ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.27.2020:42
sp. zn. 2 As 27/2020 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Zelený Sport Defence, s. r. o.,
se sídlem Slatina 116, Slatina, zastoupená JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem
Čelakovského sady 433/10, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu,
se sídlem Na Františku 32, Praha 1, proti rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne
9. 11. 2017, č. j. MPO 45458/16/10200/01000, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, č. j. 9 A 102/2018 – 39,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, č. j. 9 A 102/2018 – 39,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalobkyně požádala o udělení individuální licence k transferu vojenského materiálu
ze zahraničí.
[2] V záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) ministr průmyslu
a obchodu zamítl rozklad žalobkyně a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2017,
č. j. MPO 45458/2016, jímž neudělil žalobkyni licenci k dovozu vojenského materiálu z Turecka
(dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Důvodem bylo nesouhlasné závazné stanovisko
Ministerstva vnitra ze dne 7. 9. 2016, č. j. MV-115871-4/OBP-2016, vydané podle §16 odst. 1
písm. b) zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění
zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), a zákona
č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „zákon č. 38/1994 Sb.“), jež ministr vnitra ve svém
přípise ze dne 1. 9. 2017 potvrdil (dále jen „nesouhlasné závazné stanovisko“).
[3] V napadeném rozhodnutí ministr průmyslu a obchodu uvedl, že námitky rozkladu
směřovaly proti nesouhlasnému závaznému stanovisku. Jelikož ministr vnitra potvrdil
předcházející negativní závazné stanovisko Ministerstva vnitra, musel být dle §149 odst. 4 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), rozklad zamítnut a prvostupňové
rozhodnutí bez dalšího dokazování potvrzeno.
[4] Žalobkyně podala proti rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu žalobu, v níž brojila
především proti negativnímu závaznému stanovisku. Městský soud v Praze označeným
rozsudkem zrušil napadené rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení (dále jen „městský soud“ a „napadený rozsudek“). Napadené rozhodnutí
je dle městského soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Jeho obsahem jsou převážně
citace rozsáhlých pasáží potvrzujícího nesouhlasného závazného stanoviska ministra vnitra,
závěrem se žalovaný rovněž stručně vyjadřuje k namítanému porušení §2 odst. 4 správního řádu.
Ministr průmyslu a obchodu však neuvedl k rozkladovým námitkám ničeho,
a to ani konstatováním, že se ztotožňuje s odůvodněním obsaženým v potvrzujícím závazném
stanovisku ministra vnitra. Nereagoval tak na klíčovou námitku nesprávně zjištěného skutkového
stavu, neboť trestní stíhání bývalého jednatele žalobkyně bylo zastaveno. Z podkladů obsažených
ve správním spise a dále z listin předložených žalobkyní jako příloha žaloby vyplývá, že řízení byla
posléze zastavena usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, č. j. 4 To 3/2017,
a usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 4. 2017, č. j. 2 T 59/2017 - 577,
přičemž stížnosti státního zástupce proti tomuto postupu byly zamítnuty před vydáním
napadeného rozhodnutí.
[5] Podle městského soudu bylo na žalovaném, aby důvody pro neudělení licence uvedené
v závazném stanovisku zapracoval do odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nestačí ocitovat
klíčové pasáže závazného stanoviska, neboť úkolem žalovaného je vydat rozhodnutí nejen na
základě podkladů, které si k tomu vyžádal od dotčených orgánů, ale též na základě posouzení
řádně uplatněných námitek účastníka řízení. V opačném případě by postrádala smyslu zákonná
konstrukce pravomoci žalovaného rozhodovat na základě závazných stanovisek dotčených
orgánů a zcela by postačovalo, pokud by závazné stanovisko představovalo zároveň konečné
rozhodnutí ve věci. Primárním účelem závazných stanovisek je získat odborné podklady od všech
dotčených orgánů, které k dané věci mají věcnou kompetenci, aby tak byly sladěny veřejné zájmy
významné pro konečné rozhodnutí správního orgánu. Na tuto roli však žalovaný rezignoval.
Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť z něj nevyplývá,
proč ministr průmyslu a obchodu potvrdil rozhodnutí žalovaného. Rovněž neobsahuje
argumentaci k námitkám uplatněným v rozkladu. Žalovaný se dále nevypořádal se změnou
okolností, které byly důvodem pro nevyhovění žádosti o licenci rozhodnutím žalovaného.
[6] Soud dále přisvědčil i námitce žalobkyně, že v potvrzujícím závazném stanovisku ministra
vnitra se odkazuje na závazné stanovisko vydané Ministerstvem vnitra ve věci jiné,
byť související, žádosti žalobkyně. Z odůvodnění stanoviska ministra vnitra nelze zjistit,
zda se jedná o chybu v psaní, nebo zda ministr vnitra v posuzované věci přezkoumal jiné závazné
stanovisko na tuto věc nedopadající. Žalovaný měl v takovém případě učinit u ministra vnitra
podnět k přezkumu tohoto závazného stanoviska.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[7] Proti napadenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), tj. namítá nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení,
a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.
[8] Žalovaný namítá, že z odborné literatury ke správnímu řádu vyplývá, že pokud jediným
důvodem zamítnutí žádosti je negativní závazné stanovisko dotčeného orgánu, jako tomu bylo
i v posuzované věci, nezbývá správnímu orgánu než převzít důvody uvedené dotčeným orgánem.
Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 10. 2010, č. j. 7 As 46/2010 - 54) odvolací správní orgán nemůže sám posuzovat odvolací
námitky, jimiž účastník řízení brojí proti závaznému stanovisku, nýbrž je vázán potvrzujícím
závazným stanoviskem nadřízeného správního orgánu dotčeného orgánu. Odvolací orgán
se tak musí omezit pouze na ověření, zda potvrzující závazné stanovisko je přezkoumatelné,
resp. zda reaguje na odvolatelem uplatněné námitky, a zda naplňuje formální požadavky
vyplývající ze zákona. Vypořádání odvolacích námitek však nemůže sám věcně posuzovat.
[9] Pokud městský soud požaduje, aby stěžovatel do odůvodnění rozhodnutí o rozkladu
zapracoval argumenty ze závazného stanoviska, pro které licenci nebylo možné udělit,
lze konstatovat, že stěžovatel tak učinil. Citoval totiž z potvrzujícího závazného stanoviska
důvody, kterými ministr vnitra reagoval na žalobkyní uplatněné rozkladové námitky. Stěžovateli
nezbýval prostor pro vlastní úvahy a hodnocení odvolacích námitek směřujících proti závaznému
stanovisku. Pokud se stěžovatel výslovně s hodnocením ministra vnitra v potvrzujícím závazném
stanovisku neztotožnil, nelze mu to přičítat k tíži.
[10] Potvrzující závazné stanovisko ministra vnitra se týkalo všech osmi souběžně
projednávaných žádostí žalobkyně o licenci k transferu vojenského materiálu ze a do zahraničí,
neboť reaguje na žádost stěžovatele ze dne 19. 5. 2017 o potvrzení či změnu všech osmi
obsahově identických závazných stanovisek Ministerstva vnitra ve věci jednotlivých žádostí
žalobkyně. Pokud se v potvrzujícím závazném stanovisku hovoří pouze o jednom z uvedených
osmi závazných stanovisek, jedná se o chybu v psaní, která nemůže mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí.
[11] Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že napadený rozsudek považuje
za dostatečně a srozumitelně odůvodněný, tudíž nemůže být považován za nepřezkoumatelný.
Požadavky na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu se liší v závislosti na konkrétní věc,
nicméně z rozhodnutí by vždy mělo vyplývat, co vedlo správní orgán k vydání rozhodnutí
o konkrétním obsahu a jak se vypořádal s argumenty účastníka řízení. Takovým požadavkům
však napadené rozhodnutí nedostálo, neboť obsahuje pouze shrnutí potvrzujícího stanoviska
ministra vnitra. Zapracování argumentů uvedených v závazném stanovisku nemůže spočívat
v jejich prostém ocitování, neboť adresátem závazného stanoviska není účastník řízení, nýbrž
správní orgán, který vede řízení. Z takto pojatého odůvodnění napadeného rozhodnutí
např. nevyplývá, jak se stěžovatel vypořádal s klíčovou námitkou nesprávně zjištěného
skutkového stavu. V této souvislosti žalobkyně poukazovala na zastavení trestního stíhání
bývalého jednatele, která měla být dle závazného stanoviska zásadní a přelomovou okolností,
která vedla k vydání negativního závazného stanoviska. Stěžovatel jistě nebyl oprávněn sám věcně
posuzovat námitky směřující proti závaznému stanovisku, byl však oprávněn a povinen posoudit
námitky týkající se nezákonnosti závazného stanoviska, což se právě týká i namítaného
nesprávného zjištění skutkového stavu dotčeným orgánem. S touto námitkou se tedy měl
stěžovatel vypořádat. Stěžovatel se měl obrátit na ministra vnitra s podnětem k přezkumu
potvrzujícího závazného stanoviska podle §149 odst. 6 věty druhé správního řádu. Městský soud
proto postupoval správně, pokud mimo jednání zrušil napadené rozhodnutí postupem
dle §76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[12] Žalobkyně dále své vyjádření ke kasační stížnosti dne 4. 5. 2020 doplnila, že podle
judikatury Nejvyššího správního soudu je závazné stanovisko podkladem konečného rozhodnutí
a soudní ochrana před jeho dopady je umožněna v rámci přezkumu konečného rozhodnutí.
Správní soudy mohou přezkoumávat ve své plné jurisdikci veškeré vady správních rozhodnutí
i závazných stanovisek. Pokud odvolací správní orgán zjistí, že nadřízený orgán nereagoval
na odvolací námitky řádně, má od něj žádat nápravu. Jinak se vystavuje riziku,
že pro nepřezkoumatelnost bude zrušeno jeho vlastní rozhodnutí, ač on sám při zdůvodňování
svých hmotněprávních úvah nepochybil. §149 odst. 3 a 4 správního řádu proto nelze vykládat
tak, že by správní orgán mohl rezignovat na obsah závazného stanoviska a jeho závěry
bezmyšlenkovitě převzít. Opačný výklad by znamenal nesmyslnou konstrukci pravomocí
správních orgánů a k rozhodnutí by postačovalo závazné stanovisko samo o sobě.
Na odůvodnění závazných stanovisek je přitom nutno přiměřeně aplikovat ustanovení o obsahu,
formě a náležitostech správních rozhodnutí. To podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 2. 2015, č. j. 2 As 241/2014 – 36, platí i pro úkon, jímž nadřízení správní orgán
potvrdí, či změní závazné stanovisko. Pokud potvrzující úkon nadřízeného orgánu obsahuje
opětovně nedostatky, je nutné, aby proti němu správní orgán brojil, a to klidně i opakovaně.
Stěžovatel tedy zjevně pochybil, jestliže nedostatky závazného stanoviska neshledal. Stěžovatel
měl povinnost ověřit, zda ministr vnitra řádně reagoval na odvolací námitky. Podle žalobkyně
nelze jednoznačně vyloučit, že se žalovaný nesnaží účelově zakrýt své pochybení ohledně
nesprávně uvedených čísel jednacích v závazném stanovisku.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. jedná
zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním. Poté Nejvyšší správní soud zkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů.
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud se již obdobnými případy téhož stěžovatele a žalobkyně v tomtéž
kontextu nedávno zabýval v rozsudcích ze dne 24. 4. 2020, č. j. 4 As 26/2020 – 39, a ze dne
30. 4. 2020, č. j. 5 As 25/2020 - 33. Vzhledem k tomu, že neshledal důvod odchýlit se od závěrů,
k nimž prve dospěl, odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění těchto rozsudků.
[16] Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, bylo-li rozsudkem krajského
soudu zrušeno žalobou napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, lze se v řízení o kasační
stížnosti zabývat pouze tím, zda byl závěr krajského soudu o nepřezkoumatelnosti správný,
či nikoliv (srov. rozsudky NSS ze dne 28. 3. 2007, č. j. 2 As 36/2006 - 102, či ze dne 8. 11. 2017,
č. j. 8 As 25/2017 - 67).
[17] V rozsudku NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 8 As 170/2016 - 86, zdejší soud shrnul: „V obecné
rovině lze k otázce nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí podotknout, že nevypořádá-li se správní orgán
v rozhodnutí o opravném prostředku se všemi uplatněnými námitkami, způsobuje to nepřezkoumatelnost
rozhodnutí spočívající v nedostatku jeho důvodů [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Z ustálené judikatury správních
soudů vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka
za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti
předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které
právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje
pouze obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými,
je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí (srov. např. rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 26. 2. 1993, čj. 6 A 48/1992 - 23, nebo rozsudky NSS ze dne 19. 12. 2008,
čj. 8 Afs 66/2008 - 71, a ze dne 17. 1. 2013, čj. 1 Afs 92/2012 - 45). Rozsah přezkumu provedeného
žalovaným při rozhodování o odvolání lze dovodit z §89 odst. 2 s. ř., podle něhož odvolací správní orgán
přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy.
Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy,
vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad
napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením
není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Z odůvodnění rozhodnutí
o odvolání tak musí být patrný především dosavadní průběh a výsledek správního řízení v míře potřebné
pro zasazení rozhodnutí o věci do patřičného skutkového a právního kontextu. Dále musí být zřejmé, jak naložil
správní orgán s námitkami účastníka řízení obsaženými v podaném odvolání, proč považuje argumentaci
za lichou, mylnou nebo vyvrácenou, podle které právní normy rozhodl, případně zda shledal jiné vady řízení,
k nimž byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 1. 2013,
čj. 1 Afs 92/2012 - 45).“
[18] Stěžovatel postupoval dle §149 odst. 4 správního řádu, podle kterého, [j]estliže bylo
v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán
další dokazování a žádost zamítne.
[19] Ustanovení §149 odst. 4 správního řádu dále stanoví, že [j]estliže odvolání směřuje proti
obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska
od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska.
[20] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že rozklad podaný žalobkyní směřoval
výlučně proti obsahu nesouhlasného závazného stanoviska vydaného Ministerstvem vnitra.
[21] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že za takovýchto okolností stěžovatel postupoval
správně, pokud si v řízení o rozkladu vyžádal závazné stanovisko ministra vnitra jako orgánu
nadřízeného dotčenému orgánu, který vydal závazné stanovisko. Za této situace je možné
za řádné vypořádání rozkladových námitek považovat reprodukování jejich posouzení
v potvrzujícím závazném stanovisku ministra vnitra.
[22] Stěžovatel správně uvádí, že věcné posouzení rozkladových námitek směřujících proti
obsahu závazného stanoviska mu nepřísluší, naopak, pokud by obsah závazného stanoviska
posuzoval sám, zatížil by řízení o rozkladu podstatnou vadou (srov. též rozsudek NSS ze dne
23. 9. 2010, č. j. 5 As 56/2009 - 63, č. 2167/2011 Sb. NSS).
[23] Z toho vyplývá, že je nadbytečné, aby v napadeném rozhodnutí ministr průmyslu
a obchodu zaujímal vlastní stanovisko k jím reprodukovanému posouzení rozkladových námitek
směřujících proti obsahu závazného stanoviska dotčeného orgánu ze strany nadřízeného orgánu
tj. ministra vnitra.
[24] Podle Nejvyššího správního soudu tedy není správný požadavek městského soudu,
aby napadené rozhodnutí pro splnění podmínek přezkoumatelnosti muselo obsahovat vlastní
hodnocení těchto rozkladových námitek ze strany orgánu rozhodujícího o rozkladu.
[25] V tomto ohledu lze sice souhlasit se závěrem městského soudu, že takováto konstrukce
rozhodnutí založeného toliko na negativním závazném stanovisku dotčeného orgánu,
resp. potvrzujícím závazném stanovisku jeho nadřízeného orgánu k námitkám proti obsahu
závazného stanoviska dotčeného orgánu, se může jevit do jisté míry zbytečná,
popř. nehospodárná. Nejvyšší správní soud však uvádí, že právě takto zákonodárce postup
správních orgánů v této specifické situaci upravil a soudům nezbývá než tuto konstrukci
respektovat.
[26] Tím samozřejmě není dotčen požadavek na to, aby potvrzující závazné stanovisko
na odvolací (rozkladové) námitky směřující proti obsahu závazného stanoviska dotčeného orgánu
přiměřeným způsobem reagovalo a samo tak dostálo požadavkům na přezkoumatelnost
(srov. rozsudek NSS ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 As 140/2019 - 42). Zákonnost závazného
stanoviska přezkoumávají v plné míře správní soudy v řízení o žalobě proti na něm založenému
rozhodnutí správního orgánu (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 23. 8. 2011,
č. j. 2 As 75/2009 - 113, č. 2434/2011 Sb. NSS).
[27] Ze správního spisu se podává, že žalobkyně v rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí
stěžovatele brojila výlučně proti obsahu závazného stanoviska Ministerstva vnitra. Konkrétně
nesouhlasila s tím, že ministerstvo své nesouhlasné závazné stanovisko odůvodnilo trestním
stíháním bývalého jednatele žalobkyně p. R. st. s tím, že již není jednatelem, dosud je bezúhonný,
disponuje bezpečnostní prověrkou; v případě jiných obchodníků s vojenským materiálem stíhání
osob spojených s nimi nevedlo k vydávání nesouhlasných stanovisek; nebylo vysvětleno, jak
s požadovanou licencí souvisí nález opěrek ze žalobkyní znehodnocených zbraní; nebyla
zohledněna rekolaudace nemovitostí užívaných žalobkyní ke skladování vojenského materiálu;
Ministerstvo vnitra nevysvětlilo, proč změnilo svůj dosavadní přístup, kdy do dubna 2016
vydávalo kladná stanoviska; a závazné stanovisko argumentuje okolnostmi týkajícími se jiných
společností, které se žalobkyní nesouvisí.
[28] V napadeném rozhodnutí ministr průmyslu a obchodu poukázal na potvrzující závazné
stanovisko ministra vnitra, které se k těmto námitkám vyjadřuje. Připouští, že některé okolnosti
uváděné v závazném stanovisku ministerstva byly dotčenému orgánu známy již dříve, nicméně
změnu jeho postoje vyvolal jejich souhrn, včetně přelomové informace o trestním stíhání p. R. st.
pro trestné činy nedovoleného ozbrojování. Ke změně okolností odůvodňujících změnu
závazného stanoviska nedošlo ani přes zastavení trestního stíhání, neboť ve věci jednoho
trestního řízení byla podána stížnost státního zástupce a věc dosud nebyla uzavřena.
Nadto nelegálním skladováním zbraní a střeliva v areálu MULTIAGRO v. o. s. Slatina,
která je s žalobkyní personálně propojena a jejíž nemovitosti nacházející se v zastavěném území
obce Slatina pro svou činnost využívá i žalobkyně, v minulosti došlo k narušení ochrany
obyvatelstva, a proto dotčený orgán správně usoudil, že žalobkyně neskýtá záruku,
že v budoucnosti nebude k narušování bezpečnosti a ochrany zdraví obyvatelstva již docházet.
Poznatky o nedostatcích v evidenci zbraní a střeliva a v zabezpečení objektů, v nichž jsou
skladovány, jsou závažné, neboť tyto nedostatky dávají vzniknout prostoru pro kriminální
činnost, včetně organizovaného zločinu, a podmínkám pro vyzbrojování teroristických skupin.
To, že žalobkyně poukázala na případy jiných společností, jimž licence byla vydána, není
relevantní, neboť Ministerstvo vnitra posuzuje všechny jednotlivosti konkrétního případu,
s nimiž žalobkyně nemůže být seznámena, v souladu se zákonem, primárně na základě
zhodnocení informací bezpečnostního charakteru získaných od Policie ČR a zpravodajských
služeb.
[29] Nejvyšší správní soud tak má za to, že napadené rozhodnutí prostřednictvím citace
příslušných částí potvrzujícího závazného stanoviska ministra vnitra přiměřeně reagovalo
na rozkladové námitky uplatněné žalobkyní, a proto nemůže být považováno (v ohledu
uváděném městským soudem) za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[30] Zejména se takto napadené rozhodnutí vyjadřuje k rozkladovým námitkám (v jejichž
nevypořádání spatřoval městský soud jeho nepřezkoumatelnost) týkajícím se trestního řízení
vedeného proti p. R. st. a otázkám odlišnosti posuzované věci od licencí udělených společnostem
REAL TRADE PRAHA a. s. a EXCALIBUR ARMY s. r. o.
[31] V této souvislosti Nejvyšší správní soud upozorňuje, že i námitka nesprávně zjištěného
skutkového stavu, na němž je založeno závazné stanovisko, je svojí povahou námitkou směřující
proti obsahu závazného stanoviska ve smyslu §149 odst. 5 správního řádu a její vypořádání
přísluší nadřízenému orgánu dotčeného orgánu.
[32] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že městský soud nesprávně postupoval (i) podle §76
odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy zrušil napadené rozhodnutí bez jednání proto, že skutkový stav, který
vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo vyžaduje
rozsáhlé nebo zásadní doplnění. Obsah správního spisu totiž koresponduje s napadeným
rozhodnutím, avšak žalobkyně zpochybnila správnost skutkových zjištění správních orgánů
a nově navrhla za tím účelem provedení důkazů, jimiž hodlá skutková zjištění správních orgánů
vyvrátit. Správní orgány vyšly z rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, konkrétně
z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 4 To 3/2017, a usnesení Okresního
soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 4. 2017, č. j. 2 T 59/2017 – 577, kterými byla zastavena trestní
stíhání proti M. R. st. a věc byla postoupena Obvodnímu báňskému úřadu pro území krajů
Pardubického a Královéhradeckého, ale poukázaly na to, že proti usnesení Okresního soudu
v Ústí nad Orlicí byla podána stížnost, a věc tedy není skončena. Žalobkyně až v žalobě uvedla,
že uvedená stížnost byla ještě před vydáním napadeného rozhodnutí zamítnuta usnesením
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 26. 7. 2017,
č. j. 14 To 139/2017 - 600, a toto usnesení navrhla k důkazu. Nejvyšší správní soud ověřil,
že naposledy uvedené usnesení není obsaženo ve správním spise a že žalobkyně
na něj ani v řízení před správními orgány neupozornila. Za této situace městský soud nemohl
z citovaného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích vycházet
bez toho, aby jej provedl při jednání jako důkaz. Nejedná se totiž o skutečnost obecně známou
ani o skutečnost známou soudu z úřední činnosti.
[33] Ohledně výtky městského soudu, že potvrzující závazné stanovisko ministra vnitra trpí
závažnou vadou spočívající v tom, že odkazuje na závazné stanovisko vydané ve věci jiné
žalobkyní podané žádosti o licenci než té, která byla předmětem projednávání, uvádí Nejvyšší
správní soud následující. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podala celkem osm žádostí o vydání
licence, k nimž vydalo Ministerstvo vnitra nesouhlasná závazná stanoviska s identickým obsahem,
a žalobkyně podala proti všem osmi rozhodnutím stěžovatele o nevydání licence společně jediný
rozklad, v němž ke všem osmi zamítavým rozhodnutím uplatňovala shodné námitky, ministr
průmyslu a obchodu požádal ministra vnitra o potvrzení či změnu všech osmi závazných
stanovisek rovněž jediným přípisem z 19. 5. 2017, č. j. MPO 20527/17/10200/01000. Na tuto
žádost odpověděl ministr vnitra jediným přípisem ze dne 1. 9. 2017, č. j. MV-87296/3/SO/2017,
v němž uvedl, že závazné stanovisko Ministerstva vnitra potvrzuje a uvádí k tomu důvody.
V tomto přípisu však je uvedeno jediné závazné stanovisko č. j. 123494-3/OBP-2016.
Za popsaných okolností, kdy se jednalo o společné úkony v řízeních s identickými okolnostmi
a účastníky, lze přitakat stěžovateli, že se jedná o zjevnou chybu v psaní v potvrzujícím závazném
stanovisku ministra vnitra, která nemohla ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou. Rozsudek městského soudu
podle §110 odst. 1 věty prvé s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude městský
soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.) a v souladu
s ním věcně vypořádá jednotlivé námitky uplatněné v žalobě. To, že napadené rozhodnutí nebylo
shledáno nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů v ohledu uvedeném v napadeném
rozsudku, neznamená automaticky, že (ostatní) žalobní námitky jsou nedůvodné a napadené
rozhodnutí obstojí.
[35] Městský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu