaci, kdy správní orgán rozhoduje o počátečním zbavení osobní svobody
cizince v omezeném časovém prostoru od jeho zadržení a z ničeho neplyne, že by se mohlo jednat o osobu
zranitelnou, od situace, kdy se původní doba zajištění dále prodlužuje a správní orgán již naopak disponuje
dostatečně konkrétní informací o tom, že zajišťovaná osoba může mít postavení osoby zranitelné. Správnímu
orgánu Nejvyšší správní soud v odůvodnění vytkl, že v rozporu s čl. 10 Úmluvy Rady Evropy
o opatřeních proti obchodování s lidmi neprovedl rozsáhlejší šetření, ale bez dalšího vyhodnotil
tvrzení stěžovatelky jako nevěrohodné, účelové a nepravdivé, neboť jej nesdělila bezprostředně
po svém zatčení, má silnou motivaci nevrátit se do Japonska s ohledem na zatýkací rozkaz
a neoznačila žádné důkazy. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu k této otázce a dále uvedl,
že „bylo na místě tuto otázku důkladně posoudit v řízení o správním vyhoštění stěžovatelky, a učiněné závěry
pak převzít jako podklady při rozhodování o dalším zajištění. Jelikož však žalovaný tuto otázku posoudil značně
povrchně, tj. relevantním způsobem ji nevyvrátil, respektive se o to zjevně ani nepokusil, nelze vyloučit,
že stěžovatelka byla zranitelná nejen s ohledem na svůj zdravotní stav, ale také proto, že mohla být obětí
obchodování s lidmi. Bylo proto na místě k této skutečnosti přihlížet i při přezkoumání rozhodnutí o dalším
zajištění stěžovatelky. V bodě [28] odůvodnění pak Nejvyšší správní soud konstatoval: „Skutečnost,
že je stěžovatelka zranitelnou osobou (z důvodu svého zdravotního stavu a potenciálně rovněž z důvodu,
že se jedná o oběť obchodování s lidmi) je významná především při posouzení, zda existuje k zajištění
jiná vhodnější alternativa tak, aby byla chráněna práva této osoby a současně byl zajištěn veřejný zájem spočívající
v ochraně veřejného pořádku. Takovou alternativu představují především zvláštní opatření za účelem vycestování
cizince z území, neboť zajištění lze podle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců uložit jen tehdy,
pokud nepostačuje uložení některého z těchto zvláštních opatření.“
[26] Závěry uvedené ve výše citovaném rozhodnutí jsou plně aplikovatelné i na nyní
projednávanou věc. Žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval možností použití
zvláštních opatření za účelem vycestování cizince z území podle §123b zákona o pobytu cizinců,
kdy konstatoval, že nepřistoupil k uložení těchto opatření s ohledem na to, že stěžovatelka
nerespektovala zákony ČR a její dosavadní jednání oslabuje její důvěryhodnost. S ohledem
na nedůvěryhodnost stěžovatelky pak dospěl k závěru, že v případě stěžovatelky není možná jiná
alternativa než zajištění dle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Městský soud pak jeho
rozhodnutí aproboval.
[27] Nejvyšší správní soud s těmito závěry nesouhlasí. Na straně stěžovatelky došlo od doby
jejího zajištění ke změně poměrů. Stěžovatelka byla v době rozhodování o dalším prodloužení
doby zajištění zjevně v postavení osoby zranitelné, a to minimálně s ohledem na její zdravotní
stav. Je osobou trpící psychickým onemocněním a z lékařských zpráv vyplývá, že detence
měla velmi pravděpodobně podíl na zhoršení jejího psychického stavu, který se v průběhu
jejího zajištění stal vážným, a to jak z hlediska psychického, tak i z hlediska somatického.
Přestože zajištění stěžovatelky nedosahovalo intenzity mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení (jak uvedeno výše), byla jí poskytována zdravotní péče i péče psychologa, s ohledem
na její individuální situaci byla míra útrap, kterým byla stěžovatelka vystavena, výrazně vyšší
než lze očekávat u zdravé osoby. Žalovaný ani městský soud však k této individuální situaci
stěžovatelky dostatečně nepřihlédli.
[28] Bod 16) úvodních ustanovení návratové směrnice uvádí, že „[v]yužití zajištění za účelem
vyhoštění by mělo být omezeno a mělo by podléhat zásadě proporcionality, pokud jde o použité prostředky
a sledované cíle.“ V daném případě se stěžovatelka dopustila jen méně závažného porušení
veřejného pořádku, které nedosahovalo ani roviny trestněprávní. Ve prospěch stěžovatelky
hovoří i to, že po počátečních problémech ještě v týž den sdělila správnímu orgánu svou identitu
a poskytla mu součinnost. S ohledem na výše uvedené skutečnosti, psychické onemocnění
stěžovatelky, vážnost jejího zdravotního stavu a její postavení osoby zranitelné (ze zdravotních
důvodů a potenciálně i z důvodu obchodování s lidmi) dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že další prodloužení doby zajištění stěžovatelky nebylo opatřením přiměřeným, které by prošlo
testem proporcionality, tedy které by dosahovalo stanoveného cíle při současném šetření práv
stěžovatelky. Nebyly tak dány dostatečné důvody pro další pokračování zajištění stěžovatelky.
Výše uvedené však nevylučuje možnost použití alternativní prostředků podle §123b odst. 1
zákona o pobytu cizinců. Jako odpovídající řešení, jež by zohledňovalo individuální situaci
stěžovatelky, Nejvyšší správní soud považuje zvláštní opatření dle §123b odst. 1 písm. d) zákona
o pobytu cizinců. Toto zvláštní opatření bylo s účinností od 31. 7. 2019 zavedeno zákonem
č. 176/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony,
a umožňuje správnímu orgánu uložit povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené
době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly. Z důvodové zprávy vyplývá,
že uvedené ustanovení směřuje na případy, kdy se pobyt v zařízení pro zajištění cizinců jeví
jako nadmíru přísné opatření, především pak v případě zranitelných osob, které by měly
být primárně chráněny před eventuálními nepřiměřenými důsledky pobytu v zařízení pro zajištění
cizinců. Tímto opatřením lze dosáhnout účelu zajištění i bez toho, aby byla omezena osobní
svoboda stěžovatelky, a to včetně veškerých důsledků, které s sebou pobyt v zařízení pro zajištění
cizinců nese.
[29] S ohledem na okolnosti posuzované věci tedy stěžovatelka splňovala předpoklady
pro ukončení jejího zajištění při současném uložení zvláštního opatření podle §123b odst. 1
písm. d) zákona o pobytu cizinců, spočívajícího v uložení povinnosti zdržovat se ve vhodném
přijímacím či pobytovém středisku a být ve stanovené době přítomna za účelem provedení
pobytové kontroly. Jelikož výše uvedené důvody zcela postačují pro zrušení rozsudku městského
soudu i rozhodnutí žalovaného o pokračování zajištění stěžovatelky, nemusel se Nejvyšší správní
soud již věcně zabývat dalšími kasačními námitkami stěžovatelky. Ke shodným závěrům dospěl
Nejvyšší správní soud i ve výše uvedeném rozsudku čj. 7 Azs 417/2019-77, z něhož soud
i v této věci vycházel a v podrobnostech na něj odkazuje.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
a proto podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zrušil nejen napadený rozsudek, ale i přezkoumávané
rozhodnutí žalovaného s tím, že pro tento postup byly dány důvody již v řízení před městským
soudem.
[31] Nejvyšší správní soud však současně nevyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu
řízení. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012,
č. j. 9 As 111/2012 - 34, publ. pod č. 2757/2013 Sb. NSS, v němž soud vyslovil, že „po zrušení
rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo
vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno, protože podle §124 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců je vydání rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění prvním úkonem v řízení. Je-li tedy
tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen, neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení,
jak je ve správním soudnictví obvyklé (§78 odst. 4 s. ř. s.).“ Výše uvedené závěry lze přiměřeně použít
také na posuzovaný případ, neboť podle §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců je v řízení
o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění vydání rozhodnutí
prvním úkonem v řízení. Po zrušení přezkoumávaného rozhodnutí tudíž neexistuje řízení,
v němž by mělo a mohlo být pokračováno. Obdobně Nejvyšší správní soud postupoval
například v rozsudcích ze dne 25. 7. 2017, čj. 2 Azs 253/2017-37, ze dne 9. 10. 2019,
čj. 7 Azs 108/2019-39, a ze dne 29. 5. 2019, čj. 2 Azs 93/2018-72. Zároveň je na místě uvést,
že zdejšímu soudu je z úřední činnosti (řízení vedené pod sp. zn. 10 Azs 73/2020) známo,
že dne 16. 12. 2019 došlo k vyhoštění stěžovatelky, která tak již od tohoto data není zajištěna.
[32] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a zároveň zrušil
i rozhodnutí žalovaného, rozhodl také o náhradě nákladů řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí městského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.).
[33] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení §60 odst. 1 věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka měla ve věci úspěch, má tak právo na náhradu nákladů
řízení. Vzhledem k tomu, že však nebylo zjištěno, že by stěžovatelce v řízení před městským
soudem či Nejvyšším správním soudem nějaké náklady vznikly, žalovaný byl ve věci neúspěšný,
soud rozhodl o tom, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.
[34] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2020, čj. 10 Azs 73/2020-13
byl stěžovatelce podle §35 odst. 10 s. ř. s. ustanoven zástupcem JUDr. Maroš Matiaško, LL.M.,
advokát. Hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného zástupce hradí stát.
Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci za řízení o kasační stížnosti odměnu
za jeden úkon právní služby spočívající v doplnění kasační stížnosti dle §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (dále též „advokátní tarif“). Výše odměny za jeden úkon právní
služby je 3 100 Kč [§7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu].
Náhrada hotových výdajů je stanovena paušální částkou 300 Kč za jeden úkon právní služby
(§13 odst. 4 advokátního tarifu). Jelikož ustanovený zástupce doložil, že je plátcem
daně z přidané hodnoty, je třeba celkovou přiznanou částku 3 400 Kč zvýšit o daň,
která z ní má být odvedena, tj. o 714 Kč. Za úkon právní služby tedy ustanovenému zástupci
stěžovatelky náleží celkem 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci rozsudku.
[35] Ustanovenému zástupci stěžovatelky Nejvyšší správní soud nepřiznal odměnu za úkon
právní služby - první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby,
je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem [§11 odst. 1 písm. b) advokátního
tarifu]. Zástupce stěžovatelku zastupoval již v řízení vedeném u zdejšího soudu
pod sp. zn. 6 Azs 170/2019 a 7 Azs 417/2019 a v nyní posuzované věci byl zástupcem ustanoven
až poté, co bylo realizováno správní vyhoštění stěžovatelky. Ustanovený zástupce tedy převzetí
věci se stěžovatelkou nemohl konzultovat. Dle obsahu soudního a správního spisu zástupce
po svém ustanovení do spisů nenahlížel. Z obsahu doplnění kasační stížnosti je pak zřejmé,
že zástupce stěžovatelky do značné míry vycházel z argumentace, kterou uplatnil již v řízení
sp. zn. 6 Azs 170/2019 a 7 Azs 417/2019, a to zejména ve vztahu k nutnosti považovat
stěžovatelku za zranitelnou osobu a k jejímu zdravotnímu stavu, a rovněž z rozsudku zdejšího
soudu v první uvedené věci. Ustanovený zástupce již tedy byl s věcí a zejména s problematikou
zajištění stěžovatelky dostatečně seznámen s ohledem na předchozí řízení vedené u zdejšího
soudu. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvod k přiznání odměny za úkon spočívající
v převzetí a přípravě zastoupení. K tomuto přiměřeně srovnej rozsudky zdejšího soudu
ze dne 27. 2. 2019, čj. 7 Azs 334/2018-34, ze dne 29. 3. 2019, čj. 9 Azs 446/2018-21,
ze dne 16. 5. 2019, čj. 9 Azs 76/2019-39, nebo ze dne 22. 8. 2019, čj. 3 Azs 241/2019-48.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2020
Ondřej Mrákota
předseda senátu