ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.198.2020:24
sp. zn. 2 As 198/2020 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Sylvy Šiškeové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: R. B., zastoupeného
Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava, proti žalovanému: Krajský
úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, ve věci žaloby proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2019, č. j. MSK 165691/2019,
sp. zn. DSH/32974/2019/Fra, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2020, č. j. 18 A 5/2020 – 26,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2020, č. j. 18 A 5/2020 – 26,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2019, č. j. MSK 165691/2019,
sp. zn. DSH/32974/2019/Fra, se z r ušuj e a věc se v ra cí žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
a o žalobě celkem částku 20 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku,
k rukám Mgr. Petra Kausty, advokáta.
IV. Žalovaný n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Ostravy (dále jen „magistrát“) ze dne 7. 11. 2019,
č. j. SMO/626325/19/DSČ/Sad, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c
odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), porušením §6 odst. 1 písm. a) téhož
zákona, kterého se měl z nedbalosti dopustit tím, že dne 30. 3. 2019 v 14.10 hod.
v Ostravě - Porubě na ulici Hlavní třída ve směru jízdy od ulice Francouzská směrem k domu
č. 867/28 na Hlavní třídě, jako řidič motorového vozidla tov. zn. Škoda, RZ X, nebyl za jízdy
připoután na sedadle bezpečnostním pásem (výrok I.). Dále byl uznán vinným z přestupku podle
§16 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem
vozidla (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti“), kterého se měl z nedbalosti dopustit tím,
že v totožný čas a na totožném místě jako řidič téhož vozidla při řízení u sebe neměl a na
požádání nepředložil příslušníku Policie České republiky zelenou kartu (výrok II.). Podle §125c
odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu a §16 odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti,
ve spojení s §41 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, byla žalobci
uložena pokuta ve výši 2000 Kč a povinnost k náhradě nákladů správního řízení ve výši 1000 Kč.
[2] Rozhodnutí magistrátu napadl žalobce odvoláním, které žalovaný v záhlaví označeným
rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl a rozhodnutí magistrátu potvrdil.
Proti napadenému rozhodnutí se žalobce bránil žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále
jen „krajský soud“), který ji zamítl.
[3] Krajský soud shrnul skutková zjištění vyplývající ze správního spisu magistrátu.
Neztotožnil se s žalobní námitkou, která se týkala rozporů ve svědeckých výpovědích
svědků - policistů. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaný se namítanými
rozpory ve svědeckých výpovědích podrobně zabýval. Krajský soud přisvědčil žalobci v tom,
že jednotliví policisté uváděli vzdálenost mezi zaparkovaným služebním vozidlem a vozidlem
žalobce odlišně a že dva z nich se neshodli v tom, jakou barvu měl oděv žalobce. Krajský soud
však přihlédl k více než dvouměsíčnímu odstupu mezi dnem, kdy žalobce přestupek spáchal,
a dnem ústního jednání před magistrátem, v jehož průběhu policisté o události vypovídali.
Zohlednil také povahu pracovní činnosti policistů a ztotožnil se tak s názorem žalovaného,
že určité detaily si s odstupem času nemohli přesně vybavovat. Rozhodující byla podle krajského
soudu skutečnost, že policisté se ve svých výpovědích shodli v tom, že viděli žalobcovo vozidlo,
které řídil žalobce, který nebyl připoután bezpečnostním pásem. Vypovídající policisté
také shodně zakreslili plán místa přestupku. Přestupek, jehož se žalobce dopustil tím, že nebyl
za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem, byl podle krajského soudu spolehlivě
prokázán; na tomto závěru nemohou nic změnit ani žalobcem uváděné drobné rozpory
ve svědeckých výpovědích. Námitku žalobce, že po zastavení vozidla policejní hlídkou
si bezpečnostní pás odepnul, krajský soud označil za bezpředmětnou.
[4] Ani argument, že předložení platné zelené karty plně nahradila lustrace, kterou policisté
provedli v průběhu služebního zákroku, neshledal krajský soud důvodným. Z §17 odst. 1 a §16
odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti vyplývá, že povinnost předložení zelené karty řidičem
vozidla nelze nahradit lustrací provedenou policistou. Předložení platné zelené karty tedy bylo
nepochybně povinností řidiče motorového vozidla. Na spáchání přestupku nemá vliv
ani skutečnost, že v době konání kontroly bylo dotčené vozidlo pojištěno.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil
důvody podle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel namítl, že provedené dokazování vykazuje zásadní pochybení a nedostatky.
Krajský soud nezhodnotil svědecké výpovědi kriticky, naopak se zaměřil na hledání důvodů,
proč si jednotliví policisté s odstupem času již nemuseli určité okolnosti případu přesně
pamatovat. Rozpory mezi výpověďmi policistů i svědka – spolujezdce stěžovatele, který s ním jel
po část cesty před spácháním přestupku ve vozidle, správní orgány ani krajský soud
ve svých úvahách nezohlednily. Stěžovatel podotkl, že jakýkoliv rozpor nebo nesoulad je soud
povinen vyhodnotit v souladu se zásadou in dubio pro reo. K porušení povinnosti předložit platnou
zelenou kartu zopakoval argumentaci, kterou již dříve uvedl v žalobě.
[7] Druhá kasační námitka se týkala tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
pro nedostatek důvodů. Přestože stěžovatel v žalobě poukázal na kamerový záznam
ze služebního vozidla, krajský soud se k této otázce nevyjádřil. V kasační stížnosti stěžovatel
uvedl, že jeho cílem není zpochybňovat pravdivost tvrzení o neexistenci záznamu. Sdělení
o neexistenci kamerového záznamu by však mělo pocházet od policejního orgánu odlišného
od orgánu, kterého se kamerový záznam bezprostředně týká. S ohledem na rozpory
ve výpovědích policistů je proto nutné, aby tvrzenou neexistenci záznamu potvrdil příslušný
odbor krajského ředitelství policie jako subjekt nezávislý na pořizovateli záznamu. Stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil a pouze navrhl její zamítnutí.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen
advokátem podle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti kasační stížnosti
podle §106 s. ř. s.
[10] Kasační stížnost je důvodná.
[11] Podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu „[f]yzická osoba se dopustí
přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a)
až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona“.
[12] Podle §6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu „[ř]idič motorového vozidla je kromě
povinností uvedených v §4 a 5 dále povinen být za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem, pokud jím
je sedadlo povinně vybaveno podle zvláštního právního předpisu“.
[13] Podle §16 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti „[f]yzická osoba se jako řidič vozidla
dopustí přestupku tím, že v rozporu s §17 odst. 1 nepředloží zelenou kartu“.
[14] Stěžovatel se podle žalovaného dopustil přestupků jízdou bez připoutání bezpečnostním
pásem a nepředložením zelené karty při silniční kontrole. Hlavní část kasační argumentace míří
vůči přestupku spočívajícímu v jízdě bez připoutání bezpečnostním pásem.
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů. Tu stěžovatel spatřuje v nevypořádání žalobní námitky,
která se vztahuje k neprovedení důkazu o neexistenci kamerového záznamu o přestupkovém
jednání odlišným (nadřízeným a specializovaným) policejním pracovištěm. Stěžovatel v žalobě
na kamerový záznam stručně poukázal; návrh na provedení, resp. doplnění dokazování
v soudním řízení však neformuloval.
[16] V této souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí
pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tedy jako nemožnost
přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které
bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 – 76, č. 1566/2008 Sb. NSS). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, č. 689/2005 Sb. NSS, „není-li z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení
v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové
rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy,
jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby.“
[17] O takovou situaci se však v nyní souzené věci nejedná. Část žaloby, která měla být podle
stěžovatele krajským soudem nevypořádána a založila tak nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku, zní
takto:„Ve vztahu ke kamerovému záznamu, který jsem v rámci přestupkového řízení
navrhoval, uvádím, že mým úmyslem bylo tímto způsobem objektivně zjistit, že jsem se přestupku uvedeného
ve výroku I. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nedopustil, kdy tento důkaz jsem navrhoval
již od samotného počátku, protože jsem si byl jist, že prokáže mou nevinu. Toto řízení pak probíhá pouze
z důvodu technické vady na kameře v policejním vozidle, kvůli které nelze objektivně zjistit, že mé obvinění
je chybné.“ Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že krajský soud se při vlastním hodnocení žalobních
námitek výslovně nezabýval kamerovým záznamem, který nemohl být pořízen z důvodu
technické závady na kameře. Krajský soud však odůvodnil, proč se ztotožnil se závěry
žalovaného a proč je přesvědčen o souladu napadeného rozhodnutí a provedeného dokazování
se zákonem. Za této situace považuje Nejvyšší správní soud i toto implicitní vypořádání dílčí
žalobní námitky za dostatečné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017,
č. j. 9 As 415/2017 – 45, a ze dne 29. 1. 2020, č. j. 4 As 20/2018 – 40). Nejvyšší správní soud
tedy dospěl k závěru, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[18] Nejvyšší správní soud podotýká, že se nejedná ani o tzv. opomenutý důkaz,
neboť stěžovatel v žalobním řízení neuplatnil k této žalobní námitce žádné důkazní návrhy.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že úřední záznam o tom, že přední kamera
ve služebním vozidle nebyla v době spáchání přestupku funkční, a proto nemohl být k oznámení
přestupku kamerový záznam, vyhotovilo Městské ředitelství policie Ostrava – obvodní oddělení
Poruba 1 (dále jan „městské ředitelství policie“) dne 4. 4. 2019. O sdělení odboru informačních
a komunikačních technologií Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje (dále
jen „krajské ředitelství policie“), „zda byla nebo nebyla funkční kamera na předmětném vozidle policie
v daném čase“, stěžovatel požádal při ústním jednání o přestupku. Magistrát se následně na krajské
ředitelství policie obrátil s žádostí o součinnost a dotazem, zda byl kamerový záznam pořízen.
K této žádosti poskytlo městské ředitelství policie dne 22. 8. 2019 opětovné vyrozumění,
že kamera v daném čase z technického důvodu nefungovala, a proto přestupkové jednání
nezaznamenala. Takový postup přitom nelze označit za nedostatečný, neboť obviněný
z přestupku nemá možnost vymínit si, aby určitou informaci do spisu poskytl pouze jeden
konkrétní správní orgán. Podstatné je, že ve správním spise byl založen doklad o nefunkčnosti
přední kamery policejního vozidla, byť vystavený jiným subjektem, než kterého se stěžovatel
dovolával. Stěžovatel mohl tedy získat informaci o tom, že v rozhodné době nebyla kamera
policejního vozu funkční a z tohoto důvodu musí být ke zjištění skutkového stavu použity jiné
důkazy. Tato kasační námitka tedy není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že dokazování, které magistrát provedl
a s jehož výsledky se žalovaný i krajský soud ztotožnili, nelze považovat za dostačující pro učinění
si závěru o odpovědnosti stěžovatele za přestupek spočívající v nepoužití bezpečnostního pásu
během jízdy motorovým vozidlem.
[20] Při výslechu svědka pprap. Z. tento svědek k otázce zástupce stěžovatele uvedl, že v době
kontroly měl stěžovatel oblečené světlé tričko. Bezpečnostní pásy ve vozidle byly černé barvy.
Svědek pprap. K. si barvu oblečení ani bezpečnostních pásů nevybavil, svědku pprap. L. tato
otázka položena nebyla. Stěžovatel při ústním jednání o přestupku k otázce zástupce uvedl, že
v době přestupku na sobě měl tričko černé barvy, přičemž bezpečnostní pásy ve vozidle jsou
rovněž černé. Připoutal se ihned po nástupu do vozidla a dodal, že „kolega P. nebyl připoután, kdy se
zapnula signalizace, že není připoutaný a připoutal se asi po minutě“. Svědek P., spolujezdec stěžovatele,
který s ním údajně po část cesty před spácháním přestupku jel ve vozidle, při výslechu uvedl, že
když vyjeli, stěžovatel jej upozornil, ať se připoutá, protože „pípala signalizace pásů“. Na dotaz
zástupce o barvě oblečení, které na sobě stěžovatel v době jízdy měl, odpověděl, že se jednalo o
tmavé oblečení, konkrétně černé tričko.
[21] Magistrát nevěnoval pozornost tvrzení stěžovatele a svědka P. o zvukové signalizaci
nezapnutí bezpečnostních pásů. Nepokusil se zjistit, zda vozidlo stěžovatele funkcí zvukové
signalizace skutečně disponovalo. Pokud by tomu tak opravdu bylo a stěžovatel nebyl připoután,
jel by po dobu minimálně tří minut (údajná doba cesty od autosalonu RT Torax po autobusovou
zastávku Kubánská, kde měl svědek P. vystoupit z vozidla) se zapnutou výstražnou zvukovou
signalizací, ledaže by např. použil falešnou zarážku bezpečnostního pásu. Tuto skutečnost
se správnímu orgánu nepodařilo zjistit, resp. vůbec nevyvinul snahu o její zjištění a posouzení
v kontextu dalších okolností případu. Žalovaný proto v tomto rozsahu doplní dokazování,
a to opětovným výslechem svědka P., včetně zkoumání, zda skutečně se stěžovatelem po výše
popsanou trasu jel a zda lze jeho přítomnost ve vozidle po dotčenou dobu jednoznačně prokázat.
Při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka P. také přihlédne k jeho (zaměstnaneckému) vztahu
ke stěžovateli (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2013, č. j. 9 As
139/2012 – 30).
[22] Magistrát se dostatečně nevypořádal ani s rozpory v tvrzeních o barvě stěžovatelova
oblečení. Barva oděvu ve spojení s barvou bezpečnostních pásů přitom představuje jednu
z důležitých skutečností pro zjištění, zda se řidič vozidla dopouští tohoto přestupkového
jednání. Přestupek spočívající v nepřipoutání bezpečnostním pásem za jízdy je zjistitelný pouze
vizuálně. Kontrastující, nebo naopak splývající barva oděvu řidiče a bezpečnostního pásu je tudíž
pro zhodnocení přestupkového jednání významná, byť se nejedná o jedinou skutečnost
nasvědčující spáchání tohoto přestupku. Podle stěžovatele a svědka P.měl stěžovatel v době
spáchání přestupku oblečeno tričko tmavé, černé barvy. Naopak podle jednoho z policistů
se jednalo o tričko světlé barvy. Svědkové – policisté si shodně pamatovali, že stěžovatel nebyl
připoutaný bezpečnostním pásem, ale barvu oděvu nikoliv. Tyto rozpory ve svědeckých
výpovědích zůstaly neobjasněny.
[23] Při hodnocení svědeckých výpovědí policistů nelze a priori pochybovat o jejich
nestrannosti a nezaujatosti (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011,
č. j. 7 As 83/2010 – 63). Nejvyšší správní soud již dříve konstatoval, že důkaz svědeckou
výpovědí policistů má sice obecně vysokou vypovídací hodnotu, jeho existence však neznamená,
že by správní orgán měl rezignovat na shromažďování dalších vhodných důkazů (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 1 As 97/2011 – 52), tím spíše v situaci, pokud
svědecké výpovědi jednotlivých policistů vykazovaly nikoliv bezvýznamné odlišnosti. Pokud
svědectví policistů představuje klíčový důkaz, musí vykazovat vysokou míru přesvědčivosti
a věrohodnosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2011,
č. j. 7 As 102/2010 - 86, nebo ze dne 22. 7. 2011, č. j. 8 As 100/2011 – 70). Věrohodnost
policistů jako svědků mohou snižovat důkazy svědčící o jejich zaujatosti vůči obviněnému.
Na zaujatost mohou poukazovat např. právě rozpory ve svědeckých výpovědích nebo systém
hodnocení a odměňování policistů v kombinaci s dalšími netypickými okolnostmi (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2017, č. j. 4 As 190/2017 – 24).
[24] Jízda bez použití bezpečnostního pásu, stejně jako např. držení mobilního telefonu
řidičem během řízení vozidla, jsou bez existence kamerového záznamu obtížně zachytitelná
jednání. Otázka přesvědčivosti důkazů, zde výpovědí svědků – policistů, je proto pro závěr
o spáchání přestupku zásadní. Takové výpovědi však ke shledání odpovědnosti řidiče
za přestupek mohou vést zásadně jen tehdy, je-li jejich obsah v souladu s dalšími, na této
výpovědi nezávisle zjištěnými, skutečnostmi (viz již citovaný rozsudek č. j. 7 As 102/2010 – 86).
Nejvyšší správní soud v této souvislosti v posledně zmiňovaném rozsudku konstatoval, že „[k]vůli
důkazním obtížím však nelze rezignovat na podmínku naplnění důkazního standardu požadovaného pro postih
za „trestní obvinění“ ve smyslu Úmluvy, neboť v opačném případě by byly mnohdy postihovány i osoby,
jejichž vina nebyla patřičně prokázána. Něco takového je z ústavních hledisek zcela nepřijatelné. Právní stát
raději v určitých případech rezignuje na postih pachatele přestupku, i když se jej nejspíše dopustil, než aby v jiných
nedůvodně postihl nevinného.“
[25] Absence kamerového záznamu, který by zaznamenal přestupkové jednání stěžovatele,
sama o sobě nesvědčí o nezákonnosti rozhodnutí o přestupku. Současně z ní však plyne
povinnost správních orgánů prokázat skutkový stav o to přesvědčivěji a jednoznačněji za použití
jiných důkazních prostředků. Tento požadavek je naplněním zásady materiální pravdy,
podle níž má správní orgán postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti (§3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). K významu zásady materiální pravdy
v kontextu řízení o přestupku existujte bohatá judikatura zdejšího soudu (např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 Ads 44/2010 – 132; usnesení rozšířeného
senátu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 – 68, č. 3014/2014 Sb. NSS; nebo rozsudek ze dne
6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015 – 47). Podle posledně citovaného rozsudku platí, že závěr
o odpovědnosti obviněného za přestupek by správní orgány měly založit na takové sadě důkazů,
která sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vede k tomuto závěru, přičemž současně
neexistují rozumné důvody k pochybnostem o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění
pro posouzení viny obviněného z přestupku.
[26] V nyní posuzované věci považovaly správní orgány přestupek za prokázaný na základě
svědeckých výpovědí policistů, aniž by přesvědčivě vysvětlily rozpory ve výpovědích jednotlivých
svědků, včetně svědka P. Svědecké výpovědi nedosahovaly výše popsané míry přesvědčivosti
a skutková zjištění tak ponechávají prostor pro nikoliv irelevantní pochybnosti o jejich
věrohodnosti a úplnosti. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že důkazy provedené
v řízení před magistrátem nestačily k prokázání předmětného přestupku. Skutkový stav,
z nějž magistrát při rozhodování o přestupku stěžovatele vycházel, nemá oporu ve spisu, a krajský
soud pochybil, pokud napadené rozhodnutí z důvodu stanoveného v §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
nezrušil. V dalším řízení bude na žalovaném, aby zajistil i jiné důkazy svědčící ve prospěch závěru
o spáchání přestupku; v opačném případě bude zapotřebí, aby z důvodu důkazní nouze
a v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodl ve prospěch stěžovatele.
[27] K poslední kasační námitce související s nepředložením platné zelené karty Nejvyšší
správní soud podotýká, že se obsahově shoduje s totožnou žalobní námitkou. Opakování žalobní
argumentace v kasační stížnosti však lze připustit jen tehdy, pokud taková argumentace nebyla
krajským soudem dostatečně vypořádána a pokud směřuje k existenci kasačního důvodu
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. např. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 9. 2018, č. j. 3 As 262/2017 – 38). Vypořádání této žalobní námitky,
jak je provedl krajský soud, je sice stručné, avšak přezkoumatelné. Dotčená kasační námitka
je proto ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto napadený rozsudek
krajského soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že vytýkané vady nejsou odstranitelné v řízení
před krajským soudem, ale lze je odstranit toliko v řízení před správním orgánem, zrušil soud
současně i rozhodnutí žalovaného, který je vázán v dalším řízení právním názorem vysloveným
výše [§110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 s. ř. s.]. Žalovaný tedy doplní dokazování týkající
se přestupku spočívajícího v jízdě motorovým vozidlem bez připoutání bezpečnostním pásem
opětovným výslechem svědků a vyjasní výše zmíněné otázky (jak vypadalo oblečení žalobce
a jaké bylo barvy, zda vozidlo stěžovatele disponuje zvukovou signalizací nezapnutí
bezpečnostních pásů za jízdy, zda svědek P. skutečně po dotčený úsek se stěžovatelem jel
ve vozidle apod.). Současně zohlední zaměstnanecký vztah mezi stěžovatelem a svědkem P.
Podle výsledku doplnění dokazování žalovaný rozhodne – v úvahu připadá zejména setrvání na
původních závěrech, budou-li přesvědčivě vysvětleny rozpory v tvrzeních o barvě oděvu,
případně zpochybněna věrohodnost svědka P., anebo rozhodnutí ve prospěch stěžovatele, pokud
by se ukázalo, že s jistotou nelze učinit závěr o tom, že žalobce nebyl v dotčené době za jízdy
připoután bezpečnostním pásem. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že nijak nepředjímá výsledek
dalšího rozhodování žalovaného.
[29] Jelikož Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ruší také
rozhodnutí žalovaného, rozhodne podle §110 odst. 3 s. ř. s. o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem.
[30] Podle §60 odst. 1 s. ř. s., aplikovaného na základě §120 s. ř. s., má úspěšný stěžovatel
právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl.
[31] Stěžovatel byl zastoupen advokátem Mgr. Petrem Kaustou v řízení před krajským soudem
i v řízení před Nejvyšším správním soudem. Náhrada nákladů řízení před krajským soudem
zahrnuje zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3000 Kč a náklady spojené se zastoupením
stěžovatele advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby po 3100 Kč (převzetí a příprava
zastoupení a sepis žaloby) a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z těchto
úkonů [§7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. a) a d) a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif]. Protože je zástupce stěžovatele plátcem daně z přidané hodnoty, jeho odměna
se podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí 21 % z částky
6800 Kč, tedy o 1428 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení před krajským soudem (včetně
soudního poplatku) činí 11 228 Kč.
[32] Náklady řízení o kasační stížnosti jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem
za kasační stížnost ve výši 5000 Kč, náklady spojenými se zastoupením stěžovatele advokátem
v rozsahu jednoho úkonu právní služby ve výši 3100 Kč (sepis a podání kasační stížnosti)
a paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč za tento úkon [§7, §9 odst. 4 písm. d), §11
odst. 1 písm. d) a §13 odst. 4 advokátního tarifu]. Protože zástupce stěžovatele je plátcem daně
z přidané hodnoty, jeho odměna se podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje o částku odpovídající této
dani, která činí 21 % z částky 3400 Kč, tedy o 714 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení
o kasační stížnosti (včetně soudního poplatku) činí 9114 Kč.
[33] Celková náhrada nákladů řízení stěžovatele za řízení před krajským soudem a Nejvyšším
správním soudem, čítající náklady za zastupování stěžovatele advokátem a uhrazené soudní
poplatky, představuje částku 20 342 Kč. K jejímu uhrazení k rukám zástupce stěžovatele byla
žalovanému stanovena lhůta 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu