ECLI:CZ:NSS:2020:2.ADS.288.2019:31
sp. zn. 2 Ads 288/2019 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: ČS, náhradní
plnění s.r.o., se sídlem U Zlaté stoky 576, Litvínovice, zastoupená Mgr. Ondřejem
Pustějovským, advokátem se sídlem Zahradní 8, České Budějovice, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2018, č. j. MPSV-2018/6761-421/1, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 2019,
č. j. 50 Ad 2/2019 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se v rac í zaplacený soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti ve výši
5000 Kč, který jí bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 1. 2018, č. j. MPSV-2018/6761-421/1 (dále
jen „napadené rozhodnutí“) bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Úřadu
práce ČR – krajská pobočka v Českých Budějovicích (dále jen „úřad práce“) ze dne 28. 12. 2017,
č. j. CBA-T-420/2017 (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto,
že se žalobkyni neposkytuje příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením
na chráněném pracovním místě za 3. čtvrtletí roku 2017. Důvodem bylo nesplnění podmínky
bezdlužnosti, neboť žalobkyně měla ke dni 30. 9. 2017 nedoplatek na penále na veřejné zdravotní
pojištění u Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra ve výši 101 Kč, který byl uhrazen až dne
20. 10. 2017. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů přitom stálo na argumentaci,
že žalobkyně jakožto žadatelka nesplnila podmínku bezdlužnosti podle §78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“),
a ani podmínku pro výjimku z této povinnosti plynoucí z odst. 4 písm. b) tohoto ustanovení.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž tvrdila, že evidované penále
na zdravotním pojištění nelze považovat za nedoplatek ve smyslu §78a zákona o zaměstnanosti;
dále na nemožnosti řádného zjištění nedoplatků, jsou-li zaměstnanci evidováni u různých
pojišťoven. Zákonný limit, pod nímž se nedoplatek neeviduje, byl přitom přesažen o 47 haléřů,
přičemž o existenci penále žalobkyně nebyla vyrozuměna.
[3] Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) nejprve rozsudkem ze dne
8. 10. 2018, č. j. 50 Ad 2/2018 – 27 (dále jen „první rozsudek“), zrušil napadené i prvostupňové
správní rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný však podal kasační
stížnost, na základě níž Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 7. 2019,
č. j. 2 Ads 340/2018 – 23 (dále jen „zrušující rozsudek NSS“), zrušil první rozsudek krajského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud následně, vázán podle §110 odst. 4 s. ř. s.
v dalším řízení právním názorem vyloveným v zrušujícím rozsudku NSS, podanou žalobu zamítl.
Konstatoval, že žalobkyni nebyl příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním
postižením na chráněném pracovním místě poskytnut pro evidování nedoplatku na penále
na veřejné zdravotní pojištění ve výši 100,47 Kč (v zaokrouhlené výši 101 Kč). Ke vzniku penále
docházelo v průběhu roku 2017 následkem jejího nesprávného postupu; takto vyměřené penále jí
přitom bylo předepsáno k úhradě. Není proto na místě argumentace, že nedoplatek nevznikl,
neboť dle §18 odst. 1 zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění vzniká penále
okamžikem, kdy je pojistné uhrazeno v nižší částce, než jak mělo být učiněno; k jeho předpisu
pak dochází v okamžiku, kdy penále přesáhne částku 100 Kč, což nastalo dne 21. 8. 2017. Bylo
na žalobkyni znát podmínky pro poskytnutí příspěvku, což zahrnuje také řádné a včasné ověření,
zda jsou tyto splněny; nelze proto její odpovědnost přenášet na zdravotní pojišťovnu. Žalobkyně
tudíž podmínky bezdlužnosti nesplnila, byť byla o pouhou jednu korunu překročena částka, která
je vyjmuta z vyměření penále. Výši nedoplatku s výší poskytnutého příspěvku však nelze
poměřovat, protože pro takovou úvahu zákon o zaměstnanosti neposkytuje prostor. Smyslem
a účelem podmínky bezdlužnosti je nejen vyloučit takové zaměstnavatele, kteří řádně neplní své
zákonné povinnosti, ale takto stanovená podmínka má vést i k jejich platební kázni v zájmu
vyloučení možnosti, aby stát přispíval zaměstnavateli na platby, které ten by řádně neodváděl.
Prostor pro to, aby bagatelní pochybení nemělo neproporcionální následek, upravuje §78 odst. 4
písm. a) a b) a odst. 13 zákona o zaměstnanosti. Je tedy na žadateli, aby věnoval dostatečnou
pozornost splnění podmínek zákona, za nichž je příspěvek poskytován. Krajský soud proto
uzavřel, že neposkytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením
žalobkyni bylo věcně správné, jelikož nebyla z její strany splněna podmínka bezdlužnosti.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížnost, ve které navrhla jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení; je totiž
přesvědčena, že právní názor soudů není správný. Vědoma si skutečnosti, že věc je posuzována
dle zákona o zaměstnanosti ve znění účinném do 31. 12. 2017, poukazuje na to, že od 1. 1. 2018
(kdy nabyl účinnosti zákon č. 327/2017 Sb.) byl do zákona o zaměstnanosti zařazen §78a
odst. 15, který umožňuje ve výjimečných případech hodných zvláštního zřetele prominout
splnění podmínky uvedené v §78a odst. 4 písm. b) téhož zákona [jedná se o totožné ustanovení
jako byl §78 odst. 4 písm. b) ve znění do 31. 12. 2017], a to pokud jde o nedodržení lhůt
stanovených k úhradě nedoplatků zaměstnavatele. Novým §78a odst. 15 zákona
o zaměstnanosti, ve znění účinném od 1. 1. 2018, tedy sám zákonodárce projevil svou vědomost
nedokonalosti, neproporcionality a tvrdosti předcházející zákonné úpravy (ve znění účinném
do 31. 12. 2017), přičemž tuto svou chybu možností odstranění tvrdosti zákona napravil. V této
souvislosti stěžovatelka dodává, že předkladatelem dané změny byl právě žalovaný; důvodová
zpráva k změnovému zákonu je přitom ze dne 22. 3. 2017, tudíž již v této době si žalovaný musel
být vědom problematičnosti původní právní úpravy. Připomíná, že ke dni 30. 9. 2017 měla
evidován nedoplatek na penále na veřejné zdravotní pojištění ve výši 100,47 Kč (o 47 haléřů více,
než je hranice pro předepsání penále ze strany zdravotní pojišťovny), o jehož existenci byla
pojišťovnou informována až dne 19. 10. 2017, a který byl uhrazen ihned dne 20. 10. 2017,
nicméně později než ukládal §78 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti. Je přesvědčena, že její
situace, kdy zanedbatelný nedoplatek uhradila okamžitě poté, co se o něm dozvěděla, nicméně
5 dní po lhůtě dle §78a odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti, je přesně situací, kvůli jejímuž
řešení byl do zákona o zaměstnanosti zařazen nový §78a odst. 15. Nebyla totiž schopna splnit
podmínky §78 odst. 4 písm. a) a b) a odst. 13 zákona o zaměstnanosti, jelikož k poslednímu dni
příslušného kalendářního čtvrtletí nevěděla, že má nedoplatek, tudíž nežádala o povolení splácení
ve splátkách ve smyslu §78 odst. 4 písm. a); zároveň jelikož o existenci nedoplatku byla
pojišťovnou informována až dne 19. 10. 2017, nebyla schopna nedoplatky uhradit do 15. dne
kalendářního měsíce ve smyslu §78 odst. 4 písm. b); nedoplatek pak činil méně než 10.000 Kč,
takže i žádost dle §78 odst. 13 by byla bezpředmětná. Žádosti dle nového §78a odst. 15 však
s ohledem na časovou účinnost daného ustanovení k napravení zcela neproporcionálního
následku využít nemohla. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že užití principu proporcionality,
jak jej aplikoval krajský soud v řízení před zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího správního soudu,
bylo zcela namístě. Krajský soud totiž tímto svým dřívějším postupem pouze zcela správně
reagoval na situaci, které si již dříve byl vědom i žalovaný, tedy že úprava zákona o zaměstnanosti
ve znění účinném do 31. 12. 2017 mohla mít zcela neproporcionální následky. Krajský soud tudíž
dle stěžovatelky svým postupem v řízení před zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího správního
soudu nijak nepřekročil meze, o kterých by bylo rozhodováno dle nyní účinného §78a odst. 15
zákona o zaměstnanosti.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s odůvodněním,
které vyslovil krajský soud. Z napadeného rozhodnutí je dle něj zcela zřejmé, proč předmětný
příspěvek neposkytl; z argumentace stěžovatelky v podané žalobě i kasační stížnosti je pak patrné,
že i jí jsou tyto důvody známy. Domnívá se, že dojde-li k nesplnění podmínky tzv. bezdlužnosti,
nelze daný příspěvek poskytnout, přičemž tento postup pokládá za souladný nejen s jazykovým
výkladem, ale i s účelem §78 odst. 4 zákona o zaměstnanosti. Jako správní orgán je vázán
principem legality a svěřených pravomocí; byl proto povinen postupovat dle litery zákona,
ze které je zjevné, že stěžovatelka podmínky pro poskytnutí příspěvku nesplňovala. Ve věci
přitom není podstatné, jaká právní úprava byla přijata posléze, když se její účinnost
na stěžovatelku nevztahovala; poznamenal, že věc musí být posuzována dle právních předpisů
účinných v rozhodné době, tedy dle znění zákona o zaměstnanosti účinného do 31. 12. 2017.
K údajnému postupu v rozporu s principem proporcionality ve vztahu k účelu příspěvku odkázal
na zrušující rozsudek NSS, z nějž citoval. Zdůrazňuje přitom, že §78 odst. 4 zákona
o zaměstnanosti zákonodárce jednoznačně stanovil hranici pro splnění podmínky bezdlužnosti
(tj. úplnou absenci dluhů s možnými výjimkami, které jsou explicitně stanoveny). Byla-li
by připuštěna úvaha stěžovatelky, jednoznačně by stanovený záměr zákonodárce narušila, když
nově by muselo být vždy posuzováno, zdali je vzniklý dluh dostatečně nízký, a zdali (a v jaké výši)
je ještě případný dluh přijatelný, to vše s ohledem na okolnosti, za jakých daný dluh vznikl.
Nepřiznání požadovaného příspěvku navíc není sankcí, ale pouhým důsledkem toho,
že stěžovatelka žádala o příspěvek za situace, kdy podmínky pro jeho přiznání nesplňovala.
[6] Kasační stížnost není přípustná.
[7] Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje, že kasační stížnost není v zásadě přípustná
proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí již bylo zrušeno
Nejvyšším správním soudem [§104 odst. 3 písm. a) věta před středníkem s. ř. s.]. Základním
smyslem této úpravy je, aby se Nejvyšší správní soud opakovaně nezabýval věcí, u které
již jednou vyslovil svůj právní názor závazný pro nižší soud a ten se tímto právním názorem řídil
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05). Samotný §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. obsahuje z uvedeného pravidla výjimku; kasační stížnost je přípustná, je-li
namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku. Přípustnost kasační stížnosti je tedy omezena ve
vztahu k otázkám již dříve v téže věci Nejvyšším správním soudem závazně posouzeným
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011,
č. j. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS). Toto omezení odráží závaznost právního názoru
pro krajský soud v dalším řízení (§110 odst. 4 s. ř. s.); tím, že vylučuje možnost brojit proti němu
kasačními námitkami, vylučuje i možnost Nejvyššího správního soudu, aby sám svůj původní
závazný právní názor k nové kasační stížnosti v téže věci revidoval. Zruší-li totiž Nejvyšší správní
soud rozhodnutí krajského soudu, je vysloveným právním názorem vázán nejen krajský soud,
ale také Nejvyšší správní soud sám, rozhoduje-li za jinak nezměněných poměrů v téže věci.
Změny původně vysloveného právního názoru se senát, který o nové kasační stížnosti rozhoduje,
přitom nemůže domoci ani předložením věci rozšířenému senátu postupem podle §17 s. ř. s.
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008,
č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, č. 1723/2008 Sb. NSS). Tímto postupem je zaručen požadavek
legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování.
[8] Podá-li kasační stížnost v téže věci druhý účastník řízení, je §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
aplikovatelný (a kasační stížnost nepřípustná) zejména v případě, kdy tento účastník brojí proti
závěrům krajského soudu, které jsou výsledkem aplikace právního názoru Nejvyššího správního
soudu vyjádřeného v předchozím zrušujícím rozsudku (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 5. 2011, č. j. 6 As 1/2011 - 139, ze dne 8. 6. 2011, č. j. 6 As 4/2011 - 136,
ze dne 22. 9. 2011, č. j. 6 Ads 14/2011 - 241, nebo ze dne 29. 8. 2012, č. j. 8 As 2/2012 - 55).
Judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. další výjimky s ohledem na dodržení smyslu a účelu rozhodování
Nejvyššího správního soudu. Ty lze shrnout tak, že přípustnost opětovné kasační stížnosti
(včetně stížnosti podané druhým účastníkem řízení) je omezena pouze na důvody, které Nejvyšší
správní soud v souladu se zákonným omezením svého přezkumu dosud v téže věci neřešil
(srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165, a ze dne
8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56). Totožné závěry ohledně opakované kasační stížnosti podané
jiným účastníkem řízení pak Nejvyšší správní soud zopakoval též v rozsudku ze dne 24. 7. 2015,
č. j. 8 As 101/2014 – 29, a v usnesení ze dne 23. 2. 2017, č. j. 1 As 278/2016 – 38.
[9] Nejvyšší správní soud připomíná, že ve svém předcházejícím zrušujícím rozsudku
konstatoval v odst. [9] - [13] následující:
Pro posouzení věci je rozhodné znění zákona o zaměstnanosti do 31. 12. 2017. Podle §67 cit. zákona
se fyzickým osobám se zdravotním postižením poskytuje zvýšená ochrana na trhu práce, což spočívá v opatřeních
směřujících jednak přímo vůči nim, jednak vůči zaměstnavatelům, kteří provádějí jejich přípravu k práci
či je zaměstnávají formou zřízení chráněného pracovního místa. V daném případě byl žalobce zřejmě v postavení
zaměstnavatele zaměstnávajícího na chráněných pracovních místech více než 50 % osob se zdravotním postižením
z celkového počtu zaměstnanců. Takovým zaměstnavatelům je poskytován podle §78 odst. 1 zákona
o zaměstnanosti příspěvek na podporu zaměstnávání těchto osob formou částečné úhrady vynaložených prostředků
na mzdy nebo platy a dalších nákladů. Příspěvkem jsou podle odst. 2 téhož ustanovení nahrazovány „skutečně
vynaložené prostředky na mzdy nebo platy v měsíční výši 75% skutečně vynaložených prostředků na mzdy nebo
platy na zaměstnance v pracovním poměru, který je osobou se zdravotním postižením, včetně pojistného na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které
zaměstnavatel za sebe odvedl z vyměřovacího základu tohoto zaměstnance (…)“. Příspěvek se poskytuje podle
odst. 4 cit. ustanovení čtvrtletně zpětně na základě písemné žádosti zaměstnavatele a poskytuje se za podmínky,
že „k poslednímu dni příslušného kalendářního čtvrtletí zaměstnavatel nemá v evidenci daní zachyceny daňové
nedoplatky vedené příslušným finančním nebo celním úřadem, nemá nedoplatek na pojistném a na penále
na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a na penále na veřejné zdravotní pojištění“.
Výjimky z této podmínky jsou dále uvedeny a spočívají jednak v povolených a dodržovaných splátkách
či v povoleném posečkání daně [písm. a)] nebo v tom, že součet všech splatných nedoplatků zaměstnavatele
k poslednímu dni příslušného kalendářního čtvrtletí nepřesáhl 10 000 Kč a zaměstnavatel tyto nedoplatky uhradil
do 15. dne kalendářního měsíce následujícího po kalendářním čtvrtletí, za které o příspěvek žádá, nebo je uhradil
do pěti pracovních dnů ode dne, kdy se o těchto nedoplatcích dozvěděl od krajské pobočky Úřadu práce, v případě,
že výši těchto nedoplatků zjistil Úřad se souhlasem zaměstnavatele sám [písm. b)]. Při nesplnění těchto podmínek
vydá krajská pobočka Úřadu práce rozhodnutí o neposkytnutí příspěvku (odst. 8 cit. ustanovení). Možnost
Ministerstva prominout ve výjimečných případech nesplnění podmínek podle odst. 4 písm. b) se vztahuje pouze
k výši součtu všech splatných nedoplatků žadatele (odst. 13 téhož ustanovení).
Nesplnění podmínek bezdlužnosti u žalobce spočívalo v existenci penále na veřejném zdravotním pojištění, které
vzniklo podle §18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, přičemž podle
odst. 4 téhož ustanovení se penále nepředepíše, nepřesahuje-li v úhrnu 100 Kč za jeden kalendářní rok, a podle
odst. 3 téhož ustanovení se každá platba penále zaokrouhluje na celé koruny směrem nahoru. Krajský soud
správně poukázal na povinnost vyplývající pro žalobce ze zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění,
zdůraznil, že žalobce zákon porušil a že ve vztahu k podmínkám bezdlužnosti tyto formálně nenaplnil, stejně
tak jako nesplnil podmínky, za nichž mu mohl k jeho žádosti žalovaný nenaplnění těchto podmínek prominout.
Pokud žalobce v žalobě argumentoval nenaplněním pojmu nedoplatku a podmínkami pro prominutí podmínek
bezdlužnosti podle §78a zákona o zaměstnanosti, jedná se o ustanovení, které v rozhodné době neplatilo,
a krajský soud správně vycházel z rozhodného znění zákona.
Stěžovateli lze proto přisvědčit v názoru, že z hlediska formálních zákonných podmínek neměl být žalobci
příspěvek poskytnut. Žalovaný jako správní orgán je povinen rozhodovat v mezích zákona a úlevy ze zákonných
podmínek může poskytnout pouze, pokud mu to zákon umožňuje. Podmínky bezdlužnosti jsou stanoveny
poměrně přísně. Nejvyšší správní soud se jimi již zabýval v rozsudku ze dne 30. 10. 2013,
č. j. 3 Ads 23/2013 – 56, kde vyslovil, že „podmínky pro přiznávání příspěvku na podporu zaměstnávání osob
se zdravotním postižením jsou poměrně striktní. Zákon o zaměstnanosti uvádí v §78 odst. 3 jasně, které
podmínky musí každý žadatel splnit. Jediné povolené výjimky jsou přitom uvedeny pod písmeny a) a b) daného
ustanovení, které umožňují žadatelům napravit svá pochybení při platbě daní a pojistného. Jedná se přitom
o klasickou veřejnoprávní normu kogentního charakteru, která neposkytuje správním orgánům příliš prostoru
k vlastní úvaze a manévrování. Stěžovatel správně uvedl, že v průběhu správního řízení je vázán všemi zásadami
plynoucími ze správního řádu a nemůže bez dalšího upřednostnit jednu zásadu před druhou.“ Je třeba
poznamenat, že v daném rozsudku Nejvyšší správní soud řešil problém splatnosti penále vzniklého podle zákona
č. 589/1992 Sb., a tedy existence nedoplatku na pojistném a penále na sociální zabezpečení a příspěvku
na státní politiku zaměstnanosti, přičemž fakticky se jednalo o nedoplatek ve výši 3 Kč; uzavřel, že byť se jednalo
o dluh v této částce, podmínka bezdlužnosti splněna nebyla.
V nynější věci se jedná o nedoplatek ve výši 101 Kč vzniklý tím, že byla překročena částka 100 Kč, která
je vyjmuta z vyměření penále, přičemž nedoplatek činí celá tato částka. Na jedné straně přísné podmínky
bezdlužnosti jsou vyváženy možnostmi úlev plynoucích z §78 odst. 4 zákona o zaměstnanosti. Možnost obdržení
příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě tedy má jasně
stanovená pravidla a je na žadateli, aby si zajistil jak splnění podmínek včasným provedením všech povinných
plateb, tak i sledování, zda nepochybil, a zda mu nevznikl nedoplatek či penále tak, aby mohl případně včas
využít možností k nápravě svých pochybení. Úsilí, které je k tomu třeba vynaložit není ve vztahu k cíli nikterak
výjimečné. Nad rámec uvedených úlev je pak možné jen prominutí jedné z podmínek postupem podle
§78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti.
Nejvyšší správní soud vnímá argumentaci užitou krajským soudem, aniž by ji považoval za zákonem
nepředpokládané užití principu proporcionality, jak ji označuje stěžovatel. Není ovšem podstatný vztah výše
nedoplatku a výše poskytnutého příspěvku; pro takovou úvahu zákon neposkytuje prostor. Krajský soud tím
zjevně akcentoval smysl a účel zákona spočívající v podpoře vytváření a udržovaní pracovních příležitostí pro osoby
zdravotně postižené a nesplnění podmínek pro poskytnutí příspěvku tímto pohledem zřejmě považoval v daném
případě za bagatelní. Smysl a účel zákona je v tomto směru ovšem naplněn nejen poskytnutím příspěvku a jeho
využitím ve prospěch osob, jimž zlepšuje obtížné postavení na trhu práce, ale v rámci smyslu a účelu zákona
má svůj smysl a účel i stanovení podmínek pro zaměstnavatele, které nejsou nereálné ani zbytečně zatěžující.
Podmínka bezdlužnosti má nejen vyloučit zaměstnavatele, kteří neplní své zákonné povinnosti, ale má vést
i k jejich platební kázni, což ve svém důsledku vylučuje, že by stát přispíval zaměstnavateli mj. na platby, které
by ten řádně neodváděl. Přitom prostor pro úlevy od pochybení menšího rázu zákon o zaměstnanosti poskytuje
v §78 odst. 4 písm. a), b) a v odst. 13. V tomto případě jím je navíc i ustanovení ukládající vyměřit penále
až poté přesáhne-li částku 100 Kč (což třeba nebylo ve výše označené věci sp. zn. 3 Ads 23/2013). To vše
vytváří prostor, aby bagatelní pochybení nemělo neproporcionální následek. Nepřiznání příspěvku nelze porovnávat
jen s mírou pochybení žadatele spočívající v nesprávném odvodu, ale také s mírou pozornosti, kterou věnoval
splnění podmínek zákona. Poukazem na smysl a účel zákona tak, jak jej užil krajský soud, by byla rozšířena
zákonná možnost úlev ze splnění podmínky bezdlužnosti, a to poměrně neohraničeným způsobem.
[10] Nejvyšší správní soud se tedy nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti; v nyní
projednávané věci ji totiž podala žalobkyně, zatímco v řízení o kasační stížnosti proti prvnímu
rozsudku krajského soudu tak učinil žalovaný. Naznal přitom, že krajský soud bezvýhradně
respektoval pro něj závazný (výše citovaný) právní názor vyslovený zdejším soudem; ostatně
samotné věcné vypořádání žaloby uvedené v napadeném rozsudku je fakticky pouze převzetím
závěrů dřívějšího kasačního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Nadto je třeba zdůraznit,
že sama stěžovatelka v kasační stížnosti nejenže nenamítá, že by krajský soud nerespektoval
závazný právní názor vyjádřený ve zrušujícím rozsudku zdejšího soudu (což by bylo důvodem
přípustnosti takové kasační stížnosti). Právě naopak, stěžovatelka zcela zjevně brojí přímo proti
právnímu posouzení Nejvyššího správního soudu vyřčenému ve zrušujícím rozsudku; dovolává
se totiž toho, aby krajský soud opětovně zaujal ten názor, který již dříve vyslovil ve svém prvním
rozsudku; požaduje tedy po krajském soudu nerespektování závěrů závazného právního názoru.
Opakovaná kasační stížnost však není opravným prostředkem proti předcházejícímu kasačnímu
rozhodnutí soudu; ostatně sám Nejvyšší správní soud je svým dříve vysloveným právním
názorem vázán, rozhoduje-li, tak jako je tomu v nyní projednávaném případě, za nezměněných
poměrů v téže věci (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 7. 2008,
č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, č. 1723/2008 Sb. NSS).
[11] Stěžovatelka v kasační stížnosti neuvádí žádné námitky, které by zdejší soud již jednou
závazně (a tedy definitivně) neposuzoval. Svou argumentaci totiž zakládá především na tom,
že právní úprava účinná v době vydání napadeného rozhodnutí (zákon o zaměstnanosti ve znění
účinném do 31. 12. 2017) byla posléze změněna (zákonem č. 327/2017 Sb. s účinností
od 1. 1. 2018) tak, že nově umožňuje ve výjimečných případech hodných zvláštního zřetele
prominout splnění podmínky bezdlužnosti; s ohledem na to dle ní měly být již před účinností
právní úpravy, která tuto možnost explicitně připouští, zohledněny individuální okolnosti daného
případu a především z nich plynoucí neproporcionalita výše nedoplatku a neposkytnutého
příspěvku. Touto otázkou se však již Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku zabýval
a dospěl k závěru, že dle právní úpravy rozhodné pro řešenou věc musel žalovaný jakožto správní
orgán rozhodovat v mezích zákona; jakékoliv úlevy ze zákonných podmínek tedy mohl
poskytnout pouze tehdy, pokud by mu to zákon umožňoval, což tak ale v dané věci nebylo.
Případný úmysl zákonodárce toho času rozhodnou právní úpravu v budoucnu změnit
je pro správní orgán při jeho rozhodovací činnosti irelevantní. Dále také konstatoval,
že poukazem na smysl a účel zákona tak, jak jej užil krajský soud v prvním rozsudku, by byla
rozšířena zákonná možnost úlev ze splnění podmínky bezdlužnosti, a to poměrně neohraničeným
způsobem; pro úvahu založenou na poměřování výše nedoplatku a výše poskytnutého příspěvku
totiž zákon o zaměstnanosti v rozhodném znění neposkytoval prostor.
[12] S ohledem na skutečnost, že veškerá stěžovatelkou předložená argumentace
je nepřípustná ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) věta před středníkem s. ř. s., nezbylo Nejvyššímu
správnímu soudu než kasační stížnost odmítnout. O věci přitom rozhodoval bez jednání
za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[13] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
[14] Jelikož stěžovatelka zaplatila soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti (5000 Kč),
rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §10 odst. 3 a 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, o vrácení tohoto soudního poplatku. Poplatek bude
stěžovatelce vrácen k rukám jejího zástupce, Mgr. Ondřeje Pustějovského, advokáta se sídlem
Zahradní 8, České Budějovice, a to do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu