ECLI:CZ:NSS:2020:2.AFS.166.2018:65
sp. zn. 2 Afs 166/2018 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Šimky
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Ondřeje Sekvarda v právní věci žalobce: Centrum
Krakov a. s., se sídlem Lodžská 850/6, Praha 8, zastoupený Mgr. Janem Tomaierem,
se sídlem Černokostelecká 281/7, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy,
se sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, zastoupený JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem
se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2015,
č. j. 928422/2013 S-MHMP 915155/2013-DPC-1, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, č. j. 9 Af 63/2015 - 86,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku 8228 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Jana Tomaiera, do 30 dnů od právní moci
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozsudkem Městského soudu v Praze označeným v záhlaví bylo zrušeno rozhodnutí
žalovaného z 15. 6. 2015, č. j. 928422/2013 S-MHMP 915155/2013-DPC-1, jímž bylo zamítnuto
odvolání žalobce a potvrzen platební výměr Úřadu městské části Praha 8 z 19. 6. 2013,
č. j. MCP8 084013/2013, zn. EO/2013/1343016689/PV/06/Mi. Uvedeným rozhodnutím
byl žalobci stanoven místní poplatek za užívání veřejného prostranství umístěním stavebního
zařízení pro provádění staveb a jejich změn v ulici „Hnězdenská“ (parkoviště u nákupního
centra Krakov), k. ú. X, o rozloze 1407 m
2
v době od 1. 7. 2012 do 29. 11. 2012 ve výši
2 138 640 Kč. Žalovaný dospěl k závěru, že pozemek užívaný žalobcem je veřejným
prostranstvím podléhajícím zpoplatnění při zvláštním užívání a nevztahuje se na něj žádná
výjimka. Pozemek byl vymezen v obecně závazné vyhlášce hl. města Prahy č. 5/2011
(dále též jen „vyhláška“) pro účely stanovení místního poplatku v souladu se zákonem podle
přílohy č. 2 vyhlášky. Sám žalobce ostatně ohlásil zvláštní užívání pozemku jako veřejného
prostranství, s čímž je spojena poplatková povinnost.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[2] Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že aby pozemek užívaný žalobcem bylo možné
zpoplatnit, muselo by být parkoviště na něm umístěné vymezeno v příloze č. 2 bodu 6 vyhlášky
jako „Další prostory přístupné každému bez omezení“, kde jsou jinak uvedena parkoviště přiléhající
k ulicím (např. „Vosmíkových“, „Na Zámkách“), u nichž je jinak jejich zpoplatněné zvláštní
užívání upraveno v téže příloze vyhlášky bodu 3 „Ulice a chodníky“. Poplatková povinnost musí
být jednoznačná, striktní, určitá a srozumitelná a nemůže ponechat žalovanému prostor
pro nahodilý přístup, kdy jednou je parkoviště součástí ulice spadající pod přílohu č. 2 bod 3
vyhlášky a jednou je umístěno dále od ulice a mělo by být zahrnuto pod přílohu č. 2 bod 6
vyhlášky. Pravidla by měla být předvídatelná. Ohlášení zvláštního užívání veřejného prostranství
žalobcem nemůže založit poplatkovou povinnost, aniž by tato plynula ze samotné vyhlášky.
III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[3] V kasační stížnosti proti shora specifikovanému rozsudku žalovaný (dále jen „stěžovatel“)
uvedl, že rozsudek je nepřezkoumatelný [§103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“]. Zmínka o parkovišti umístěném
v ulici „Vosmíkových“ nebo „Na Zámkách“ je uvedena v příloze č. 2 bodu 6 vyhlášky pouze
proto, že zpoplatnění zvláštního užívání veřejného prostranství je zakotveno i pro část pozemků
k parkovišti přiléhajících, jinak je takové užívání parkoviště zpoplatněno podle přílohy č. 2 bodu 1
vyhlášky – „Náměstí“ nebo bodu 3 téže přílohy vyhlášky „Ulice a chodníky“. Pokud soud vyšel
pouze z žalobcem předestřené interpretace skutečnosti, není jeho rozsudek přezkoumatelný
pro nedostatek důvodů. Jelikož u ulice „Hnězdenská“ nebyly žádné zvláštní plochy k vymezení
podle přílohy č. 2 bodu 6 vyhlášky, uplatní se úprava podle přílohy č. 2 bodu 3 vyhlášky a zvláštní
užívání parkoviště podléhá zpoplatnění jako součást ulice.
[4] Dále stěžovatel v úzké návaznosti na námitku předchozí konstatoval, že napadený
rozsudek je nezákonný z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Nesprávně bylo posouzeno vymezení parkoviště
u nákupního centra Krakov jako pozemku nepodléhajícího zpoplatnění dle vyhlášky,
když zmínka o parkovišti v příloze č. 2 bodu 6 vyhlášky neznamená, že ke svému zpoplatnění
musí být parkoviště u konkrétní ulice vždy vymezeno v daném ustanovení, a contrario
chybí-li tam, nelze jej tak zpoplatnit podle přílohy č. 2 bodu 3 vyhlášky jako součást ulice.
Sám žalobce ohlásil zábor veřejného prostranství a uvedl údaje pro zpoplatnění zvláštního
užívání, nemůže se tedy nyní dovolávat nejasnosti právní úpravy. Soud se nijak nezabýval
definicí pojmu „ulice“, a nijak tak nezpochybnil přístup stěžovatele k tomu, že parkoviště
je její součástí – tedy silnice s přiléhajícími prostory zpravidla až k hranici budov nacházejících
se na ní. Součástí ulice tak jsou i chodníky, parkoviště a silniční vegetace. Stejně je pojem
posuzován pro účely zákona o pozemních komunikacích a měl by být obdobným způsobem
posuzován i pro účely zákona o místních poplatcích. Soud měl vzít v úvahu i historický původ
právní úpravy a záměr legislativce, což neučinil. Ulicí „Hnězdenskou“ je tak třeba rozumět celý
prostor podél komunikace k hranici domů s uvedenými čísly popisnými. I další veřejná parkoviště
v rámci městské části Praha 8 jsou veřejnými prostranstvími, jejichž zvláštní užívání
je zpoplatněno, jako součásti konkrétních ulic (např. „Zhořelecká“ nebo „Na Bendovce“).
[5] Žalobce kasační stížnost označil za nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s. Stěžovatel
s napadeným rozsudkem polemizuje, tedy nemůže být nepřezkoumatelný. Fakticky stěžovatel
stížností doplňuje argumentaci svého rozhodnutí a vznáší zcela nové argumenty skutkové
i právní, o něž se rozhodnutí žalovaného neopíralo, a k nimž soud nemůže přihlížet
(§109 odst. 5 s. ř. s.). Vyhláška naopak v jiných katastrálních územích nekonzistentně v příloze
č. 2 bodu 6 uvádí i pozemky tvořící ulici, jejíž zvláštní užívání by mělo podléhat zpoplatnění
podle bodu 3 přílohy. Uvedená absence systému vyhlášky pak vylučuje právní jistotu adresátů
ohledně toho, u kterého veřejného prostranství přichází v úvahu zpoplatnění zvláštního užívání.
Nelze přijmout závěr stěžovatele, že z vyhlášky je patrná koncepce přístupu k pozemkům v rámci
Městské části Praha 8, rozhodující je smysl a systematika vyhlášky jako celku, a nelze
po adresátovi požadovat, aby zkoumal historické pozadí mající původ v 70. letech. Ohlášení
záboru veřejného prostranství pro účely zpoplatnění správci poplatku pak je bez významu.
[6] V replice k vyjádření žalobce stěžovatel sdělil, že překrývání se jednotlivých vymezených
skupin podle několika bodů přílohy č. 2 vyhlášky může přispět k přehlednosti právní úpravy
a tedy i právní jistoty adresátů právní normy. Samotné uvedení pouze parcelního čísla, zakreslení
do katastrální mapy nebo slovní popis nepřispějí k větší právní jistotě, pouze kombinace
uvedených přístupů.
[7] Žalobce v reakci na repliku stěžovatele setrval na svém stanovisku a odkázal na výsledek
obdobného sporu mezi nimi týkajícího se období předešlého nyní projednávanému, kdy byla
potvrzena správnost závěrů rozsudku Městského soudu v Praze, jež jsou totožné jako nyní.
IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou vadu
neshledal.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek
důvodů [IV./A; kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a dále se zabýval námitkou
nesprávného posouzení právní otázky [IV./B; §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
IV./A
[11] Stěžovatel v prvé řadě namítal, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť nevzal
v úvahu alternativní pohled na zjištěný skutkový stav a pouze převzal názor na danou věc
předestřený žalobcem. Námitka není důvodná.
[12] Při posuzování nepřezkoumatelnosti soud zkoumá, zda z odůvodnění napadeného
rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů
na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Ústavní soud v nálezu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu
pod č. 225/2008, sv. 51), konstatoval, že „soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny
též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem
stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Dále např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
(dostupný na www.nssoud.cz jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), plyne
že „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou
právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné
nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka
řízení klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby“. V rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, (publ. pod č. 134/2004 Sb. NSS), Nejvyšší správní soud konstatoval,
že „nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá
své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké
důkazy byly v řízení provedeny“.
[13] Při zohlednění shora naznačeného přístupu judikatorní praxe je Nejvyšší správní soud
toho názoru, že těmto kritériím napadený rozsudek dostál, neboť je z něj zcela zřejmé, k jakým
skutkovým zjištěním Městský soud v Praze dospěl, ostatně mezi stranami nebylo o skutkových
zjištěních sporu, a jaký právní závěr na podkladě takto zjištěného skutku učinil. Především
se napadený rozsudek vypořádal se všemi žalobními námitkami, včetně namítané
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, jehož struktura byla poněkud specifická. Pokud
nyní stěžovatel namítá, že rozsudek soudu je nepřezkoumatelný proto, že vzal v úvahu pouze
náhled žalobce na skutkový děj, je tomu tak podle Nejvyššího správního soudu především
z důvodu, že soudu nebyly žádný jiný názor a argumentace ze strany žalovaného předloženy.
Je třeba uvést, že soud by byl povinen vzít v úvahu odlišný názor žalovaného na skutková zjištění
učiněná ve správním řízení v podobě naznačené v kasační stížnosti, není však povinen
dovozovat, z jakých jiných možných důvodů by byl žalobci vyměřen poplatek za zvláštní užívání
veřejného prostranství nad rámec těch, jež byly uvedeny v polemice s odvoláním žalobce
v rozhodnutí žalovaného. Jestliže nyní žalovaný předkládá Nejvyššímu správnímu soudu další
potenciální výklad sporných ustanovení vyhlášky, jedná se o argumenty, které mohly být uvedeny
v rámci rozhodnutí žalovaného, případně ve vyjádření k žalobě. V tuto chvíli se jeví pouze
jako dodatečně vyvinutá snaha zvrátit kasační rozhodnutí krajského soudu, jemuž nelze vyčítat,
že svoje rozhodnutí nepostavil na argumentaci, jež mu nebyla žalovaným zpřístupněna.
Odůvodnění:
, jež krajský soud zvolil, pak bylo ucelenou a logickou argumentací, jež v sobě
dostatek důvodů pro takový postup obsahovala.
[14] Úkolem správního orgánu je, aby jeho rozhodnutí obsahovalo argumenty, na jejichž
základě bylo ve věci rozhodnuto, nikoli si takové argumenty ponechat jako alternativu pro případ,
že bude třeba se jimi bránit v soudním řízení. Je vyloučeno, aby správní orgán dotvářel
své rozhodnutí až obsahem kasační stížnosti. Podle §102 odst. 2 a 3 ve spojení s §116 odst. 2
zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, musí být rozhodnutí správce
daně odůvodněno tak, aby bylo zřejmé, z jakého skutkového základu správce daně vyšel,
jaké právní závěry na jeho podkladu učinil a jakým způsobem vypořádal argumentaci účastníka
řízení. Právě uvedené není nijak v rozporu ani s žalovaným citovaným rozsudkem zdejšího soudu
z 2. 7. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008 – 104, neboť novou argumentaci žalovaný uvést může, na druhou
stranu nelze očekávat, že ji Nejvyšší správní soud bude považovat za součást rozhodnutí
žalovaného a poměřovat jí napadený rozsudek krajského soudu z toho hlediska, že takový možný
způsob interpretace nevzal v úvahu. V každém případě je zřejmé, že stěžovateli jsou známy
důvody, na nichž krajský soud vystavěl svoji argumentaci, neboť s nimi obsáhle polemizuje, nelze
tedy považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů – ty soud uvádí.
Fakticky odlišný názor stěžovatele na výklad příslušných ustanovení vyhlášky než ten, který zaujal
soud, nemůže naplnit uvedený kasační důvod, mohl by nicméně být důvodem spočívajícím
v nesprávném posouzení právní otázky, jemuž se Nejvyšší správní soud věnuje v dalších bodech
tohoto rozsudku.
IV./B
[15] V návaznosti na námitku nepřezkoumatelnosti vznesl stěžovatel též námitku nesprávného
posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Námitka není důvodná.
[16] Podstata námitky spočívala v tom, že parkoviště jsou dle stěžovatele součástí ulic a ty jsou
poplatku podrobeny v rámci zařazení ulic do přílohy č. 2 bodu 3 vyhlášky, zmínka o parkovišti
v bodu 6 téže přílohy pak je odůvodněna specifikem dalších pozemků podléhajících zpoplatnění
a nacházejících se v okolí parkoviště. Soud se s takto podaným výkladem stěžovatele
neztotožňuje.
[17] V prvé řadě je třeba poukázat na rozsudek zdejšího soudu z 29. 10. 2018,
č. j. 9 Afs 193/2017 – 80, který řešil naprosto stejnou otázku mezi týmiž účastníky,
pouze za období bezprostředně předcházející (9. 4. – 30. 6. 2012) nyní projednávanému
(1. 7. - 29. 11. 2012), za něž byl vyměřen poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství.
Citovaný rozsudek se ztotožnil s argumentací krajského soudu a konstatoval (bod [11]), že „nelze
připustit, aby správní orgány dovozovaly vznik poplatkové povinnosti za zvláštní užívání parkoviště jako součásti
zpoplatněných ulic použitím nahodilého kritéria blízkosti či vzdálenosti parkoviště od ulice s tím, že parkoviště
umístěná blíže k ulicím jsou zpoplatněna v rámci ulic“. Pokud pak vyhláška v příloze č. 2 bodu 6 uvádí
pozemky, jež slouží jako parkoviště [„Vosmíkových“ (parkoviště), č. parc. X, X a X v k. ú. X,
nebo plocha při ul. „Na Zámkách“ u nákupního střediska, parkoviště, příjezdová cesta
k nákupnímu středisku, část parc. č. X v k. ú. X], zatímco v bodu 3 jsou vypočteny ulice
(mj. i ulice „Hnězdenská“), je pak třeba učinit závěr, že parkoviště jsou zpoplatňována nikoli jako
součást ulic, ale v rámci položky „Další prostory přístupné každému bez omezení“ uvedené v bodu 6.
Nejsou-li tam parkoviště uvedena, nemůže být zpoplatněno ani jejich zvláštní užívání.
Na uvedeném závěru nemění nic ani poukaz stěžovatele na to, že předmětem byly jiné pozemky
nacházející se poblíž. V takovém případě nebylo třeba specifikovat v uvedeném bodu parkoviště
a postačilo uvést pozemky pouze parcelními čísly, ta byla rovněž uvedena a předmětné pozemky
tak byly jednoznačně identifikovány. Záměr normotvůrce je jedna věc, druhá pak, jakým
způsobem byl schopen tento svůj záměr přetavit do srozumitelného a jednoznačného textu
právního předpisu. Nelze se dovolávat určité systematiky vyhlášky pro konkrétní městskou část
s tím, že jiná městská část má systematiku jinou, adresát právní normy není povinen
a ani schopen zjistit, jak se liší přístup městských částí ke zpoplatnění veřejných prostranství
v závislosti na jejich schopnosti se jasně a srozumitelně vyjádřit. Pouze jednoznačně stanovená
a nepochybná povinnost stanovená právním předpisem podporuje právní jistotu adresáta,
v opačném případě jdou pochybnosti k tíži toho, kdo takový předpis vytvořil, resp. toho,
kdo na jeho základě povinnosti ukládá a vymáhá. Poplatková povinnost by též měla plynout
vždy z jednoho konkrétního ustanovení, není možné ji dovozovat jednou podle jednoho, jednou
podle druhého ustanovení, pokud je charakter zpoplatňovaného pozemku stejný, případně snad
dovozovat, že jde o pozemek, u něhož se překrývá vymezení podle více ustanovení vyhlášky.
Takový přístup stěžovatele pak vnáší do interpretace vyhlášky pouze chaos a žalobcem i krajským
soudem správně konstatovanou nekonzistenci.
[18] Na uvedeném závěru ničeho nemění ani §12 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“),
podle něhož je parkoviště součástí místní komunikace, pokud není samostatnou komunikací,
z čehož stěžovatel dovozoval, že je nutné jeho užívání zpoplatnit jako součást ulice,
která je místní komunikací. Smysl právní úpravy pozemních komunikací a úpravy místních
poplatků je jiný a jakkoli by bylo vhodné, aby v právním řádu vždy obdobné výrazy měly i stejný
význam, nelze od jiného účelu právní úpravy odhlédnout. Soud se v tomto směru
zcela ztotožňuje se stěžovatelem citovaným rozsudkem zdejšího soudu z 26. 10. 2005,
č. j. 2 Afs 81/2005 – 54 (publ. pod č. 791/2006 Sb. NSS), požaduje-li bezrozpornost právního
řádu a jednotu a racionalitu právních předpisů, tvůrce vyhlášky si s tím však příliš hlavu nelámal
a za terminologicky a systematicky jednotnou ji označit nelze.
[19] Při přijetí argumentu stěžovatele a zohlednění zákona o pozemních komunikacích
by zcela postrádalo význam, aby zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů, rozlišoval chodníky nebo náměstí, neboť chodník je rovněž podle zákona
o pozemních komunikacích součástí místní komunikace a stejně tak i náměstí bývá křižovatkou
dalších místních komunikací, jejichž zvláštní užívání by pohledem stěžovatele bylo možné
zpoplatnit jako součást ulice. Nadto tento výklad vnáší do výkladu vyhlášky další chaos,
neboť by adresát právní normy musel zjišťovat, zda náhodou není parkoviště samostatnou
komunikací pro účely posouzení jako součásti místní komunikace, a tedy i ulice či náměstí.
Rozlišování uvedených veřejných prostranství by pak bylo zbytečné stejně jako to, aby další
plochy, jež jsou součástí ulice, byly vymezeny v bodu 6 přílohy č. 2, neboť by vždy byly
zpoplatněny podle bodu 1 nebo 3.
[20] Relevantní není ani poukaz na ohlášení záboru veřejného prostranství žalobcem pro účely
vyměření místního poplatku, neboť nejprve je třeba vymezit pozemek, který takovému
zpoplatnění podléhá, a teprve následně jej zpoplatnit. Nelze povinnost zpoplatnění vázat
na tvrzenou vědomost žalobce či jeho samostatný úkon v podobě ohlášení záboru takového
pozemku. Nesprávné podání žádosti nemůže založit vyhláškou nestanovenou povinnost
za zvláštní užívání veřejného prostranství platit.
[21] Odkazoval-li stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu, s tou lze v obecné rovině
souhlasit, stěžovatel však nedodržel jasně stanovené mantinely ohledně srozumitelnosti a jasnosti
vymezení prostranství, jež poplatkové povinnosti podléhají. Je tak zcela bez významu, že soud
se v napadeném rozsudku nezabýval definicí pojmu „ulice“, když výklad pojmu nebyl
pro rozhodnutí určující. Podstatné bylo, zda všechny části ulice podléhají zpoplatnění, či nikoli,
a soud došel systematickým výkladem k závěru, že tam, kde kromě ulice je v příloze vyhlášky
samostatně i další pozemek určený buď parcelním číslem, nebo specifikem způsobu jeho užití,
naznačuje to odlišné pojetí pro účely stanovení poplatkové povinnosti. V takovém případě nebylo
třeba zabývat se ani historickým úmyslem normotvůrce. Bez významu je i poukaz stěžovatele
na to, že v rámci ulice „Hnězdenská“ či dalších jsou další parkoviště, jež poplatkové povinnosti
nepochybně podléhají, neboť k nim je třeba přistoupit stejným způsobem, jako to učinil soud
nyní v projednávané věci.
V. Závěr
[22] S ohledem na shora uvedenou argumentaci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
[23] O náhradě nákladů soudního řízení bylo rozhodnuto ve shodě s ustanovením §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., neboť žalovaný ve věci neuspěl. Náklady žalobce jsou tvořeny
odměnou ve výši 3100 Kč podle §9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) za úkon právní služby,
jímž bylo vyjádření se ke kasační stížnosti a k replice k jeho vyjádření, paušální náhradou
za uvedené úkony podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu ve výši 300 Kč/úkon podle
§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu v celkové výši 600 Kč. Součástí náhrady je též daň z přidané
hodnoty, jejímž je zástupce žalobce plátcem, podle §57 odst. 2 s. ř. s., ve výši 1428 Kč. Celková
výše náhrady, již je žalovaný povinen žalobci k rukám jeho zástupce podle §149 odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zaplatit,
činí 8228 Kč, a to ve lhůtě podle §64 s. ř. s. ve spojení s §160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. března 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu